2 Prameny právní úpravy

2.1 Prameny mezinárodního a unijního původu

Mnohé prameny mezinárodního původu deklarují zejména obecné právo na vzdělání. O některých z nich byla zmínka v předchozí kapitole, všechny by zajisté nebylo možno vyjmenovat, a ani to není účelem tohoto textu. Specifickým předmětem řady mezinárodních smluv – a to zejména dvoustranných, popř. vícestranných uzavřených – jsou pak podmínky, za nichž si některé státy vzájemně zpřístupňují a uznávají (též vysokoškolské) vzdělání pro své občany s jinými státy.

Takovými jsou zejména dvoustranné uznávací úmluvy, podle nichž se vysokoškolské diplomy vydané v některém ze smluvních států automaticky považují za rovnocenné s diplomy vydanými v druhém smluvním státě, a jako takové umožňují i přístup ke vzdělání, které je získáním diplomu určitého stupně podmíněno.

Jde zejména o Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání vydávaných v České republice a ve Slovenské republice, Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Maďarské republiky o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání a dokladů o vědeckých hodnostech a titulech vydávaných v České republice a v Maďarské republice a Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o vzájemném uznávání částí studia, rovnocennosti dokladů o vzdělání a dokladů o vědeckých hodnostech a titulech vydávaných v České republice a v Polské republice. V případě smlouvy se Slovenskem platí, že za rovnocenné se považují diplomy na všech úrovních vzdělání, a to bez nutnosti úředního ověření.

Pokud jde o prameny unijního původu, je třeba na úvod zmínit, že oblast vzdělávání patří mezi oblasti, v nichž uplatňují své výlučné pravomoci jednotlivé členské státy (byť s ohledem na podpůrné, koordinační či doplňkové aktivity Evropské unie). Provádění harmonizace právních předpisů členských států je v těchto oblastech výslovně zapovězeno primárním právem, právní působnost Evropské unie je tedy omezena v podstatě pouze na vydávání různých forem doporučení či návodů politické povahy.

Přesto existují oblasti, v nichž vydává Evropská unie závazné právní předpisy, jejichž předmět se (vysokoškolského) vzdělávání dotýká – jsou jimi harmonizační směrnice týkající se vzájemného (profesního) uznávání kvalifikací, popř. vymezující předpoklady pro výkon některých profesí. Přestože tyto uznávací směrnice³ mají vliv na strukturu některých studijních programů či oborů vyučovaných na českých vysokých školách⁴, postavení a činnosti vysokých škol v kontextu hlavních oblastí se nedotýkají.

2.2 Ústavní a zákonné prameny

Tak jako v kterékoli jiné oblasti, základními prameny vnitrostátního původu upravujícími oblast vysokého školství jsou v českém právním prostředí závazné dokumenty ústavní síly, a to zejména Ústava a Listina základních práv a svobod.

Postavení, poslání a vnitřní organizace vysokých škol je upravena zejména zákonem o vysokých školách, pro správní postupy v jejich působnosti konané platí podpůrně správní řád, a to nestanoví-li zákon o vysokých školách jinak. Zákon o vysokých školách stanoví jinak, tedy vylučuje subsidiární použití obecné části správního řádu, pro postupy v případech, kdy dochází k samosprávnému rozhodování o podřazených subjektech – členech akademické samosprávy, popř. o uchazečích o členství.

Jmenovitě jde o habilitační řízení, řízení o jmenování profesorem a řízení, v němž dochází k rozhodování o právech a povinnostech studentů a uchazečů o studium. Naproti tomu správní řád dopadá na rozhodnutí příslušného ministra a ministerstva při výkonu státní správy, tedy zejména na rozhodování o akreditacích a oprávněních působit jako soukromá vysoká škola.

Vyloučení správního řádu však není konečně – z titulu § 177 odst. 1 správního řádu (základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v §2 až 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje) připadá každopádně v úvahu použití ustanovení § 2 až § 8 správního řádu, tedy ustanovení o základních zásadách činnosti správních orgánů.

Z titulu § 180, dle něhož tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé (odst. 1), připadá v úvahu také použití dalších ustanovení. Z titulu § 180 odst. 2 pak použít též ustanovení části čtvrté správního řádu.

Pro oblast vědy a výzkumu se uplatní zejména zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje).

Jako ostatní instituce hospodařící s veřejnými prostředky, i vysoké školy musí při zadávání veřejných zakázek postupovat podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.

Pro soukromoprávní závazkové vztahy vysokých škol platí předpisy soukromého práva, a to zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obchodní zákoník upravuje nejen vybrané závazkové vztahy, ale také právní postavení a částečně i vnitřní organizaci soukromé vysoké školy, pokud svou právní subjektivitu požívá jakožto obchodní společnost.

Ač zákon o vysokých školách připouští za způsobilou k udělení státního souhlasu působit jako soukromá vysoká škola jakoukoli právnickou osobu, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní sídlo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo, která byla založena podle práva některého členského státu (a tedy i výčet možných právních předpisů dávajících titul pro existenci takové osoby by byl značně široký), v České republice dnes reálně působí pouze školy mající formu obchodní společnosti (konkrétně společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti) a obecně prospěšné společnosti. Postavení druhé ze zmíněných forem je upraveno zákonem č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů.

Jen pro úplnost lze zmínit, že pro pracovněprávní vztahy mezi vysokou školou a jejími zaměstnanci, jakož i pro odpovědnost za škodu způsobenou (či vzniklou) v souvislosti s plněním pracovních či studijních povinností, platí pracovněprávní předpisy, zejména zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, či že daňové povinnosti se řídí obecnými daňovými předpisy.

Soukromoprávní spory vysokých škol řešené soudní cestou podléhají úpravě stanovené zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudím řádem, na správní žaloby proti činnosti orgánů vysokých škol ve věcech, v nichž jim byl svěřen výkon veřejné správy, resp. na žaloby vysokých škol proti rozhodnutí Ministerstva školství (typicky ve věci (ne)udělení akreditace či státního souhlasu působit jako soukromá vysoká škola), potom dopadá soudní řád správní.

2.3 Podzákonné prameny

Jako v případě jiných oblastí spadajících do rozsahu správního práva, ani v oblasti vysokého školství neabsentuje právní úprava provedená podzákonnými právními akty normativní povahy. Jsou jimi zejména akreditační vyhláška upravující obsahu žádosti o akreditaci studijního programu a vyhláška o přijímacím řízení, kterou se stanoví požadavky na zveřejnění informací o průběhu uplynulého přijímacího řízení.