6 Studium

Studium lze označit jako střednědobý proces, jehož prostřednictvím dochází k realizaci základní funkce všech typů vysokých škol: funkce vzdělávací. Děje se tak prostřednictvím akreditovaného studijního programu, a to za zákonných podmínek, jejichž konkretizace náleží do samosprávné působnosti vysokých škol. Studijní vztah mezi vysokou školou a studentem je svou povahou vztahem veřejnoprávním.

Studium začíná dnem zápisu uchazeče do studia a s výjimkou doby, na níž bylo studium přerušeno, trvá až do okamžiku jeho ukončení. Na zápis do studia má uchazeč právo, jakmile je přijat ke studiu (na základě úspěšně vykonaného přijímacího řízení).

Studium se ukončuje buď řádně – absolvováním studijního programu zakončeného vykonáním státní závěrečné zkoušky (nebo její poslední části) – anebo jinak, než řádně, a to zanecháním studia – dnem, kdy bylo vysoké škole (fakultě) doručeno písemné prohlášení o zanechání studia, rozhodnutím příslušného orgánu vysoké školy o ukončení studia (pro nesplnění studijních požadavků) či o vyloučení ze studia (v důsledku sankce za disciplinární přestupek či podvodné jednání při přijímacím řízení) – dnem stanoveným studijním a zkušebním řádem či dnem, kdy rozhodnutí o vyloučení nabylo právní moci a zánikem akreditace studijního programu – samotným vznikem předpokládané situace, nejpozději dnem, kdy uplynula lhůta stanovená v rozhodnutí Ministerstva školství.

6.1 Přijímací řízení

Již dříve bylo uvedeno, právo na bezplatné vzdělání na vysokých školách, realizované zejména prostřednictvím veřejných vysokých škol, není neomezené. Jak plyne z čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je limitováno (podmíněno) schopnostmi občana (jednotlivce) a možnostmi společnosti.

Prostředkem k ověření toho, zda konkrétní jedinec splnil či nesplnil stanovené podmínky pro přístup k bezplatnému vysokoškolskému vzdělání je právě přijímací řízení. Jeho hlavním úkolem (uplatňujícím se typicky ve vztahu k veřejným vysokým školám) je tedy testování míry splnění ústavních podmínek pro přiznání práva na bezplatné vysokoškolské vzdělání.

Druhým úkolem přijímacího řízení na vysoké školy je ověřování splnění obecných, státem stanovených, předpokladů (minimálních intelektuálních standardů) nezbytných pro přístup k vysokoškolskému studiu. A dále, a to důrazněji pro soukromé vysoké školy, které na rozdíl od veřejných a státních nejsou v počtech přijímaných uchazečů limitovány již státem poskytnutými finančními prostředky (reprezentujícími kriterium možností společnosti) – tedy nejsou nuceny vybírat k přijetí pouze ty nejlepší, je pak úkolem přijímacího řízení poskytnout možnost stanovování a ověřování zvláštních, vysokou školou samotnou stanovených, podmínek reprezentujících minimální nároky pro studium určitého studijního oboru.

Zákon o vysokých školách dává jednotlivým školám poměrně širokou míru diskrece týkající se hmotněprávních otázek přijímacího řízení. Sám stanoví (v § 48) pouze obecnou podmínku pro přijetí v podobě požadavku na minimální úroveň předchozího ukončeného vzdělání; splnění této podmínky nemůže vysoká škola nevyžadovat.

Podmínkou minimálního ukončeného vzdělání je pro přijetí ke studiu v bakalářském a magisterském studijním programu dosažení úplného středního nebo úplného středního odborného vzdělání, resp. s vyššího odborného vzdělání poskytovaného v konzervatořích pro přijetí ke studiu v oblasti umění (s ohledem na české právní prostředí bude pro uvedené kategorie ukončeného vzdělání dále používáno sousloví „složená maturita “), pro přijetí ke studiu v magisterském studijním programu, který navazuje na bakalářský studijní program, je rovněž řádné ukončení studia v bakalářském studijním programu. Analogicky též podmínkou pro přijetí ke studiu v doktorském studijním programu je řádné ukončení studia v magisterském studijním programu a v oblasti umění též získání akademického titulu.

Výjimku z požadavku na předchozí vzdělání tvoří bakalářské či magisterské nenavazující studium v oblasti umění, k němuž lze výjimečně přijmout též uchazeče bez složené maturity (§ 48 odst. 2 zákona o vysokých školách). Tato „úleva“ patrně poskytnutá s ohledem na delší trvání studia v konzervatoři, je však doprovázena podmínkou, podle níž lze takové studium úspěšně ukončit, resp. získat příslušný akademický titul, až po složení maturity (jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 4 zákona o vysokých školách).

Dále pak zákon umožňuje vysoké škole (v § 49 odst. 1)

1. stanovit tzv. další podmínky pro přijetí ke studiu (shora i dále označované jako „zvláštní podmínky“), a to pouze takové, které se týkají určitých znalostí, schopností nebo nadání nebo prospěchu ze střední školy, popřípadě vyšší odborné školy nebo vysoké školy; jejich ověřování probíhá formou přijímací zkoušky,

2. v případě přijímání ke studiu v magisterském studijním programu, který navazuje na bakalářský studijní program, též podmínky týkající se příbuznosti studijních oborů nebo počtů kreditů získaných během studia ve vybraných typech předmětů a

3. stanovit nejvyšší možný počet přijímaných uchazečů, kteří splnili stanovené podmínky.

   Splní-li uvedené podmínky větší počet uchazečů, rozhoduje pořadí nejlepších.

   Vedle uvedeného je vysoká škola (dle § 49 odst. 3 zákona) oprávněna stanovit

4. odlišné podmínky pro přijetí uchazečů, kteří absolvovali nebo studují jiný nebo stejný studijní program nebo jeho část na (jiné) vysoké nebo vyšší odborné škole v České republice nebo v zahraničí, a tím umožnit faktický přestup.

Využití všech shora číslovaných možností je fakultativní, tedy nepovinné. Pokud se však škola rozhodne ke stanovení některých či všech z nich, je povinna to uvést ve vyhlášených podmínkách přijímacího řízení, a to s nejméně čtyřměsíčním předstihem – jak požaduje § 49 odst. 5 zákona:

Vysoká škola nebo fakulta zveřejní v dostatečném předstihu, nejméně však čtyřměsíčním, lhůtu pro podání přihlášek ke studiu a způsob jejich podávání písemnou nebo elektronickou formou, podmínky přijetí podle odstavců 1 a 3, termín a způsob ověřování jejich splnění, a pokud je součástí ověřování požadavek přijímací zkoušky, také formu a rámcový obsah zkoušky a kritéria pro její vyhodnocení. Tyto skutečnosti musí být zveřejněny na úřední desce vysoké školy nebo fakulty. Stejným způsobem musí být zveřejněn nejvyšší počet studentů přijímaných ke studiu v příslušném studijním programu.

6.2 Přestupy

Je nepochybné, že přestup jako institut nacházející se praeter legem je přípustný jako postup podle § 80 odst. 4 a § 86 odst. 1 zákona o vysokých školách, tedy v situaci, kdy je vysoká škola povinna v případě zániku nebo pozastavení akreditace zajistit studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.

V ostatních případech, kdy zahájení studia nenavazuje na přijímací řízení, se lze domnívat, že takový postup je nezákonný, neboť by jím docházelo k obcházení přijímacího řízení, které přímo reflektuje ústavní právo na vysokoškolské vzdělání (obsažené v čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právě přijímací řízení totiž testuje, zda jsou v konkrétním případě splněny "schopnosti občana" konkretizované zákonným požadavkem na předchozí ukončené vzdělání + dalšími podmínkami (podle § 49 odst. 1), které může stanovit škola a "možnosti společnosti" promítnuté ve stanovení případných kapacitních limitů.

Pokud tedy vysoká škola v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 zákona stanoví nejvyšší možný počet přijímaných uchazečů, kteří splnili stanovené podmínky, je to (z pohledu práva) proto, že možnosti společnosti (promítnuté zejména do finančních prostředků poskytovaných státem) nedovolují přijmout počet vyšší. Následkem tohoto omezení možnostmi společnosti nedosáhnou na přijetí někteří studenti, kteří schopnostní podmínky splnili. Je tedy zřejmé, že existují schopní studenti, kteří na škole nemohou studovat, protože pro ně nemá studijní místo. A nemá-li škola studijní místo, které by obsadila zákonem předpokládaným způsobem, pak je celkem logické, že ho nemůže obsadit ani způsobem, který právo nezná. Kdyby tak totiž učinila, ukázalo by se, že nějaké to místo navíc přece jen měla, a pak by o to místo neoprávněně omezila počet přijímaných uchazečů. A tím by zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva studovat na veřejné vysoké škole (v souladu s uvedenými ústavními podmínkami).

Navzdory uvedenému některé vysoké školy nejen, že přestupy fakticky uskutečňují, ale též podmínky pro ně závazně upravují. Např. ve čl. 13 Přestupy a uznávání studia Studijního a zkušebního řádu v bakalářských a navazujících magisterských studijních programech České zemědělské univerzity v Praze (dále jen „SZŘ ČZU“), Opatření děkana [Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze] č. 3/2011 k realizaci vnitrofakultního přijímacího řízení pro akademický rok 2011/2012 (dále jen „opatření děkana FF UK“) či Směrnice děkana (Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity) č. 5/2011, o zásadách při schvalování přestupů (dále jen „směrnice děkana FSS MU“).

Zatímco SZŘ ČZU umožňuje přestupy v nejširší možné variantě, tj. v celém rozsahu definice uvedené v pozn. č. 2, a za přestup označuje též změnu formy (dle Čl. 13 odst. 1: O přestupu na ČZU z jiné vysoké školy v České republice nebo v zahraničí, nebo z jiné fakulty ČZU, z jiného studijního programu, studijního oboru, nebo formy studia rozhoduje děkan na základě žádosti studenta.), opatření děkana FF UK předpokládá přestupy pouze v rámci jednoho studijního programu uskutečňovaného FF UK či v rámci materiálně téhož studijního programu uskutečňovaného v jiném stupni studia (a to jen ze stupně vyššího, magisterského, do stupně nižšího, bakalářského)¹⁹.

O obdobně též směrnice děkana FSS MU povoluje pouze přestupy mezi jednotlivými studijními obory jednoho studijního programu (jak je uvedeno v úvodním ustanovení – Čl. 1, směrnice rozvádí a specifikuje předpoklady, jejichž splněním Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity … podmiňuje schválení žádostí studentů o přestup mezi jednotlivými obory…).

Jak bylo uvedeno v obecných úvahách, jednou z hlavních materiálních námitek proti přestupům je právo uchazečů, kteří splnili schopnostní podmínky, na přijetí ke studiu, pokud to povolují podmínky kapacitní. Vzhledem k němu je třeba považovat přestup studenta z jiné vysoké školy, popř. fakulty, za protiprávní. A contrario lze však připustit přestup ve formě pouhé změny oboru, tedy přestup v rámci jednoho studijního programu, při němž student dané fakulty, který již v minulosti splnil kapacitní podmínky, zůstává studentem téže fakulty; čili materiálně ústavní právo na přijetí ke studiu kteréhokoli uchazeče nepřijatého z kapacitních důvodů neomezuje a ani omezit nemůže.

6.3 Poplatky za studium

Zákon o vysokých školách rozeznává čtyři druhy poplatků spojených se studiem na veřejných vysokých školách, které se od sebe vzájemně liší v mnoha ohledech. Veřejné vysoké školy jsou oprávněny vybírat poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením, a povinny vybírat poplatek za studium ve studijním programu uskutečňovaném v cizím jazyce a dále za studia, která lze zjednodušeně označit za neúměrně dlouhá či v tomtéž stupni opakovaná (podle § 58 odst. 3 a 4 zákona) – dále označované jako poplatky za studium.

Zatímco funkce poplatku za úkony spojené s přijímacím řízením, jakož i poplatku za cizojazyčné studium, je evidentně úhradová, funkce zbylých poplatků, označitelných jako poplatek za delší studium (dle § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách) a poplatek za další studium (dle § 58 odst. 4 zákona o vysokých školách), je sankční. Jejich cílem je regulovat nežádoucí průběh bakalářského nebo magisterského studia, který lze vymezit na základě ustanovení § 58 odst. 3 a 4 buď jako

• studium, které trvá nejvýše o rok déle, než je jeho standardní (objektivně stanovená) doba, nebo jako
• studium, které bylo ukončeno neúspěšně, tj. jinak než řádným absolvováním, a konečně jako
• studium ve stejném stupni, který byl již v minulosti úspěšně absolvován.

Zákon definuje jednotlivé poplatky v § 58 následovně:

(3) Studuje-li student ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu; do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle § 45 odst. 3 nebo § 46 odst. 3, přičemž období, ve kterém student studoval v takovýchto studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají pouze jednou.

(4) Studuje-li absolvent bakalářského nebo magisterského studijního programu v dalším bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každý další započatý jeden rok studia nejvýše základ podle odstavce 2; to neplatí, studuje-li absolvent bakalářského studijního programu v navazujícím magisterském studijním programu či jde-li o souběh řádných studijních programů nepřesahující standardní dobu studia programu jednoho. Pokud celková doba dalšího studia překročí standardní dobu studia, stanoví veřejná vysoká škola poplatek za studium podle odstavce 3.

Zákonné ustanovení není formulováno zcela šťastně, neboť umožňuje různý jazykový výklad (srov. větu poslední odst. 4, z níž není zřejmé, zda jde odkaz na výši či odkaz na způsob vypočtení celkové doby studia) a opomíjí nemalou řadu skutečností. Konkrétně lze mít za to, že nebere v úvahu zejména

• studium na soukromé vysoké škole, které – ač státem nefinancované – vyvolává v oblasti sankčně koncipovaných poplatků za studium stejné následky jako studium na vysoké škole veřejné či státní, která státem financována jsou
• sankční potenciál studií (vycházející z jejich přičítání k aktuálnímu studiu, s nímž společně tvoří předpoklad pro vyměření poplatku), k jejichž neúspěšnému ukončení (popř. prodloužení) došlo bez vůle studenta – typicky v souvislosti se zánikem akreditace či vysoké školy, popř. v případě pozastavení akreditace.

Vyměřený poplatek lze snížit či dokonce prominout, popř. odložit jeho splatnost, a to v souvislosti s řízením o přezkumu vyměřeného poplatku. K takovému opatření (moderaci) je v souladu s ustanovením § 58 odst. 8 zákona oprávněn přistoupit rektor: Rektor může v rámci rozhodování o žádosti o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem vyměřený poplatek snížit, prominout nebo odložit termín jeho splatnosti s přihlédnutím zejména ke studijním výsledkům a sociální situaci studenta podle zásad uvedených ve statutu veřejné vysoké školy.

6.4 Ukončení studia

Již v úvodu této kapitoly bylo uvedeno, že studijní vztah mezi vysokou školou a studentem zaniká několika různými způsoby, a to způsoby řádnými (úspěšným ukončením studia) a nikoli řádnými (neúspěšnými způsoby ukončení studia).

K řádnému ukončení studia dochází absolvováním studia ve studijním programu, a to konkrétně okamžikem úspěšného složení státní zkoušky (resp. její poslední části, sestává-li státní zkouška z více částí²⁰). Absolvent řádně ukončeného studia má právo užívat příslušný akademický titul (dle § 46 zákona o vysokých školách), a je-li to titul „magistr”, má také možnost vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku, a získat tak oprávnění užívat titul označovaný jako tzv. malý doktorát:

Tedy titul doktor práv (JUDr.) v oblasti práva, titul doktor filozofie (PhDr.) v oblasti humanitních, pedagogických a společenských věd, titul doktor přírodních věd (RNDr.) v oblasti přírodních věd, titul doktor farmacie (PharmDr.) v oblasti farmacie, titul licenciát teologie (ve zkratce ThLic.) anebo doktor teologie (ThDr) pro oblast teologie.

Každé jiné ukončení studia, než ukončení řádné, lze označit za ukončení neúspěšné. Může k němu dojít jednostranným úkonem učiněným z vůle studenta, rozhodnutím vysoké školy nebo nastoupením určitých okolností. Bez ohledu na konkrétní způsob neúspěšného ukončení studia je třeba upozornit, že každé neúspěšné ukončení studia s sebou může nést negativní právní následky, které se mohou projevit při jiném studiu, a to v podobě přičítání odstudované doby k době aktuálního studia rozhodné pro vyměření poplatku za studium.

Zákon explicitně stanovuje několik způsobů neúspěšného ukončení studia, a to

• Zanechání studia, které je jednostranným právním úkonem učiněným studentem, a tedy nerozhoduje se o něm. Je zároveň jediným způsobem, kdy k neúspěšnému ukončení studia dochází z vůle studenta. Studium v takovém případě končí okamžikem doručení oznámení o zanechání studia vysoké škole.
• Nesplnění požadavků dle studijního a zkušebního řádu. Studijní a zkušební řád zpravidla stanoví požadavky, jejichž splnění je nezbytné pro postup do další etapy studia, popř. jejichž splnění je potřebné v určitých kontrolních bodech. Typicky se jedná o splnění určitého počtu (popř. i druhu) předmětů či kreditů za tyto předměty získaných, složení určitých postupových zkoušek, absolvování praxí či jiných specifických povinností, plnění studijních povinností v určitém čase apod. S jejich nesplněním může být spojeno ukončení studia. V tomto případě studium končí rozhodnutím vysoké školy a v praxi jde o nejběžnější způsob nedobrovolného ukončení studia.
• Odnětí či zánik akreditace daného studijního programu. Jak bylo již nepřímo uvedeno, získávání vzdělání je realizováno cíleným postupem ve studiu v určitém studijním programu. Jeho uskutečňování je podmíněno akreditací. Pokud vysoká škola akreditací nedisponuje, nemůže v daném studijním programu uskutečňovat výuku, pokud ji dříve měla, studium ztrátou akreditace končí. Vysoká škola je sice v takovém případě povinna zajistit, aby studenti mohli pokračovat ve studiu v jiném (příbuzném) studijním programu na téže či jiné vysoké škole, nutno ovšem podotknout, že zákon nestanovuje jiné vysoké škole povinnost poskytnout ji v tom součinnost. Tento způsob zániku nastává automaticky, a to zánikem akreditace.
• Vyloučení ze studia v důsledku protiprávního jednání studenta, tedy v disciplinárním řízení či z důvodu podvodného jednání při přijímacím řízení, bude předmětem podrobnějšího výkladu dále.

Z podstaty věci studium zaniká též smrtí studenta či zánikem vysoké školy.

6.4.1 Vyloučení ze studia a disciplinární řízení

Ač se pojmem „vyloučení ze studia“ v praxi mnohdy nepřesně označuje ukončení studia pro nesplnění požadavků dle studijního a zkušebního řádu, ve skutečnosti jde o dvě velmi specifické situace, v nichž je vyloučení trestem za nějaké nežádoucí jednání související se studiem.

Zákon předpokládá vyloučení v těchto případech

• vyloučení (či podmínečné vyloučení) jako sankce uložená v disciplinárním řízení, a dále
• vyloučení pro podvodné jednání při přijímacím řízení (§ 67 ZVŠ).

Disciplinární řízení je specifickým formalizovaným procesem, jehož předmětem je projednání a rozhodnutí o vině a trestu studenta za spáchání disciplinárního přestupku. Tím je v souladu s ustanovením § 64 ZVŠ, zaviněné porušení povinností stanovených právními předpisy nebo vnitřními předpisy vysoké školy a jejích součástí. Za využití systematického výkladu je třeba usoudit, že disciplinárním přestupkem není jakékoli porušení právních povinností, ale jen takové porušení, k němuž došlo v souvislosti se studiem.

Disciplinární řízení se zahajuje na návrh děkana fakulty, která uskutečňuje studijní program, v němž je zapsán student – (domnělý) pachatel přestupku. Jde-li o program, který není uskutečňován fakultou, podává návrh rektor. O vině studenta a návrhu trestu se usnáší disciplinární komise, a to po předchozím projednání za účasti studenta. Ten má právo být seznámen s návrhem a hájit svá práva a oprávněné zájmy, a to i za využití obhájce. Děkan (resp. rektor) nemůže uložit přísnější sankci, než jakou navrhla disciplinární komise, z čehož a contrario plyne, že může uložit sankci mírnější a trest tak moderovat.

Disciplinární přestupek je možno spáchat pouze zaviněně (nezaviněné jednání nemůže vést ke spáchání disciplinárního přestupku), tedy výhradně úmyslně nebo z nedbalosti. Určení formy zavinění má vliv na možnost uložit sankci vyloučení ze studia, neboť její uložení není přípustné pro nedbalostní přestupky.²¹

Výsledkem disciplinárního řízení může být jeho zastavení – pokud zanikne studijní vztah, zjistí se, že skutek není disciplinárním přestupkem nebo se neprokáže, že by jej spáchal obviněný student. V opačném případě musí dojít k uložení trestu, popř. může být od uložení sankce upuštěno, a to pokud lze mít za to, že samotné projednání věci vedlo k nápravě. Trestem může být

• napomenutí,
• podmínečné vyloučení ze studia, které musí být doprovázeno stanovením podmínek nebo
• vyloučením ze studia.

Postup po vydání rozhodnutí se neliší od ostatních postupů, bude proto podrobněji rozváděn v kapitole o rozhodování o právech a povinnostech studentů.

Pokud jde o vyloučení pro podvodné jednání při přijímacím řízení, ze zákonné dikce (§ 67 zákona o vysokých školách) plyne, že k němu bude přistoupeno obligatorně, avšak pouze za podmínky, že podvodné jednání bylo takové intenzity, že vedlo k přijetí ke studiu. Průběh řízení o vyloučení je obdobný průběhu disciplinárního řízení; i v něm vykonává působnost disciplinární komise.