Nejstarší popisy výslovnosti vycházejí z pozorování činnosti vlastních mluvidel a z optického sledování výslovnosti cizí. Tradičně jsou tyto metody, v jejichž základě je introspekce, zahrnovány do širšího rámce sluchové fonetiky.
Tímto způsobem byly získány poznatky o tvoření řeči už před staletími. Dnes jsou některé z těchto popisů známy, nemohou však být pro poznání starších fází vývoje jazyka plně využity, neboť autoři neměli ustálenou terminologii, jež by pomohla porozumět jejich individuálně pojatému popisu. Ve starověku a středověku šlo při popisu výslovnosti jen o jednotlivá pozorování, jako samostatná zkoumání se introspekční metody při výzkumu výslovnosti začaly soustavně využívat až v 18. století.
Pouhá pozorování nedostačovala k zachycení výslovnosti a neumožňovala objektivizaci poznatků, k níž věda 19. století stále více tíhla. Již v polovině 19. století jsme svědky snah využít pro zkoumání artikulace metod fyziologů (pokusy J. N. Čermáka pozorovat činnost hlasivek laryngoskopickým zrcátkem jsou z 50. let 19. století), od 70. let minulého století se pak vytváří samostatné odvětví experimentální fonetiky, jež využívá nejrůznějších přístrojů (vytvořených pro jiné oblasti výzkumu, ale i speciálních) pro co nejhlubší, nejpřesnější a nejobjektivnější poznání tvorby lidské řeči. Metody experimentální fonetiky se rozvíjejí s rozvojem vědy a techniky. Ve fonetických studiích týkajících se artikulace se setkáváme především s výsledky těchto výzkumných metod:
Pro výzkum činnosti mluvidel se mohou využívat přístroje sloužící jinak výzkumům fyziologickým. Je to např. pneumograf pro měření činnosti plic v průběhu dýchání; dechovou spotřebu zachytí exspirometr. Činnost svalového aparátu při řeči sleduje myografie, dnes zdokonalená v elektromyografii; pro výzkum činnosti hrtanu a hlasivek se užívá laryngoskopie, ve fonetice je zvlášť důležitá glottografie zaznamenávající zprostředkovaně práci hlasivek ze změn elektrického odporu v oblasti hrtanu.
Vlastní artikulace se sleduje pomocí speciálních metod. Při palatografii poznáváme, na jakém místě paterní klenby dochází k striktuře a jakým způsobem se jazyk patra při výslovnosti dotýká. Výsledkem práce je palatogram, fotografie paterní klenby nebo její kresba s obrazem dotyku. Dotyk je pro různé hlásky typický a může být odlišný i u zdánlivě shodných zvuků v různých jazycích.
Lingvogram je fotografie jazyka v ústech nebo jeho kresba ukazující, kterou částí se artikulace provádí. Metoda zachycující činnost jazyka se nazývá lingvografie. Palatografie i lingvografie jsou metody poměrně staré; označovaly se souhrnně "barvicí", neboť se při nich vhodným barvivem obarvil jazyk (při palataografii) nebo patro (při lingvografii), aby bylo místo dotyku patrné. Obě metody podávaly statický obraz artikulace hlásky. V dnešní době byly vytvořeny i metody umožňující na základě sledování slabých elektrických proudů procházejících mluvidly zaznamenávat skutečné pohyby mluvidel v průběhu promluvy. Fotografií lze již dlouho zachytit i postavení rtů a čelistí.
Výsledkem těchto objektivních metod zkoumání jsou série záznamů, které se vzájemně poněkud liší, tak jak se liší anatomická stavba mluvních orgánů pokusných osob a jejich individuální výslovnostní návyky. Už od vzniku filmu se vytvářejí také filmové záznamy artikulace. Pro potřeby výuky se užívají zobrazení zobecněná, poněkud zjednodušená a typizovaná. Takového typu jsou i obrazové dokumentace v těchto skriptech. Jsou přejaty z knihy Bohuslava Hály, Fonetické obrazy hlásek (1960).
Pro zaznamenání celkového obrazu činnosti mluvidel v průřezu se již po desetiletí užívá s úspěchem rentgenu. Výsledkem rentgenografie je rentgenogram (skiagram), ukazující z profilu souhru všech mluvních orgánů. Rentgenogramy pomohly objektivizovat znalosti o činnosti vela a upřesnily představy o postavení jazyka při výslovnosti vokálů. Obvykle se s výsledkem rentgenografie setkáváme v podobě kresby zvýrazňující části mluvního ústrojí; rentgenový snímek je totiž dobře čitelný jen pro odborníky. Příklady takového obrázku jsou výše. Rozvoj rentgenové techniky umožnil zachycovat i průběh výslovnosti při rentgenokinematografii.
Pokuste se na základě introspekce popsat hlásku mateřštiny - třeba samohlásku [e]. Všimli jste si všech jejích vlastností?
A nyní zopakujte popis na základě standardního zobrazení postavení mluvidel v její vrcholové fázi (viz 5.3). Upozornilo vás toto zobrazení na nějakou vlastnost artikulace, kterou jste při introspekci přehlédli nebo kterou jste nedovedli přesně vymezit?
Vyhledejte si ve speciální literatuře palatogramy a lingvogramy hlásek, které z mateřštiny neznáte. Naučte se rozumět tomu, co vám sdělují. Není pravděpodobné, že byste sami podobné zkoumání prováděli - ale uvažte: Má zkoumání artikulace i dnes smysl? Stačí - nebo nestačí záznam akustiky?