Schopnost vyjadřovat se článkovanou řečí a plně jí porozumět je vlastní pouze člověku. Přeneseně sice říkáme, že mluví papoušek nebo kavka, jde však jen o nápodobu tvořenou zcela jiným způsobem, než je artikulovaná řeč člověka. Mluvící panenky kdysi vydávaly zvuk, který bylo možno se zavoláním "mama" ztotožnit právě jen díky dětské fantazii, dnes jsou pro jistotu opatřeny magnetofonkem. "Mluvící stroje", jež obdivujeme v poslední době, jsou pak technicky dokonalým výtvorem, který produkuje zvuky řeči odvozeně od mluvy lidské. Je zajímavé, že nápodoba zvukové řeči je daleko snazší než její automatické rozpoznávání tak, aby stroj dovedl např. vyhledat ve svém registru prostou informaci, kdy odjíždí vlak do Plzně.
Zvuková řeč má významné postavení ve vývoji člověka jako druhu, proto se opakovaně klade otázka po původu řeči či po její primární podobě. Existence řeči je předpokladem vzniku II. signální soustavy, v níž probíhá (na podkladě jazyka) abstraktní myšlení. Řeč sice může být realizována v podobě mluvené i psané, základy lidské společnosti jsou však spojeny s řečí mluvenou (srov. 2).