Vývoj

Pokud se v úvodu obrátíme do historie, musíme jmenovat především Leonarda da Vinciho, kterému je připisováno autorství myšlenky korekce kontaktní čočkou. V časové linii se tedy ocitáme v 15. století. Teoretická korneální čočka je spojena se jménem Reného Descarta a rokem 1632. Za zajímavý můžeme považovat návrh kontaktní čočky z rozsolovitého gelu, o kterém informoval již v roce 1827 John Frederic William Herschel v Encyklopedii Britanica.

První kontaktní čočky byly vyrobené ze skla v druhé polovině 19. století obdobnou technologií jako oční protézy, tedy foukáním. Optická nepřesnost vedla ke změně technologie na broušení optických ploch. Tyto kontaktní čočky byly sklerální, afokální, různá optická mohutnost systému kontaktní čočka – oko byla dosažena změnou sagitální hloubky a změnou poloměru křivosti vnitřní plochy kontaktní čočky – tedy změnou optické mohutnosti slzné čočky. Pokus o změnu materiálu za lépe opracovatelnější ve 20. létech 20. století nebyl úspěšný pro málo vyhovující fyzikální a chemické vlastnosti celuloidu. V Českých zemích se těmito kontaktními čočkami zabývali otec a syn Teislerovi, o svých výsledcích referovali v roce 1937 v Káhiře. O zkušenostech s nošením celuloidových kontaktních čoček J. Altmana, který je aplikoval v polovině 20. století v Brně se dělí někteří klienti i v současné době. On byl také asi prvním, kdo aplikoval plynopropustné kontaktní čočky z CAB materiálu o tloušťce 0,18mm. Tato tloušťka umožňuje prostup kyslíku materiálem. Jan Altman ho odebíral z n.p. Syntezia Semtín v roce 1960. Oficiálně na trh byly uvedeny plynopropustné kontaktní čočky v roce 1975 firmou Rynco v USA.

Rozvoj přístrojů na měření předního segmentu oka a zejména vynález polymetylmetakrylátu (PMMA) během 2.světové války se podílely na rozšiřování výrobních možností, zpřesňování konstrukcí a tím i lepší snášenlivosti. Tvrdé korneální kontaktní čočky vyráběné z PMMA používali v této době především pacienti s keratokonem, nepravidelným astigmatismem, většinou poúrazovém, afakií, ale i při korekci běžných refrakčních vad, zejména při vyšším stupni myopie.

Exponenciální rozšíření používání kontaktních čoček znamenal vynález hydroxyetylmetakrylátu (HEMA), v roce 1960 uvedl do života prof.Otto Wichtrle se svým týmem v ČSAV Herschelovu myšlenku o měkkých kontaktních čočkách.

Dá se říct, že oba tyto materiály tvoří základ i v současné době aplikovaných kontaktních čoček.

RGP – rigid gas permeable – tvrdé plynopropustné kontaktní čočky se vyrábí z materiálů, jejichž základem je PMMA a zvyšování hodnoty difúzního koeficientu je dosahováno pomocí příměsí v jeho chemickém složení. Obdobně i když za pomoci jiných chemických prvků je zvýšena bobtnavost, tedy obsah vody, resp. kyslíku hydrogelových kontaktních čoček. Vývoj silikonhydrogelu na začátku nového milenia umožnily nové technologie pro zpracování a spojení těchto materiálů s naprosto odlišnou molekulární strukturou. Výsledkem je kontaktní čočka s nižším obsahem vody, než jsme zvyklí u klasických hydrogelů, ale s celkovou vyšší propustností pro kyslík i než některé RGP materiály. Hodnoty transmisibility u těchto kontaktních čoček se pohybují řádově přes 100 jednotek.