Stále častěji jsou zátopy způsobeny geologickými procesy, na nichž se podílí lidská činnost.
Vhodné podmínky pro vznik záplav vznikají v důsledku:
K antropogenním poklesům území dochází v důsledku:
Na Karvinsku je v důsledku poklesů poddolovaných území mnoho hektarů zcela zamokřeno. Nebezpečnější jsou takové poklesy v příbřežních oblastech, např. na Apšeronském poloostrově bylo zaplaveno vodami Kaspického jezera několik km2, které poklesly o desítky centimetrů po odtěžení ropy v třicátých letech 20. století. V Texasu v roce 1917 pokleslo území o rozloze 4 x 2 km a bylo zaplaveno mořem do výšky 90 cm. To vyvolalo po odvodnění zajímavou soudní při. Kdyby pokles nebyl způsoben činností člověka ale např. zemětřesením, připadly by tyto pozemky státu. Protože však šlo o pokles antropogenní, zůstaly původním majitelům.
Poměrně časté jsou havárie vodních staveb a těžebních prostorů.
Příkladem mohou být havárie přehrad:
Dalším případem je protržení hrází odkalovacích nádrží úpravárenského odpadu nebo popílku:
Vliv člověka na vznik povodní je možno doložit i historickými příklady:
V dnešní době lesů spíše přibývá, a přesto naše současná krajina ztrácí schopnost zadržovat vodu. „Za našich mladých let“ i týdenní nepřetržitý déšť nic neznamenal, dnes i jediný přívalový liják znamená riziko povodně. Příčinou je zejména způsob zemědělského obdělávání v druhé polovině 20. století. Zbytečná regulace řek, rozsáhlá meliorace (aby příslušný podnik plnil plán), rozorání mezí a likvidace remízků, chemizace půdy a tím i způsobený nedostatek humusu a znečištění stojatých vod, úbytek půdních baktérií i nevhodné obdělávání (orba a vinice na svazích vedená po spádnici a nikoliv po vrstevnici) i nepřirozená zástavba rizikových oblastí (např. ZVVZ Milevsko v nivě říčky Smutné nebo někdejší Baťovy koželužny v nivě Moravy), stejně jako lehkovážné povolování rekreačních staveb v těchto oblastech jsou základní dnes příčinou neúměrného zvyšování rizika povodní.
Dlouhodobý význam by měla zejména změna způsobu zemědělského podnikání (omezení zbytečného zatravňování, dodržování cyklů osevního postupu, omezení chemických hnojiv a postřiků, které zabíjejí v půdě organizmy produkující humus).
Za antropogenní povodňovou vlnu je třeba považovat také průvaly vod do těžených prostor.
U nás ohrožují těžbu uhlí v hornoslezské pánvi na Karvinsku (kuřavka), k zatopení díla došlo však i při ražení vodní štoly ze Želivky do Prahy průvalem na hlavním zlomu blanické brázdy i při těžbě uranu (Jáchymov, Kovářova jiné). Nejznámější jsou průvaly vod na uhelných dolech, kterými byly ohroženy minerální prameny a lázeňské zdroje. Průval vod na dole Dollinger v Teplicích v roce 1879 způsobil destrukci 7 km vzdáleného Pravřídla. Průval do dolu Marie v Královském Poříčí ohrozil na počátku století Karlovy Vary a na Slovensku v Kišovcích průvalem do manganového dolu byl zničen zdroj kyselky Tatra.
Neméně závažné mohou být změny vznikající na březích umělých nádrží zvýšenou erozí, změnou stability svahů, kolísáním hladiny nebo zvodněním.
Neméně závažné jsou svahové pohyby způsobené po napuštění nádrže zvodněním, kolísáním hladiny, změnou stability zatopením svahu a zvýšenou erozí.
Význačným příkladem je sesuv do nádrže Vaiont v italských Alpách v roce 1963. Přehradní místo bylo zvoleno správně, ale menší pozornost byla věnována starým sesuvům v oblasti budoucího přehradního jezera. Protože již během stavby došlo k sesuvům v roce 1958 a 1960, varovali geologové před tímto nebezpečím. Časopis, který jejich zprávu zveřejnil, byl dokonce žalován pro šíření poplašných zpráv. V září 1963 po napuštění přehrady byly na levém břehu jezera pozorovány pohyby a neobvyklý útěk zvěře a 9. 10. 1963 došlo k sesuvu v místech, kde se pevné jurské dolomitové vápence na svahu hory Tec stáčí v synklinálním uzávěru a na jejich bázi vznikla sesuvná plocha mezi nimi a jílovitými vápenci v podloží. Původní domněnka byla, že sesuv byl aktivizován zemětřesením, ale při bližším zkoumání se ukázalo, že naopak seismologický záznam byl způsoben sesuvem. 100–200 mil. m3 sjelo rychlostí 100 km/hod. do jezera a zdevastovalo do výšky 130 m protější svah. Objem sesutých hornin byl nejméně dvakrát větší než obsah vody v nádrži. Vzedmutá vlna se přelila přes hráz, která nápor naštěstí vydržela, ve výšce 100 m nad korunou a na 40 mil. m3 vody se valilo na obec Longaronne a další tři vesnice údolím Piávy. V postižených obcích nikdo nepřežil, obětí bylo 2 117. Dnes je nádrž vypuštěna a sesuv zachován v původním stavu.
Umělé zátopy opuštěných důlních děl i lomů jsou běžnou praxí, stejně jako metodou zemědělského obdělávání (např. zatopení rýžových polí).
Vodohospodáři by nejraději upravovali celý tok řeky (obr. 128). Argumentace je přitom často naivní: prý by měla být co nejpodobnější přirozenému toku. U nás jsou zcela jiné podmínky pro vznik katastrof.
Např. na Moravě jsou říční nivy převážně severo-jižního směru, tomu odpovídají i lokalizace starých měst a jejich spojení. Naproti tomu byly stavěny dopravní tepny v bývalém Československu ve směru západo-východním (republikový systém Praha – Košice). Ty vytváří přirozené překážky. Např. most přes Ploučnici v Českém Krumlově vytváří každoroční ohrožení, ale památkáři odmítají jeho zbourání. Na druhou stranu však mohou jako hráz fungovat i náspy silnic a železničních tratí. Problémem je, že ne všechny jsou stavěny tak, aby mohly plnit tuto funkci. Pro jejich výstavbu by v záplavových územích měla platit jiná norma. Selhání této funkce způsobilo v roce 2006:
- přerušení dopravy na klíčové trati Břeclav – Vídeň,
- protržení náspu železniční trati mezi Jevišovkou a Dyjí, nutnost evakuace obcí Drnholec, Novosedly, Jevišovka a Nový Přerov (ještě že se vtipně mohli obyvatelé Novosedel evakuovat do svých vinných sklepů).
Jak je složité správně odhadnout důsledky antropogenního ovlivnění přírodních podmínek, ukazuje případ řeky Rhôny. Během dvou korekcí koryta (v letech 1860–1890 a v letech 1930–1960) bylo její koryto zúženo hrázemi a zpevněním břehů, aby tekla rychleji, nedocházelo k záplavám a vznik močálů. Lidé začali obdělávat získanou půdu, ale brzy se korekce ukázala jako neúčinná, naplaveniny zadržovaly průtok, docházelo ke katastrofálním záplavám a sesuvům (např. v roce 1987, 1993, 2000). Navíc velmi utrpělo životní prostředí (příliš regulovaná řeka snížila možnost turistiky, odpočinku i zemědělství). Proto byla zahájena „třetí korekce“ ve švýcarském kantonu Walis, která má znovu vytvořit řeku se zákruty, krásnější, ale divočejší, která by mohla rychleji odvádět záplavovou vodu.
Z uvedených příkladů vyplývá závěr:
Nejdůležitější ochranou jsou různá stavební opatření.
Mají však několik velkých nevýhod:
Kvůli vlivům, způsobeným člověkem, ztrácí naše krajina stále více přirozenou schopnost udržet vodu, ale pořád ještě to dokáže efektivněji než člověk!
Podstatné je to, že vlivy člověka na vznik záplav převažují nad vlivy klimatických změn.
Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.