Běžnými písmeny se transkribují v obou typech transkripce české souhlásky b, p, d, t, g, k, v, f, z, s, nazály m, n, sonory l, r, aproximanta j: [buben], [pupen], [dudek], [teta], [vede], [kafe], [uzené], [sestavil], [guma], [kolo], [mamka], [nenese], [poleva], [ohrada], [jaro], a také znělé ř [řeřixa]. Odhlíží se od jemnějších rozdílů ve znění hlásek. Transkripce však neodpovídá písmu, protože se zaznamenává skutečná výslovnost: [osut], [kafka], [modlidba], [ottáhne], [kamená].

Stejná nebo velmi podobná značka je také pro některé české hlásky, které „nemají vlastní písmeno“: x, γ, ŋ - [uxo] – ucho, [gdibiγ bila] – kdybych byla, [mamiŋka] – maminka. V jednodušších textech se v českém prostředí užívá pro velární neznělou konstriktivu [x] také vžitá spřežka [ch], tj. slovo ucho se transkribuje [uxo] i [ucho].


 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále