Akustický signál nelze ztotožnit se zvukem skutečně vnímaným. Vnímatel slyší jen část zvukových charakteristik, a to v rozsahu svého sluchového pole. Sluchové pole je dáno hodnotami výšky a síly zvuku, jež jedinec vnímá.
Intenzita se udává v decibelech (dB). Intenzitu 1 dB má zvuk o frekvenci 1000 Hz, který je na hranici slyšitelnosti (normálním sluchem). Decibel je jednotka nelineární, tj. zvýšení intenzity zvuku o 10 dB znamená jeho desateronásobné zesílení. Lidské ucho je schopno vnímat bez potíží zvuky v síle 1 - 100 dB; za touto hranicí působí již zvuk bolest. Omezení není na závadu dorozumívání, neboť normální hovor na vzdálenost 1 m má sílu asi 60 dB. Velmi slabý řečový signál je slyšitelný, není však srozumitelný; za hranici porozumění řeči se pokládá síla 25 dB. Samo měřítko síly je však poněkud klamné : lidské ucho vnímá zvuk v závislosti na jeho výšce, vyšší zvuky jsou i při menší síle lépe slyšitelné. Proto se zavádí speciální jednotka sluchového hodnocení hlasitosti son (srov. 6). V běžném kontextu se mluvívá (nepřesně) o dB.
Sluchové pole člověka je omezeno i co do výšky zvuku. Pod 16 Hz zvuk nevnímáme jako souvislý, výšky nad 20 000 Hz jsou neslyšitelné. Zatímco dolní hranice sluchového pole je celkem stálá, horní hranice s věkem klesá. Relevantní pásmo zvuků řeči se rozkládá do 8 000 Hz a pro porozumění stačí i mnohem méně (do asi 3 000 Hz). Při omezeném vnímání vysokých tónů je ztíženo hlavně poznávání sykavek.
Subjektivní vnímání výšky nelze ztotožnit s fyzikálně zjištěnými údaji o frekvenci kmitů vzduchových molekul. Je totiž závislé též na intenzitě zvuku a jeho barvě. Jednotkou tohoto vnímání výšky zvuku je 1 mel (název je odvozen od slova melodie). Výška tónu vyjádřená v melech se číselně rovná kmitočtu jednoduchého tónu o hladině intenzity rovné 40 dB, který normální lidské ucho vnímá jako stejně vysoký.
Doposud nebylo dostatečně vyjasněno, jak probíhá proces slyšení. Anatomická stavba sluchového orgánu je sice již podrobně popsána, zatím však není dořešeno, jak dochází k přenosu zvukových vln z lymfy v uchu na nervová zakončení. Existující teorie (rezonanční Helmholtzova, Békésyho hydromechanická, Weverova - Braylova teorie salv apod.) se zatím nepodařilo prověřit v úplnosti experimentálně.
Dobré slyšení zvuku řeči nezaručí, že bude posluchač také rozumět. To si uvědomujeme při poslechu cizího jazyka, neschopnost rozumět může však vzniknout při tzv. korové hluchotě i u jazyka mateřského: ucho sice identifikuje (někdy i velmi přesně) zvuky, ale člověk ztrácí (po mrtvici, po úraze, vlivem sklerózy) schopnost přiřadit zvuku významy. Při porozumění řeči se tedy vedle sluchu uplatňuje i vyšší nervová činnost člověka.
Tento vztah osvětluje Ewaldova teorie zvukových obrazů, jež předpokládá, že člověk si utváří v mozku obrazy zvuků (slov, vět) dříve slyšených a nové řečové vjemy k nim přirovnává. Tento výklad je schopen vysvětlit např. to, že je snazší poznávat hlásky ve skutečných slovech jazyka než v logatomech (skupinách slabik tvořených obvyklým způsobem, ale nemajících v jazyce význam; užívají se např. k prověřování kvality přenosových zařízení). Lze jí vyložit i přeslechnutí u slov méně známých nebo u vlastních jmen (došlo ke ztotožnění zvuku s nepravým obrazem).
Proces porozumění řeči si lze představit takto:
Přijímáme zvuk a průběžně jej analyzujeme : odhlížíme nejprve od zvuků nejazykových, na něž reagujeme podle potřeby na reflexní úrovni; dále odhlížíme od irelevantních vlastností obsažených v řeči; uvědomujeme si jen složky zvuku schopné rozlišit význam, ukládáme je v příslušném pořadí v krátkodobé paměti, identifikujeme význam seskupení a teprve na této úrovni rozumíme.
Výzkumy ukázaly ještě jednu zvláštnost vnímání řeči : na poznávání se podílí i artikulační zkušenost mluvčího, při poslechu řeči vzniká u posluchače artikulační napětí v orgánech, které mluvčí aktivizoval. Dlouhé poslouchání se pak u vnímatele projeví také únavou mluvních orgánů, pocitem napětí v hlasivkách apod. Zřejmě má i tato složka vliv na porozumění, proto se někdy mluví o tom, že mluvčí předává posluchači obrazy akusticko-artikulační.
Sluch má vedle funkce vnímání signálu přicházejícího k posluchači i další význam : zaručuje zpětnou vazbu u mluvčího samého, artikulace probíhá za stálé vlastní sluchové kontroly síly, zřetelnosti a výšky mluvy. Proto lidé s oslabeným sluchem nesprávně odhadují hlasitost řeči a často u nich trpí i artikulace. Při vlastním učení řeči má sluch nezastupitelnou úlohu : dítě se učí jen na základě nápodoby ostatních lidí kontrolované vlastním sluchem, proto se neslyšící dítě samo mluvit nenaučí.