Roviny a směry lidského těla

Obrázek č. 6,   Obrázek č. 7

Roviny

• mediánní: rozděluje tělo na symetrickou pravou a levou polovinu
• sagitální: rovnoběžná s rovinou mediánní
• frontální: rozděluje tělo na přední a zadní polovinu
• transversální (horizontální): rozděluje tělo na horní a dolní polovinu

Směry na těle

• k hlavě:
  • horní – cranialis (superior)
  • horní – cranialis (superior)
• zadní, hřbetní – dorsalis.(posterior)
• přední, břišní – ventralis (anterior)
• k rovině střední, vnitřní – medialis
• vnější, zevní – lateralis
• označení hloubkové:
  • povrchový – superficialis
  • hluboký – profundus

Směry na končetinách:

• směr k trupu – proximalis
• směr od trupu – distalis

Horní končetiny:

• zevní – radialis
• vnitřní – ulnaris
• dlaňový – volaris, palmaris
  dlaň (palma manus)
• hřbetní – dorsalis

Dolní končetiny

• zevní – fibularis
• vnitřní – tibialis
• ploskový – plantaris
  ploska (planta pedis)

Roviny a směry jsou stanoveny na lidském těle v poloze stoje spojného (špičky u sebe) a připažením a vytočením rukou dlaněmi vpřed, tedy palci ruky zevně.

Medianus – bod leží v mediánní rovině a je její součástí

Medialis – směr ke středu, směr opačný – lateralis

Medius – bod uprostřed mezi 2 body bez ohledu na roviny

Stavba kostí (structura osseum)

Povrch kosti kryje vazivová okostice neboli periosteum s výjimkou kloubních ploch, na nichž je vrstvička hyalinní chrupavky. Periost je tuhá, dosti pevná blána, kterou lze od kosti odloupnout. V místech kde se upínají vazy a šlachy, lne pevně, neboť tam snopce ze šlach a vazů pronikají až do povrchových vrstev kosti. Také na okrajích plochých kostí lebečních periost adheruje, zejména v místě švů. Periost má dvě vrstvy – vrstvu zevní, fibrózní, je z vaziva vláknitého, buňkami chudého, se snopci fibril probíhajících souběžně, a vrstvu vnitřní, kambiovou, je bohatší vazivovými buňkami a vazivová vlákna jsou nepravidelně propletená. Některá vlákna kolagenní pronikají i do povrchových vrstev kosti jako tzv. perforující Sharpeyova vlákna.

V kambiové vrstvě jsou obsaženy buňky, účastněné na tvorbě kosti (osteoblasty). Periost je kostitvornou vrstvou, v něm se tvoří aposicí nové vrstvičky kosti. Schopnost tvořit kost dodržuje periost, i když je transplantován na jiné místo. Je bohatě zásoben cévami krevními, které z něho pronikají do kosti. Je-li periost ve velkém rozsahu od kosti odloupnut, je příslušný okrsek kosti zbaven výživy cévami a může i odumírat. Periost má bohaté nervové zásobení. Jsou zde četná nervová zakončení, je velmi citlivý a bolestivý.

Kost se vyskytuje ve dvou formách:

1. kostní tkáň hutná, substantia compacta
2. kostní tkáň trámčitá, substantia spongiosa

Hutná kost (substantia compacta) tvoří zpravidla vrstvu povrchovou, kost houbovitá je uvnitř. Na dlouhých kostech končetinových je střední sloupec z pláště kosti kompaktní, v koncích dlouhých kostí je tkáň spongiozní.

Kost hutná je:

1. plsťovitá – tvoří se v době vývojové, udržuje se u nižších obratlovců a také v některých kostech malých savců. U člověka ji můžeme najít v úponů některých vazů a šlach, při švech lebečních kostí, v některých místech nitroušního labyrintu. Plsťovitá kost se skládá z trámců navzájem se spojujících, mezi nimiž jsou vtroušeny kostní buňky.
2. lamelozní – skládá se ze soustředných vrstviček, které buď obklopují jemné cévy kostní nebo tvoří soustředné vrstvy na povrchu kosti.
   Rozeznávají se tří druhy lamel:
   1. lamely Haversovy, tvořící soustředné vrstvy kolem drobných Haversových kanálků, v nichž probíhají drobné krevní cévy. Tyto lamely tvoří okolo kanálků vrstevné soubory, maximálně 4–5 soustav lamel, tzv. osteony.
   2. Lamely vmezeřené neboli interstitiální. Vyplňují skuliny mezi jednotlivými osteony. Jsou to vlastně zbytky původních Haversových soustav, jež byly druhotně zrušeny vrůstáním cév, okolo nichž se vytvořily nové lamely Haversovy.
   3. povrch kosti tvoří lamely povrchové, které jsou aposiční tvorbou kosti v periostu.

Spongiozní kost (substantia spongiosa) je houbovitá a její trámečky jsou uspořádány v zcela určitých směrech. Úprava se nazývá architektonika spongiozní kosti. Trámečky odpovídají směru zátěžových siločar, v nichž se uplatňuje na kost tlak a tah.

Dřeň kostní neboli morek, medulla ossium, vyplňuje dutiny uvnitř dlouhých kostí, tzv. dutinu dřeňovou (cavum medullare), a skuliny v kostech spongiozních. Dřeň je měkká, původně barvy červené (medulla ossium rubra), ale pak se mění v dlouhých kostech v dřeň žlutou (medulla ossium flava) a ve stáří se přeměňuje v dřeň šedivou (medulla ossium gelatinosa) – gelatinozního vzhledu. Červená dřeň kostní je krvetvorný (hematopoetický) orgán. Tvorba červených krvinek ustává záhy v kostech dlouhých a dochází k jejich přeměně v tukové buňky, čímž se přemění červená dřeň ve žlutou. V dospělosti se udržuje červená dřeň v obratlech, v kosti hrudní, v žebrech, v kostech lebečních, v kostech pánevních, v koncích některých dlouhých kostí, v drobných kůstkách ruky. Při ztrátě tuku z kostní dřeně nabývá dřeň vzhledu šedého, průsvitného. Cévy a nervy kostní – hlavním zdrojem kostních tepének jsou cévy periostální, které mezi sebou anastomosují, propojují se a vnikají do kosti drobnými kanálky Volkmannovými. Pronikají šikmo do kosti bez ohledu na lamely kosti a větví se do sítě vlásečnic, jež probíhají Haversovými kanálky. Dále vnikají do kosti samostatnými kanálky ojedinělé silnější tepénky, arteriae nutriciae, které jsou spojeny s cévami Haversových kanálků, a pokračují do dřeně kostní. Kanálky, jimiž tyto cévy do kosti vstupují (canales nutricii), mají na každé kosti typickou polohu i směr. Dále jsou na okrajích dlouhých kostí, středního sloupce – diafýzy, v místech, kde tento přiléhá ke konci kloubnímu, – tepny metafyzární – arteriae metaphysariae a na kloubních koncích – epifýzách, tepny epifyzární – arteriae epiphysariae. Žíly jdou podél tepének. Nervová vlákna jsou hojná v periostu a nervová vlákna bez myelinu vnikají do kosti Haversovými kanálky a v malém počtu i do kostní dřeně. Jsou určeny pro stěny cévní, tvoří zde převážně pleteně vegetativních nervů.

Místo, kde se na kosti upínají nebo začínají šlachy nebo svaly, se jeví zpravidla jako hrbolek – tuberculum, jako hrbol – tuber, nebo drsnatina – tuberositas, jindy jsou na kosti drsné čáry – lineae, nebo hřebeny – spinae, cristae. Svaly, které se upínají masitě, se na kosti upínají často v jamkách – foveae. Tam, kde se ke kosti přikládají šlachy, nervy nebo cévy, vzniká žlábek nebo rýha – sulcus.

Dlouhé kosti jsou především kosti končetin. Jsou typické svými rourovitými úseky, na které nasedají koncové partie, obvykle tvořící kloubní hlavice nebo jamky pokryté kloubní chrupavkou. Střední úsek kosti – diafýza (diaphysis) je dutý a často válcovitý útvar, jehož plášť tvoří kompaktní kost. Dutina diafýzy, tzv dřeňová dutina – cavitas medullaris, je vyplněna kostní dření. Na konci dlouhých kostí jsou epifýzy – epiphysis, které jsou vyplněny kostní trámčinou (spongiózou), obklopenou tenkou slupkou kompaktní kosti. Pokud kost roste jsou epifýza a diafýza odděleny růstovou chrupavkou – physis. Pro rozšířený konec diafýzy přiléhající k růstové chrupavce se používá označení metafýza – metaphysis. Tato část se aktivně účastní remodelace kosti v růstovém období a po ukončení růstu kosti a osifikaci celé kosti má samostatné cévní zásobení.

Kost se tvoří buď ve vazivu – osifikace endesmální, desmogenní, nebo na podkladě chrupavky – osifikace chondrogenní. Osifikační děj je složitý. Podílí se na něm buňky, tzv. osteoblasty. Při osifikaci endesmální se tvoří kostní trámečky ve vazivu přímo, při osifikaci chondrogenní dochází nejprve k destrukci chrupavky a pak se osifikace vyvíjí vnikajícímí osteoblasty do destruované chrupavky, takže chrupavka je postupně nahrazována kostí. Podle vzniku prvních ostrůvků osifikace se dělí tato na perichondrální, vznik na povrchu, a enchondrální vznik v nitru chrupavky. Dlouhé kosti osifikují nejprve uprostřed své délky nejprve perichondrálně a pak enchondrálně. Perichondrální osifikace pak přechází v osifikaci periostální. Konce dlouhých kostí osifikují samostatně z nitra chrupavky – enchondrálně, tyto konce se nazývají epifyzy. Mezi epifýzami a diafýzou se zachovává chrupavčitá vrstvička, tak dlouho dokud kost roste do délky, zvaná chrupavka růstová neboli physis. Epifyzové chrupavky se podílejí na růstu do délky. Růst kosti do šíře se děje v periostu endesmální osifikací.V dlouhých kostech se zároveň přebytečná kostní tkáň odbourává, dochází k resorbci kosti, čímž vzniká a zvětšuje se v těchto kostech dřeňová dutina (cavitas medullae). Existují ještě přídatná osifikační jádra tzv. trakční apofýzy. U některých kostí vývojem dochází postupnou resorbcí, odbouráváním k pneumatizaci (kosti lebeční).

Nedostatek vápníku a zejména vitaminu D a jeho prekursorů vyvolává u dětských kostí deformity (křivice) a zpomalení růstu.

V kostech jako živé tkáni dochází k přestavbám a změnám – dochází k dekalcifikaci a úbytku tkáně organické – osteomalatia, nebo úbytku tkáně anorganické – osteoporoza. Tyto změny vznikají u dospělých kostí i v závislosti na hormonálních změnách v těle – postižení příštitných tělísek, úbytek ženských hormonů (estrogen, progesteron) v době menopauzy a u mužů při úbytku mužského hormonu (testosteronu). Dekalcifikace kosti vzniká i z inaktivity celého těla nebo jeho části (při fixaci končetiny po úrazech). Při inaktivitě v kloubech dochází ke kalcifikaci periartikulární, spojené s postižením svalů, s výrazným omezením hybnosti až nemožností pohybu u takto postižných kloubů – nutnost pravidelného provádění i pasivního pohybu.

Obrázky ke kapitole: Roviny a směry lidského těla
Obr. 6 Roviny lidského těla	Obr. 7 Směry lidského těla