Centrální koordinační porucha (CKP) není přímo diagnóza, ale nedokonalý pohybový vývoj, a to ze známých i neznámých důvodů. Hodnotí riziko neoptimálního vývoje. Nejedná se o dětskou mozkovou obrnu (DMO).

DMO je onemocnění, které vzniká na podkladě poškození CNS. K tomuto poškození může docházet prenatálně tedy v těhotenství (infekce, léky), perinatálně tedy v období porodu (vícečetná těhotenství, hypoxie, krvácení) nebo postnatálně tedy v prvních měsících života dítěte (traumata, záněty). Významným rizikovým faktorem je i velmi nízká porodní hmotnost (pod 1500 g). Hlavní a společným znakem všech typů DMO je porucha hybnosti. Podle patofyziologického typu hybné poruchy jsou popsány 4 formy DMO. (spastická, athetoidní, ataktická a smíšená forma).  

Ambler, 2006, Nevšímalová, 2002, Kraus, 2011

• Spastická forma – postihuje cca 70–80 % nemocných. Projevuje se tuhnutím a trvalým stažením (spasticitou) svalů v postižených partiích. Části těla poté trpí parézou (oslabením) nebo plegií (ochrnutím). Postiženy mohou být obě končetiny (diparéza/diplegie), jedna polovina těla (hemiparéza), triparéza (obě dolní končetiny a jedna horní končetina) nebo spastická kvadruparéza (postiženy jsou všechny 4 končetiny).
• Athetoidní (dyskinetická) forma – typické pro tuto formu jsou mimovolní kroutivé pohyby (ruce, nohy nebo celé horné nebo dolní končetiny). Může být postihnuto i svalstvo tváře nebo jazyka (grimasování, mlaskání). Tyto pohyby ve spánku mizí. Je zde také porucha řeči tzv. dysartrie. Tato forma postihuje 10–20 % nemocných.
• Ataktická forma – tato forma je poměrně vzácná, objevuje se u 5–10 % nemocných. Ovlivněno je vnímání rovnováhy (hluboká citlivost – propriocepce). Chůze je nestabilní o široké bázi. Může se také objevit volní třes, což znesnadňuje psaní nebo jiné činnosti vyžadující jemnou motoriku
• Kombinovaná (smíšená) forma – různá kombinace výše uvedených forem. Nejčastěji se vyskytuje spastická forma s athetoidními pohyby (Jiráková, 2014).

DMO často doprovází i další zdravotní postižení jako je například různý stupeň mentálního postižení. Asi 1/3 má lehký intelektuální deficit, další třetina má střední až těžké mentální postižení a zbývající třetina je bez mentálního postižení.

Epilepsie je až u 1/2 postižených. Záchvaty se objevují bez zjevné příčiny. Mohou být generalizované, kdy postihují celý organismus. Jsou spojeny s poruchou vědomí a křečemi celého těla. Generalizované tonicko-klonické záchvaty většinou začínají výkřikem a následnou ztrátou vědomí. Poté se objevují tonické křeče (propínání trupu a končetin) a klonické křeče (záškuby). Nebo se objevují částečné (parciální) záchvaty. Dělíme je na jednoduché (simplexní) a komplexní. Simplexní jsou lokalizované na některou svalovou skupinu, ochabuje část těla, nebo se mění citlivost v ohraničené části těla. Komplexní záchvat se projevuje jako kvalitativní porucha vědomí (zmatenost, neuvědomělé pohyby…). Tento typ se může překlopit v záchvat generalizovaný.

Zvětšení mozkových prostor kolem mozku (hydrocefalus) vlivem krvácení do mozku u novorozenců nebo poporodní sepse mohou způsobit poškození mozku. Nebo mohlo dojít k poruše cirkulace mozkomíšního moku a následnému rozšíření (hydrocefalu). Projevuje se abnormálním růstem hlavičky dítěte.

Neprospívání a růstové problémy provázejí děti s DMO poměrně často. Zaostává vývoj i růst, typický je také pozdní vývoj sekundárních pohlavních znaků.

Časté jsou také poruchy sluchu a zraku. U zraku se objevuje šilhání, hemianopsie (výpadek poloviny zorných polí obou očí).

Diagnostika probíhá v ordinaci dětského lékaře, rehabilitačního lékaře, ale především je v rukou dětského neurologa. Využívají se neurologické testy (Vojta). Další možností, jak vyšetřit riziko DMO je pomocí general movements. Tento přístup rozvinul rakouský profesor Heinz Prechtl. U nás není metoda zatím velmi používaná (viz kapitola diagnostika novorozenců a dětí). Finální diagnóza se často stanovuje až po 3. roku věku dítěte. Diagnostika zprvu probíhá převážně na základě klinických projevů, pro DMO je typický klinicky stabilní nález bez známek progrese. Ke stanovení příčiny (etiologie) se pak využívají zobrazovací a laboratorní metody (UZ, MRI, EEG, genetické vyšetření).

Léčba je zaměřena na získání a udržení co nejvyšší pohyblivosti a kvality života dítěte. DMO není možné vyloučit. Nejčastěji se v terapii využívá intenzivní rehabilitace, ortopedické korekce, protetické pomůcky a farmakoterapie na základě symptomů a klinických projevů.

Centrální koordinační porucha (CKP) (dyspraxie) je v populaci podle různých zdrojů u 6–10% populace. Chlapci jsou postižení 4× více. Mluvíme o vývojové dyspraxii nebo vývojové koordinační poruše. Tyto děti se schovávají za označení nešikovné (Kirby v roce 2000 vydala knihu s názvem: Nešikovné dítě). Kolář (2013) popisuje, že CKP bývá příčinou úrazů, podílí se na vzniku degenerativních poruch, entezopatií a dalších ortopedických poruch vzniklých chronickým přetěžováním. Také popisuje vliv na reedukaci pohybů po úrazech a recidivu po operacích, kdy pacienti s CKP nemají pozitivní výsledky. Praxie jako taková se vyvíjí od 2 let do 12 let. Do té doby máme možnost praxii ovlivnit. Při dyspraxii dítě ukazuje pohybovou koordinaci, která je pod úrovní vzhledem k jeho věku a intelektovým schopnostem.

Kdy se projeví?

CKP souvisí i s úrovní korových funkcí a ty dozrávají jako jedny z posledních. K jejich poruše dochází nejčastěji v perinatálním období nebo během ranných fází vývoje. Projev může být po narození nebo během prvního roku života, kdy zaznamenáme opoždění vývoje. CKP může mít různou závažnost a často není přítomna žádná neuromuskulární nebo intelektuální příčina. Problému si rodiče mohou všimnou až s nástupem dítěte do školy, kdy má problém s psaním, kreslením, pomalu a hůře se učí novým pohybovým dovednostem, vrtí se, ruší. Spolu s CKP bývá přítomno i ADHD a další “dys” poruchy (40–45%) (Tolsa, 2004⁏ Kirby, 2007⁏ Kolář, 2009⁏ Kolář, 2011).

Kolář (2011) uvádí, že dyspraxií trpí každý 12. Člověk v populaci. Častěji jsou postiženi chlapci, poměr autoři udávají různý, a to 2:1 až 5:1. Také předčasně narozené děti mají cca 3x vyšší pravděpodobnost CKP. Kirbyová (2007) udává, že má tato diagnóza v posledních letech vzrůstající tendenci.

Diagnostika

Momentálně neexistuje jeden jediný test. Pro děti existuje například Movement Assesment Battery for Children (MABC-2), který byl standardizován i pro českou populaci. Nebo Bruiniks-oseretsky Test of Motor Proficiency (BOTMP). Oba testy umožňují identifikaci CKP (přítomnost, nepřítomnost, podezření) (Kolář, 2011)

Pozn. DMO není CKP!

Vliv senzorické informace na Motorický vývoj – ontogeneze motoriky dítěte je zásadní. Senzorické informace určují to, jak bude vypadat naše fyzická aktivita. Variace vývoje jsou ovlivňovány dvojí cestou.

1. primární variace – není zaměřena na zevní podmínky a okolí
2. sekundární variace – pohybová dovednost může být výsledkem dějů na specifickou situaci a jejich adaptaci

Tabulka rozděluje poruchy senzorického zpracování. Pro účely výukového materiálu stačí vědět, že toto dělení není jen o dyspraxii a “dys” poruchách, ale že problematika je složitější. A tím pádem i možnosti přístupu by se měli adekvátně přizpůsobovat.

Prakticky: Při vyšší senzorické odpovědi, nebudeme dítě více dráždit a budeme volit pomalejší tempo. Při senzorické diskriminaci – poruše zpracování některé senzorické modality (zrak, sluch, chuť, vestibulární informace, taktilní informace…) se budeme na sníženou modalitu zaměřovat.

Přístupy v terapii

• Orientace v tělesném schématu (grafestézie, polohocit, pohybocit, cvičení nábodobou)
• Rovnovážné cvičení (koordinace, kognitivní úkoly)
• Vestibulární modalita (labilní plochy, náčiní a nářadí pro děti – houpačky, klouzačky…)
• Taktilní modalita (vedení pohybu, kontakt při cvičení)
• Senzitivita (materiály, chodníčky, míčkování, hlazení)
• Vizuální stimulace/inhibice
• Dětská jóga
• Cvičení – tanec, bojová umění, feldenkrais (nepřetěžovat)