Standardizované nástroje

V komplexním zhodnocení symptomů nám mohou pomoci různé standardizované nástroje a dotazníky. V následující části si představíme některé z nich. Nejdříve se ale podíváme stručně na přínos a úskalí použití takových nástrojů.

Standardizované dotazníky a nástroje se používají pro:

• screening symptomů
• dlouhodobý monitoring symptomů – zachycení fluktuace symptomů, hodnocení úspěšnosti naší intervence apod.
• využití ve výzkumu a studiích – dotazníky jsou často právě za tímto účelem designovány a připravovány

Zároveň mohou podobné nástroje v budoucnosti ve spojení s moderními technologiemi posloužit i k monitoringu stavu pacientů prostřednictvím telemedicíny. Pacient např. pravidelně doma vyplní screeningový dotazník, výsledky se odešlou lékaři a ten se s pacientem při zhoršení některého příznaku např. telefonicky spojí a domluví se na úpravě medikace nebo dřívější ambulantní návštěvě apod.

Výsledky podobných hodnocení mohou také usnadňovat komunikaci a přenos informací, např. mezi jednotlivými členy týmu lékař – zdravotní sestra nebo mezi lékaři navzájem. Když např. referujeme informace o pacientovi a řekneme, že má ECOG performance status 0, je všem jasné, že pacient je plně aktivní a je schopen všech běžných aktivit bez omezení.

Jednotlivé položky dotazníků nám mohou posloužit i jako inspirace, jak se strukturovaně vyptat na anamnézu, abychom na nic důležitého nezapomněli a udělali si pokud možno co nejkomplexnější obrázek o tom, co pacienta trápí. Zejména v začátcích naší praxe je strukturovaný přístup, který si můžeme sami pro sebe připravit třeba formou checklistu, velice užitečný a může nám ušetřit spoustu času.

Pokud pacienti vyplňují dotazníky pravidelně, je možné jejich výsledky znázornit graficky a vysledovat spojitost mezi některými symptomy a účinněji na ně reagovat.

Každý sloupeček představuje jedno hodnocení ESAS (viz dále) u konkrétního pacienta. Zbarvení sloupečku odpovídá intenzitě symptomu (zelená = žádná, červená = nejhorší). Díky tomuto znázornění můžeme např. vysledovat, že dušnost byla spojena s výskytem úzkosti.

Na druhou stranu mají tyto nástroje i svoje úskalí. Pokud bychom např. pacientovi před ambulantní kontrolou dali dotazník k vyplnění v čekárně, může to vést k tomu, že si stanovíme na základě výsledků před jeho příchodem agendu k řešení, která může být ale dosti odlišná od toho, co s námi pacient chtěl probírat.

Proto není nad to, když dáme na začátku rozhovoru pacientovi prostor, aby se vyjádřil a řekl nám to, co považuje sám za důležité. Stačí mu položit jednoduchou otevřenou otázku: „Jak se vám daří?” nebo „Jak se máte?” A na základě zjištěných informací si teprve dáváme dohromady agendu, kterou budeme společně řešit.

Pacienti mohou mít také problém s porozuměním danému typu hodnocení symptomů, např. bodové hodnocení nebo škálování. Neví, co si mají pod danou hodnotou přesně představit, proto může být jejich hodnocení někdy zavádějící.

Pravidelné a opakované dotazování na některé symptomy (např. deprese či úzkost) může být pro pacienty také nepříjemné.

Sbírat data a informace podobným způsobem může být v mnoha ohledech užitečné, musíme být ale opatrní při jejich interpretaci.