Úzkost

Úzkost je obvyklou odpovědí na stres. Pacienti s nevyléčitelným onemocněním často prožívají pocity neurčité úzkosti. Úzkost však neprožívají všichni nevyléčitelně nemocní pacienti. Ta ovlivňuje pacientovo vnímání a může ho doslova paralyzovat. Úzkost má velký vliv na schopnost komunikace pacienta.

Úzkost nemusí být vždy patologická. Může pacientovi pomoci k adaptaci. Vzhledem k charakteru nevyléčitelného onemocnění a jeho postupné progresi se pacienti musí neustále znovu a znovu adaptovat a přizpůsobovat nově vzniklé situaci.

Do jisté míry je tedy úzkost u nevyléčitelně nemocných pacientů „normální”, fyziologická. Kde je však hranice, kdy už ji považujeme za patologickou? Orientujeme se podle toho, do jaké míry zasahuje do pacientova života a znemožňuje mu jeho normální fungování. Zajímá nás také tíže symptomů.

Situační úzkost se u pacienta projevuje v situacích, kdy např. čeká na výsledky důležitého vyšetření nebo na stanovení diagnózy apod.

Hodnocení symptomu

Vyber z následujícího seznamu, jak se u pacienta může úzkost projevit:

	hyperventilace, dušnost
	tachykardie, palpitace
	zvýšené svalové napětí, tenze
	nadměrné pocení
	roztěkanost, poruchy soustředění
	neklid
	nadměrné nutkání mluvit nebo naopak u některých málomluvnost
	agitovanost
	zvýšená dráždivost
	závratě
	poruchy spánku
	nadměrné obavy a strach i ze snadno řešitelných věcí nebo nepodložené obavy
	problémy s navázáním očního kontaktu
	křik
	noční děsy
	záchvaty paniky

Úzkost se u každého člověka projevuje velmi individuálně, proto se můžeme setkat se všemi projevy z výše uvedeného seznamu a určitě i s dalšími, které jsme výše nezmínili.

Z výše uvedeného je zřejmé, že se někdy mohou projevy úzkosti krýt s různými tělesnými symptomy. Proto je velmi důležité, abychom, pokud posuzujeme pacientovu úzkost, měli jistotu, že jsou jeho ostatní tělesné symptomy dobře kompenzovány.

Klíčem k úspěchu je pravidelné hodnocení pacientova emočního stavu, a případná časná intervence a psychická podpora. Soustředíme se nejen na verbální projevy pacienta, ale zaměřujeme si i na ty neverbální, které musíme umět dobře odpozorovat.

Příčiny úzkosti

Úzkost může vyvolat i pouhý nedostatek informací, kdy pacientovi není úplně jasné, co se děje a jaký je další plán, jak bude pokračovat léčba, kdy se dostane domů apod. Pacient se přirozeně bojí o své zdraví, ale zároveň má strach se zeptat a třeba vyslechnout nepříznivou zprávu.

Pacienti s nevyléčitelným onemocněním čelí nejrůznějším obavám – obavám ze zhoršujících se tělesných symptomů, jako je např. bolest, dušnost atd., obavám, kdo se o ně postará, pomůže jim, obavám z umírání, ze smrti jako takové, obavám z toho, co bude s jejich blízkými nebo třeba dětmi atd.

Úzkost se může u pacientů projevit i jako nežádoucí účinek některých léků, které používáme v terapii tělesných symptomů, nebo také při náhlém vysazení některých léků jako syndrom z odnětí. S úzkostí se můžeme také setkat jako s projevem abstinenčního syndromu u pacientů, kteří dříve kouřili a v terminálním stádiu pokročilého onemocnění kvůli progredujícím tělesným symptomům, jako je únava, slabost, dušnost apod., kouřit přestanou nebo nemohou.

Velmi často se nám však konkrétní vyvolávající faktor nepodaří přesně určit.

Terapie

Léčba úzkosti by měla vždy být kombinací nefarmakologických a farmakologických postupů.

Nefarmakologická

Základem úspěšné prevence a terapie úzkosti jsou jednoznačně dobrá a upřímná komunikace lékaře a dalšího zdravotnického personálu s pacientem a dobrá sociální a psychická podpora pacienta v procesu vyrovnávání s nevyléčitelnou chorobou.

S pacienty je třeba mluvit klidně, jasně a srozumitelně. Nezahlcujeme pacienta přívalem informací, snažíme se naslouchat a poskytnout pacientovi prostor k vyjádření a akceptovat jeho obavy. Snažíme se postupně budovat vzájemnou důvěru a projevujeme empatii a soucit. Nemírníme úzkost verbálně, snažíme se zvládnout práci s tichem. Bavíme se s pacientem i o těžkých tématech a dáváme mu prostor pro otázky. Více informací týkající se komunikace s pacientem a jeho blízkými najdeme v Lekci 6.

Se zvládáním úzkosti pacientům pomáhá rovněž psychoterapie (např. kognitivně-behaviorální terapie) nebo skupinová terapie. Další z variant je tzv. dignity therapy, léčba důstojnosti, která je zaměřena na identifikaci důležitých hodnot v pacientově životě a jejich záznamu a sdílení.

Měli bychom se maximálně snažit i o to, aby pacientovy tělesné symptomy byly dobře kompenzovány a nepřispívaly k rozvoji úzkosti.

Farmakologická

Farmakologickou terapii volíme mj. i podle prognózy pacienta. U pacientů s pokročilým nevyléčitelným onemocněním s prognózou v řádu týdnů jsou v léčbě indikovány benzodiazepiny. U pacientů s prognózou v řádu měsíců používáme léky ze skupiny antidepresiv.

• Benzodiazepiny
  • mají rychlý nástup účinku (toho můžeme využít při čekání na nástup účinku antidepresiv, který očekáváme zpravidla po 3 týdnech)
  • je nutné pacientovi vysvětlit, jaký smysl má současné využití benzodiazepinů a antidepresiv, aby nedošlo ke zvyšování jejich dávky a abusu
  • podle poločasu eliminace volíme jednotlivé benzodiazepiny v léčbě akutní úzkosti (oxazepam, alprazolam) nebo k dlouhodobějšímu zvládnutí symptomů (diazepam, klonazepam)

  

• Antidepresiva
  • SSRI, SNRI – mají kromě antidepresivního také anxiolytický účinek
  • tricyklická antidepresiva – např. u pacientů s neuropatickou bolestí
  • netypická antidepresiva – trazodon nebo mirtazapin, např. u pacientů s poruchami spánku

  (více v kapitole Deprese)

• Antipsychotika
  • atypická – olanzapin, risperidon

Léky z jednotlivých skupin využíváme i pro jejich další efekty k terapii jiných tělesných symptomů, např. levomepromazin má rovněž antiemetický efekt atd.

V předchozí lekci jsme se dozvěděli více o paliativní sedaci, která je krajní možností v případě nezvladatelného a dále netolerovatelného existenciálního utrpení, které může úzkost a další symptomy pacientovi způsobit (viz kazuistika v kapitole Paliativní sedace).