Na pohybový režim dětí upozorňují rámcové vzdělávací programy pro předškolní i základní vzdělávání. Mimo jiné požadují vytvoření optimálního režimu života školy v souladu s věkovými potřebami žáků a jejich bezpečností: režimem vzdělávání, odpočinku, pohybovým režimem, stravovacím a pitným režimem, dodržováním hygieny aj. Lze předpokládat, že na rámcové programy navazují i školní vzdělávací programy, avšak jejich analýzy ukazují, že v těchto dokumentech často schází komplexnost a konkrétnost realizačních opatření směřujících k podpoře pohybového režimu žáků. Situace je podstatně příznivější v MŠ, ale na základních školách se v některých případech setkáváme s tím, že pohybový režim žáků je omezen pouze na výuku tělesné výchovy.

Je prokázáno, že na mnohých školách se žáci během pobytu ve škole (nemají-li v rozvrhu hodinu tělesné výchovy) pohybují jen asi 10–15 minut a ostatní čas prosedí. I během dobře organizované hodiny tělesné výchovy se jednotliví žáci pohybují pouze okolo 20 až 25 minut. Cestu do školy a ze školy podnikají někteří žáci dopravními prostředky a odpoledne tráví další dlouhé hodiny bez pohybové aktivity u počítačů, mobilů, televize apod., ale také při učení a domácích úkolů. Často při těchto nepohybových činnostech konzumují nevhodné potraviny a nápoje.

Škola je nesporně místem, kde se výrazně mění předškolní denní režim dětí a kde se prohlubují rizika oslabení pohybového aparátu a vzniku nadváhy i obezity. Účinnou prevenci pohybem ve školním režimu prokázaly např. výzkumy pod vedením Sigmunda (např. Sigmund & Sigmundová, 2011, a další), kdy v kritických třech letech začátku školní docházky výzkumná skupina dětí měla pravidelně v režimu školy pohybové přestávky a dvakrát týdně vedle tělesné výchovy i pohybový kroužek. V této skupině nedošlo k posunu směrem k nadváze či obezitě jako u skupiny kontrolní. Také jiná šetření o vlivu pohybu na nadváhu a obezitu dokazují potřebu pravidelnosti, a to optimálně každý den a s dostatečnou intenzitou zatížení.

Škola může zásadně ovlivnit pohybový režim dítěte jak prostorem, který k pohybu nabídne, tak aktivní atmosférou a znalostmi, které žákům zprostředkuje a v praxi zrealizuje. Pohybový režim žáků by se měl utvářet na základě jejich odpovídající pohybové gramotnosti, kterou by měl ovlivňovat a formovat obsah výuky v oblasti pohybu. Podnětné prostředí školy přitom znamená, že vedle výuky tělesné výchovy budou realizovány další formy školních pohybových aktivit: ranní cvičení, tělovýchovné chvilky, učení spojené s pohybem, pohybově rekreační přestávky, vycházky, různé způsoby výuky v přírodě aj. Mimo školu by se na utváření pohybového režimu dětí měli podílet rodiče, místní instituce i celostátní organizace (např. Česká unie sportu).

Základní vzdělávací a zároveň důležitou organizační formou školního pohybového režimu žáků je vyučovací hodina tělesné výchovy, které věnujeme samostatnou kapitolu. Jejím hlavním cílem je zvyšovat pohybovou gramotnost žáků a přispět k optimalizaci jejich pohybového režimu. Časová dotace pro tělesnou výchovu nesmí ze zdravotních a hygienických důvodů klesnout pod dvě hodiny týdně. Tato obvyklá frekvence dvou týdenních vyučovacích hodin ale nestačí k naplnění pohybových potřeb žáků, proto zdůrazňujeme uplatnění dalších forem pohybového režimu ve škole. Využíváme k tomu vymezení forem z programu Pohyb a výživa (2014), které doplňujeme novými videoukázkami.

2.1 Ranní cvičení

Zejména v nižších ročnících 1. stupně ZŠ je prospěšné zahájit pobyt ve škole ranním cvičením, které vede žáky k soustředěné pozornosti a pomůže připravit organizmus dítěte na učební činnost. Vhodná jsou jógová cvičení pro děti (např. pozdrav slunci), protahovací cvičení s hudbou, drobné psychomotorické činnosti směřující k vyladění psychiky žáka (např. Blahutková, Řehulka, & Dvořáková, 2005) a další. Velmi pozitivní je, pokud se takové cvičení stane každodenním rituálem třídy, případně se uplatňuje ve dnech, kdy není v rozvrhu hodin výuka tělesné výchovy.

V následující ukázce cvičí na malém prostoru polovina žáků, které po odcvičení vystřídá druhá polovina žáků.

2.2 Tělovýchovné chvilky

Tělovýchovná chvilka je krátká, maximálně 3 minutová pohybová činnost žáků vložená do kterékoli vyučovací hodiny s výjimkou tělesné výchovy. Vzhledem ke statickému zatížení žáků by tělovýchovné chvilky měly být nezbytnou součástí výuky na 1. stupni ZŠ a kromě svého zdravotního významu by měly přispívat k utváření kladného vztahu žáka k pravidelnému pohybovému režimu. Časopis Tělesná výchova a sport mládeže uváděl v roce 2002 příklady tělovýchovných chvilek, které je možné v časopise dohledat a využít.

Aktivizující tělovýchovná chvilka, do níž může patřit i ranní cvičení, se zařazuje s cílem podpořit aktivitu žáků a probudit jejich pozornost k další výuce. Zařazujeme cvičení dechová, protahovací i mírně kondiční (o nízké intenzitě zatížení). Vhodný je pravidelný rituál s pohybem a říkadlem, který aktivuje pozornost a zaměřenost žáků ke společné výuce.

Přípravná tělovýchovná chvilka se vztahuje k učení se konkrétním dovednostem, jako je psaní nebo kreslení. Obsahuje rozcvičení ruky a grafomotorická cvičení. Soustředíme se nejprve na hrubou a posléze na jemnou motoriku. Při grafickém projevu postupujeme od ztvárnění jednoduchých bezobsažných prvků ke složitějším tvarům a kresbám.

Kompenzační tělovýchovná chvilka se vkládá v případě, že žáci sedí delší dobu v lavicích ve vynucené statické poloze (např. po déletrvajícím psaní nebo čtení). Obsahem jsou obvykle vyrovnávací cvičení zaměřená především na pletenec ramenní a svaly trupu (tzv. svalový korzet). Tato cvičení by měla napomáhat vytvářet návyk správného držení těla. Vhodným metodickým rádcem je například publikace Hnízdilové (2006). Uvedený kompenzační cíl výrazně podporují balanční pomůcky, jako jsou overbally, gymbally, úseče apod. Zejména overbally lze využít jak při běžném sezení, tak mnohostranně při cvičení.

Relaxační tělovýchovná chvilka je vhodná, když u žáků pozorujeme známky únavy (tj. ztrátu pozornosti, výskyt častých chyb, vyrušování, ale někdy také pasivitu, labilní držení těla, špatný způsob sezení v lavici apod.). Zařazujeme cvičení dynamičtějšího charakteru, která vedou k prohloubenému dýchání, přitom nezdůrazňujeme kvalitu prováděných cvičení, ale spíše žáky motivujeme k celkovému uvolnění a dobré náladě.

Tělovýchovná chvilka by neměla zcela narušit výuku a končit by měla tak, aby bylo možné ve výuce pokračovat. Realizuje se na místě v lavici, někdy i mimo lavici, případně s pohybem po třídě. Učitelé by měli dodržovat názornost i přiměřenost a postupně zvyšovat náročnost jednotlivých cvičení. Měli by dětem postupně zdůvodňovat, proč tato cvičení dělají a co jimi procvičují. Důležitá je rovněž správná a poutavá motivace.

Při cvičení v lavicích je nutné pamatovat na prostor a nezařazovat kroužení pažemi apod. Je vhodné natáčet židle do uličky, volit prostor v uličce a omezovat pohyb z místa.

2.3 Učení v pohybu

Učení v pohybu (kinestetické učení) znamená využití pohybu pro pochopení, osvojení a procvičení učiva v různých vyučovacích předmětech. Zároveň se rozvíjí komplexní myšlení a komunikační dovednosti žáků. Propojení učební činnosti žáků s pohybem je současně významnou součástí pohybového režimu žáků ve škole. Zdůrazňujeme, že omezení pohybu žáků pouze na výuku tělesné výchovy a případně na pohybově rekreační přestávky, nemůže stačit k naplnění pohybových potřeb žáků. Výzkumné ověřování učení v pohybu na 1. stupni ZŠ prokázalo (Tupý et al., 2015), že přiměřené začlenění pohybu do výuky může zvýšit objem pohybové aktivity dětí během pobytu ve škole až o 30 minut denně! Přitom stačí ve vhodných předmětech vložit do výuky pěti až desetiminutové úseky učení spojeného s pohybem.

Cílem učení v pohybu však není jen zvýšení pohybové aktivity žáků a obohacení jejich pohybového režimu. Pomocí pohybu je možné konkretizovat a lépe chápat učivo, podporovat pozitivní vztah k učení a oddálit únavu i ztrátu pozornosti. Učení v pohybu zároveň oživuje operace s obecně užívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých vzdělávacích oblastí. Na základě toho si žák vytváří komplexnější pohled na matematické, přírodní, společenské a kulturní jevy. Protože se obvykle pracuje ve skupinách, vede toto učení k vytváření pravidel práce v týmu, podílí se na vytváření příjemné a pozitivní atmosféry třídy. Významně se zde uplatňují i prvky dramatické výchovy.

Pohybové aktivity v rámci učení v pohybu zařazujeme do různých částí běžné vyučovací hodiny (úvodní, opakovací, motivační aj.) a tyto časy střídáme a obměňujeme, aby neztrácely na zajímavosti. Volíme takové aktivity, které podporují příslušné učivo a pomáhají dětem si je osvojit. Pohybové aktivity volíme záměrně a promyšleně, aby dávaly smysl. Pokud se s nimi děti setkávají od prvního ročníku (přirozený přechod mezi mateřskou školou a základní školou), berou tyto činnosti jako běžnou součást výuky a je jednodušší u nich vybudovat správné návyky, pravidla a chování během učení v pohybu. To je velmi důležité, protože učebna není tělocvičnou nebo hřištěm a pohybové aktivity v tomto prostředí vyžadují zvýšenou bezpečnost a koncentraci dětí.

Při organizaci učení v pohybu promýšlíme prostorové možnosti, věk žáků i pravidla. Před uplatněním učení v pohybu je třeba dětem vše důkladně, jasně a stručně vysvětlit. Začínáme s jednoduššími variantami a postupně je obměňujeme.

2.4 Integrovaná terénní výuka

Integrovaná výuka se zabývá propojením obsahu učiva různých předmětů v jeden tematický výukový celek s cílem komplexního poznání využitelného pro praktický život. Realizuje mezipředmětové vztahy a spojuje teoretické činnosti s praktickými. Děti se učí poznávat souvislosti, vztahy, komplexnější pohled na věci a jevy.

Terénní výuka přenáší výuku mimo školní lavice. Získáme tak pro integraci ostatních předmětů přirozené prostředí. Přímo do výuky také začleníme různé formy pohybové aktivity (např. chůzi, běh, pohybové hry). Pohybové zatížení dětí může být během takové výuky skoro stejné, jako v hodině tělesné výchovy.

Integrovaná terénní výuka (ITV) je komplexní výuková forma, která v sobě zahrnuje progresivní vyučovací metody (pozorování, pokus, laboratorní činnosti, projektovou metodu, kooperativní metody, metody zážitkové pedagogiky) a různé organizační formy výuky (např. vycházky, terénní cvičení, výcvikové kurzy, exkurze, tematické školní výlety, expedice a jiné). Činnosti se střídají a integrují tak, aby se splnily cíle a úkoly všech příslušných předmětů. Tato výuka navozuje představu dějů přímo v reálných situacích, propojuje teorii s praxí i různé metody práce, podporuje komunikaci a spolupráci ve skupině, posiluje vztahy.

Cílem ITV je podpořit učení a pochopení učiva prakticky a v souvislostech. Umožňuje dětem aktivní účast v učení, prožitek z výuky, rozvíjí spolupráci a komunikaci. Pomáhá dětem hledat souvislosti, vytvářet vztah k místní krajině, prakticky využívat znalostí, získávat dovednosti i rozvíjet pohybové schopnosti.

V našem případě jde především o krátkodobou ITV, trvající jednu až dvě vyučovací hodiny. Téma výuky by mělo navazovat na učivo předcházejících hodin. Důležitý je výběr místa, znalost nebezpečí a rizik (např. možnosti přesunu třídy po dopravních komunikacích), časové dotace pro přesun, dobrá znalost lokality aj. Vybíráme vhodné činnosti pro dosažení cílů a je vhodné na začátku ITV stanovit kritéria hodnocení žáků. Nabízí se skupinová práce a nezapomínáme ani na zpětnou vazbu.

Zajištění bezpečnosti při ITV je legislativně dáno platným školským zákonem, který stanoví: „Škola vždy zodpovídá za žáky všude tam, kde probíhá výchova a vzdělávání, které je organizováno školou“. Škola tedy zodpovídá za žáky i při činnosti mimo budovu školy. Doplňující vyhláška omezuje maximální počet žáků ve třídách na 30 a při akcích konaných mimo místo (budovu), kde škola uskutečňuje vzdělávání, nesmí na jednu dospělou osobu zajišťující bezpečnost a ochranu zdraví žáků připadnout více než 25 žáků. Výjimku z tohoto počtu může stanovit s ohledem na náročnost zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků ředitel školy.

2.5 Pohybově rekreační přestávky

Přestávky, ve kterých je podporován pohyb dětí, se nazývají pohybově rekreační přestávky. Pohyb dětí o přestávkách by neměl být řízený a děti by k němu měly mít vhodně vybavené prostory školy. Tradičně se jedná o tzv. „velkou přestávku“, ale při zohlednění výživových potřeb dětí je vhodné přestávku po 2. vyučovací hodině vyhradit na dopolední svačinu (přesnídávku). Žáci by měli mít možnost využít k pohybu i další přestávky mezi výukou.

Cílem pohybově rekreačních přestávek je umožnit dětem odpočinout si od statické polohy ve výuce různorodým pohybem. Omezením je často prostor třídy nebo chodby, který obvykle k pohybu příliš nevybízejí. Mnohé školy proto umožňují dětem přístup do tělocvičny nebo na školní hřiště či dvůr.

Pohyb o přestávce by měl být neřízený, protože si děti potřebují odpočinout od učitelů (a platí to i naopak). K pohybovým činnostem by žáky měly vybízet podmínky a vybavení prostoru. Problémem může být velmi mnoho dětí v jednom prostoru, čímž se zvyšuje nebezpečí úrazů. Nahromadění dětí lze předcházet volbou různých prostor pro různé třídy, volbou různého času pro jednotlivé třídy, úpravou či mírným posunem přestávek, aby se žáci nesetkávali v jednom čase na jednom místě.

Prostory tříd, chodeb, atria aj. je možné vybavit jednoduchým nářadím nebo nenáročnými pomůckami a tím podněcovat děti k jednoduchým činnostem. Tyto pomůcky však musí být bezpečné (např. měkké molitanové míče nebo overbally). Vhodné a jednoduché budou značky a obrazce pro hry na podlaze (čáry, čtverce, kruhy na skákání, panák, twister aj.), ale i terče na stěnách pro malé molitanové míče. Aktivity dětí mohou být podníceny také kartami s úkoly, které si mohou děti losovat a plnit, nebo na stěnách mohou viset plakáty, které zobrazují různé pohybové náměty.

Pro přestávky by měla být vytvořena jasná pravidla, která by zajišťovala bezpečnost dětí, aniž by učitelé museli zvýšit dozor a zasahovat do činností dětí.

2.6 Další formy pohybové aktivity žáků

Ani optimální pohybový režim žáků během pobytu ve škole nemůže zajistit celkové pohybové potřeby dětí. Současné průzkumy ukazují, že při optimálním využití všech forem školního pohybového režimu se žáci během pobytu ve škole pohybují v průměru jen okolo jedné hodiny denně, a to obvykle s nedostatečnou intenzitou zatížení. S odvoláním na pohybové potřeby dětí, které jsme nastínili v předcházejících kapitolách, by proto škola měla aktivně ovlivňovat i pohybový režim v rodinách žáků, podporovat jejich účast v mimoškolních pohybových aktivitách a spolupracovat s místními institucemi nebo spolky při rozšiřování nabídky pohybových aktivit. Škola může organizovat nepovinné předměty s tělovýchovným obsahem, sportovní nebo pohybově rekreační kroužky, dbát na pohybový režim dětí ve školní družině, zřizovat školní sportovní kluby nebo spolupracovat s místními sportovními oddíly a organizacemi.

Musíme si být vědomi, že řada dětí nemá odpovídající předpoklady pro aktivní sportovní činnost a sportovní soutěžení. Avšak i tyto děti potřebují dostatek pohybu a širokou škálu nabídek pro výběr vyhovujících aktivit dle jejich potřeb, zájmů a pohybových možností. To jim mohou nabídnout rovněž organizace, kde sportovní či pohybový výkon není prioritou, ale pohyb je samozřejmou součástí jejich programu. Patří sem různé formy sportu pro všechny, oddíly sokolské všestrannosti, skautské oddíly, různé turistické organizace a další. Zveřejňováním nabídek a zapojením školy do náboru žáků může škola významně podpořit celkový pohybový režim dětí.

Základem úspěchu je odpovídající úroveň pohybové gramotnosti dětí. Žák vzdělaný v oblasti pohybu přenáší své poznatky a požadavky na rodiče i celou rodinu. Prosazuje aktivní pohybový režim ve svém volném čase a ovlivňuje tak životní styl celé rodiny. Jeho aktivita je ale zpravidla limitována pohybovou gramotností rodičů a dalších členů rodiny. Proto je žádoucí, aby se základním informacím a požadavkům na pohybový režim dětí věnovali učitelé při rozhovorech s rodiči, aby sledovali a hodnotili spolu s žáky jejich mimoškolní pohybový režim, aby zvali nebo zapojovali rodiče do přípravy netradičních pohybových aktivit (např. dnů nebo týdnů zdraví), aby je získávali pro vedení pohybově zaměřených kroužků a dalších aktivit, aby nabádali rodiče i děti k umožnění cesty do školy a ze školy pěšky, na kole, na koloběžce apod. Škola však musí vytvořit podmínky pro tyto aktivity, tj. bezpečné prostory při čekání dětí před školou, místo k bezpečnému uložení kol nebo koloběžek aj.

Vhodným doplňkem edukace žáků v oblasti pohybu respektive celé oblasti výchovy ke zdraví, jsou tematické dny nebo týdny obvykle nazývané Dny zdraví nebo Týdny zdraví. Tyto tematické dny nebo týdny se organizují v rámci povinné výuky, ale mohou zasahovat i do volného času žáků, a to vhodnou nabídkou zájmového nebo volitelného programu a vzdělávacích forem. Podaří-li se zorganizovat přitažlivé dny nebo týdny zdraví, zanechají u žáků výraznou kladnou stopu, která může ovlivnit celé jejich další chování a životní styl.

Dny zdraví jsou tematicky zaměřené dny, které se mohou pořádat vícekrát ročně jako zdůraznění celoroční výchovy žáků ke zdraví. V rámci dnů zdraví je možné pořádat Den pohybu, Den sportu, Den pro naše srdce, Den zdravé svačiny, Den dopravní výchovy, Den protipožární ochrany, Den Země a další. Doporučujeme, aby do dnů zdraví i týdnů zdraví byli ve zvýšené míře zapojeni rodiče žáků i místní instituce.

Týdny zdraví jsou obvykle pořádány dvakrát ročně jako občasné zdůraznění celoroční výchovy ke zdraví. Pro každý Týden zdraví se volí téma, kterým je ovlivněna veškerá výuka i všechny aktivity v průběhu tohoto týdne. Předpokládá se, že svým uspořádáním a rozmanitým obsahem může být Týden zdraví účinným prostředkem výchovy dětí ke zdravému životnímu stylu. Tento předpoklad byl úspěšně ověřován výzkumníky v Německu, Rakousku, Švýcarsku, v České republice i dalších zemích.

Během dnů nebo týdnů zdraví se cíleně zvyšuje objem pohybové aktivity žáků a veškerá výuka je tematicky zaměřena na výchovu ke zdravému životnímu stylu. Zvýšený důraz je kladen také na úpravu jídelníčku.