Vybrané texty z politické geografie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Ing. Libor Lněnička

7. Geografie voleb

Základními aspekty, které je nutné na začátku této kapitoly definovat jdou pojmy demokracie a vláda. Slovo demokracie se dá přeložit jako „vláda lidu“. Z toho logicky vyplývá, že v zemích, které jsou demokratické, vládne lid. Státy, v nichž nevládne lid, nemohou být považovány za demokratické. Jestliže lid volí své reprezentanty, které zastupují lid v národních a mezinárodních vztazích, můžeme následně definovat pojem „vláda“. Americký politolog R. Dahl (1983) definoval vládu jako „jakoukoliv autoritu, která úspěšně drží exkluzivní kontrolu legitimního užití fyzické síly k prosazení svých zákonů v daném, teritoriálně vymezeném území“. Z jeho myšlenek můžeme definovat základní znaky, které definují vládu:

• Vláda je taková autorita, která prosazuje svoje zákony.
• Zákony prosazované vládou platí na určitém vymezeném území.
• Vláda je schopná a ochotná legitimně užít fyzickou sílu k prosazení zákonů.
• Vláda se o kontrolu nad užitím fyzické síly k prosazení zákonů s nikým nedělí, ale drží ji exkluzivně.

Následující krátká kapitola si klade za cíl seznámit s geografickými aspekty procesu voleb, který patří mezi základní charakteristiky demokratické společnosti. Geografie voleb patří mezi mladší poddisciplíny politické geografie a všímá si rozdílů mezi jednotlivými typy a formami voleb v různých politických regionech a státech. Pro základní představení nám postačí úroveň definice voleb a volebních systémů.

7.1 Základní definice voleb

Volby patří mezi nejdůležitější demokratický způsob výběru zástupců občanů do úřadů a funkcí, sloužící k reprezentaci lidí. Právo volit má každý občan daného státu, který dosáhl např. určitého věku (např. v ČR 18 let). Volební právo je všeobecné, rovné a přímé a volba je tajná. Existují výjimky např. Saudská Arábie, kde by ženy měly získat volební právo teprve v roce 2011.

Volby garantují základní demokratické principy:

• Demokratickou kontrolu
• Všeobecnou účast
• Politickou rovnost
• Většinovou vládu

U každého typu voleb je potřeba znát:

• Kdo a jakým způsobem navrhuje kandidáty.
• Kdo je kandidátem.
• Kdo všechno jsou voliči (kdo má aktivní volební právo).
• Jaký je volební řád, kolik hlasů je nutných ke zvolení, kolik volebních kol se může konat, jak se postupuje v případě rovnosti hlasů apod.
• Jaký je způsob sčítání hlasů.

7.2 Volební systémy

Vůle voličů se ve volbách vyjadřuje hlasováním. Volební systémy slouží k tomu, aby byly výsledky hlasování „převedeny“ do složení zastupitelských sborů. Volební systém je v „technické rovině“ definován jako konkrétní způsob organizace voleb a zjišťování volebních výsledků. Kromě toho lze volební systém chápat také jako souhrn všech právních, politických, organizačních a morálních pravidel a norem, které regulují společenské vztahy vznikající ve volbách. Při pokusech o klasifikaci volebních systémů se zpravidla uvádí, že existují dva protikladné základní typy – systém většinový a systém poměrného zastoupení. Někdy se k nim přiřazuje modifikace obou systémů jako systém smíšený.

7.2.1 Většinový volební systém

Většinový volební systém je chápán jako mechanismus, jehož primárním cílem je určit toho, kdo bude vládnout. Vychází z přesvědčení, že je správné, aby voliče zastupoval, popřípadě jim vládnul ten, kdo má mezi nimi největší podporu. Je historicky starší než systém poměrného zastoupení. Lze ho použít jak při volbě jednotlivce do exekutivní funkce (prezident, premiér, starosta, velitel místní policie, …), tak i při volbách do kolektivních zákonodárných orgánů (parlament, městské zastupitelstvo, …). Volebních systémů, které lze řadit k většinovým, existuje v praxi celá řada. Jednotlivé varianty se liší v některých konkrétních znacích, z nichž nejdůležitější jsou:

1. způsob, jakým se určuje, kdo má největší podporu;
2. počet mandátů přidělovaných v jednom volebním obvodu.

Podle způsobu, jakým se rozhodne, který z kandidátů získal největší podporu, rozlišujeme systémy pluralitní a systémy absolutní většiny.

Pluralitní systém – používá jednoduché pravidlo – mandát získává ten kandidát, který dostal v daném obvodu nejvíce hlasů, bez ohledu na to, jaké procento voličů ho volilo. K vítězství tedy stačí být první, není třeba podpory většiny. Křeslo může získat tedy i kandidát, který má jen 20% podporu, ovšem za předpokladu, že jeho soupeři obdrželi méně hlasů než on. Tento systém je typický pro anglosaské země (USA, Kanada, Velká Británie).

Systém absolutní většiny – vychází z myšlenky, že není legitimní, aby mandát získal kandidát s největší podporou, pokud to není podpora absolutní většiny (tedy více než 50 %) voličů. Splnění podmínky absolutní většiny hlasů pro vítězného kandidáta lze ovšem zajistit jen v případě, že se voleb v obvodu zúčastní maximálně dva kandidáti (v případě rovnosti hlasů může o vítězi rozhodnout los). Typickou zemí je např. Francie. Tento systém má dvě základní modifikace: dvoukolové volby a systém alternativního hlasu.

Dvoukolové volby – rozdělí výběr kandidáta do dvou fází. V prvním kole se z neomezeného množství kandidátů vyberou dva s relativně největší podporou voličů. Ti postoupí do druhého kola, ve kterém získává mandát ten z nich, který získá více hlasů (v tomto případě jde vždy o absolutní většinu hlasů odevzdaných ve druhém kole). Tato varianta většinového volebního systému se používá např. u voleb do Senátu ČR.

Systém alternativního hlasu – pokus jak určit kandidáta s podporou absolutní většiny voličů a vyhnout se přitom organizováni druhého kola voleb. Prakticky to lze zařídit tak, že každý volič má k dispozici více než jeden hlas. Kromě hlasu, který dá svému prioritnímu kandidátovi, označí ještě jednoho dalšího pro něj přijatelného kandidáta tzv. alternativním hlasem. Při sčítání hlasů se potom postupuje tak, že se v prvním kroku sečtou „regulérní“ hlasy a sestaví se pořadí kandidátů. Pokud žádný z nich nezískal více než 50 %, ze seznamu se vyřadí kandidát s nejmenším počtem získaných hlasů a zároveň se zjistí, komu dali voliči tohoto neúspěšného kandidáta svůj „alternativní“ hlas.

Různé typy většinových systémů lze rozlišit i podle toho, kolik mandátů se přiděluje v jednom volebním obvodu. „Klasické“ většinové systémy jsou jednomandátové, což znamená, že se v každém volebním obvodu volí jeden poslanec (zastupitel). Existují ovšem i systémy vícemandátové, v nichž se v jediném volebním obvodu bojuje o 2, 3, 4, eventuálně i více mandátů. Typickým příkladem vícemandátového, leč čistě většinového systému, je způsob, jakým je volen prezident v USA.

7.2.2 Volební systém poměrného zastoupení

Většina volebních systémů poměrného zastoupení se ovšem vyznačuje tím, že jsou v nich používány stranické kandidátky, což umožňuje politickým stranám podstatným způsobem vstupovat do mechanismu výběru kandidátů na poslanecká (zastupitelská) křesla. Ještě před vlastními volbami se totiž uvnitř politických stran (tj. mimo dohled většiny voličů) musí více či méně demokratickým způsobem sestavit stranická kandidátka, tj. seznam kandidátů, který bude posléze předkládán voličům. Podle způsobu, jakým může volič nakládat s takto předloženými kandidátními listinami, se rozlišuje několik typů volebních systémů poměrného zastoupení. Pokud se použijí vázané kandidátní listiny, nemůže sice volič měnit na kandidátní listině jména, může však měnit jejich pořadí, a to prostřednictvím udílení preferenčních hlasů; v některých variantách tohoto systému je dovoleno i škrtat konkrétní kandidáty. Pokud jsou volné kandidátní listiny, znamená to, že je na stranickou kandidátku možné dopisovat nová jména (včetně kandidátů jiných stran). Tento systém je více reprezentativní – spravedlivěji reprezentuje rozložení hlasů voličů a umožňuje i zastoupení menších stran v parlamentu. Volby probíhají v několika volebních obvodech nebo v celostátním měřítku. Počet zvolených stran závisí na počtu volebních obvodů – čím je více volebních obvodů, tím menší počet křesel připadá na každý obvod, tím méně stran může být také zvoleno. Čím je více obvodů – tím více tento systém produkuje efekt systému většinového. Je si nutné uvědomit, že při použití tohoto systému je nutné nějak stanovit, kolik poslaneckých křesel se bude přidělovat v jednotlivých volebních krajích. K tomu se používá tzv. republikové mandátové číslo = počet platných hlasů v celé republice / počet křesel v parlamentu (tzv. Hareova formule). Republikové mandátové číslo určuje, kolik hlasů připadá na jeden mandát. Tímto číslem se dělí počty platných hlasů v jednotlivých volebních krajích. Poté, co se určí, kolik křesel se bude rozdělovat v jednotlivých volebních krajích, se musí rozhodnout, kandidáti kterých stran na ně usednou. Tento výpočet se provádí v každém volebním kraji zvlášť. Technika přidělování mandátů jednotlivým stranickým kandidátkám je velmi podobná přidělování mandátů krajům. Nejprve se vypočítá krajské mandátové číslo. Tímto číslem se dělí počty hlasů odevzdaných jednotlivým stranickým kandidátkám a podle výsledku dělení se v prvním kroku přidělí každé straně určitý počet mandátů. Po této operaci se ovšem nerozdělí zbylé mandáty podle největšího zbytku dělení, nýbrž se spolu se zbylými hlasy přesunou do tzv. „druhého skrutinia“. Při použití uvedené Hareovy formule a při větším počtu volebních krajů může být podíl mandátů, které se přidělují ve druhém skrutiniu, dosti vysoký (i kolem 20 %). Tento podíl lze snížit užitím jiných vzorců – např. Hagensbach-Bischoffovy formule = počet platných hlasů / (počet mandátů + 1). Volební číslo se zde získá vydělením počtu všech hlasů odevzdaných na volebním obvodu, kde se stanovený počet mandátů rozděluje, počtem těchto mandátů zvětšeným o jednu. Mandáty nejsou přiděleny v prvním skrutiniu a k úplnému rozdělení všech mandátů je třeba minimálně dvou skrutinií. Tento systém se však v ČR od roku 2000 nepoužívá.

Principiálně zcela odlišným způsobem, jak určit počet mandátů pro jednotlivé strany, je systém volebního dělitele, jehož hlavní předností je skutečnost, že se všechny mandáty přidělí v jednom kroku, že neexistují žádné nerozdělené zbytky hlasů ani mandátů, a že tudíž odpadá druhé skrutinium. V systému volebního dělitele se postupuje tak, že počet hlasů získaných jednotlivými stranami se postupně dělí řadou čísel (např. 1, 3, 5, 7, …). Získané výsledky dělení se seřadí podle velikosti. Strana, ke které „patří“ největší číslo, dostane první mandát. Strana, ke které „patří“ druhé největší číslo, získá druhý mandát atd. Tímto způsobem se postupuje tak dlouho, dokud nejsou přiděleny všechny mandáty. Nejstarší verze systému volebního dělitele, nazvaná podle jejího autora d’Hondtův systém, dělila počet získaných hlasů postupně čísly 1, 2, 3, 4, 5, … Později se však zjistilo (porovnáváním procenta hlasů získaných stranou s procentem mandátů tímto způsobem přidělených), že takto konstruovaný systém poněkud zvýhodňuje velké strany. Minimalizovat zvýhodnění větších stran měla změna řady čísel, jimiž se počet získaných hlasů postupně dělí. Tento systém však zvýhodňuje velké strany.

Více viz Kostelecký, Volební systémy a politický konflikt v prostoru, in JEHLIČKA, P., TOMEŠ, J., DANĚK, P. (EDS.): Stát, prostor a politika. Vybrané otázky politické geografie. Praha: KSGRR PřF UK, 2000.

7.2.3 Smíšený volební systém

Kombinace poměrného a většinového systému. Poměr hlasů je určen systémem poměrným, personální obsazení systémem většinovým (druhá komora je volena nepřímo). Typické např. pro Spolkovou republiku Německo.

7.3 Druhy voleb v České republice

V České republice je v současné době uplatňováno 5 druhů voleb:

• Volba prezidenta ČR
• Volby do Parlamentu ČR – dvě komory – Poslanecká sněmovna (poměrný systém) a Senát (většinový systém)
• Volby do zastupitelstev krajů
• Volby do zastupitelstev obcí (komunální volby)
• Volby do Evropského parlamentu (od roku 2004)

Volby vyhlašuje prezident republiky, spolupodpis předsedy vlády. Právo volit má každý občan ČR, který nejpozději 2. den voleb dosáhl 18 let věku.

Volba prezidenta ČR – jedná se o nepřímou volbu. Prezident je volen na společné schůzi obou komor Parlamentu ČR. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Volby mohou být jedno i více kolové. Příští volba prezidenta se uskuteční v roce 2013.

Volby do Poslanecké sněmovny – Volby probíhají ve volebních krajích, tj. na území stávajících krajů a hl. m. Prahy. Po sečtení hlasů se určí strany, které získaly více než 5 % a koalice s více než 7 %. Následuje přepočtení mandátů na volební stranu v daném kraji. Poté se určí, komu je mandát přidělen – podle pořadí na kandidátce a podle počtu preferenčních hlasů. Má-li kandidát více než 10 % preferenčních hlasů v daném kraji, přesouvá se na první místo kandidátky. Příští řádné volby do Poslanecké sněmovny se uskuteční v roce 2014.

Volby do Senátu ČR – Poprvé se uskutečnily v roce 1996, kdy byl Senát ustanoven v Ústavě ČR. Volby probíhají v 81 obvodech. V každém obvodě se volí 1 kandidát – musí získat nadpoloviční většinu platných hlasů. Pokud nikdo nezíská nadpoloviční počet hlasů – 6. den po 1. kole se koná další kolo. Do druhého kola postupují první 2 kandidáti – vyhrává kandidát s prostou většinou hlasů. Senátoři jsou voleni na 6 let (každé 2 roky se konají volby v 1/3 obvodů).

Volby do zastupitelstev krajů – První volby se uskutečnily v roce 2000. Výjimkou bylo hlavní město Praha, v němž tyto volby proběhly až o dva roky později. Voliči měli právo vybírat z kandidátních listin politických stran, hnutí a volebních koalic. Na kandidátní listině mohou voliči navíc uplatnit až 4 preferenční hlasy. Počet zastupitelů kraje se odvíjí od počtu obyvatel tohoto kraje a pohybuje se mezi 45 a 65. Min. hranice pro účast politické strany v zastupitelstvu je stanovena na 5 % hlasů. Příští volby do zastupitelstev krajů se uskuteční na podzim 2012.

Volby do zastupitelstev obcí (komunální volby) – Jedná se o jednokolové přímé volby, kde občané daného území volí přímo své kandidáty. Zastupitelstva se volí na 4 roky. Počet zastupitelů se odvíjí od počtu obyvatel obce, již bude zastupitelstvo zastupovat. Volič může volit jak jednotlivé kandidáty různých stran (nebo nezávislé), tak strany nebo koalice na kandidátních listinách. Příští volby se uskuteční v roce 2014.

Volby do Evropského parlamentu – Nově se objevily v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie. Česká republika v Evropském parlamentu obsazuje 24 křesel. Volby probíhají na základě kandidátních listin s maximálním počtem 32 kandidátů, který je o 1/3 vyšší než počet poslanců, kteří mají být zvoleni. Funkční období poslanců je pětileté. Je uplatňován poměrný systém, ve kterém strana nebo koalice stran potřebuje získat minimálně 5 % hlasů (tzv. uzavírací klauzule). Příští volby do Evropského parlamentu se uskuteční v roce 2014.