Vybrané texty z politické geografie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Ing. Libor Lněnička

6. Mezinárodní organizace a vybrané integrační procesy ve světě

Mezinárodní společenství představují seskupení států, které udržují mezi sebou vztahy regulované mezinárodním právem (Antoszewski, 1999). Tyto společenstva můžeme také chápat jako globální politické hráče, kteří určují směr světové ekonomiky, politiky a organizace společnosti.

6.1 Mezinárodní společenství

Základy mezinárodní spolupráce lze nalézt již ve středověku v podobě společenství států, jež vzniklo při procesu pokřesťanštění zemí. Rozhodující význam vytváření společenství mělo až v 19. století v souvislosti s rychlým nástupem průmyslové revoluce, rozvoji výrobních sil a zintenzivnění mezinárodního obchodu mezi jednotlivými zeměmi. V občasné době je ve světě téměř 200 suverénních států, které tvoří mezinárodní společenství. Mezinárodní organizace mohou udržovat styky nejen s členskými státy, ale i s nečlenskými zeměmi a jinými mezinárodni organizacemi. Důležité je si zde vymezit pojem mezinárodní vztahy – souhrnný název pro komplex politických, diplomatických, právních, hospodářských, vojenských, kulturních a dalších vztahů mezi státy a skupinami států (Žaloudek, 1999).

Ve spolupráci států, mezi sebou hrají důležitou roli právě mezinárodní vztahy, které vytváření mezinárodní organizace. Vytváření takových organizací souvisí s integračních trendů ve světě, které probíhají v různých oblastech (ekonomické, politické, vojenské apod.). Pojem integrace se používá pro formy a procesy spojení, slučování, případně s růstem původně izolovaných nebo samostatných jednotek do jediného a vnitřně jednotného systému, na jehož základě se vytváří jednotný celek (Pavlík, 2000). Mezinárodní integrace představuje vymezený stupeň rozvoje formálně-právních a institucionálních vazeb (Antoszowski – Herbut, 1999). Mezinárodní organizace můžeme tedy pokládat za formu mnohostranné mezinárodní spolupráce, určené na základě mezinárodní dohody, která zahrnuje relativně stálý rozsah členství, existencí stálých orgánů s definovanými kompetencemi obsahující statut organizace (Antoszowski – Herbut, 1999).

Mezinárodní organizace můžeme klasifikovat podle několika různých znaků (např. na základě členství – vládní a mimovládní).

Vládní organizace (Intenational Governmental Organisations, IGO) – členy jsou suverénní státy a byly vytvořené na základě rozhodnutí vlád zakládající smlouvou. Takové organizace se obvykle skládají ze shromáždění zástupců (kongres, valné shromáždění), voleného orgánu na určitou dobu s omezeným počtem členů (výbor, rada) a sekretariátu řízeného tajemníkem (ředitelem). Vládní organizace mají trvalý nebo dočasný charakter. Trvalé působí bez časového omezení (např. OSN) a dočasné se zřizují na základě plnění určitého úkolu. Po splnění zanikají (např. IRO – Mezinárodní organizace pro uprchlíky).

Nevládní organizace (Non-Government Organisations, NGO) – nevznikly na základě mezinárodní smlouvy, členy nejsou suverénní státy, ale fyzické, či právnické osoby nebo instituce a sdružení s veřejným nebo soukromým charakterem. Příkladem nevládní organizace může být Mezinárodní Červený kříž.

Další rozdělení, které je možné aplikovat na mezinárodní organizace je např. rozdělení dle oblasti působení (ekonomické, politické, vojenské, sportovní, ekologické aj.), dle místa působení na globální mezinárodní organizace, regionální mezinárodní organizace, dále uzavřené a otevřené, či trvalé a dočasné.

Mezi nejstarší mezinárodní organizace patří: Mezinárodní legrační unie (1856), Mezinárodní poštovní unie (1874), Mezinárodní úřad pro váhy a míry (1875), Unie pro ochranu průmyslového vlastnictví (1883) aj.

Více v IŠTOK, I. Politická geografia a geopolitika, Prešov: Prešovská univerzita v Prešově, 2004, ISBN 80-8068-313-1. 392 s. a BAAR, V., RUMPEL, P., Šindler, P. Politická geografie. Ostrava: Ostravská univerzita, 1996. ISBN 80-7042-737-X, 94 s.

Organizace spojených národů (OSN, United Nations Organisation, UNO) – v současnosti se jedná o jedinou mezinárodní organizaci se skutečně univerzálním (z hlediska činnosti) a zároveň globálním (z hlediska členských států) charakterem. Jejím předchůdcem byla Společnost národů založená v roce 1919. OSN vznikla jako reakce na vývoj ve světě pro druhé světové válce. Zakládající konference proběhla od 25. dubna 1945, přičemž zakládající smlouva – Charta OSN, byla podepsaná 26. června 1945 v San Franciscu představiteli 50 států světa. Oficiálně vznikla 24. října 1945, kdy byla Charta ratifikována Čínou, Francií, Sovětským svazem, USA, Velkou Británií a většinou ostatních signatářských zemí. Hlavní sídlo OSN je v New Yorku, dále má sídla v Ženevě a Vídni.

Mezi základní cíle OSN patří:

• Udržovat mezinárodní mír a bezpečnost.
• Rozvíjet mezi národy přátelské vztahy založené na respektování zásad rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů.
• Spolupracovat při řešení mezinárodních ekonomických, sociálních, kulturních a humanitárních otázek a podpoře základních lidských práv a svobod.
• Být centrem pro koordinaci kroků, které národy podnikají v zájmu dosažení těchto společných cílů.

V čele OSN stojí Valné shromáždění a Generální tajemník. Generální tajemník OSN vystupuje jako „mluvčí všech obyvatel světa“. Od roku 2007 tuto funkci vykonává Ban Ki-moon z Jižní Koreje.

Valné shromáždění projednává všechny otázky spojené s Chartou OSN nebo otázky týkající se pravomocí a působnosti orgánů OSN (s výjimkou případů patří-cích do kompetence Rady bezpečnosti). Ve shromáždění jsou zastoupeny všechny členské státy. V čele Valného shromáždění stojí předseda; během 64. zasedání (2009/10) jím byl Ali Abdussalam Treki, bývalý ministr zahraničí Lybie (v letech 2002/03 byl předsedou Jan Kavan). První Valné shromáždění OSN se uskutečnilo v lednu 1946 v Londýně, kde byla zároveň rozpuštěna i Společnost národů.

Výkonným orgánem je Rada bezpečnosti OSN, jíž přísluší základní odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a jejíž rezoluce jsou právně závazné. Dalšími hlavními orgány OSN jsou např. Ekonomická a sociální rada OSN (ECOSOC), Poručenská rada OSN, Mezinárodní soudní dvůr nebo Sekretariát, v jehož čele stojí generální tajemník OSN – od 1. ledna 2007 – Ban Ki-moon.

Rada bezpečnosti (RB) – má 15 členů. Charta OSN určuje 5 z nich jako stálé, Valné shromáždění volí 10 dalších za členy nestálé na dvouleté období. Stálými členy Rady bezpečnosti jsou: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy americké a Velká Británie, nestálí členové v roce 2010 – Bosna a Hercegovina, Brazílie, Uganda, Gabon, Japonsko, Libanon, Mexiko, Nigérie, Rakousko a Turecko. Mezi hlavní aktivity Rady bezpečnosti patří: zachování míru ve světě, řešení sporů, úprava zbrojen, používání sankcí vůči narušiteli, podnikání vojenských akcí proti agresoru, navrhuje kandidáta na generálního tajemníka, spolu s valným shromážděním volí soudce mezinárodního soudního dvoru atd.

Ekonomická a sociální rada OSN – skládá se z 54 členů, volených na tříleté období Valným shromážděním. Jejím hlavním úkolem je projednávat otázky spojené s ekonomickým, sociálním, kulturním a zdravotním rozvojem, podpora dodržování lidských práv, dojednávání spolupráce s přidruženými odbornými mezinárodními organizacemi – Světová zdravotnická organizace (WHO), Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), Světová banka (WB) apod.

Poručenská rada OSN – vnikla s cílem přípravy závislých území různého typu na nezávislost. Poručenská rada má 5 členů: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy americké a Velká Británie. Rada formálně ukončila činnost 1. listopadu 1994, kdy se nezávislým státem a členem OSN stalo Palau, poslední území pod správou OSN. Rezolucí, která byla ten den přijata, pozměnila Rada svůj jednací řád v tom smyslu, že se nebude scházet každoročně, ale jen podle potřeby, když si to situace vyžádá.

Mezinárodní soudní dvůr – sídlí v Haagu. Má 15 členů volených Valným shromážděním a Radou bezpečnosti. Soudci jsou voleni na funkční období 9 let. Hlavním úkolem soudu je řešit spory mezi státy a podávat posudky o právních otázkách na žádost oprávněných orgánů.

OSN zřizuje pro plnění svých cílů i odborné organizace. Uvádím výčet pouze těch nejdůležitějších, se kterými se můžete setkat:

• Organizace pro výchovu, vědu a kulturu – UNESCO
• Mezinárodní organizace práce – ILO
• Světová zdravotnická organizace – WHO
• Mezinárodní měnový fond – IMF
• Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – UNHCR
• Dětský fond OSN – UNICEF
• Rozvojový fond OSN pro ženy – UNIFEM
• Pozorovatelská mise OSN v Ugandě a Rwandě – UNOMUR
• Ochranné a stabilizační síly OSN v bývalé Jugoslávii – UNPROFOR, IFOR, SFOR, KFOR
• Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (Světová banka) – IBRD

6.2 Integrace a její aspekty

Integrace se používá především pro formy a procesy spojování, slučování popřípadě srůstání původně izolovaných nebo samostatných jednotek v jediný a vnitřně jednotný systém, jimž se vytváří nový celek. Pojem desintegrace pak vyjadřuje opak integrace, rozklad, popř. rozpad nějakého celku. Pojmy integrace a desintegrace se užívají v mnoha vědních oborech. Zde je budeme chápat v tom smyslu, jak jsou používány v politické geografii, politologii, v teoriích mezinárodních vztahů, v ekonomii, hospodářských dějinách apod. Integraci je možno pojmout dynamicky jako určitý proces, nebo staticky jako určitý stav, vzniklý integračním procesem. Ve statickém pojetí se integrací nejčastěji rozumí určitá nadnárodní asociace plně suverénních politických celků. Z jiného hlediska můžeme rozlišovat integraci neformální a formální (Johnston, Gregory a Smith 1994).

Neformální integrace neprobíhá na popud nějakých cílených politických rozhodnutí, ale probíhá víceméně spontánně, na základě dynamiky ekonomického a sociálního rozvoje a také rozvoje vědy a techniky. Proti tomu, formální integrace je zpravidla výsledkem jednání a dosaženého konsenzu jednajících stran. Zatímco neformální integrace má charakter kontinuálního procesu, formální integrace se vyvíjí spíše po skocích, od smlouvy ke smlouvě a od jednoho politického rozhodnutí k druhému. V této kapitole si budeme všímat jen integrace formální.

V pojetí evropských studií znamená integrace soudržnost členských států Evropských společenství (ES), resp. Evropské unie (EU) a kontinuitní vývoj k jednotné Evropě, přes etapy vnitřního trhu, hospodářské a měnové unie k unii politické. Integrace v tomto smyslu znamená, že státy omezují svoji suverenitu, resp. vzdávají se jí a přenášejí svá svrchovaná práva na nové nadstátní instituce.

Teoretické koncepty integrace

Diskuse o směrování evropské integrace v podstatě vyprodukovala několik hlavních koncepcí a přístupů k integraci, z nichž některé lze nazvat integračními teoriemi. Z hlediska vědních oborů existují politologické, sociologické, ekonomické a právní přístupy k teoriím integrace. Během sporů a diskusí se vyprofiloval zejména federalismus, funkcionalismus, neofunkcionalismus a „intergovernmentalismus“. Vedle těchto teorií existuje několik konceptů či modelů integrace, které velmi ovlivnily diskuse o teoretické rovině evropské integrace. Mezi nejznámější patří koncept soustředných kruhů, variabilní geometrie, dvourychlostní (vícerychlostní) Evropy, Evropy à la carte a Evropy regionů.

Ústředním pojmem federalismu je federace, jež představuje formu politické organizace, kterou lze charakterizovat dělbou odpovědnosti mezi ústřední mocí a komponentami federace (obvykle státy, regiony nebo provincie), disponujícími autonomií v určitých sférách. Distribuce moci mezi centrem a částmi federace se liší případ od případu a je obvykle definována v ústavě.

Funkcionalismus označuje takovou formu integrace mezi státy, která je založena na praktické kooperaci v dobře vymezených oblastech za účasti jen minimálního institucionálního aparátu.

Termín neofunkcionalismus byl v podstatě vymyšlen jako označení pro využití funkcionalistických postupů k zajištění federalistických záměrů. Neofunkcionalisté vycházejí z předpokladu, že v důsledku provázanosti ekonomických vztahů povede řešení jednoho problému k obdobnému řešení v navazujících oblastech a že nadstátní instituce budou rozšiřovat pole působnosti, což postupně vyústí v omezení nezávislosti národních států.

„Intergovernmentalismus“ je jednak teorie integrace, jednak se tento termín používá k popisu institucionálního uspořádání a rozhodovacích procedur, které umožňují vládám spolupracovat v různých oblastech při zachování jejich suverenity.

Myšlenka soustředných kruhů se nejčastěji využívá jako model toho, jakým způsobem by se Evropa mohla vyvíjet. V modelu tohoto druhu zaujímají členské státy EU obvykle středovou pozici – jádro, země Evropského hospodářského prostoru obsazují druhý kruh, evropské státy s asociačními dohodami tvoří třetí kruh. V některých modelech se počítá ještě se čtvrtým kruhem, jejž tvoří ostatní země bývalého východního bloku. Všechny verze tohoto modelu umožňují pohyb z jednoho kruhu do druhého, přičemž se předpokládá, že země budou gravitovat ke středovému jádru. Existuje několik příkladů Evropy soustředných kruhů, ačkoliv zakládající smlouvy ES s ničím podobným explicitně nepočítaly. Mechanismus směnných kurzů (ERM) Evropského monetárního systému (EMS), tak jak byl v roce 1979 zkonstruován, tuto koncepci plně nerespektoval.

Pojem variabilní geometrie označuje model evropské integrace, ve kterém členské státy rozhodují, zda se účastnit určitých aktivit či nikoliv, ačkoliv normálně existuje řada ”jádrových aktivit”, kterých se účastní všechny státy. Právní, politické, procedurální a rozpočtové spletitosti Unie umožňují, aby členské státy byly opravdu aktivní jen v těch oblastech, kde je přímý přínos pro ně zcela evidentní. Obdobou modelu variabilní geometrie je model „Evropy à la carte“. Podle tohoto modelu evropské integrace si jednotlivé členské státy samy rozhodují případ od případu, do čeho se zapojí a do čeho ne.

Myšlenka, na které je založen model dvourychlostní Evropy, byla poprvé nastíněna v Tindemansově zprávě z roku 1975. Tato zpráva se snažila přiznat skutečnost, že ne všechny členské státy jsou ochotny nebo schopny postupovat směrem k hlubší integraci stejným tempem, a tudíž že by se mělo umožnit těm nadšenějším dělat pokroky, aniž by byly zdržovány ostatními.

Posledním významným konceptem je „Evropa regionů“. Podle tohoto konceptu by právě regiony měly v Evropě budoucnosti hrát rozhodující roli, zatímco role národních států by se omezila na minimum. Takto by tradiční role národních států byly postupně odčerpávány jak seshora ze strany nadnárodních institucí, tak zezdola ze strany sílících regionů.

V nejširším pojetí probíhaly a neustále probíhají integrační a desintegrační procesy po celé období lidských dějin. Svým způsobem byla integrovaným celkem i Říše římská, která při svém vrcholu zahrnovala většinu Evropy a oblastí kolem Středozemního moře. Po období rozkvětu této mocné říše však došlo k období úpadku, k postupné desintegraci a zániku impéria. Jako integrační procesy můžeme chápat i sjednocení Německa a Itálie v minulém století. Proti tomu klasickou ukázkou desintegračního procesu v minulém století byl rozpad španělské koloniální říše v Latinské Americe a vznik nemalého počtu samostatných států. Ukázkovým desintegračním procesem byl i rozpad Rakouska-Uherska a vznik tzv. nástupnických států včetně Československa po skončení první světové války, stejně jako Sovětského svazu, který vznikl násilnou revoluční integrací a dospěl k logické desintegraci.

Historické aspekty vývoje integrace

V bývalém sovětském bloku po druhé světové válce také probíhal integrační proces. Jeho projevem byla v roce 1949 založená RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) v ekonomické sféře a Varšavská smlouva (založená v roce 1955) ve sféře politicko-bezpečnostní. Tzv. socialistická integrace však měla dosti odlišný charakter od analogického procesu, probíhajícího v západní Evropě. Mezi její hlavní rysy patřila hegemonie Sovětského svazu, určující role ÚV KSSS (Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu) a značná ideologizace celého procesu. Po pádu železné opony v roce 1989 došlo k rozpuštění obou zmíněných organizací a k desintegraci celého tzv. „socialistického tábora“. Sovětský blok zcela zanikl a všechny bývalé satelity SSSR ve střední a východní Evropě se zapojily do západoevropského integračního procesu. Typickým příkladem desintegračních procesů ve světě je bývalý rozpad Sovětského svazu v letech 1989 – 1990 na jednotlivé samostatné státy. Ruská federace, kde v srpnu 2008 válka s Gruzií vyústila v desintegraci severní části Gruzie a faktickému oddělení Abcházie a Jižní Osetie.

Určitých desintegračních tendencí nejsou zcela ušetřeny ani nejvyspělejší státy světa. Názorným příkladem podobných tendencí je případ Belgie, kde je hrozba rozdělení země na valonskou a vlámskou část zcela reálná. Dalším příkladem je Kanada, kde hnutí za odtržení provincie Québec od zbytku země je velmi silné, i když zatím neúspěšné. Separatistické aktivity můžeme již dlouho pozorovat také v Baskicku, na Korsice a v Severním Irsku, kde je snaha jej připojit k Irské republice.

Ve světě probíhaly a probíhají ve stejné době jak integrační, tak desintegrační procesy. Integrační proces zpravidla prochází vývojovými stádii či fázemi, od nižších k vyšším. Nejčastěji se s integračními procesy setkáváme v oblasti ekonomiky, avšak nelze pomíjet řadu dalších aspektů integrace, zejména politických, bezpečnostních, sociálních i kulturních. Čím je integrační proces rozvinutější, tím se zvyšuje i význam mimoekonomických aspektů integrace.

Z hlediska typologie integrací ve světě lze vysledovat určitá vývojová stádia integrací. Tím nejzákladnějším typem integrace je pásmo volného obchodu. V tomto integračním stupni odstraňují příslušné země celní a jiné bariéry vzájemného obchodu, které se někdy týkají všech výrobků, někdy jen průmyslových (bez zemědělských). Vůči třetím, nezúčastněným zemím si každá členská země pásma volného obchodu upravuje své obchodní vztahy samostatně. Příkladem pásma volného obchodu je např. Středoevropská oblast volného obchodu (CEFTA), jejímž členem je také Česká republika, nebo Severoamerická oblast volného obchodu (NAFTA), zahrnující USA, Kanadu a Mexiko, či Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), které vzniklo v roce 1960 z iniciativy Velké Británie.

Dalším stádiem integrace je celní unie, která jde o krok dále než pásmo volného obchodu. Odstraňuje nejen obchodní bariéry mezi zúčastněnými zeměmi, ale vůči třetím zemím zavádějí členské státy celní unie společná cla. Žádná členská země celní unie si nemůže upravovat cla podle vlastních potřeb. Vůči třetím zemím jsou všechny členské země celní unie v rovném postavení. Již v roce 1948 byl vytvořen Benelux, celní unie mezi Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem. Celní unie existuje také např. mezi Českou republikou a Slovenskem.

Společný trh zavádí vedle volného pohybu zboží a celní unie také volný pohyb tzv. výrobních faktorů, především pracovních sil a kapitálu. Všechny osoby zúčastněných zemí se mohou volně pohybovat po teritoriu zemí společného trhu nejen jako turisté, ale také jako pracovníci, s právem ucházet se v jakékoli zemi o zaměstnání, s právem se tam usadit, pracovat a žít.

Vysokým integračním stupněm je hospodářská unie, kde se uplatňuje řada společných politik v hospodářské oblasti. Vrcholné stadium z ekonomického hlediska představuje monetární unie. Toto, zřejmě již konečné stadium ekonomické integrace, se skládá z následujících podmínek: záruka úplné a nezvratné konvertibility měn, plná liberalizace kapitálových toků mezi členskými státy, úplná integrace bankovních a finančních trhů členských států, fixace směnných kursů bez fluktuačního pásma a jednotná monetární politika řízená jednotnou centrální bankou. Velmi názorným příkladem takové monetární unie je ta, která byla nastíněna maastrichtskou smlouvou z roku 1992.

Nejvyšší stadium integrace představuje politická unie, která je tou fází integračního procesu, v níž orgány unie provádějí nejen společnou hospodářskou politiku, ale rozšiřují aktivity do sféry zahraniční, bezpečnostní, obranné a vnitřní politiky. Politická unie může mít různé formy. Může vystupovat v podobě federace se společnou vládou a společným parlamentem (jako je tomu např. v USA, SRN nebo Rakousku) nebo ve formě konfederace (konfederací bylo původně Švýcarsko), kde jsou vztahy mezi orgány unie a členskými státy volnější.

6.3 Integrační procesy v Evropě po roce 1945

Následky války byly pro Evropu ničivé a kruté, ale na druhé straně vytvořily podmínky pro integraci Evropy na jiné, podstatně vyšší kvalitativní úrovni. Vzhledem k bipolárně uspořádanému světu probíhaly vlastně v Evropě dva integrační procesy. Jistým předznamenáním poválečné integrace západní Evropy se stal projev britského premiéra Winstona Churchilla, přednesený v září 1946 na curyšské univerzitě. Churchill se tehdy vyslovil pro ideu „Spojených států evropských“ a navrhl, aby prvním praktickým krokem k jejich ustavení byla „Rada Evropy“.

Od tohoto roku se začal rozvíjet západoevropský integrační proces ve třech hlavních vzájemně se prolínajících rovinách: politické, ekonomické a vojenské. V západní Evropě vzniká řada hnutí, usilujících především o politické sjednocení Evropy. V roce 1947 byl založen Mezinárodní výbor spolupráce hnutí za evropskou jednotu, jenž se o rok později proměnil v Evropské hnutí. Velkým impulzem pro další rozvoj evropského integračního procesu se stal Marshallův plán z roku 1947, který významně přispěl k poválečné obnově Evropy. V Marshallově plánu se projevila jak nezištná snaha USA pomoci zničené Evropě, tak i cílená snaha posílit v Evropě americký politický vliv a pojistit si budoucí významné odbytiště amerického exportu. Jeho přímým důsledkem bylo i založení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC, Organization for European Economic Cooperation), která se později rozšířila o vyspělé mimoevropské země a v roce 1961 se přejmenovala na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD, Organization for Economic Cooperation and Development). Mezi hlavní cíle Programu evropské obnovy (European Recovery Program), tj. Marshallova plánu, bylo mimo jiné: vytvoření zdravých měn a národních rozpočtů, rozvoj obchodu a podpora exportu (zejména do dolarové oblasti), podpora hospodářské spolupráce mezi evropskými zeměmi včetně vytvoření systému národních plateb, odstranění kvót v zahraničním obchodě a odbourávání celních bariér. Úkolem OECD je tyto cíle dále prosazovat a rozvíjet v nových podmínkách. Posláním OECD je napomáhat k rozvoji hospodářství členských států, zvyšování zaměstnanosti a životní úrovně. V současnosti sdružuje 33 nejvyspělejších zemí světa. Jejím členem se v roce 1995 stala i Česká republika.

Významným krokem k politickému sjednocení Evropy bylo založení Rady Evropy (Council of Europe), jejíž zakládací dokumenty podepsali 5. května 1949 v Londýně zástupci deseti západoevropských vlád: Belgie, Dánska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Švédska a Velké Británie. Rada Evropy má v současnosti 41 členů včetně České republiky a Slovenska. Od jejího vzniku bylo hlavním cílem Rady hájit jednotu evropského kontinentu a být zárukou důstojného života jeho občanů.

Reakcí na obavy z obnovení německého vojenského potenciálu a hrozby nové německé agrese bylo založení tzv. Bruselského paktu v březnu 1948. Signatáři této obranné aliance byly Velká Británie, Francie a země Beneluxu. Pakt zavazoval členy ke spolupráci ve sféře sociální, ekonomické, kulturní, a především vojenské. Bruselský pakt byl brzy po svém založení rozšířen o Itálii a západní Německo a transformován v Západoevropskou unii (ZEU, WEU, Western European Union). Původní země Bruselského paktu, USA, Kanada, Dánsko, Island, Itálie, Norsko a Portugalsko podepsaly 4. dubna 1949 ve Washingtonu smlouvu o založení Severoatlantické obranné aliance (NATO, North Atlantic Treaty Organization). V roce 1955 se k NATO připojilo západní Německo a po sjednocení Německa v roce 1990 i jeho východní část. Dnes má NATO 19 členů, přičemž posledními přírůstky se staly v dubnu 1999 Maďarsko, Polsko a Česká republika. Vznik NATO je klíčovou událostí v procesu vojensko-bezpečnostní integrace Evropy. Především proto, že NATO je dnes zdaleka nejmocnější a jedinou opravdu efektivně fungující bezpečnostní organizací na světě. Základní instituce NATO – Rada NATO (North Atlantic Council – NAC) – výkonná, politická a rozhodovací moc, složena ze zástupců členských zemí, Výbor pro obranné plánování (Defence Planning Committee – DPC) – obranné záležitosti a otázky, týkajících se plánování kolektivní obrany, Skupina pro jaderné plánování (Nuclear Planning Group – NPG) – role jaderných sil v bezpečnostní a obranné politice NATO, Generální tajemník – politický funkcionář mezinárodní úrovně – v současnosti Anders Fogh Rasmussen, Mezinárodní sekretariát a Vojenský výbor.

Velká Británie, která se k původnímu Evropskému společenství šesti nepřipojila, založila místo toho v roce 1959 sedmičlenné Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, EFTA, European Free Trade Agreement). Základní myšlenkou EFTA bylo podporovat obchod, avšak bez přenosu suverenity a vytváření formálních institucí disponujících zákonodárnou mocí, jako je to v případě ES, resp. EU. V roce 1973 uzavřelo Evropské společenství dohody o volném obchodu s každou ze zemí EFTA, které se týkaly průmyslového zboží. Po dvou letech jednání podepsaly v květnu 1992 EFTA a ES smlouvu o založení Evropského hospodářského prostoru (EHP, EEA, European Economic Area), která vstoupila v platnost 1. ledna 1994. Švýcarsko je jedinou zemí EFTA, která se ke smlouvě nepřipojila. Důvodem bylo odmítnutí smlouvy v celostátním referendu. EHP je více než pouhý hospodářský prostor: rozšiřuje čtyři svobody Společenství (svobodný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí) také na země EFTA. Británie a Dánsko z EFTA posléze odešly a v roce 1973 vstoupily do EHS. Portugalsko učinilo totéž v roce 1986. Mezitím se k EFTA připojily další tři země, avšak Rakousko, Švédsko a Finsko se staly v lednu 1995 členy Evropské unie. To znamená, že vstupem do EU automaticky přestaly být členy EFTA. Nyní tak zbývají v EFTA jen čtyři členské země: Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko.

Platformou pro hospodářskou spolupráci mezi postkomunistickými středoevropskými zeměmi se stala Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA, Central European Free Trade Agreement). Dohodu upravující podmínky vzniku a fungování pásma volného obchodu podepsali představitelé České republiky, Maďarska, Polska a Slovenské republiky 21. 12. 1992 v Krakově, v platnost vstoupila v březnu 1993. Úkolem dohody je podpora harmonického vývoje ekonomických vztahů zúčastněných zemí rozšiřováním obchodu.

Významným dnem v historii evropské integrace je 9. květen 1950, kdy francouzský ministr zahraničí Robert Schuman přednesl projev, který je všeobecně považován za oznámení o založení Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO, ECSC, European Coal and Steel Community). První podnět však vyšel od Jeana Monneta, tehdy nejvyššího představitele Francouzské národní plánovací komise, který navrhl, aby se výroba uhlí a oceli jak ve Francii, tak v Německu převedla pod jednu řídící nadnárodní instituci. „Schumanův plán“ de facto vylučoval přípravy na válku tím, že prostřednictvím závazné smlouvy podřizoval průmyslová odvětví, nezbytná pro výrobu zbraní, mezinárodní kontrole. Itálie a země Beneluxu tento plán podpořily a 18. dubna 1951 byla mezi Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Německem a Nizozemskem podepsána Pařížská smlouva. Orgány Montánní unie, jak je ESUO též nazýváno, kontrolovaly produkci, odbyt a ceny uhlí a oceli. V roce 1954 pak prosadily bezcelní společný trh s uvedenými produkty.

Šest zemí ESUO pak v květnu 1956 schválilo zprávu belgického státníka Paula-Henriho Spaaka, týkající se všeobecné hospodářské unie a unie v oblasti mírového využití jaderné energie. Výsledkem bylo, že 25. března 1957 podepsalo zmíněných šest zemí Římské smlouvy, ustavující Evropské hospodářské společenství (EHS, EEC, European Economic Community) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, EAEC, European Atomic Energy Community neboli Euratom). Tak se zrodila tři Evropská společenství (ES, EC).

ES (EU) se postupně rozšířila z šesti členů až na dnešních 27. Principiálním předpokladem členství v ES (později EU) je pluralistické zřízení s demokratickou vládou, což až do sedmdesátých let nebyl případ Řecka, Španělska a Portugalska. Na 9 členů se ES rozšířilo v roce 1973, kdy do něj vstoupilo Spojené království, Irsko a Dánsko. V roce 1981 se ES rozšířilo o Řecko a v roce 1986 o Španělsko a Portugalsko. Po sjednocení Německa v roce 1990 byla do EU začleněna jeho východní část. V roce 1995 se k EU připojují Rakousko, Finsko a Švédsko, a to po úspěšných jednáních o vstupu, potvrzených národními referendy, čímž se počet členských států zvyšuje na 15. Norsko, které také ukončilo jednání, se na základě výsledků referenda rozhodlo do EU nevstoupit. V květnu 2004 se členy EU stalo deset zemí – 8 ze střední a východní Evropy (Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Slovensko, Litva a Lotyšsko) a dva ze středomořské oblasti (Malta a Kypr). Poslední rozšíření zažila EU v k 1. 1. 2007, kdy se členy staly Bulharsko a Rumunsko. Další integrační procesy v Evropě mohou pokračovat v následujících letech. Členské přihlášky a vstupní pohovory začaly i se zeměmi, které prošly výraznou společensko-politickou transformací (Chorvatsko, Turecko, Bosna a Hercegovina, Srbsko apod.). Posledním kandidátem na členství v EU se v souvislosti s celosvětovou ekonomickou krizí uvažuje o Islandu.

Základní právní dokumenty na úrovní EU (ES)

Pokud si uvědomíme jak integrace probíhala v čase, bylo nutné s nárůstem potu členských zemí reagovat i na revizi mezinárodních dohod (v případě ES Římských smluv), které byly platné po dobu téměř 30 let. Z důvodu rozšíření Společenství o „méně vyspělé země“ (Řecko – 1981, Španělsko a Portugalsko – 1986) bylo nutné iniciovat změny na nejvyšší úrovni a provést revizi dosud platných smluv. První významnou revizí smluv Společenství byl Jednotný evropský akt (Single European Act), který platí od července 1987. Jeho výsledkem byl podrobný právní rámec, který k roku 1992 vytvořil jednotný trh zboží, kapitálu, služeb a zaručil volný pohyb osob. Akt rovněž vytvořil podmínky pro těsnější spolupráci na poli životního prostředí a v oblasti výzkumu a vědeckotechnického rozvoje. Akt také opřel evropskou politickou spolupráci o pevný právní základ. Jedním z nejdůležitějších mezníků v historii evropské integrace byla Smlouva o Evropské unii, podepsaná v Maastrichtu v únoru 1992. Tato smlouva stanovila harmonogram zavádění jednotné měny (euro), která je logickým završením trhu bez hranic. Prohloubila pojem občanství Unie vytvořením nových práv, zejména práva volit a být volen v místních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu. Parlament získal nové pravomoci, konkrétně právo spolurozhodovat s Radou. Konečně Maastrichtská smlouva – ve snaze zlepšit spolupráci členských států v zahraniční politice a bezpečnosti – zřídila dva nové pilíře. Vedle zmíněné sféry bezpečnosti a zahraniční politiky zahrnuje také oblast justice a vnitřních věcí, takže nyní spočívá na třech pilířích (První pilíř je tvořen třemi Evropskými společenstvími, a to Evropským společenstvím uhlí a oceli, Evropským hospodářským společenstvím (které se po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost v roce 1993 nazývá Evropské společenství) a Evropským společenstvím pro atomovou energii. Druhý pilíř zahrnuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, třetí pilíř oblast justice a vnitřních věcí. Mezivládní konference, která vedla k Amsterodamské smlouvě, probíhala od března 1996 do června 1997. Jejím cílem bylo revidovat některá ustanovení existujících smluv, aby se zvýšila akceschopnost EU a vyšlo se vstříc očekávání jejích občanů. Jedním z jejích úkolů bylo též zajistit větší efektivitu orgánů Unie pro její příští rozšíření.

Zásadní otázku, kterou EU řešila před koncem 20. století, byla revize základních smluv Společenství v souvislosti s plánovaným rozšířením EU o nových 10 kandidátských zemí. Přípravy na přijetí těchto zemí byly shrnuty v dokumentu Agenda 2000, který se především zabýval konkrétními reformami společných politik (především společné zemědělské politiky a politiky hospodářské a sociální soudržnosti) a zprávou o budoucím finančním rámci Unie po 31. prosinci 1999. Agenda 2000 sice připravila důležité změny klíčových politik, nicméně stále zde zbývala otázka, jak bude unie fungovat po tzv. východním rozšíření po roce 2004. Především se musela vyřešit náročná otázka začlenění nových zemí do organizačních struktur EU. Pro byla přijata tzv. Smlouva z Nice (2000), jejž připravila reformu institucí nutnou k zapojení nových států do rozhodovacích procesů EU.

Ještě před plánovaným rozšířením EU v roce 2004 a 2007 spatřil světlo světa další významný dokument, který se snažil výrazně ovlivnit fungování institucí a politik EU. Smlouva o Ústavě pro Evropu představovala návrh nového základního dokumentu Evropské unie, který si kladl za cíl nahradit složitou strukturu smluv EU jediným právním předpisem. V návrhu byla také zapracována nová ustanovení a několik zásadních změn ve fungování Unie oproti předchozímu stavu. Návrh ústavní smlouvy byl zveřejněn Konventem 18. července 2003. Po dlouhých jednáních byl návrh schválen i mezivládní konferencí, která probíhala od října 2003 do června 2004. Ústavní smlouva byla poté 29. října 2004 podepsána v Římě. Za Českou republiku ji jménem prezidenta Václava Klause podepsali tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda. Zásadní podmínkou, aby Ústava začala platit, bylo schválení Ústavy v členských státech. Schvalování proběhlo formou projednání, referendem, ratifikací apod. Proces ratifikace skončil poté, co ústavní smlouvu v referendech odmítla Francie a posléze Nizozemí. Po tomto odmítnutí následovalo rok a půl dlouhé vyčkávání, které přerušilo až německé předsednictví v roce 2007, které přišlo s návrhem Reformní smlouvy, která by převzala podstatnou část textu neratifikované Ústavní smlouvy a zapracovala ji do stávajících základních smluv EU. Lisabonská smlouva (Reformní smlouva) byla podepsaná 13. prosince 2007 v Lisabonu. Na rozdíl od Ústavy EU – která dosavadní smlouvy měla nahradit – má Reformní smlouva změnit stávající smlouvy EU, které jinak zůstávají v platnosti.

Lisabonská smlouva obsahuje dva články pozměňující:

• Smlouvu o Evropské unii (Smlouvu o EU, Maastrichtskou smlouvu).
• Smlouvu o založení Evropského společenství (Smlouvu o ES, Římské smlouvy), ta má být nově nazvána Smlouvou o fungování Unie.

Mnoho změn obsažených v neúspěšné evropské ústavní smlouvě však přejímá. Lisabonská smlouva je vnímána jako kontroverzní a je nevýhodná hlavně pro členské země s menším počtem obyvatel. Důvodem je, že přesunuje množství rozhodování ze členských států EU na její výkonné orgány a přerozděluje množství hlasů důležité k prosazení tzv. kvalifikované většiny (počítá se na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, za tzv. dvojí většinu se považuje souhlas 55 % členských států s min. 65 % obyvatel unie), což mění současný stav, kdy každá členská země měla právo veta. Tyto změny znevýhodňují při hlasování právě malé členské státy s menším počtem obyvatel. Reformní smlouva měla být ratifikována do poloviny roku 2009. V referendu, které se konalo 12. června 2008, občané Irska tuto smlouvu odmítli. 3. října 2009 proběhlo druhé referendum v Irsku, které dopadlo 67,1 % hlasů pro ANO, proti bylo 32,9 % hlasů. Voleb se zúčastnilo 58 % oprávněných voličů. Po irském referendu následovaly poslední ratifikace ze strany Polska a České republiky. Dnes již zesnulý polský prezident Lech Kaczyński smlouvu podepsal dne 10. října 2009 a následně se čekalo na vyjádření českého prezidenta Václava Klause. 29. září 2009 skupina senátorů převážně z ODS předložila Ústavnímu soudu další návrh na přezkoumání slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou. Prezident Václav Klaus pro podpis ratifikace vyžadoval výjimku (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Ústavní soud České republiky zahájil jednání dne 27. října 2009, v odročeném jednání 3. listopadu 2009 ihned po 9. hodině konstatoval, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Dne 3. listopadu 2009 v 15 hodin prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval. Od 1. 12. 2009 Lisabonská smlouva vstoupila v platnost.

Důležité je však si uvědomit, že Evropská unie má ambice se dále rozšiřovat a dosáhnout z nynějších 27 členských států a téměř 500 mil. obyvatel daleko větších rozměrů. Vždyť „ve frontě“ na členství stále čeká Chorvatsko, Turecko, Srbsko a další země. Nově uvažuje vstup do EU Island, který by začleněním do evropských struktur, především do zóny volného obchodu, částečně mohl vyřešit ekonomickou krizi, která zemi postihla na konci roku 2008.

Na začátku roku 2010 byl na úrovni Evropské komise zveřejněn dokument EVROPA 2020 – Strategie pro udržitelný inteligentní a udržitelný růst. Jedná se o klíčový dokument směřující cíle a politiky EU na příštích 10 let. Předchozí Lisabonská strategie přijatá v roce 2000 byla nahrazena novým dokumentem, který řeší 3 klíčové okruhy:

• inteligentní růst (podpora znalostí, inovací, vzdělávání a digitální společnosti),
• udržitelný růst (produkce méně náročná na zdroje a podpora konkurenceschopnosti EU),
• a růst podporující začleňování (zvýšení účasti na trhu práce, získávání dovedností a boj proti chudobě).

6.4 Přehled hlavních institucí Evropské unie

Původně měla společenství – na jedné straně Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), na straně druhé Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom – oddělené instituce. V roce 1967 byly Vysoký úřad ESUO a komise EHS sloučeny, čímž se vytvořil institucionální rámec Evropského společenství, známého nyní pod názvem Evropská unie (EU). Smlouvy, které ustavily Evropská společenství a vytyčily jejich cíle, vytvořily celou řadu evropských institucí, jejichž úkolem je tyto smlouvy uvádět v činnost. Jednotlivé orgány ES (EU) lze charakterizovat následujícím rozdělením:

• Instituce (Evropská rada, Rada EU, Evropská komise, Evropský parlament, Soudní dvůr, Evropský účetní dvůr, Evropský veřejný ochránce práv, Evropský inspektor ochrany údajů)
• Finanční orgány (Evropský účetní dvůr, Evropská centrální banka, Evropská investiční banka a Evropský investiční fond)
• Poradní orgány (Výbor regionů, Evropský hospodářský a sociální výbor, Výbor pro zaměstnanost, Politický a bezpečnostní výbor)
• Interinstitucionální orgány (Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Evropský úřad pro výběr zaměstnanců)
• Decentralizované orgány Evropské unie (specializované agentury)

Hlavní instituce EU

Evropská rada „Evropský summit“ (nezaměňovat s Radou Evropy!) – vznikla v roce 1974, když se nejvyšší představitelé států a vlád dohodli na pravidelných schůzkách. Od roku 1986 jednotným evropským paktem byla začleněna do struktury orgánů Společenství. Společně s nimi se setkání účastní příslušní ministři zahraničí a také předseda a jeden z místopředsedů Evropské komise. Ačkoliv se s tím v zakládajících smlouvách ES nepočítalo, Evropská rada se stala nejvyšším politickým orgánem Unie. Význam Evropské rady spočívá hlavně v určování obecné politické linie. V uplynulých letech přijala Evropská rada řadu velmi zásadních rozhodnutí, které podstatně ovlivnily směry dalšího vývoje EU. Evropská rada se schází alespoň dvakrát ročně v Bruselu. Případné další schůzky se mohou konat v zemi, která momentálně předsedá Radě EU.

Rada Evropské unie „Rada ministrů“ – Hlavní orgán EU, kterému přísluší činit rozhodnutí. Jsou v ní zastoupeny vlády členských zemí, jejichž představitelé v jejím rámci jednají a hlasují o legislativě Společenství. Existuje pouze jedna Rada, avšak její název a složení se mění v závislosti na projednávaném tématu, ať už je to zemědělství, finance, školství, všeobecné záležitosti či zahraniční věci. V závislosti na oblasti politiky, o kterou se jedná, rozhoduje Rada ministrů buď jednomyslně, nebo na základě váženého systému kvalifikované většiny hlasů. Postupem času, a částečně i pod vlivem několika vln rozšíření Unie, se výrazně zvýšil počet rozhodnutí, která vyžadují spíše většinové hlasování nežli jednomyslné rozhodnutí. Na místě předsedající země Rady ministrů se vždy po šesti měsících postupně střídají všechny členské státy. V prvním pololetí 2009 předsedala Radě Česká republika, v první polovině roku 2011 Radě předsedá Maďarsko a následně předsednictví převezme Polsko. Rada sídlí v Bruselu a společně s Komisí a Parlamentem tvoří základ institucionálního trojúhelníku Společenství. Umožňuje reprezentaci národních zájmů (stejně jako Evropská Rada). Evropská Rada určuje cíle X Rada EU tyto cíle provádí. Hlasování v Radě nejčastěji probíhá tzv. „kvalifikovanou většinou“ – návrh může být přijat jen za podpory určitého minimálního počtu hlasů. Dále některá rozhodnutí mohou přijata tzv. systémem dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU (platnost od přijetí Lisabonské smlouvy) a min. 255 hlasů – což je 73,9 % z celkového počtu hlasů. V citlivých oblastech však musejí být rozhodnutí přijata jednomyslně. Každý členský stát má tedy v těchto oblastech právo veta. Česká republika společně s Portugalskem, Belgií, Maďarskem a Řeckem má 12 hlasů.

Evropská komise (EK) je výkonným orgánem EU. Má 20 členů, kteří jsou nezávislí na svých národních vládách, i když ty je do funkcí jmenují. Úlohou Komise je dohlížet na dodržování statutu smluv, navrhovat legislativu Společenství (tzv. předpisy a nařízení), jejímž prostřednictvím se má dosáhnout vytyčených cílů, a zajišťovat po schválení příslušných předpisů a nařízení jejich uvedení do praxe. Její úkoly by bylo možno formulovat jako iniciativa, dohled a implementace. EK disponuje výraznými autonomními pravomocemi, týkajícími se zejména otázek politiky v oblasti konkurence, jakož i řízení společných politik (v zemědělství, dopravě, životním prostředí atd.). Spravuje též nejrůznější fondy a programy EU, včetně těch, které se týkají pomoci zemím nacházejícím se mimo Unii. Od ledna 2007 má EK celkem 27 členů včetně svého předsedy, tedy každá členská země má svého komisaře. Mandát EK je pětiletý a současný mandát probíhá od roku 2010 do roku 2014. Současným českým eurokomisařem je Štefan Füle.

Hlavním úkolem Evropského parlamentu (EP) je účastnit se procesu schvalování návrhů zákonů ES a kontrolovat činnost Evropské komise. Na základě Smlouvy z Nice měl Evropský parlament 785 poslanců, po revizi zakotvené v Lisabonské smlouvě má EP 736 poslanců. Poslanci jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let, současné období je 2009–2014. Za Českou republiku bylo do EP zvoleno 22 poslanců. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou. Poslanci EP zasedají podle politické příslušnosti v rámci celoevropských politických skupin, nikoli podle příslušnosti státní. Tento princip umožnil politickým stranám jednotlivých zemí tvořit spojenectví s jinými, jim podobnými, což vedlo ke skutečně nadnárodním politickým hnutím. Parlament má nyní např. právo spolurozhodovat s Radou ministrů v mnoha sférách legislativy, týkajících se jednotného trhu, kde EP může s konečnou platností zamítnout některé návrhy. Parlament také schvaluje nové žádosti o členství v Unii, jakož i asociační dohody a obchodní úmluvy s tzv. třetími, tj. nečlenskými zeměmi.

Evropský soudní dvůr je nejvyšší soudní instancí EU pro sféry, kde platí zákony Unie. Ze smluv vyplývá, že zákony Unie jsou nadřazeny zákonům národním. Soudní dvůr nemá ovšem pravomoc v oblastech, jichž se dohody ES netýkají, jako je např. trestní zákon. Dvůr tvoří 15 soudců a 9 generálních advokátů. Soud urovnává spory mezi členskými státy, mezi Unií a členskými státy, mezi institucemi ES i mezi jednotlivými osobami či korporacemi a Unií včetně stížností zaměstnanců ES. Soud se též vyjadřuje k mezinárodním dohodám a vydává předběžná rozhodnutí v záležitostech, které mu předaly národní soudy.

Finanční instituce:

• Evropský účetní dvůr – má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
• Evropská centrální banka – se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank.
• Evropská investiční banka – poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.

Poradní instituce:

Smlouvami mezi členy EU byly také ustanoveny poradní komise institucím EU, se sídlem v Bruselu.

• Výbor regionů – sídlí v Bruselu a má 344 členů. Reprezentuje regionální a místní zájmy (snaha o zapojení regionů do tvorby politiky EU). Nemá přímý vliv na rozhodovací proces.
• Hospodářský a sociální výbor – sídlí v Bruselu a jeho hlavní funkcí je poskytovat odborné konzultace v oblastech: jednotného trhu, pohybu pracovních sil, vzdělání, sociální otázky, životní prostředí.
• Výbor pro zaměstnanost – nahradil Výbor pro zaměstnanost a trh práce, který byl zřízen v roce 1996. Je složen ze dvou zástupců za každou členskou zemi a ze dvou zástupců Komise. Jeho úkolem je pomáhat Radě v rámci jejích odpovědností v oblasti zaměstnanosti. Monitoruje zaměstnanost v členských zemích a strategie trhu práce, napomáhá jejich vzájemné koordinaci a poskytuje svá stanoviska. Při výkonu svých úkolů konzultuje se sociálními partnery.
• Politický a bezpečnostní výbor – sleduje mezinárodní vývoj ve sféře společné zahraniční a bezpečností politiky, podílí se na stanovení politiky a sleduje její uplatňování. Skládá se především z představitelů jednotlivých států a působí v samotném středu krizových operací.

6.5 Základní politiky EU

Následující podkapitola uvádí pouze krátký přehled základních politik, které jsou uplatňovány na úrovni Evropské unie. Proč vlastně politiky existují a co nám, běžným občanům přinášejí?

Základní cíle EU jsou realizovány prostřednictvím politik EU. Jedná se o jakýsi vztah mezi cíli jejich integračního seskupení a nástroji jejich realizace. Unie působí pouze v těch oblastech, které vymezuje Smlouva o EU/Lisabonská smlouva – těmto oblastem říkáme politiky EU. Orgány EU nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého uvážení.

Základní členění politik dle Kučerové (2003):

• Společné
• Komunitární
• Národní
• Sektorové

• Společné politiky

  Jsou klíčovou oblastí, kde členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány EU (Radu, Parlament a Komisi):
  • Společná obchodní politika – Obchodní vztahy Evropské unie se světem. Má nadnárodní charakter, patří ke společně prováděným politikám vůči třetím zemím. Nástroje: cla, kvóty, dobrovolná exportní omezení, protidumpingová opatření, …
  • Společná zemědělská politika – Rozvoj zemědělského sektoru a ekonomická stabilizace venkovských oblastí včetně zajištění životní úrovně zemědělců. Nejdiskutovanější a „nejdražší“ politika EU. Na provádění jejich cílů v letech 2007–2013 jde průměrně až 43 % veškerých výdajů rozpočtu EU. Problémy: velké subvence zemědělcům, exportní dotace, důvěra v živočišnou výrobu (nemoc šílených krav, ptačí chřipka).
  • Společná dopravní politika Transevropské sítě (TEN) – vybudování dopravních, telekomunikačních a energetických sítí, včetně ropovodů a plynovodů, vytvoření potřebného spojení v celé Evropě.
  • Měnová politika – tato politika je primárně uplatňována pouze v zemích tzv. eurozóny. Členem eurozóny se mohou stát sáty, které splní striktní konvergenční kritéria:
    • Nové roční zadlužení nesmí být větší než 3 % hrubého domácího produktu (HDP). Celkové zadlužení nesmí překročit 60 % HDP.
    • Míra inflace členského státu smí být maximálně o 1,5 % nad průměrnou inflací tří zemí s nejnižší inflací.
    • Nominální dlouhodobá úroková sazba nesmí překročit průměr tří zemí s nejvyšší mírou inflace o více než 2 %.
    • Nejméně dva roky nesmí od členského státu vycházet žádné silné napětí pro kursový mechanismus Evropského měnového systému (EMS).
    Výsledkem celého procesu plné konvergenčních kritérií je následné přijetí společné měny € – EURO. Euro je v současné době jednotná měna Evropské měnové unie a její zavedení jako platební jednotky bylo dosaženo čtvrtého stupně integrace (1. pásmo volného obchodu –> 2. celní unie –> 3. společný trh –> 4. hospodářská a měnová unie). Již v přijetí Jednotného evropského paktu v roce 1986 se počítalo s vytvoření plnohodnotné integrace. V roce 1999 se to podařilo. Nejprve bylo euro zavedeno v bezhotovostním styku – 11 členských zemí (Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko). V roce 2001 vstoupilo do měnové unie Řecko. Od 1. 1. 2002 byly národní bankovky a mince 12 členských zemí nahrazeny Eurem. Další země, jež vstoupily do eurozóny, byly Slovinsko (2007), Kypr a Malta (2008), Slovensko (2009) a Estonsko (2011).
  
  Obrázek 27: Společná měna Euro
  Zdroj: http://europa.eu/abc/12lessons/lesson_7/index_cs.htm

• Komunitární politiky

  Oblasti, kde členské státy přenesly svou působnost na orgány EU jen částečně.

  • Jednotný trh – Vnitřní trh Společenství = území všech členských států. Prostor, kde je: volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu –> tzv. čtyři svobody
  • Ochrana spotřebitele
  • Ochrana životního prostředí
  • Energetická politika
  • Podpora výzkumu a technologického vývoje
  • Regionální politika – Prostřednictvím této politiky chce Unie přispět k rozvoji zaostávajících regionů, k restrukturalizaci průmyslových oblastí, které se ocitly v obtížné situaci, bojovat s vysokou nezaměstnaností, snížit rozdíly v životní úrovni apod.
  • Společná zahraniční a bezpečnostní politika (druhý pilíř)
  • Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (třetí pilíř) – Shengenská smlouva (podepsána 14. června 1985 u lucemburského Schengenu ze strany Francie, Německa, Belgie, Nizozemska a Lucemburska). Jedná se o soubor dohod vedoucí k vytvoření prostoru bez vnitřních hranic mezi členskými státy. Fyzicky se tak stalo v roce 1995, kdy přestaly platit kontroly na hraničních přechodech mezi těmito státy. Postupně schengenskou smlouvu přijaly také další členské země EU – Itálie (1990, hraniční kontroly odstraněny v roce 1997), Španělsko a Portugalsko (1992, hraniční kontroly odstraněny v roce 1995), Řecko (1992, hraniční kontroly odstraněny v roce 2000), Rakousko (1995, hraniční kontroly odstraněny v roce 1997), Dánsko, Finsko, Island /není členem EU/, Norsko /není členem EU/ a Švédsko (1996, hraniční kontroly odstraněny v roce 2001), Spojené království (1999, hraniční kontroly odstraněny pouze částečně v roce 2000), Irsko (2000, hraniční kontroly odstraněny pouze částečně v roce 2002), Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko (2004, hraniční kontroly odstraněny v roce 2007) a Švýcarsko /není členem EU/ (2004, hraniční kontroly odstraněny v roce 2008) a Kypr ((2004, hraniční kontroly by měly být odstraněny v roce 2011), Bulharsko, Rumunsko (2007, hraniční kontroly budou odstraněny v březnu 2011) a Lichtenštejnsko /není členem EU/ (2008, hraniční kontroly odstraněny v roce 2009).
    
    Obrázek 28: Volně průjezdný hraniční přechod Česká republika – Německo (Český Jiřetín – Deutschgeorgenthal)
    Foto: Libor Lněnička

• Národní

  Individuální politiky, které jsou v kompetenci pouze členských států.
  • Sociální politika
  • Kultura
  • Vzdělávání
  • Zdravotnictví
  • Daně
  • Podnikání

• Sektorové

  Upraveny samostatnými smlouvami (Smlouva o ESUO /1951–52/, EURATOM založen druhou Římskou smlouvou /1957–58/, Slučovací smlouva z roku 1967 /1968/, Maastrichtská smlouva /1991/, Lisabonská smlouva /2009/.

6.6 Integrační seskupení ve světě

Vedle Evropské unie je hospodářsky nejsilnějším integračním seskupením Dohoda o severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA, North American Free Trade Agreement). Dohoda mezi Kanadou, Mexikem a USA, která byla podepsána po dlouhodobém vyjednávání koncem roku 1992 a ratifikována v listopadu 1993 s platností od 1. 1. 1994. NAFTA vznikla mj. jako reakce severoamerického regionu na vytvoření společného trhu v Evropě. Jejím přijetím byl vytvořen společný trh v celé Severní Americe a naplánováno zrušení veškerých celních tarifů ve vzájemném obchodu s postupnou realizací do roku 2010. Vznikla tak největší zóna volného obchodu na světě, zahrnující státy s více než 360 milióny obyvatel. NAFTA nevznikala hladce a bezproblémově, nýbrž bylo potřeba obrovského politického úsilí k jejímu prosazení. Největší překážkou byla propast mezi hospodářskou úrovní USA a Mexika, z čehož vznikaly vážné obavy na obou stranách americko-mexické hranice. Nakonec se však ukazuje, že přínosy z vytvoření seskupení NAFTA převažují nad náklady tohoto mohutného projektu.

Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN, Association of South East Asian Nations) bylo založeno Indonésií, Malajsií, Filipínskou republikou, Singapurem a Thajskem v srpnu 1967. Ustavující prohlášení nazvané Bangkokská deklarace jasně ukazuje, že sdružení ASEAN nemělo být ”alianční organizací” ve smyslu NATO, ale důraz byl kladen na cíle v ekonomické, technologické, sociální a kulturní sféře. Tato forma regionální kooperace zahrnovala pro většinu zemí též určitou politickou reorientaci. Když bylo na počátku 90. let založeno Fórum pro asijsko-tichomořskou ekonomickou spolupráci APEC (Asia Pacific Economic Cooperation Forum), dostalo se ASEAN do krize identity, která byla posléze vyřešena rozhodnutím o založení Regionálního fóra ASEAN (ARF, ASEAN Regional Forum) jako bezpečnostněpolitické instituce. Nicméně ekonomický rámec ASEAN zůstává nezanedbatelný. V zájmu posílení svého ekonomického potenciálu se ASEAN snaží o ekonomickou kooperaci formou Dohody o zóně volného obchodu států ASEAN (AFTA, ASEAN Free Trade Area). Problémem ASEAN je, že představuje velmi heterogenní sdružení zemí velmi rozdílné ekonomické úrovně, které se navíc liší i svým politickým systémem (členy jsou v současnosti Barma, Brunej, Indonésie, Laos, Malajsie, Filipíny, Singapur, Thajsko a Vietnam).

V březnu 1991 založily Brazílie, Argentina, Paraguay a Uruguay společný trh MERCOSUR (Mercado Común del Sur, Společný jižní trh). MERCOSUR je nejúspěšnější zónou ekonomické integrace v Latinské Americe a představuje také největší ekonomický blok na jihoamerickém kontinentě. Při prosazování vlastních snah o regionální integraci používají země sdružené v MERCOSUR v mnoha směrech jako vzor Evropskou unii. V lednu 1995 ustavil MERCOSUR celní unii, jež liberalizovala vnitroregionální obchod a zavedla společné clo, které platí pro obchodní styky čtyř členů s třetími zeměmi.

Pro přehled uvádím již pouze výčet dalších hlavních sdružení, které existují ve světě.

• Commonwealth (Britské impérium) – zal. 1931
• G8 – Sdružení sedmi nejvyspělejších států světa a Ruska – zal. 1975 jako sdružení G6
• Světová obchodní organizace (WTO) – zal. 1995
• Latinskoamerické integrační společenství (ALADI) – zal. 1980
• Tichomořský pakt bezpečnosti (ANZUS) – zal. 1951
• Sdružení nezávislých států (SNS) – zal. 1991
• Liga arabských států (LAS) – zal. 1945
• Latinskoamerický hospodářský systém (SELA) – zal. 1975
• Společenství pro rozvoj jižní Afriky (SADC) – zal. 1980
• Hospodářské společenství západoafrických zemí (ECOWAS) – zal. 1975
• Západoafrická hospodářská a měnová unie (UEMOA) – zal. 1994
• Lagosský pakt