5. Národní identita a nacionalismus

V minulé kapitole jsme si vymezili pojem stát jeho základní znaky a charakteristiky. Dále jsme si představili různé typy státu. Z výše uvedeného můžeme konstatovat, že v současné době je dominujícím typem státního útvaru národní stát. Národní stát můžeme chápat jako formu politické organizace s výrazem splynutí ideje státu s idejí národa. Vlastní stát se musí vyznačovat svoji suverenitou na určitém území a identifikuje se s vlastním teritoriem na zemském povrchu. Vymezené znaky státu mohou být spjaté s historií (např. Kosovo – Srbsko, Sevastopol – Rusko apod.) nebo s různou ideologií národa či národního státu, které vedou k definování teritoriálních nároků na území (např. Velká Albánie, Velké Somálsko). E. Kellner (1983) tvrdí, že stát se určitě objevil bez pomoci národa a některé národy se určitě objevily bez vlastního státu. Proto lze učinit závěr, že stát a národ mohou existovat nezávisle sobě. V případě, že vystupují společně, jedná se o národní stát.

5.1 Národ

Národ je nejvyšším typem etnické skupiny. Z původní etnické skupiny se následně vyvinuly národnosti a národy.

Pro příklad si ukážeme definici národa, jak jej chápali různí autoři. Většina definic se opírá o společné znaky spojení lidí do společenstva. Těmi znaky jsou především kultura, tradice, společný jazyk, mentalita, zvyky a tradice. Často se k nim přiřazují ještě dva znaky – území a fungující samospráva.

GUIBERNAU (1992) považuje za národ „skupinu lidí vědomých si formování společenství, sdílejících společnou kulturu, příslušejících k jasně vymezenému území, mající společnou jak minulost, tak vizi budoucnosti a nárokující právo samosprávy“.

Národ má 5 dimenzí: psychologickou, kulturní, územní, politickou a historickou.

KELLAS (1991) uvádí, že „národ je skupina lidí, kteří sami sebe vnímají jako společenství spojené historickými a kulturními vazbami a společným původem“.

Národy mají objektivní rysy (území, jazyk, víru nebo společný původ) a subjektivní rysy (vědomí své vlastní příslušnosti k národu v mysli lidí a loajalita k němu).

B. ANDERSON (1992) popisuje národ jako „politické společenství existující v představách lidí, a to jak ve smyslu jeho ohraničenosti, tak suverenity“.

Zkušenosti s vymezením pojmu národ jsou natolik různé, že vždy vycházejí ze subjektivního pohledu, tedy jsou definované přímo vlastními příslušníky národa. Pro celkové vymezení je nutné však počítat i s objektivním pohledem, který charakterizují vnější faktory. K vymezení národa lze přistupovat i na základě pochopení představení o vlastním formování státního útvaru. Lze tedy přijmout tři obecné koncepce:

• Koncepce národa jako duchovního, kulturního společenstva a uznání národního vědomí jako hlavního činitele, který národ tvoří.
• Koncepce národa jako sociálního jevu (politické společenstvo usilující o vlastní politický život v rámci vlastní organizační struktury).
• Koncepce národa jako historického společenství (společné historické osudy).

V. Baar (2001) vymezil 4 modelové typy národů:

• Evropský typ – prioritní faktor – jazyk, kultura a společný historický vývoj v určitém časovém období. Do této skupiny lze zařadit všechny evropské národy.
• Americký typ – prioritní faktor – kultura a jazyk, které se sem dostali z Evropy a přizpůsobili se místním podmínkám. Důležitou roli zde hraje historická příslušnost, barva pleti a náboženství.
• Asijský typ – prioritní faktor – území, jazyk a často i náboženství a historický vývoj.
• Africký typ – nejméně rozvinutý a nejvíce multietnický, což bylo způsobeno dekolonizací kontinentu a roztříštěností do malých států.

Snaha o formování národních myšlenek s cílem vytvořit svůj vlastní stát vede k tzv. nacionalismu.

5.2 Nacionalismus

Jednou z dimenzí existence národa je i politický rozměr, který je daný existencí určitého vlastního státu (nebo aspoň federativního či autonomního celku v rámci multietnického státu). Nacionalismus je původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné (kongruentní). Národ tedy musí být jediným správným nositelem státní moci. V reálném světě však nelze ztotožňovat pojem národ a stát, protože mnoho národů, které nemají vlastní území (např. Kurdové). Na druhé straně je třeba zohlednit fakt, že většina současných národních států má na svém území národnostní menšiny. Tyto státy lze charakterizovat jako mnohonárodní či multietnické.

Problematika vymezení národního státu a státu multietnického je dodnes předmětem diskuzí, stejně tak jako pohled na problematiku národnostních menšin.

Spolužití různých národů na jednom území s cílem zachovat stabilitu celého státu se upevňuje prostřednictvím rozsáhlých práv národnostních menšin (např. používání vlastního jazyka, právo na informace a vzdělání ve vlastním jazyce, právo organizovat vlastní kulturu aj.). Někdy jsou práva natolik rozsáhlá, že to může vést až k získání vlastní autonomie (např. Itálie oblast na severu Trentino – Alto Adige v roce 1948). Složitá heterogenita národů může v krajním případě vést až k násilím, kdy národy usilují o získání vlastního státu (např. Baskové ve Španělsku, Turci v Pákistánu, Francouzi v Quebecu v Kanadě apod.). Na tomto místě je účelné si připomenout právo na sebeurčení, které je zakotveno v chartě OSN. Nejvyšším stupněm zastínění práv lidských celků je získání vlastní svrchovanosti, tj. vytvoření vlastního státu, přičemž toto právo národům přiznávají mezinárodní právní normy. Právo na sebeurčení se uplatňuje více u národů, které jsou považovány za životaschopné kulturně i ekonomicky. V současné době žije ve světě přibližně 300 národů a při současném počtu samostatných států (198) by muselo vzniknout více jak sto nových států.

Obrázek 18: Současné nepokoje v Libyi jako projev nacionalismu
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/

J. Anderson dochází k závěru, že „nacionalismus rozděluje lidi na ty, kteří patří a nepatří (přísluší a nepřísluší) k určitému území a kultuře.“

Více v BAAR, V.: Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: OU+Tilia, 2002.