Klima Země a jeho vývoj

Zabírá asi 19 % plochy Země. Chybí zde chladná roční období a je charakteristický konstantní teplotou vzduchu. Průměrné roční teploty vzduchu zde neklesají pod 18 °C a roční amplituda teploty nepřesahuje 6 °C. Srážky (více než 750 mm za rok) převažují nad výparem.

1. Af – klima vlhkých tropických deštných lesů

   Tento typ klimatu se vyskytuje podél rovníku a jeho hranice se pohybuje mezi 5–10° zeměpisné šířky. V některých oblastech východního pobřeží však může zasahovat až k obratníkům (např. pobřeží Brazílie a Madagaskaru).

   Po celých 12 měsíců neklesají průměrné měsíční srážky pod 60 mm (obr. 5.1a) a je charakteristický výskyt rovníkových tišin a celoročního pásma nízkého tlaku vzduchu. V některých oblastech je celoroční klima jednotné a monotónní (severozápadní pobřeží Tichého oceánu Jižní a Střední Ameriky od Ekvádoru po Kostariku), ale vyskytují se i takové oblasti, které mají v důsledku většího přísunu sluneční energie vyšší srážkové úhrny (např. Palembang v Indonésii). Ačkoliv zde nedochází ke střídání ročních období, mezi rostlinami, zvířaty i lidskými činnostmi je zachována určitá sezónnost.

2. Am – vlhké tropické monzunové klima

   Vlhké tropické monzunové klima je příznačné jak pro oblasti s výskytem monzunů (např. Guinea, Bangladéš, Floridský poloostrov aj.), tak pro pobřežní oblasti, do kterých pasáty přinášejí celoročně dostatek srážek, čímž znemožňují jejich zařazení do klimatu savan (př. Bahamy).

   
   Obr. 5.1a Klimadiagram vlhkých tropických deštných lesů (Af)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

3. Aw – klima savan

   Klima savan (vlhké a suché tropické klima) je příznačné pro oblasti s charakteristickými obdobími sucha (tečkované části v klimadiagramu, obr. 5.1b), kdy je množství srážek nejsuššího měsíce menší než 60 mm a zároveň vyhovuje podmínce uveden v tab. 5.1.

   
   Obr. 5.1b Klimadiagram klimatu savan (Aw)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

   Většina těchto oblastí se nachází vně tropické zóny (např. Jakarta, Bombaj, Rio de Janeiro, Lagos, Darwin aj.), ačkoliv i oblasti v intertropické zóně (př. Kolumbia) podmínky klimatu savan splňují. Příkladem může být pás karibského pobřeží východně od hranic mezi Kolumbií a Panamou až k deltě řeky Orinoko, charakteristický nízkými a nepravidelnými srážkami se srážkovým úhrnem menším než 300 mm za rok, který pokračuje přes souostroví Malé Antily k Velkým Antilám. Bývá označován jako cirkumkaribský pás sucha a v místech severní Venezuly dokonce nabývá charakteru horkého klimatu stepí a suchých savan (Bsh). Aridita se zmenšuje směrem do vnitrozemí Amazonie, kde se opět objevuje klima vlhkých tropických deštných lesů. Východně od And právě mezi suchým karibským pásem a vlhkou Amazonií se v povodí přítoků Orinoka (Llanos a Savannas) zformovaly oblasti savan. Z názvů přítoků také pochází označení klimatu savan. Delší období sucha jsou charakteristické také na Havajských ostrovech (Honolulu), ve východní Africe (Keňa) a na Srí Lance (Trincomalee).

Zabírá asi 30,2 % povrchu Země. Je pro něj charakteristický stav, kdy je množství srážek menší než potenciální evapotranspirace. Hranice sucha lze vymezit podle vztahu uvedeného ve vysvětlivkách k tab. 5.1. Průměrná teplota 18 °C je překročena po dobu několika měsíců. S ohledem na ariditu klimatu se rozlišují dva typy: klima pouští a klima stepí a suchých savan.

1. BW – klima pouští

   Klima pouští mají ty oblasti, jejichž roční srážkový úhrn je menší než polovina ročního srážkového úhrnu pásu suchého klimatu zohledněná hranicí sucha. Zahrnuje rozsáhlé oblasti jak horkých pouští (BWh) dominujících severní Africe (obr. 5.1c, úplná dominance aridního klimatu – tečkovaná část v klimadiagramu), Arabskému poloostrovu či vnitrozemí Austrálie, tak oblasti chladných pouští (BWk) střední Asie, severozápadní Číny nebo západních pobřeží kontinentů v blízkosti obratníků (poušť Atacama, poušť Namib), jejichž vznik je vysvětlován působením studených oceánských proudů.

   
   Obr. 5.1c Klimadiagram klimatu horkých pouští (BWh)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

2. BS – klima stepí a suchých savan

   Klima stepí a suchých savan indikuje oblasti, jejichž roční srážkový úhrn je menší než hodnota ročního srážkového úhrnu vymezující pás suchého klimatu, ale zároveň větší nebo rovna její poloviční hodnotě. Konkrétně klima suchých savan (BSh) lze nalézt v Africe (obr. 5.1d) jako pás přiléhající ke klimatu savana pásu vlhkého tropického klimatu (Aw), ve střední části jižní Afriky, v S–SV–V části Austrálie v pásu obepínající klima pouští (BWh) a ostrůvkovitě na Dekánské plošině, východě Brazílie či na hranici mezi USA a Mexikem.

   
   Obr. 5.1d Klimadiagram klimatu suchých savan (BSh)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

   Klima stepí (BSk) se v Asii vyskytuje jako pás přiléhající ke klimatu chladných pouští (BWk), poledníkovým směrem kopíruje v USA území východně od Skalnatých hor a ostrůvkovitě ho můžeme nalézt také na Pyrenejském poloostrově (Španělsko), v jižní Africe, jižní Austrálii či Argentině.

   
   Obr. 5.1e Klimadiagram klimatu stepí (BSk)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

Rozprostírá se na 13,4 % ploše Země a vyznačuje se značnou proměnlivostí počasí a silně vyvinutou cyklonální činností, střídáním čtyř ročních období a chladnou zimou bez pravidelné sněhové pokrývky. Pás je omezen izotermou 18 °C nejteplejšího −3 °C nejchladnějšího měsíce a podle srážkových úhrnů (tab. 5.1) je rozlišen na tři typy, z nichž každý může být podle převládajících teplotních podmínek rozlišen na dílčí subtypy.

1. Cs – mírně teplé klima se suchým létem

   Mírně teplé klima se suchým létem, neboli Středozemní klima (obr. 5.1f, výrazné aridita v letním období vyjádřená tečkováním) je příznačné pro západní části kontinentů mezi 30–45° zeměpisné šířky, ostrůvkovitě pak v okolí Kapského města v jižní Africe, v Kalifornii v USA a dále na severozápad, či v jihozápadní Austrálii. Klima je charakteristické přítomností polární fronty během zimního období, což způsobuje teplotní proměnlivost počasí s častějším výskytem srážek. Léta jsou naopak s výjimkou pobřežních oblastí, kde se projevuje oceanita klimatu, v důsledku dominance tlakové výše horká a suchá.

   
   Obr. 5.1f Klimadiagram mírně teplého klimatu se suchým létem (Csa)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

2. Cw – mírně teplé klima se suchou zimou

   Mírně teplé klima se suchou zimou je charakteristické zejména pro vnitrozemí kontinentů, nebo jejich východní pobřeží (pás směřující z východní Asie na západ v podhůří Himalájí, střední Mexiko, Konžská pánev). Léta jsou na rozdíl od Středozemního klimatu v důsledku nestálé polohy tropické vzduchové hmoty či pasátovému nebo monzunovému proudění vlhčí (obr. 5.1g). Ve východní Asi lze však očekávat srážkově chudé období, které je způsobeno zimními monzuny. Některé charakteristiky klimatu s teplým a chladným létem (Cwb, Cwc) odpovídají klimatu výše položených míst, zejména v Peru, Bolívii, Mexiku, Zambii a jinde. Srážkové úhrny jsou vyvolány přesunem tropické vzduchové hmoty, suchá zimní období jsou pak následkem převažující tlakové výše.

3. Cf – mírně teplé klima bez suchého období

   Jedná se o typ klimatu vyskytujících se např. na východním pobřeží Asie, USA či jihovýchodním pobřeží Jižní Ameriky (Cfa) s určitou progresí do vnitrozemí, nebo na západních pobřežích kontinentů (např. západní Evropa – obr. 5.1g) mezi 45–55° zeměpisné šířky taktéž zasahující do vnitrozemí (Cfb, Cfc). Obecně je pro ně specifické rovnoměrné rozložení srážek během roku s teplotně odlišným průběhem letního období (viz tab. 5.1). Zimy jsou v důsledku vlivu oceanity mírnější než v jiných oblastech ve stejné zeměpisné šířce.

   
   Obr. 5.1g Klimadiagram mírně teplého klimatu se suchou zimou (Cwa)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)
   
   Obr. 5.1h Klimadiagram mírně teplého klimatu bez suchého období (Cfb)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

Zabírá 24,6 % povrchu Země a je vymezen izotermou −3 °C nejchladnějšího a 10 °C nejteplejšího měsíce. Obvykle se nachází ve vnitrozemí kontinentů, nebo na jejich východních pobřeží, a to severně od 40° severní zeměpisné šířky. Na jižní polokouli se v důsledku menšího zastoupení pevniny v této zeměpisné šířce objevuje jen zřídka, a to ve vazbě na vyšší nadmořskou výšku. Příznačným rysem klimatu je také krátké léto a pravidelná sněhová pokrývka.

1. Ds – mírně studené klima se studeným létem

   Mírně studené klima se studeným létem je výlučně vázáno na polohy s vyšší nadmořskou výškou poblíž oblastí se Středomořským typem klimatu. Příkladem může být Centrální masiv ve Francii, Zubački kabao v Černé hoře apod.

2. Dw mírně studené klima se suchou zimou – tzv. zabajkalský typ

   Tento typ klimatu je rozšířen převážně v oblasti Dálného východu a je pro něj v zimním období určující dominance Sibiřské tlakové výše. Podtyp s horkým a teplým létem (Dwa, Dwb) se vyskytuje v oblasti severovýchodní Číny (obr. 5.1i) a na Korejském poloostrově, chladnější modifikace tohoto typu (Dwc, Dwd) sahají více na sever. Jedná se oblasti s vysokými teplotními amplitudami během dne i roku (v létě sahají teploty k 30 °C a v zimě klesají až k −40 °C).

   
   Obr. 5.1i Klimadiagram mírně studeného klimatu se suchou zimou a horkým létem (Dwa)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

3. Df – mírně studené klima bez suchého období

   Nejteplejší z variant tohoto typu klimatu (Dfa) je charakteristická průměrnou minimální teplotou nejteplejšího měsíce alespoň 22 °C, přičemž v zimním období lze očekávat teploty pod bodem mrazu. V Evropě je tento podtyp rozšířen v okolí Černého a Kaspického moře, přičemž největšího rozsahu nabývá v rovnoběžkovém pásu v severních částech USA. Ve shlucích se vyskytuje také v západních státech USA, zde je však obklopen klimatem stepí (BSk) a je výrazněji sušší. Chladnější podtyp, stále však ještě s teplým létem (Dfb) dominuje v pásu ve střední a východní Evropě (zasahuje i do jižní Skandinávie), střední Asii a po 100° západní délky v Severní Americe zhruba mezi 45–55° zeměpisné šířky Na jižní polokouli (Nový Zéland, Chile a Argentina) je spíše vázán na vyšší nadmořské výšky. Specificky chladné boreální klima s krátkým a chladným létem a zimními teplotami hluboko pod bodem mrazu (Dfc, Dfd) je rozšířeno v severní Kanadě a na Aljašce, v severní a východní Evropě (obr. 5.1j) a severní Asii. Zřetelné jsou zde také vysoké roční teplotní amplitudy pohybující se kolem 40 až 50 °C, někdy i více. Extrémní klimatické podmínky lze očekávat ve východní Sibiři, kde se města Verchojansk a Ojmkjakon stala synonymy pro extrémně chladné zimy.

Rozkládá se na 12,8 % povrchu Země a je charakteristický nižší průměrnou teplotou nejteplejšího měsíce než 10 °C. Teplota vzduchu je tak většinou pod bodem mrazu a srážky většinou sněhové. V návrhu revidované klasifikace je také doporučení o rozšíření této skupiny o typ označený písmenem H, který by měl vymezovat vysokohorské klima a typ M odlišující oceánské klima.

Obr. 5.1j Klimadiagram mírně studeného klimatu bez suchého období s chladným létem (Dfc)
(zdroj: www.m-forkel.de/klima)

1. ET – klima tundry

   Určujícím znakem pro klima tundry je průměrná teplota nejteplejšího měsíce v rozmezí 0 až 10 °C. Tento typ klimatu se vyskytuje v nejsevernějších oblastech Severní Ameriky (obr. 5.1k) a Eurasie a jim přiléhajících ostrovů. Mimo to se nachází také v oblastech nad hranicí lesa s vyšší nadmořskou výškou mimo vymezenou oblast, která splňuje dané podmínky (př. Mt. Washingthon v USA, Jotunheimen v Norsku).

   
   Obr. 5.1k Klimadiagram polárního klimatu tundry (ET)
   (zdroj: www.m-forkel.de/klima)

2. EF – klima mrazové (EF)

   Mrazové klima představuje celoročně teplotně nejchladnější oblasti, kdy teplota nejteplejšího měsíce je nižší než 0 °C. Je rozšířeno na Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska.

   Na příkladu průměrných měsíčních a ročních teplot srážek stanice Herberton Post Office (tab. 5.2) v Queeslandu v Austrálii bude ukázán způsob, kterým lze data vyhodnotit a stanici tak zařadit do příslušného typu klimatu. Uvedené průměry jsou založeny na základě vstupních 105 údajů pro každý měsíc v případě srážek a 75 údajů pro každý měsíc v případě teplot.

   	I.	II.	III.	IV.	V.	VI.	VII.	VII.	IX.	X.	XI.	XII.	rok
   t (°C)	23,2	22,8	21,9	20,0	17,9	16,0	15,5	16,5	18,6	21,0	22,4	23,3	19,9
   S (mm)	238,4	229,7	214,4	86,0	46,9	33,3	22,0	18,2	16,5	25,3	77,3	137,9	1146

   Na základě kritérií pro zařazení do typu klimatu (tab. 5.1) je právě letní období (pozor na jižní polokouli trvá letní období od října do března) tím, kdy spadne více jak 70 % ročních srážek (923 mm = 80,5 %). A protože hodnota indikující hranici sucha 10 * (2 * 19,9 + 28) = 678 mm je vyšší, než indikuje kritérium (tab. 5.1) pro zařazení do pásma suchého klimatu (skupina B), můžeme stanici z tohoto pásma vyloučit. Průměrná měsíční teplota nejchladnějšího měsíce je 15,5 °C, a to nevyhovuje podmínce pro zařazení do pásma vlhkého tropického klimatu (skupina A), avšak požadovanými teplotními charakteristikami (T_MAX > 10 °C & 0 °C < T_MIN < 18 °C →  23,3 °C > 10 °C & 0 °C < 15,5 °C < 18 °C) splňuje zařazení do pásma mírně teplého klimatu (skupina C). Při vyhodnocení kritérií dvou zbylých pásem (skupina D a E) můžeme tyto pásma vyloučit. Dalším krokem je zařazení do požadovaného typu podnebného pásma. Při detailním vyhodnocení požadovaných charakteristik zjistíme, že daná stanice vyhovuje jak typu Cs (SL_MIN < 40 & SL_MIN < SZ_MAX /3 → 25,3 mm < 40 & 25,3 mm < 28,6 mm, tak typu Cw (SZ_MIN < SL_MAX /10 → 16,5 mm < 23,8 mm). Protože však více srážek spadlo během letního období, je zařazení do typu klimatu Cw, tedy pásma mírně teplého klimatu se suchou zimou, oprávněnější.

V ekvatoriálním pásu převládá po celý rok ekvatoriální vzduchová hmota, jejíž odlišnost v rámci pevninského či oceánského typy je téměř zanedbatelná. Stálá intenzita slunečního záření během roku podmiňuje vyrovnaný teplotní režim. Průměrné měsíční teploty vzduchu se pohybují v intervalu 24 až 28 °, nižší teploty jsou vázány na větší nadmořskou výšku. Roční amplituda nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce nepřesahuje 5 °C a může být i menší než 1 °C. Denní amplitudy teplot dosahují 10 až 15 °C, přičemž denní teplotní maxima přesahují v důsledku vysokého výpary a velké vlhkosti vzduchu jen zřídka 35 °C a denní minima klesají zřídka pod 20 °C. Vysoký výpar tak spolu s teplotami způsobuje velké hodnoty absolutní vlhkosti vzduchu. Také relativní vlhkost vzduchu se udržuje na vysokých hodnotách a i v nejsušších měsících překračuje 70 %. Vysoký obsah vodní páry (vzduch je blízký stavu nasycení) má za následek již při malém poklesu teploty vznik nočních radiačních mlh a vydatné rosy. Vlhkolabilní zvrstvení napomáhá vzniku oblaků druhu Cu a Cb, z nichž padají vydatné srážky. Jejich roční úhrn dosahuje v průměru 1000 až 3000 mm. Na pevnině vypadávají v důsledku nejintenzivnějšího výparu během poledne srážky v odpoledních hodinách, na oceánech v nočních. Rozložení srážek během roku je víceméně stejnoměrné, může však být v obdobích rovnodennosti (respektive v době kulminace Slunce v zenitu v dané oblasti), kdy sluneční paprsky dopadají kolmo na rovník a zvyšují tak výpar, zesíleno zenitálními dešti. Množství srážek tak závisí na aktuálně poloze tropické zóny konvergence, je-li blízko, srážky se zesilují, je-li vzdálená, na její místo se přemístil pás vyššího tlaku vzduchu a srážky jsou nižší (Libreville, obr. 5.4). Abnormální srážky (př. Kamerunská hora v Africe) jsou pak důsledkem návětrného jevu vysokých pohoří. Rozdíly mezi kontinentálním a oceánským typem klimatu jsou nepodstatné. V rovníkových oblastech Indického a Tichého oceánu nepřesahují teplotní rozdíly nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce 1,5 °C. Rovníkové oblasti Atlantské oceánu ovšem v důsledku proudění studeného Benguelského proudu vykazují teplotní rozdíly vyšší (3–4 °C). Proto se v Guinejském zálivu pohybují průměrné červencové teploty na spodní hranici tohoto pásu (Libreville, Gabon 24,3 °C, obr. 5.4), zatímco lednové stoupají k 26 až 27 °C (Libreville 26,8 °C). Západní části oceánů nejsou v rovníkových oblastech ovlivňovány studenými mořskými proudy, proto jsou průměrné měsíční teploty během celého roku stabilní (Manaus, Brazílie 26,0–27,5 °C, obr. 5.4). Ekvatoriální pás je rozšířený zejména v povodí Amazonky, oblasti Guinejského zálivu, na jihu Malajského poloostrova a na některých sundských (Sumatra, Borneo aj.) a jiných indonéských ostrovech, které se nacházejí v okolí rovníku.

Obr. 5.4 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v ekvatoriálním pámu na stanicích Libreville a Manaus

Pás rovníkových monzunů se rozkládá v oblastech, kde v létě převládá ekvatoriální vzduchová hmota a v zimě tropická vzduchová hmota. V době letního monzunu při proudění od rovníku vzrůstá vlhkost vzduchu, klesá denní amplituda teploty a vypadávají vydatné srážky v podobě lijáků. Při zimním monzunu vlhkost vzduchu na pevninách prudce klesá, stejně jako množství srážek a roste denní amplituda teploty.

Kontinentální typ klimatu (obr. 5.5) je specifický vlhkým létem a suchou zimou. Nejteplejším a nejsušším obdobím roku je jaro, kdy průměrné měsíční teploty vzduchu často přesahují 30 až 35 °C. Hlavní teplotní minima připadají na zimu a druhotné na léto, které souvisí s příchodem monzunu. Srážky vypadávající v podobě lijáků se zmenšují s rostoucí vzdáleností od rovníku a kolísají od 1000–2000 mm do 300–400 mm v závislosti na trvání období dešťů. Abnormální srážkové úhrny jsou způsobené orografickým efektem (př. Čerápundží v podhůří Himalájí – ø 12 000 mm za rok).

V oblastech s oceánským typem klimatu je zimní monzun charakterizován stabilním a letním instabilním zvrstvením, takže pravděpodobnost srážek je v létě podstatně vyšší než v zimě. V ročním chodu teploty se v zimních měsících v porovnání s létem projevuje pokles o 3 až 5 °C (Darwin, obr. 5.5). Mezi typem klimatu západních a východních břehů se projevují podstatnější rozdíly při srážkových úhrnech během zimního monzunu. Hlavními geografickými oblastmi výskytu jsou jižní a jihovýchodní Asie (poloostrovy Přední Indie a Zadní Indie), jihovýchodní část Číny, východní Afrika od Somálska po sever Mosambiku, západní a střední Afrika severně od Guinejského zálivu po spojnici mezi Senegalem a Jižním Súdánem, severní část Austrálie, sever Jižní Ameriky a severní část Brazilské vysočiny.

Obr. 5.5 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v subekvatoriálním pásu na stanicích Bamako a Darwin

V tropickém pásu převládá celoroční vliv tropické vzduchové hmoty. Charakteristický je výskyt anticyklón na oceánech a termických níží s malými tlakovými gradienty na pevninách. Tropický vzduch obsahuje málo vodní páry, což je způsobeno nedostatkem vláhy na kontinentech a zadržujícím vlivem pasátové inverze nad oceány. Proto je oblačnost malá a aktivní povrch je intenzivněji ozářen než v rovníkových oblastech.

Kontinentální typ klimatu (obr. 5.6) je charakterizován extrémní ariditou, horkým létem a vysokým obsahem prachových částic v ovzduší. Patří sem oblasti s absolutními maximy teploty vzduchu na Zemi. Letní průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 30 až 35 °C, průměrná měsíční teploty nejchladnějšího měsíce pak mezi 10 až 15 °C. Denní amplitudy teploty vzduchu mohou dosahovat až 40 °C, roční se pohybují v průměru kolem 20 °C. Srážky vypadávají přes silnou termickou konvekci jen zřídka. Relativní vlhkost vzduchu dosahuje v létě v průměru 30 %, v zimě nepřesahuje 50 %. Časté jsou prachové víry a písečné bouře. Kontinentální typ tropického pásu dominuje zejména v centrálních oblastech kontinentů, jako jsou poušť Sahara, vnitrozemí jižní Afriky, Arabský poloostrov, vnitrozemí Austrálie atd.

Obr. 5.6 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v tropickém pásu kontinentálního typu klimatu na stanicích Chartúm a Alice Springs

Oceánský typ klimatu (obr. 5.7) je specifický menší roční a denní amplitudou teploty vzduchu a vyšší vlhkostí vzduchu.

Obr. 5.7 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v tropickém pásu oceánského typu klimatu na stanicích Nouméa a Havana

Tropické klima západních břehů pevnin (obr. 5.8) má oproti jiným oblastem v tropickém pásu nízkou průměrnou měsíční teplotu vzduchu (18 až 20 °C), velmi málo srážek (méně než 100 mm ročně) a vysokou relativní vlhkost vzduchu (80 až 90 %). Chladnější podnebí těchto oblastí je způsobeno zejména přísunem chladnějšího vzduchu z vyšších zeměpisných šířek po východním okraji tropických tlakových výší, které zároveň pohání studené mořské proudy tekoucí podél západních pobřeží kontinentů. Tento svérázný typ klimatu pobřežních pouští je rozšířen například u západního pobřeží Afriky (pobřežní pouště Sahary, Atacama, Namib) či Jižní Ameriky (poušť Atacama). Ve stabilně zvrstveném vlhkém vzduchu vznikají často mlhy. Velmi dobře je vyvinuta brízová cirkulace, která do vnitrozemí přináší tento jediný zdroj vody.

Tropické klima východních břehů pevnin se od předchozího typu liší vyšší teplotou vzduchu a podstatně vyššími srážkami.

Pasátová inverze je vyjádřená slabě a většinou leží nad hladinou kondenzace. Výsledný charakter klimatu vzniká přísunem teplejšího a vlhčího vzduchu, který proudí po západním okraji tropických tlakových výší pohánějící také teplé mořské proudy. Vyšší teplota mořské vody zvyšuje výpar a umožňuje tak vznik atmosférických srážek, které jsou pasátovým prouděním dopravované na pevninu. Svými charakteristikami je tropické klima východních břehů pevnin velmi podobné ekvatoriálnímu klimatu s tím rozdílem, že má v zimním období nižší teploty vzduchu. Je příznačné pro východní pobřeží Austrálie, Mosambiku či Brazílie.

Obr. 5.8 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v tropickém pásu oceánského typu klimatu západních břehů pevnin na stanici Antofagasta a východních břehů pevnin na stanici Rio de Janeiro

V létě převládá tropická vzduchová hmota (suché a jasné počasí), v zimě pak polární vzduchová hmota (chladnější a deštivější počasí).

Kontinentální subtropický typ se vyznačuje v létě stejnými hodnotami radiační bilance jako tropický pás. Oblaka se prakticky netvoří, převládá suché a jasné počasí. Průměrné měsíční teploty vzduchu nejteplejšího měsíce jsou v intervalu 25–30 °C, nejchladnějšího pak 0–5 °C, v oblastech se zápornou energetickou bilancí, mohou hodnoty klesat i pod bor mrazu (Kansas City, obr. 5.9). V zimě v důsledku posunu anticyklón k jihu je oblast pod vlivem cyklonální činnosti, s níž souvisí zimní a jarní srážkové období. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 500 mm, místy klesá i pod 300 mm. Vyšší hodnoty srážek jsou vázány na vyšší nadmořské výšky, ve kterých jsou maxima koncentrována na konec zimy a začátek jara. Srážky někdy vypadávají v podobě sněhu, stálá sněhová pokrývka se však netvoří. S tímto typem klimatu se můžeme setkat ve vnitrozemí Pyrenejského poloostrova, jihozápadní a střední Asie, Argentiny či v USA.

Vyšší extrémy může očekávat ve vnitrozemí Asie (severní Irán, Afghánistán, jižní části středoasijských republik a severozápad Číny), kde se rozsáhlé pole tlakové výše vytváří i v zimním období. Kromě velmi silných větrů od jara do léta (jen SZ Čína má od dubna do července 40 dnů se silnými větry), lze v těchto oblastech očekávat nízké teploty pod bodem mrazu během zimního období a denní maxima v létě dosahujících až 40 °C. Srážky se pohybují v rozmezí 100–300 mm a jsou v důsledku kontaktu tropické a polární vzduchové hmoty častější na jaře. Obdobné podmínky lze vysledovat také na americkém středozápadě v oblasti Nevady, kde se ovšem z důvodu menší plochy pevniny nevytváří tak silný vliv anticyklón během zimního období. Ačkoliv zde můžeme v důsledku specificky utvořeného reliéfu (uzavřené Údolí Smrti – Death Valley podmiňující během léta neustálou konvekci a oteplování cirkulujícího vzduchu bez možnosti výrazného ochlazení při jeho stoupání) naměřit výrazná denní maxima během letního období (57,6 °C).

Obr. 5.9 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v subtropickém pásu kontinentálního typu klimatu na stanicích Kansas City a Ankara

Pro oceánský typ klimatu je charakteristický vyrovnanější chod teploty vzduchu (teplota nejchladnějšího měsíce kolem 12 °C, nejteplejšího kolem 20 °C; př. Auckland – obr. 5.10) s menší roční amplitudou teploty. V případě převažujícího vlivu některého z lokálních geografických činitelů (např. vliv studené Sibiřské tlakové výše v zimním období a letních monzunů na Japonsko, obr. 5.10), se některé hodnoty liší.

Obr. 5.10 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v subtropickém pásu oceánského typu klimatu na stanicích Tokio a Auckland

Subtropické klima západních břehů pevnin (též středomořské; Lisabon – obr. 5.11) je typické teplým, suchým a slunečným létem a relativně teplou deštivou zimou, během níž vypadává větší část ročního úhrnu srážek, který může dosahovat až 1000 mm.

Obr. 5.11 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v subtropickém pásu oceánského typu klimatu západní břehů pevnin na stanici Lisabon a východních břehů pevnin na stanici Šanghaj

Ráz počasí je závislý na poloze polární fronty, která s sebou přináší deštivé cyklonální počasí. Průměrná teplota nejchladnějšího měsíce se pohybuje mezi 10 až 12 °C a nejteplejšího mezi 18 až 20°C (z důvodů proudění studených mořských proudů). Kromě středomoří se s tímto typem klimatu můžeme také setkat na západním pobřeží USA, Chile, JAR či v jihozápadní Austrálii.

Zcela odlišný klimatický ráz (monzunový) má typ subtropického klimatu východních pobřeží pevnin (Šanghaj – obr. 5.11), kde se zimní měsíce vyznačují suchým, poměrně chladnějším počasím při vpádech suchého kontinentálního vzduchu mírných šířek. Průměrná teplota nejteplejšího měsíce se pohybuje mezi 22 až 26 °C. Srážková činnost (1200–2000 mm) se koncentruje na letní období při proudění z oceánu s velkou oblačností a vysokou relativní vlhkostí vzduchu (80 až 85 %).

Klimatické podmínky jsou dány převládáním vzduchu mírných šířek – polární vzduchové hmoty. Výrazná cyklonální činnost umožňuje vpády arktického a tropického vzduchu. Na rozdíl od tropických šířek, kde hraje hlavní roli transformace vzduchových hmot, má v tomto páse rozhodující význam advekce vzduchu. Bilance záření nabývá v zimním období na pevninách již záporné hodnoty a i přes vysoké letní hodnoty je výpar, a tedy i srážky, podstatně nižší než v tropických oblastech. Charakteristickým rysem je velká proměnlivost počasí.

Kontinentální typ (obr. 5.12) se v létě vyznačuje poměrně vysokou teplotou, nízkou relativní vlhkostí a nestabilním zvrstvením, v zimě nízkými teplotami, vysokou relativní vlhkostí a velkou stabilitou vzduchu.

Obr. 5.12 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v mírném pásu na stanicích Winnipeg (kontinentální typ) a Stanley (oceánský typ)

Stabilní zvrstvení a ochlazování od zemského povrchu vede v nitru kontinentů ke vzniku mohutných anticyklón (např. Sibiřská tlaková výše, Kanadská tlaková výše), v nichž mohou teploty vzduchu klesat na -30 až -40 °C. Kontinentální typ je charakteristický vysokými ročními amplitudami teploty vzduchu (30 až 60 °C) a mezidenní změnou teploty vzduchu často o 20 až 30 °C (vpády arktického vzduchové hmoty). Průměrná teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce se pohybuje ve velkých rozmezích mezi -10 až -30 °C, nejteplejšího měsíce pak mezi 15 až 22 °C. Roční úhrn srážek kolísá mezi 300 až 600 mm, přičemž maximum srážek připadá na léto, kdy je v důsledku výparu nejvyšší obsah vodní páry v ovzduší.

V podmínkách oceánského klimatu je v průměru 1,5 krát vyšší radiační bilance než na kontinentech, přičemž i v zimě má oceán oteplující vliv na atmosféru. Také cyklonální činnost je rozvinuta během celého roku. Proto se tento typ vyznačuje malou denní a roční teplotní amplitudou při teplejší zimě a chladnějším létu a poměrně rovnoměrným rozložením srážek během celého roku (obr. 5.12). Průměrné měsíční teploty vzduchu nejteplejšího měsíce se pohybují mezi 12 až 16 °C, nejchladnějšího měsíce mezi 2 až 8 °C.

Mírné klima západních pobřeží pevnin je charakterizováno převládáním mořského vzduchu mírných šířek a cyklonální činností během celého roku. Proto je zima poměrně teplá a léto chladné (v zimě zůstávají průměrné měsíční teploty vzduchu kladné, v létě nepřesahují 20 °C). Srážky jsou relativně rovnoměrně rozložené, přičemž jejich maximum připadá na podzim nebo zimu. Roční úhrn dosahuje 600 až 1000 mm, na návětrných svazích hor více jak 2000 mm. Počasí je většinou zamračené a deštivé, v zimním půlroce s častými mlhami. S tímto typem klimatu se setkáme v západní Evropě, západní Kanadě nebo na jihu Jižní Ameriky.

Mírné klima východních pobřeží pevnin má výrazný monzunový charakter. V zimě je pod vlivem severozápadního proudění po východní periferii pevninských anticyklón, v létě pod vlivem cyklonální činnosti od jihovýchodu. Proto je zima studená a suchá (průměrná teplota nejchladnějšího měsíce se pohybuje mezi -5 až -12 °C), léto deštivé a chladné nebo mírně teplé (průměrná teplota nejteplejšího měsíce se pohybuje mezi 16 až 20°C). Srážek spadne 500 až 1000 mm, na východních návětrných svazích hor přes 2000 mm ročně. Vyskytuje se na východním pobřeží Asie a Kanady.

Obr. 5.13 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v mírném pásu oceánského typu klimatu západní břehů pevnin na stanici Londýn a východních břehů pevnin na stanici Vladivostok

Je charakteristické převládáním arktické vzduchové hmoty v zimě a polární vzduchové hmoty v létě.

Obr. 5.14 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v subarktickém pásu kontinentálního typu klimatu na stanici Verchojansk a oceánského typu klimatu na stanici Frederikshab

Kontinentální subarktický typ klimatu (př. Verchojansk – obr. 5.14) má velmi chladnou (průměrné měsíční teploty vzduchu -30 až -50 °C) a dlouhou zimu a relativně teplé (průměrné teploty 15 až 18 °C), krátké léto. Teploty vzduchu klesají v údolích při stagnaci vzduchu až na velmi nízké hodnoty (-50 až -70 °C) a roční amplitudy jsou největší na světě (kolem 65 °C). Množství srážek, které vypadávají nejčastěji v létě na frontách polární vzduchové hmoty, je malé (kolem 200 mm ročně) a souvisí s malým obsahem vodní páry v ovzduší při poměrně nízkých teplotách. V zimním období jsou také v důsledku silného vyzařování způsobené dominancí oblastí vysokého tlaku vzduchu častější mlhy. Vyskytuje se v Rusku a Kanadě.

Oceánský subarktický (subantarktický) typ (př. Frederikshab – obr. 5.14) je charakteristický sezónní výměnou mořské arktické vzduchové hmoty (zima) a polární vzduchové hmoty (léto), přičemž roční amplituda teploty vzduchu nad oceány většinou nepřesahuje 16 °C, poblíž pobřeží se pak pohybuje mezi 20 až 35 °C. Zima je relativně mírná (průměrné měsíční teploty kolem -10 °C) a léto chladné s nižšími teplotami než na kontinentu (teploty nepřesahují 10 °C).

Radiační bilance je po většinu roku záporná v důsledku vysokého albeda povrchu krytého sněhem a ledem. Teplota vzduchu zůstává i v létě nízká. Průměrné teploty zimních měsíců se liší jen málo. Srážek vypadává při nízkém obsahu vodní páry způsobené dominancí tlakových výší v ovzduší málo, ale výrazně převyšují výpar.

Kontinentální polární klima je typické pro Antarktidu. Má mimořádně mrazivé zimy (průměrné měsíční teploty se pohybují okolo -30 °C (mohou však klesat k -50 až -60 °C) a studená léta, kdy průměrná teplota vzduchu všech měsíců je záporná. V Antarktidě byly zjištěny vůbec nejnižší teploty vzduchu na Zemi (na stanici Vostok 21. 7. 1983 byla naměřena teplota -89,2 °C). Typické jsou studené svahové větry a silné proudění v okrajových částech Antarktidy. Množství srážek nepřesahuje 40 až 50 mm ročně, k okrajům kontinentů vzrůstá na 600 až 700 mm.

Oceánské polární klima má oblast Arktidy (s výjimkou centrální části Grónska). V létě zde teploty vzduchu vystupují až nad 0 °C, v zimě klesají pouze na -10 až -30 °C, což je způsobeno oteplujícím vlivem Atlantského oceánu. Roční úhrn srážek činí 150 až 200 mm, v okrajových částech až s potenciální cyklonální aktivitou 300 mm.

Obr. 5.15 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek v antarktickém pásu kontinentálního typu klimatu na stanici Davis a v arktickém pásu oceánského typu klimatu na stanici Svalbard

Základní znaky evropského klimatu

Stěžejní klimatogeografičtí činitelé:

1. poloha určená zeměpisnou šířkou odráží odlišné radiační poměry během roku,
2. rozložení tlakových útvarů podmiňující proudění a vlastnosti vzduchu,
3. vliv mořského proudění – Severoatlantský proud a jeho větve mají oteplující tendenci,
4. vzdálenost od oceánu – projev oceanity a kontinentality klimatu (viz teplotní stratifikace během zimního období),
5. orografie – brání pronikání vzduchových hmot (návětrný efekt vs. srážkový stín), podmiňuje vertikální stupňovitost,
6. lokální podmínky podmiňující vznik místních větrů (fén, bríza, bóra, etésiové větry aj.),
7. charakter aktivního povrchu (sníh má vyšší albedo, více tak odráží sluneční záření a spotřebovává energii na přeměnu skupenství).

Cirkulace vzduchu nad Evropou má sezónní rytmus, ve kterém se promítá vliv arktické, polární a tropické vzduchové hmoty.

V zimě převažuje vliv stacionární Islandské tlakové níží, Azorské tlakové výše, Sibiřské tlakové výše a oblasti vysokého tlaku vzduchu nad Arktidou. Značné tlakové gradienty mezi Azorskou tlakovou výší a Islandskou tlakovou níží podmiňují silné západní až jihozápadní proudění vzduchu, které je sice ve spodní vrstvě narušováno nerovností terénu a celkovou orografií (Alpsko-karpatský systém), ale i tam převládá proudění vzduchu se západní složkou. Nad teplejší Středozemní moře se z mírných šířek přesunula polární vzduchová hmota a vytváří zde oblast nižšího tlaku vzduchu podmiňující převahu severního proudění (etésiové větry). Východní Evropa je pod vlivem oblasti vysokého tlaku vzduchu, která umožňuje pronikání studeného vzduchu do střední Evropy od východu a arktického vzduchu od severu. Od Atlantského oceánu postupují po třech hlavních drahách cyklóny, v nichž vzduch je v těchto poměrně teplý a vlhký. První vede nad severní částí Islandu a Skandinávského poloostrova a je spojena s polohou arktické fronty. Druhá a třetí dráha jsou spojeny s polohou atlantské polární fronty a její středomořské větve. V zimním období jsou dráhy jejich cyklón nejčastěji nad severní částí Britských ostrovů, nad jižní Skandinávií a Baltským mořem. Cyklóny středomořské větve polární fronty se pohybují nejčastěji od Lvího zálivu k jižní části Apeninského poloostrova a odtud dále nad Balkánský poloostrov, na východ od něho se pak část cyklón přemísťuje k Černému moři a Krymu, část pak nad Malou Asii a Blízký východ. Průběh lednových izoterm má v důsledku převládajícího západního proudění téměř poledníkový směr, zimy jsou však proměnlivé a někdy bývají více či méně narušovány vpády arktické vzduchové hmoty. Ta vzniká jako následek vytvoření tlakové výše nad Skandinávským poloostrovem a za předpokladu přesunu nad Britskými ostrovy může proudit až nad Středozemní moře, kde vyvolává husté sněžení a deště. Hodnoty průměrných měsíčních teplot nejchladnějšího měsíce se ve směru na východ odlišují. V oblasti Středozemního moře dosahují 8 až 12 °C, při pobřeží Atlantského oceánu se pohybují nad 5 °C a na území vzdálenějším od pobřeží do 5 °C. Ve střední Evropě jsou průměrné měsíční lednové teploty již záporné i na rovinách (do −3 °C), ve střední části Skandinávského poloostrova klesají k −12 až −15 °C. Na ostrovech západní Evropy a při pobřeží bývá v průměru únor chladnější než leden (důsledek minimální teploty svrchní vrstvy Atlantského oceánu v únoru).

Na jaře slábne vývoj Islandské tlakové níže a Sibiřské tlakové výše (postupné oslabení západního proudění), cyklonální činnost se oslabuje, zvětšuje se sluneční radiace a v souvislosti s rozšiřováním tlakové výše nad Středozemním mořem a posunem azorské tlakové výše k severu zesiluje proudění vzduchu od jihu a jihozápadu. Oceánský vzduch postupující nad pevninu je již chladnější nežli ohřátý vzduch nad pevninou a přináší na polárních frontách větší množství srážek. Nestálý systém rozložení tlakových útvarů zvláště v první polovině jara vytváří podmínky pro výrazné změny počasí na téměř celém území Evropy. Vpády studeného vzduchu od severu a od severozápadu přinášejí pokles nočních a někdy i denních teplot pod bod mrazu. Tropický vzduch nad Středozemním mořem je také ještě nestabilní a přítomná cyklonální činnost je zdrojem srážek. Přímořské oblasti západní, ostrovní a severní Evropy vykazují z důvodu pronikání chladné mořské polární vzduchové hmoty pozdní nástup léta, radiační bilance na Skandinávském poloostrově je ovlivňována vysokou spotřebou energie slunečního záření na tání sněhové pokrývky. Jaro je zde krátké a jeho nástup je opožděný.

V létě se projevuje vliv tropické a polární vzduchové hmoty. Dominantním tlakovým útvarem je Azorská tlaková výše, která se vysunuje do jižní a střední Evropy, přičemž roste také vliv Íránské tlakové níže. Převládající anticyklonální proudění přináší do jižní, střední i západní Evropy slunečné a teplé počasí.  Průměrné měsíční teploty nejteplejšího měsíce se ve Středomoří pohybují kolem 25 °C, v přímořských oblastech západní a severní Evropy mezi 15–18 °C a ve vnitrozemí střední a východní Evropy pak okolo 20 °C. Teplotní režim léta je určován především radiačními poměry, proto mají červencové izotermy téměř rovnoběžkový průběh. Cyklonální činnost je v tuto dobu vázaná na polární frontu vysunutou nad Britské ostrovy, Island a Skandinávii. Srážkové pole nad Evropou je velmi nerovnoměrné. V oblasti Středozemního moře spadne srážek kromě nejvyšších hor velmi málo, v ostatních částech Evropy jsou hojné a jejich podíl na celoročním úhrnu se zvyšuje směrem na východ. V plošném rozložení srážek letního období se však výrazně projevuje situační poloha horských a rovinných území – v západní, střední i severní Evropě jsou roviny a kotliny ležící v dešťovém stínu hor značně sušší nežli návětrné a vrcholové části hor.

Během podzimu probíhá postupný přechod od letních synoptických situací k zimním. V říjnu a listopadu je již v severní a střední Evropě záporná radiační bilance. Zesiluje pronikání mořského vzduchu ze severních částí Atlantského oceánu a tím i přenos vláhy do vnitrozemí, čímž dochází k ochlazení povrchu. Začátek podzimu je tak obdobím malých srážek, jejich množství se se zapojením teplého oceánského vzduchu postupně zvyšuje.

Podnebné pásy Evropy

Pro přesnější dokreslení teplotních a vláhových poměrů využijte webovou stránku www.klimadiagramme.de obsahující celou řadu klimadiagramů.

1. Subtropický pás (Csa, Csb, Cfa, Cfb)
   1. zasahuje do jižní Evropy od Pyrenejského poloostrova přes Apeninský poloostrov až po Balkánský poloostrov včetně všech ostrovů ve Středozemním moři,
   2. v létě převládá tropická vzduchová hmota (vliv Azorské tlakové výše), zatímco v zimě polární vzduchová hmota spojná s intenzivní cyklonální činností odehrávající se na polární frontě,
   3. výskyt místních větrů (bóra, etésiové větry, scirocco),
   4. je zde vyvinut typ:
      • oceánského klimatu západních břehů pevnin (mediteránní typ)
        • průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje 10–12 °C, v nejteplejším měsíci červenci se pohybuje do 25 °C, pobřeží Atlantského oceánu je chladnější,
        • převážná většina srážek spadne v chladné části roku, srážkové úhrny se v průměru pohybují mezi 400–800 mm,
        • východním směrem lze pozorovat celkovou proměnlivost klimatu,
      • kontinentálního (přechodného) klimatu (převažuje ve vnitrozemí Pyrenejského a částečně Balkánského poloostrova)
        • průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje 0–5 °C, v nejteplejším měsíci červenci se pohybuje do 25 °C,
        • srážky se pohybují kolem 500 mm,
2. Mírný pás (Cfb, Csc, Cfa, Bsk)
   1. zasahuje do západní, převážné části severní, střední a východní Evropy – je tedy nejrozšířenějším pásem v Evropě,
   2. po celý rok převládá polární vzduchová hmota (kontinentální či mořská) s vpády jak arktického, tak tropického vzduchu,
   3. velmi dobře je vyvinuta cyklonální činnost a s ohledem na zesilování a zeslabování tlakových útvarů také západní proudění,
   4. na proměnlivý ráz počasí v průběhu roku má rozhodující význam advekce vzduchu, konvekce je vzácnější a je omezena především na kontinentální východní část,
   5. je zde vyvinut typ:
      • oceánského klimatu západních břehů pevnin
        • celoročně převažuje proudění vlhkého mořského vzduchu mírných
        • průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje 5 °C, v nejteplejším měsíci červenci se pohybuje mezi 15–18 °C,
        • rozložení srážek je relativně rovnoměrné, v zimě jich ovšem spadne více než v létě (roční úhrn dosahuje 600–700 mm, v horách i 1000–2000 mm),
        • absolutní i relativní vlhkost vzduchu je vysoká, v zimním období je velmi častý výskyt mlh, obloha je po většinu roku oblačná,
      • kontinentálního typu
        • směrem na východ dochází k postupné transformaci mořského vzduchu na kontinentální – lze rozlišit přechodný typ klimatu a následně pak kontinentální,
        • průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje 0 až −10 °C, v nejteplejším měsíci červenci se pohybuje mezi 15–20 °C, s tím, že vykazuje vyšší teplotní amplitudy a s narůstající kontinentalitou klimatu také vyšší teplotní extrémy (maximální teploty přes 30 °C a minimální pod −20 °C),
        • letní srážky převažují nad zimními, jsou méně vyrovnané s četnějším výskytem delších období s nedostatkem srážek, která se mohou dostavit kdykoli během roku (průměrný srážkový úhrn 500–700 mm),
3. Subarktický pás (Dfc, E)
   1. zasahuje pouze do nejsevernější části Skandinávského poloostrova a severní část Islandu,
   2. v zimě převládá mořská arktická vzduchová hmota a v létě mořská polární vzduchová hmota,
   3. klima je oceánského typu charakteristický mírnou zimou (vliv teplého Norského proudu), chladným létem a vysokou vlhkostí vzduchu v průběhu celého roku
      • průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje −5 až −8 °C, v nejteplejším měsíci červenci se pohybuje kolem 10 °C,
      • srážkové úhrny se pohybují mezi 600–800 mm,
4. Arktický pás (E)
   1. zasahuje pouze na ostrovy Špicberky,
   2. roční bilance záření je pro vysoké albedo povrchu pokrytého sněhem a ledovci po většinu roku záporná,
   3. srážek spadne pro malou absolutní vlhkost vzduchu málo (200–400 mm),
   4. klima je oceánského typu, což souvisí s oteplujícím vlivem Špicberského mořského proudu,
      • průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje −15 °C, v nejteplejším měsíci červenci se průměrná teplota pohybuje kolem 5 °C, nejsou vyloučené zimní teploty kolem −40 °C a letní teploty mohou stoupat krátce i k 10 °C.

Podnebí České republiky

Roční chod teplot je více ovlivněn nadmořskou výškou, než zeměpisnou šířkou nebo zeměpisnou délkou. Vyjadřuje se průměrnými teplotami jednotlivých měsíců a extrémními průměrnými měsíčními teplotami. Nejteplejším měsícem v roce je červenec s průměrnou teplotou 16,7 °C (nejtepleji je v pražském Klementinu 19,7 °C a nejchladněji na Sněžce 8 °C). Nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou −2,9 °C (nejtepleji je v pražském Klementinu −0,2 °C a nejchladněji na Sněžce −7,8 °C). Nejnižší průměrné roční teploty jsou vázány na horské oblasti hraničních pohoří (Sněžka – průměrná nejnižší teplota je 0,2 °C) a inverzní sníženiny, ve kterých byly naměřeny historicky nejnižší teploty (Litvínovice u Českých Budějovic: −42 °C, 1929). Nejvyšší průměrné teploty se nacházejí v oblastech nížin, konkrétně v Polabí a v Dolnomoravském úvalu (Praha Klementin 10 °C, Hodonín 9,5 °C). Absolutní teplotní maximum 40,2 °C bylo naměřeno v červenci 1983 v Praze Uhříněvsi. Vyšší teploty, než by odpovídaly nadmořské výšce, byly zaznamenány v podhůří Hrubého Jeseníku, na Opavsku a v podhůří Šumavy. Důvodem je přítomnost vzdušného proudění s podobnými vlastnostmi jako má fén a ten při přetékání horských překážek otepluje zmíněné oblasti. Naopak nižší teploty oproti původním předpokladům můžeme očekávat v centrálních částech Středočeské pahorkatiny a v oblastech Českomoravské vrchoviny. Důvodem je tvar těchto celků, které mají podobu rozsáhlých kleneb, a to vede k intenzivnějšímu vyzařování tepelné energie a následnému ochlazení (průměrné teploty nejteplejšího měsíce 12–14 °C, průměrné teploty nejchladnějšího měsíce −4 až −6 °C). Z tohoto důvodu se tyto oblasti také označují jako Česká Kanada a Česká Sibiř.

Průměrný roční srážkový úhrn je 680 mm a distribuce srážkových úhrnů závisí na převládajícím směru proudění vzduchu (převažuje západní proudění s proměnlivou severozápadní a jihozápadní složkou) a nadmořské výšce. Nejvíce srážek (1200–1600 mm) spadne na návětrných stranách Jizerských hor, Moravskoslezských Beskyd, Hrubého Jeseníku a Šumavy. Naopak nejsuššími jsou právě oblasti ležící ve srážkovém stínu Krušných hor (Žatecko, Louncko, Rakovnicko, Mostecká pánev), dolní Povltaví, severní okolí Plzně, okolí Brna a Dyjskosvratecký úval, kde se projevuje převládající proudění suchého teplého tropického vzduchu z jihu a jihovýchodu. Absolutně nejvyšší denní úhrn srážek 342 mm byl naměřen v červenci 1897 na stanici Nová Louka v Jizerských horách a nejvyšší roční úhrn srážek 2201 mm na stanici Jizerka taktéž v Jizerských horách. Nejnižší roční úhrn srážek 247 mm byl zaznamenán shodně v roce 1933 na stanici Velké Přítočno v Jizerských horách a v roce 1959 na stanici Skryje na středním toku Berounky.

Obr. 5.16 Graf ročního chodu teploty vzduchu a srážek na stanici Brno Tuřany
(zdroj dat: ČHMÚ)

Poměrně pravidelné odchylky denních hodnot meteorologických prvků od jejich průměrných hodnot bývají v daných částech roku označovány jako povětrnostní singularity. Ty jsou podmíněny již výše zmíněnými vpády vzduchových hmot. K nejznámějším singularitám patří v České republice ledoví muži, babí léto, medardovské počasí či vánoční obleva. Ledoví muži objevující se v první polovině května představují vpády studené arktické vzduchové hmoty od severu nebo severozápadu. Proudící mořský vzduch s sebou přináší ochlazení a bezoblačné noci s výskytem mrazíků. Babí léto nastává v druhé polovině září a v říjnu a představuje období slunečného, teplého a suchého počasí. Vzniká v důsledku tvorby tlakové výše nad střední Evropou. V jeho průběhu lze pozorovat vyšší denní teplotní amplitudy mezi teplejším dnem a chladnější nocí. Medardovské počasí se na naše území dostavuje nejčastěji v červnu nebo začátkem července a přináší relativní ochlazení doprovázené zvýšenou oblačností a srážkami. Tyto změny vyvolává příliv chladného mořského polárního vzduchu z Atlantského oceánu, který proniká až do střední Evropy. Vánoční obleva nastává obvykle mezi Vánocemi a Novým rokem a představuje poměrné teplé a vlhké počasí, které je důsledkem proudění teplého mořského polárního vzduchu ze západu a jihozápadu. Ačkoliv většinou přináší vzestup teplot vzduchu a následná tání sněhové pokrývky, ve vyšších polohách může podpořit vydatné sněžení.

Podle Köppenovy klasifikace klimatu (viz příloha) náleží území České republiky převážně do typu klimatu Cfb (mírně teplé klima bez suchého období s horkým létem), kdy lze se vzrůstají nadmořskou výškou odlišit typy Dfb (mírně studené klima bez suchého období s teplým létem), Dfc (mírně studené klima bez suchého období s chladným létem) a ET (polární klima tundry). Alisova klasifikace klimatu řadí podnebí ČR do mírného pásu kontinentálního typu s větším projevem oceánského klimatu (atlantsko – kontinentální skupina) označovaného jako přechodné. Proto bylo v 70. letech 20. století vypracováno E. Quittem detailnější členění na mezoklimatické typy klimatu, které vychází z rozložení průměrných teplot vzduchu, počtu letních, mrazových, ledových aj. dnů, srážkových dnů s určitým úhrnem, počtu dní se zataženou oblohou a jiných charakteristik. V České republice tak byly vymezeny 3 hlavní oblasti: teplá, mírně teplá a studená. Teplá oblast svými charakteristikami pokrývá území nížin, dolních toků řek a úvalů (Polabská nížina, dolní tok Ohře, Vněkarpatské sníženiny, Dolnomoravský úval), mírně teplá oblast se nachází v pahorkatinách a vrchovinách a chladná oblast je vázána na nejvyšší pohoří.

Základní znaky asijského klimatu

Stěžejní klimatogeografičtí činitelé:

1. poloha určená zeměpisnou šířkou odráží odlišné radiační poměry během roku,
2. rozlehlost kontinentu – prostor pro intenzifikaci vlivu tlakových útvarů (např. Sibiřská tlaková výše – subsidence chladného vzduchu v zimě x příjem tepelného záření v létě → vysoké teplotní amplitudy,
3. rozložení tlakových útvarů (Sibiřská tlaková výše, Havajská tlaková výše, Íránská tlaková níže) podmiňující proudění (západní proudění, monzunové proudění) a vlastnosti vzduchu (vlhký atlantský vzduch transformující se na ryze kontinentální, mořský polární vzduch z Tichého oceánu, studený arktický vzduch, vlhký mořský tropický vzduch, ekvatoriální vzduch)
4. vliv mořského proudění – Kuro-šio, Oja-šio, Somálský proud,
5. vzdálenost od oceánu – projev oceanity a kontinentality klimatu,
6. orografie – brání pronikání vzduchových hmot (koncentrace srážek na severozápadních svazích pohoří ve východní Asii, abnormální srážkové úhrny v podhůří Himaláje – Čerápundží), podmiňují vertikální stupňovitost.
7. lokální podmínky podmiňující vznik místních větrů (buran, loo, shamal aj.),
8. charakter aktivního povrchu (rozsáhlé vodní plochy - př. Kaspické moře, vznik tropických cyklón nad mořem v J a JV Asii)

1. Ekvatoriální pás (Af, Am)
   1. zasahuje do oblasti jihu Malajského poloostrova, Jáva, Borneo, Celbes, západ Nové Guinei, jih Srí Lanky,
   2. charakteristiky jsou poplatné ekvatoriálnímu pásu
2. Pás rovníkových monzunů (Am, Aw, Cwa, BSh)
   1. oblast Bengálského zálivu, pol. Přední a Zadní Indie, jižní okraj Číny,
   2. znaky monzunového proudění, které jsou narušovány horskými překážkami,
   3. výrazný vliv orografie vymezuje na poloostrově Přední Indie srážkové úhrny z letního monzunu (1500–2000 mm) jen na pás západního pobřeží (bariéra Západní Ghát) a následně pak po opětovném nasycení vodní parou při přechodu přes Bengálský záliv území delty Gangy a Brahmaputry a části jejich dolních toků, Dekánská plošina a severozápad Indie je srážkově chudší (500–1000 mm); poloostrov Zadní Indie vykazuje převážně srážkově vyrovnanější situaci (1500–2000 m),
   4. ochlazení jinak vyšších teplot v letním období souvisí se zvýšenou oblačností během srážek,
   5. zesílení srážek v podhůří Himaláje,
3. Tropický pás (BWh, BSh, BSk)
   1. směřuje od Indické pouště Thár k Arabskému poloostrovu,
   2. vnitrozemí Arabského poloostrova odpovídá podmínkám tropického pásu kontinentálnímu typu (průměrná teplota vzduchu nejteplejšího měsíce je kolem 35 °C, nejchladnějšího kolem 14 °C, srážkové úhrny do 100 mm),
   3. tropický pás oceánského typu zasahuje do pobřežních oblastí, snižuje roční teplotní amplitudy (průměrná teplota vzduchu nejteplejšího měsíce je kolem 30 °C, nejchladnějšího kolem 17 °C), nikterak však nezvyšuje srážkové úhrny (monzuny proudící od Somálského poloostrova kolem Arabského poloostrova vanou jinam a pasátové proudění je beze srážek),
4. Subtropický pás
   1. oceánský typ západních břehů pevnin = středomořské klima (Csa)
      • úzký pás podél břehů Středozemního moře zasahující k horním tokům Eufratu a Tigridu,
   2. oceánský typ východních břehů pevnin (Cfa, Cwa)
      • ovlivněné monzunovým prouděním,
      • zahrnuje jihovýchodní Čínu zhruba jižně od řeky Chan- Jiang, japonské ostrovy Kjúšů a Šikoku,
   3. kontinentální typ (BWk, BSh, BSk)
      • oblast severního Íránu, Afghánistánu a části Turmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu,
      • rozsáhlá plocha pevniny umožňuje intenzivní projevy tlakových útvarů (chladné zimy, silné větry),
5. Mírný pás
   1. oceánský typ východních břehů pevnin (Dfb, Dfc, Dwa, Dwb, Dwc)
      • ovlivněné mimotropickým monzunovým prouděním zvyšujícím srážkové úhrny v letních měsících,
      • zahrnuje jihovýchodní Čínu zhruba jižně od řeky Chan-Jiang, japonské ostrovy Kjúšů a Šikoku,
   2. kontinentální typ (BWk, BSk, Dfa, Dfb, Dfc, Dwc)
      • podmíněné orografií a tlakovými útvary (Sibiřská tlaková výše),
      • v místech, kde převládá výpar → vznik pouští (Taklamakan, Gobi, střední Asie),
      • intenzifikace zavlažování napomáhá dezertifikaci,
6. Subarktický pás (Dfc, Dfd, Dwd, E)
   1. zasahuje do severní části Ruska zhruba kolem severního polárního kruhu,
   2. odráží charakteristiky subarktického pásu,
   3. důsledkem intenzivního projevu Sibiřské tlakové výše a ohřívání povrchu v létě se zde vyskytují oblasti s největšími ročními teplotními amplitudami na Zemi (př. Verchojansk, Ojmjakon, Jakutsk),
7. Arktický pás (E)
   1. zasahuje na severní pobřeží Ruska,
   2. odráží charakteristiky arktického pásu oceánského typu klimatu.

Základní znaky afrického klimatu

Stěžejní klimatogeografičtí činitelé:

1. poloha mezi subtropickými oblastmi určená zeměpisnou šířkou odráží vysokou intenzitu přímého slunečního záření,
2. rozložení tlakových útvarů (tlaková níže při rovníku, Azorská tlaková výše a Jihoatlantská tlaková výše) podmiňuje proudění vzduchu: pasátové proudění, monzunové proudění (Guinejský záliv, východní Afrika),
3. vliv mořského proudění – studený Benguelský a Kanárský mořský proud podmiňují vznik aridního klimatu podél pobřeží, Somálský proud teče sezónně (letní monzun odtláčí spolu s Ekmanovým posunem vodu od pobřeží, zimní monzun přináší chladnější vodu) a také podmiňuje ariditu,
4. vzdálenost od oceánu – projev oceanity způsobuje průměrné nižší teploty v jižní části kontinentu, naopak rozsáhlé plochy pod vlivem tlaková výše uvnitř kontinentu přispívají k vyšší ariditě klimatu
5. orografie – brání pronikání vzduchových hmot (př. návětrné svahy Dračích hor, Kamerunské hory), podmiňují vertikální stupňovitost klimatu,
6. lokální podmínky podmiňující vznik místních větrů (chamsin, gibli, harmatan, berg aj.).

Významným klimatickým prvkem v klimatu Afriky je posun tropické zóny konvergence (TZK) a děje, které s ní souvisí (obr. 4.10). V červenci se TZK nachází zhruba na 18° s.š. a k ní proudí ze severní a severozápadní Afriky kontinentální tropický vzduch. Z jižní strany ovšem proudí od jihozápadu z oblasti vysokého tlaku vzduchu (nachází se v oblasti pod rovníkem) vlhký mořský rovníkový vzduch. Nad Saharou se vytváří se díky vysokým teplotám oblast nízkého tlaku vzduchu (tzv. saharské minimum), zatímco nad Kalahari oblast vysokého tlaku vzduchu (tzv. kalaharské maximum). Za těchto popsaných okolností přestupuje jihovýchodní pasát rovník. V oblasti Guinejského zálivu se vlivem Coriolisovy síly stáčí doprava a nabývá svými charakteristikami monzunového proudění. Letní tropický monzun přivádí na pevninu od jihozápadu vlhký oceánský vzduch, zatímco zimní tropický monzun vane od severovýchodu a přivádí suchý kontinentální vzduch. Protože při postupu směrem na jih TZK nepřekračuje v oblasti Guinejského zálivu rovník, má toto území v průměru vyrovnané srážky po celý rok. Určitá odchylky vznikají následkem zesílení proudění studeného Benguelského proudu.

V lednu je TZK přesunuta na jih a probíhá od guinejského pobřeží přes Kamerunskou horu, Kongo, Malawi a přes severní výběžek Madagaskaru. V té době proudí ze Sahary (a přilehlé části Asie), nad níž se nachází oblast vysokého tlaku vzduchu (tzv. saharské maximum), přes západní a rovníkovou Afriku kontinentální tropický vzduch a přináší velmi horké a suché počasí. V Indickém oceánu proudí z oblasti Jihoindické tlakové výše jihovýchodní pasát, který s sebou přináší vlhký mořský rovníkový nebo tropický vzduch.

Analogicky se s přesouváním TZK přesouvají také anticyklonální oblasti v Atlantském oceánu a Indickém oceánu.

1. Ekvatoriální pás(Af, Aw)
   1. zasahuje do oblasti Guinejského zálivu a části Konžské pánve,
   2. charakteristiky jsou poplatné ekvatoriálnímu pásu s ohledem na změnu polohy tropické zóny konvergence
2. Pás rovníkových monzunů (Aw, Cwa, BWh, BSh)
   1. oblast Bengálského zálivu, pol. Přední a Zadní Indie, jižní okraj Číny,
   2. okrajové části (od Senegalu po Etiopii, přes Keňu, Tanzanii, Zambii až po Angolu) mají charakter kontinentálního typu klimatu), pobřežní oblasti pak oceánského typu klimatu,
   3. směrem k vnějším okrajům se srážkové úhrny zmenšují, prodlužuje se období sucha a zvyšují teplotní amplitudy,
3. Tropický pás (BWh, BSh)
   1. kontinentální typ – vnitrozemí Sahary,
   2. oceánský typ západních břehů pevnin – západní pobřeží severní a jižní Afriky, vlivem studených mořských proudů se projevuje výrazné ochlazení a aridita klimatu,
   3. oceánský typ východních břehů pevnin – východní pobřeží jižní Afriky (Mosambik), návětrné svahy vysočin na Madagaskaru (závětrné svahy jsou ve srážkovém stínu), srážková maxima jsou vázána na letní období,
   4. výrazné enklávy vysokohorského podnebí vytváří pohoří Východoafrické vysočiny (sněžná čára na Kilimandžáru leží ve výšce 5000 m n. m., na Mt. Kenya a Ruwenzori ve výšce kolem 4400 m n. m.),
4. Subtropický pás
   1. oceánský typ západních břehů pevnin = středomořské klima (Csa, Csb)
      • úzký pás podél břehů Středozemního moře a okolí Kapského města,
      • v zimním období se projevuje cyklonální činnost na polární frontě, což do nejvyšších částí pohoří Atlas může přinášet sněhové srážky,
   2. oceánský typ východních břehů pevnin (Cfa, Cfb)
      • zahrnuje jihovýchodní část jižní Afriky,
      • v zimním období lze ve vyšších polohách na návětrných svazích Dračích hor očekávat sněhové srážky.

Základní znaky klimatu

Stěžejní klimatogeografičtí činitelé:

1. rozložení tlakových útvarů (Azorská tlaková výše, Havajská tlaková výše, Grónská tlaková výše, Aleutská tlaková níže), během léta Havajská a Azorská tlaková výše zesílí svůj vliv a zejména od Atlantského oceánu postupují masy tropického vzduchu až do Kanady, zatímco k západnímu pobřeží postupuje od Tichého oceánu chladnější vzduch z mírných šířek, původní severoamerická oblast vysokého tlaku vzduchu se mění v rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu, Aleutská tlaková níže a Kanadská tlaková výše na čas mizí a během zimního období se situace obrací,
2. vliv mořského proudění – studený Kalifornský a Labradorský mořský proud ochlazují klima a v případě Kalifornského také zvyšují jeho ariditu, teplý Aleutský a Golfský mořský proud umožňují přísun vlhkého vzduchu na pevninu,
3. vzdálenost od oceánu – s ohledem na šířku kontinentu je patrný projev nárůstu kontinentality na západ směrem od atlantského pobřeží,
4. orografie – pás Kordiler brání pronikání vzduchových hmot z Tichého oceánu a omezuje jeho vliv jen na úzkém pásu pobřeží, v mezihorských plošinách a pánvích se vyvinulo extrémně suché kontinentální klima, poledníkový směr pohoří umožňuje průnik arktické i vzduchové hmoty směrem do vnitrozemí na sever i na jih, podmiňují vertikální stupňovitost klimatu,
5. rozsáhlé plochy umožňují s ohledem na proměnlivost vzduchových hmot nestabilní teplotní zvrstvení a následný vznik konvektivních bouří (tornáda), lokální podmínky podmiňují vznik místních větrů (blizard, burga chinook, snata ana),
6. vznik tropických cyklón v oblasti Karibského moře.

1. Tropický pás (Cfa)
   1. pouze na Floridě na jižně od 30° s. š.,
   2. nejchladnější měsíc má průměrnou teplotu 18 °C (kritická mez pro tropické rostliny), v zimě zde nikdy nemrzne, průměrná teplota vzduchu nejteplejšího měsíce se pohybuje kolem 26–28 °C,
   3. oceánský vzduch se vyznačuje značnou teplotní stabilitou, mezi teplou zimou a teplým létem nejsou velké rozdíly (kolem 10 °C),
   4. v létě se Florida teplotně neliší od zbytku USA, hlavním odlišujícím znakem jsou hojné letní deště (letní monzuny) a velice teplé zimy s malými srážkami,
   5. oblast ovlivňují tropické cyklony (hurikány) přicházející z Atlantiku,
   6. úhrn srážek se pohybuje od 1 000 do 2 000 mm za rok,
2. Subtropický pás
   1. oceánský typ západních břehů pevnin = pacifická oblast (Csa, Csb, BSk)
      • pobřeží Kalifornie,
      • výrazný roční chod srážek (maximum v zimě), průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15–20 °C, nejchladnějšího kolem 10 °C, směrem na východ se snižují srážkové úhrny (500 mm → 200 mm) a zvyšují teplotní amplitudy,
   2. oceánský typ východních břehů pevnin = atlantická – monzunová oblast (Cfa)
      • srážkové úhrny 1000–1300 mm, vyrovnaný chod,
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce kolem 25 °C, nejchladnějšího kolem 10 °C,
   3. kontinentální typ (Cfa, BWk, BWh, BSh, BSk)
      • oblast mezihorských pánví = kontinentální vysokohorská oblast: srážky 150–400 mm, průměrné teploty nejteplejšího měsíce kolem 25–30 °C (maximální denní teploty mohou stoupat přes 40 °C), nejchladnějšího kolem 0 °C, může klesat i pod bod mrazu,
      • přechodná atlantsko-kontinentální oblast: směrem od Atlantského oceánu se snižují srážkové úhrny až na 700 mm (u Mexického zálivu výskyt až 1500 mm – spojené s cyklonální činností na tropické frontě), roční chod teploty vykazuje narůstající teplotní amplitudy až na 25 °C,
3. Mírný pás – leží na jih od izotermy s průměrnou červencovou teplotou 10 °C
   1. oceánský typ východních břehů pevnin = atlantský pás (Dfb, Dfa, Cfa)
      • relativně rovnoměrné rozložení srážek během roku dosahující 1000–1200 mm, srážek (i 1500 mm),
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 20 °C, nejchladnějšího kolem −5 °C,
      • projev studeného Labradorského proudu,
   2. kontinentální typ = kontinentální pás (BWk, BSk, Dfa, Dfb)
      • sever USA, střední a jižní část Kanady,
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15–20 °C, nejchladnějšího kolem −10 až −15 °C → nárůst teplot od severu k jihu (vpády tropického a arktického vzduchu),
      • srážky se pohybují kolem 300–1000 mm s maximálním výskytem v letním období,
   3. oceánský typ západních břehů pevnin = pacifický pás (Dfb, Cfb)
      • chladnější průměrné letní teploty a mírnější zimní,
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15 °C, nejchladnějšího kolem 5 °C,
      • srážkově nejbohatší oblasti (1500–2000 mm) se srážkovými maximy v zimě zesílenými Aleutskou tlakovou níží,
4. Subarktický pás(Dfc)
   1. nachází se mezi izotermami s průměrnou červencovou teplotou 0 a 10 °C,
   2. pacifický pás – srážky 300–400 mm, průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15 °C, nejchladnějšího mezi −10 až −15 °C,
   3. kontinentální pás – srážky 300 mm, průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15 °C, nejchladnějšího kolem −25 °C,
   4. atlantický pás – srážky 500–1000 mm, průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15 °C, nejchladnějšího kolem −15 °C,
5. Arktický pás(E)
   1. severní část Kanady, arktické ostrovy, Grónsko,
   2. vliv blízkosti severního pólu, Grónskou anticyklónou a v zimě zesílenou Kanadskou anticyklónou,
   3. velmi nízké srážky 200–250 mm, až 7 měsíců dlouhé a mrazivé zimy (průměrné teploty nejteplejšího měsíce 5 °C, nejchladnějšího kolem −30°C), nejteplejší oblastí je severozápad, kde se projevuje vliv Aleutské tlakové výše,

Základní znaky klimatu

Stěžejní klimatogeografičtí činitelé:

1. rozložení tlakových útvarů (pás nízkého tlaku podél rovníku a v mírných šířkách, Jihoatlantská a Jihopacifická tlaková výše – jejich postavení pohání jihovýchodní pasáty),
2. vliv mořského proudění – studený Peruánský proud ochlazuje klima a zvyšuje jeho ariditu (vytváří teplotní inverzní vrstvu), teplý Brazilský, Jižní rovníkový a Severní rovníkový mořský proud umožňují přísun vlhkého vzduchu na pevninu,
3. vzdálenost od oceánu – s ohledem na šířku kontinentu je patrný projev pouze v severní části Jižní Ameriky, jinak je zanedbatelná,
4. orografie – pás And brání pronikání vzduchových hmot ve směru západ – východ a rozdělují tak kontinent na západní část pod vlivem Tichého oceánu a východní část pod vlivem Atlantského oceánu, podmiňuje vznik srážkového stínu a vertikální stupňovitost klimatu
5. výrazný projev jevu El Niňo (ENSO – viz dále),
6. lokální podmínky podmiňují vznik místních větrů (pampero, zonda, puelche aj.),
7. vznik tropických cyklón v oblasti Karibského moře

1. Tropický pás(BWh, Cwb)
   1. pacifické pobřeží je ovlivňováno studeným Kalifornským proudem (srážky pod 250 mm),
   2. horské oblasti mají v závislosti na nadmořské výšce nižší průměrné teploty (př. Mexico City – průměrná roční teplota mezi 10–20 °C, deštivé léto (posun TZK) → vhodné podmínky pro osídlení,
   3. atlantské pobřeží má vyrovnané teploty nejchladnější měsíc má průměrnou teplotu 20 °C, průměrná teplota vzduchu nejteplejšího měsíce se pohybuje kolem 28–30 °C,
      • maximální výskyt srážek koresponduje s polohou tropické zóny konvergence,
      • během léta a na podzim se vyskytují tropické cyklóny (hurikány),
2. Subekvatoriální pás(Af, Aw, Am)
   1. severní část Jižní Ameriky (s výjimkou nejsevernějšího pásu pobřeží – náleží do tropického pásu a je sušší) teploty celoročně vyrovnané v rozsahu 26–28 °C, srážky okolo 1500 mm,
   2. jižně od rovníkového pásu – srážkové úhrny 1000–2000 mm (směrem k jihu se období dešťů posouvá jako následek posunu TZK více do letního období – říjen až březen, celoročně vyrovnané teploty mezi 25–28 °C,
3. Ekvatoriální pás
   1. amazonská oblast (Af)
      • vyskytují se celoročně vyrovnané teploty a srážky odpovídající ekvatoriálnímu pásu,
   2. vysokohorská oblast
      • vyskytují se celoročně vyrovnané teploty v závislosti na nadmořské výšce, srážkový úhrn vykazuje 2 období maxima srážek, která odpovídají zenitálním dešťům,
   3. pacifická oblast (Af)
      • rozprostírá se podél pobřeží spíše od rovníku na sever,
      • vyskytují se celoročně vyrovnané teploty jako v amazonské oblasti, ale vzhledem ke srážkovému efektu je zde vyšší srážkový úhrn mezi 7 000–10 000 mm,
4. Tropický pás
   1. pacifická oblast (BWk, BWh)
      • začíná pod rovníkem a směřuje zhruba po 30° j. z.š.,
      • výrazný vliv Peruánského mořského proudu,
      • průměrná teploty nejteplejšího měsíce klesá směrem na jih 25 → 18 °C, nejchladnějšího kolem 22 → 10 °C, méně jak 100 mm srážek,
      • ostře vyjádřená vrstva teplotní inverze, vysoká vlhkost vzduchu,
   2. vysokohorská oblast (BSk)
      • 300 až 400 mm srážek (zůstatek vláhy z Atlantského oceánu),
   3. kontinentální oblast (BSh)
      • nejchladnější měsíc má průměrnou teplotu 12–15 °C, průměrná teplota vzduchu nejteplejšího měsíce se pohybuje kolem 25 °C, srážkové úhrny dosahují 600–800 mm → postupný úbytek vláhy z Atlantského oceánu v důsledku narůstající kontinentality,
   4. atlantická (Cfa)
      • srážkové úhrny 1600 mm přináší JV pasát,
      • vyrovnané průměrné teploty nejteplejšího měsíce kolem 25 °C, nejchladnějšího kolem 20 °C se s nárůstem kontinentality prohlubují,
5. Subtropický pás
   1. atlantský pás (Cfa, Cfb)
      • relativně rovnoměrné rozložení srážek během roku dosahující 1000–1200 mm, srážek,
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 25 °C, nejchladnějšího kolem 10 °C,
   2. kontinentální pás (BSk, BSh)
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 25°C, nejchladnějšího kolem 5–10 °C
      • srážky se pohybují kolem 300–800 mm v závislosti na vzdálenosti od Atlantského oceánu,
   3. pacifický pás (Csb, Cfb)
      • chladnější průměrné letní teploty a mírnější zimní,
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 20 °C, nejchladnějšího kolem 10 °C,
      • srážkově bohatší oblasti než severně ležící pobřeží (1100 mm) se srážkovými maximy v zimě zesílenými cyklonální činností,
6. MírnÝ pás
   1. atlantskÝ pás (BSk)
      • leží ve srážkovém stínu And, srážkové úhrny se pohybují mezi 200 až 300 mm,
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15 °C, nejchladnějšího kolem 0 °C,
   2. pacifickÝ pás (Cfb)
      • chladnější průměrné letní teploty a mírnější zimní,
      • průměrné teploty nejteplejšího měsíce 15 °C, nejchladnějšího kolem 5 °C,
      • orografií zesílené srážkové úhrny 1500–2500 mm (i více) přináší západní proudění.

Základní znaky klimatu

Stěžejní klimatogeografičtí činitelé:

1. poloha: sever zasahuje do subekvatoriálního pásu, jih částečně do mírného pásu (Tasmánie)
2. orografie + převažující jihovýchodní větry (pasáty) – narazí na horskou překážku Velkého předělového pohoří → většina Austrálie v závětří (srážkový deficit),
3. tlakové útvary: v létě se vytváří tlaková níže nad S a SV Austrálií (větší úhrn srážek), tlaková výše nad Australským zálivem, v zimě se laková výše přesunuje nad S Austrálii, nad J Austrálií postupují frontální systémy směrem k západu, proto je jih oblastí zimních dešťů,
4. tropické cyklóny: postihují S a SZ Austrálie, jejich místní označení je v Queenslandu hurricane a v Arnhemské zemi willy-willy.

Srážkové úhrny

Severní části mají obecně více srážek než jižní.

1. SV pobřeží: pasátové proudění + letní TN Þ vysoké úhrny (3 600–4 200 mm/rok)
2. V pobřeží: návětrné svahy Východoaustralských hor, srážkové úhrny 1 200–1 500 mm/rok
3. Jihozápad a Tasmánie: přes 1 000 mm (zimní deště), na Z Tasmánie téměř 2 000 mm/rok
4. oblasti do 250 mm/rok  Þ více jak 1/3 kontinentu (vnitrozemí)
5. oblasti do 120 mm/rok Þoblasti Eyreova jezera (navíc deště jen ve formě prudkých lijáků až 700 mm/den)

Ve srážkově deficitních oblastech vznikají občasně tekoucí vodní toky creeky, jejichž údolí po většinu roku modeluje vítr.

1. Subekvatoriální pás (Aw)
   1. SZ Austrálie od Broome přes Arnhemskou zemi po Yorský poloostrov,
   2. srážky jsou přinášeny monzuny (směrem do vnitrozemí srážek ubývá),
   3. letní monzun přináší deště od konce listopadu do konce dubna,
2. Tropický pás(BWh, BSh, Cfa, Cfb)
   1. oceánský typ východních břehů pevnin – návětrná oblast Východoaustralských hor
   2. oceánský typ západních břehů pevnin – ochlazující vliv studených mořských proudů podmiňuji vznik pobřežních pouští
   3. kontinentální typ – ve vnitrozemí (pouště 3 mil. km², polopouště 2,76 mil. km²), jedna z nejteplejších oblastí světa (v Marble Bar naměřeno 160 dnů po sobě přes 37 °C, značně nerovnoměrné srážky, extrémní výkyvy teplot (až o 48 °C denně)
3. Subtropický pás(Csa, Csb, Cfb, BWk, BSk)
   1. oceánský typ východních břehů pevnin – návětrná oblast Východoaustralských hor
   2. oceánský typ západních břehů pevnin – JZ Austrálie a oblast okolo Adelaide. Úhrny srážek Perth 850 mm/rok, Adelaide 550 mm/rok, z toho polovina v zimě a jen několik % v létě
4. Mírný pás(Cfb)
   1. JV pobřeží Austrálie, Tasmánie; srážky z východního proudění (na severu více v létě, na jihu rovnoměrnější), průměrné roční teploty: červenec 10 °C, leden 20 °C.

Základní znaky klimatu

Antarktida je nejchladnějším kontinentem na Zemi. Podnebí je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc se srážkovým deficitem (spadne méně jak 50 mm srážek ročně). V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální. Srážky však dosahují pouze několika mm za rok a většinou je tvoří navátý sníh.

Ve vnitrozemí Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok naměřena dne 21. července 1983 absolutně nejnižší teplota na Zemi (−89,4°C). Teploty nejchladnějšího měsíce (červenec) se ve vnitrozemí pohybují průměrně od −40 °C do −70 °C, extrémy dosahují i −90 °C, teploty nejteplejšího měsíce (leden) kolísají mezi −10 °C a −40 °C.

Roční srážky se ve vnitrozemí pohybují okolo 50–250 mm, směrem k pobřeží jejich množství stoupá až na 500 mm, výjimečně i výše. Navíc je Antarktida největrnějším kontinentem na Zemi. Rychlost větru směrem do vnitrozemí klesá.