Fyzická geografie: Klimatologie a hydrogeografie pro učitele
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
RNDr. Aleš Ruda, Ph.D.

Jezera, mokřady a umělé vodní plochy

Jezera

Jezero je uzavřenou přirozenou sníženinou zemského povrchu, která je vyplněná vodou. Do jeho komplexu náleží i jeho horninové prostředí včetně tvaru povrchu, vegetace a živé organismy, které rostou a žijí na dně pánve nebo se vznášejí ve vodní hmotě a ovlivňují mnohé vlastnosti jezerní vody. Pro klasifikaci jezer existuje celá řada parametrů. V zásadě lze jezera rozdělit podle:

• stáří,
• přítoku a odtoku,
• původu jezerní pánve,
• převládajících sil při vzniku,
• teplotního režimu.

Jezera podle stáří

• mladá

  nově vzniklá, nevýrazné modelace pánve

• zralá

  vyvinuté břehové mělčiny, přítomná říční delta v místě přítoku vodního toku, projevy zmenšování rozlohy jezera

• stará

  postupné zaplňování jezera sedimenty, bujná vegetace podél břehů

• reliktní

  zbytky světového oceánu, př. Kaspické moře (dříve mořský záliv)

  pleistocenní: zbytky po rozsáhlejších jezerech ledovcového původu, př. Winipežské (dříve Aggasiz), Velké solné jezero

Jezera podle přítoku a odtoku

• bezodtoká (uzavřená)

  • bez přítoku i odtoku, jsou zásobována srážkami a podzemní vodou
  • spotřebují veškerý přítok na výpar z hladiny
  • průsak je díky minerálním a organickým usazeninám na dně minimální
  • když do nich ústí větší tok, nazýváme je konečnými jezery (př. Aralské jezero)

• odtoková (otevřená)

  • naplňují se povrchovou nebo podzemní vodou, která z nich odtéká v nejnižším místě hráze, nebo prosakováním (př. Štrbské pleso)
  • trvá-li odtok po celý rok → jezera se stálým odtokem, jinak mluvíme o jezerech s občasným odtokem (př. Čadské jezero)
  • jezera působí jako retenční, příp. jako akumulační nádrže, které zadržují velké vody a vyrovnávají odtok, řeky vytékající z těchto jezer jsou vyrovnané a energeticky hodnotné
  • když má tok, který z jezera vytéká, stejný stupeň jako tok vtékající, mluvíme o jezeře průtočném (př. jezero Bajkal)

Jezera podle původu jezerní pánve

• hrazená jezera

  • vznikla zahrazením údolím sesuvem, nánosem, morénou, lávovým proudem atd.
  • zvláštním případem jsou jezera hrazená vlastním chemickým sedimentem (travertinem)

• kotlinová jezera

  vznikla vyplněním přirozené deprese vyhloubené deflací (šoty – Čadské jezero), poklesem ker zemské kůry (tektonická – jezero Bajkal, Malawi, Tanganika), vyhloubením ledovcem (Plešné jezero), vulkanickou činností, degradací permafrostu (alasy)

• údolní jezera

  vytvořila se na říčním údolí při vývoji řečiště (větvením, zaškrcováním meandrů, vývojem delty), př. Květné jezero na Dyji

• smíšená jezera

  vznikla kombinací vícerých činitelů nebo přeformováním některého z jezer předcházejícího typu vlivem dalších činitelů (např. Velká jezera – tektonické jezero přemodelováno ledovcem)

Jezera podle převládajících sil při vzniku

• Ledovcová jezera

  nejčetnější z celkového počtu jezer na Zemi, vznikla v době relativně nedávné po ústupu ledovců v posledním období zalednění (před 8000 až 10 000 lety)

  1. jezera v oblasti pevninského zalednění

     • velmi rozdílná plocha i hloubka, převládají jezera menší a málo hluboká
     • jezera protáhlého tvaru jsou hlubší – jejich pánve vznikly vyhloubením ledovcovými jazyky vysunujícími se z okraje plošného ledovce (ledovcového štítu) do okrajové oblasti
     • nepravidelný půdorys i reliéf dna, často bezodtoká a napájená jen ze srážek a podzemní vodou
     • vytvářejí rozsáhlé jezerní plošiny: Finská (př. jezero Saimaa), Pomořanská, Meklenburská

  2. jezera v oblasti horských ledovců

     • vznikla jezera v pásmu jejich roztávání (ablace), ukládání čelních, bočních a ústupových mořen (morénová jezera), v oblasti jejich erozní činnosti v pásmu jejich vyživování (karová jezera) a pohybu ledovcových jazyků (trogová jezera)
     • rozdílné hloubky a nepravidelně členitý reliéf
     • jezera mezi valy čelních mořen byla málo hluboká a rychle zanikla zanášením i vyprazdňováním při zařezávání jezerního výtoku
     • jezera v ledovcovém údolí (trogová jezera) na úpatí hor zahrazená mohutnými čelními a ústupovými mořenami vytváří hluboká a objemná jezera (př. Ženevské, Bodamské, Gardské jezero)
     • karová jezera (jezera na Šumavě – Plešné, Prášilské, Černé a Čertovo) jsou situována v pásmu studeného horského klimatu a jejich studená voda neumožňuje bohatší rozvoj rostlin a živých organismů → zanášena materiálem sutí padajících nebo klouzajících z okolních svahů
     
     Obr. 10.1 Gardské jezero v ledovém údolí

• Tektonická jezera

  • vyznačují se velkými hloubkami a značnou rozlohou
  • vyskytují se v oblastech složitějších tektonických poklesů
  • tvarově složitější jezerní pánve se skládají z několika příkopů vedle sebe

  1. kryptodepresní jezera

     hladina jezera se nachází nad hladinou světového oceánu, dno pod hladinou (př. jezero Bajkal, Tanganika, Issyk-Kul)

     
     Obr. 10.2 Jezero Bajkal

  2. jezera v proláklinách

     hladina i dno jezera se nachází pod hladinou světového oceánu (př. Mrtvé moře)

• Vulkanická jezera

  • vázány na sopečnou činnost, 3 morfologické typy:
  • kalderová jezera mají jezerní pánev nálevkovitého tvaru, která je napájena jen atmosférickými srážkami, odtok se uskutečňuje převážně podzemní cestou (puklinami nesoudržných sopečných vyvrženin), př. Crater Lake (USA)
  • jezera hrazená lávovými proudy – př. Nicaragua, Tonlesap (Kambodža)
  • maary vznikají zaplněním explozivního kráteru vodou (př. v Porýní, na Kanárských ostrovech)

• Jezera říčního původu

  • jsou výsledkem erozní (stará a mrtvá říční ramena) a akumulační činnosti řek
  • při přirozeném vývoji bývají proplachována vodou za povodní, což oživuje jejich biologické procesy
  • př. Květné jezero na Dyji

• Pobřežní jezera

  • mají mořský původ
  • vznikají částečným, nebo úplným oddělením od pobřežní části moře (limanu), př. Ijsselmeerské jezero
  • slaná voda se postupně vyslazuje, mělké pobřežní jezero zarůstá vegetací a mění se v mokřad (marše)

• Jezera eolického původu

  • vznikla vyvátím terénních depresí na místech nesoudržných zvětralin a usazenin
  • jsou mělká, plošně rozlehlá a vodou bývají zaplňovány obvykle jen periodicky nebo epizodicky v době vysokých průtoků řek, které v nich končí → transport rozpuštěných solí à odpaření vody v suchých obdobích roku vede k tvorbě solné kůry nebo slané bažiny (př. šoty v severní Africe)

• Krasová jezera

  • vyskytují se v oblastech krasových hornin (vápence): exokrasová a endokrasová jezera
  • trvalá krasová jezera se nacházejí v poljích v místech, kde vývoj povrchových a podzemních krasových tvarů dospěl až na podložní nepropustné horniny a ponory v okraji polje nestačí odvádět do zkrasovělého masívu všechnu do něho přitékající vodu
  • občasná krasová jezera se vyskytují v místech, kde jsou ponory dočasně zúženy (ucpáním, sesunutím stěny)
  • sintrová jezírka mohou vznikat i na povrchových řekách, jejichž voda je bohatě nasycena kyselým uhličitanem vápenatým
  • krasová jezera jsou napájena převážně krasovou podzemní vodou → mají svůj vlastní termický i chemický režim → odlišný biologický život
  • př. Plitvická jezera v Chorvatsku

Podle teplotního režimu se rozlišují jezera teplá (teplota neklesá pod 4 °C), chladná (vykazují teplotní inverzi – zvyšování teploty od vodní hladiny ke dnu) a studená (v létě normální teplotní zvrstvení, v zimě teplotní inverze).

Podle chemického složení vody se rozlišují jezera sladkovodní a solná či minerální. Podle rozsahu výměny vody v celém prostoru jezerní pánve se jezera s dokonalým promícháváním vody označují jako holomiktní, s promícháváním jen do určité hloubky pod hladinou jako meromiktní. Promíchávání vody ve vertikálním směru ovlivňuje jak změny teploty vody s hloubkou, tak i transport kyslíku od hladiny.

Z biologického hlediska se rozlišují jezera eutrofní, oligotrofní a dystrofní. U eutrofních jezer (př. Ženevské a Bodamské jezero) převládají produkční procesy nad rozkladnými. Vysoká produkce biomasy vede po jejich odumření, nedokonalé oxidaci a k ukládání zahnívajícího bahna (sapropelu). Pro oligotrofní jezera je typická oxidace odumřelé biomasy na minerální látky (voda je čistá a má dostatek kyslíku po celý rok). Dystrofní jezera se nacházejí v rašeliništích, kde je sice mnoho organických látek, ty jsou však v podobě humusových koloidů, které nemohou být již dále užitečně upotřebeny.

U jezer lze stejně jako u rozsáhlejších ploch hodnotit jejich morfologické, fyzikální a chemické vlastnosti. Z morfologických vlastností bývají nejčastěji hodnoceny.

Mokřady

Mokřady jsou části zemského povrchu s trvale nebo po delší dobu roku zamokřenou i mělce zaplavenou půdou, porostlou vlhkomilnými a vodomilnými rostlinami. Celá řada mokřadů se vytvořila zarůstáním jezerních pánví nebo zvýšením hladiny podzemní vody do úrovně půdní vrstvy. Mokřady tak můžeme nalézt nejen v oblastech s nadbytkem vláhy, ale i v oblastech s jejím deficitem. Podle zeměpisné šířky výskytu, u níž je významným rozlišovacím aspektem vegetační kryt, můžeme mokřady rozdělit na:

1. mokřady ekvatoriálních šířek s porosty deštných lesů, trav i vodních rostlin, na pobřeží moří s mangrovovými porosty,
2. mokřady vlhkých tropů a subtropů s porosty rákosů, trav ale i vysokých dřevin (např. blahovičníky, bahenní cypřiše),
3. mokřady suchých tropů a subtropů s nahromaděnou solí a slanomilnou vegetací (příklady slaných pánví – playas, salinas),
4. mokřady mírných šířek, které mohou být dále klasifikovány podle mnoha kritérií, nejznáměji podle zdrojů napájení, kdy rozlišujeme slatiniště, přechodná rašeliniště a vrchoviště.

Mokřady mírných šířek

Jak již bylo řečeno mokřady různých šířek lze dále detailněji podle zvolených kritérií identifikovat. Jedním z nich je způsob zásobování, podle kterého vymezujeme mokřady bažinné, říční a jezerní.

Bažinný systém mokřadů (obr. 10.3) rozlišuje podle místa rozšíření lesní formace (tvořené například přípotoční olšinou, zamokřenou smrčinou či vrbovo-topolovým lesem), křovinaté formace (tvořené vrbinou nebo rašelinnou kosodřevinou, travinno-bylinné formace (př. vysoké ostřice, vysokobylinná niva), mechové formace (vrchovištní rašeliniště, přechodné rašeliniště a slatinné rašeliniště) a efemérní formace (porosty obnaženého dna)Na území České republiky lze podle zdrojů napájení rozlišit tři typy mokřadů.

Říční a jezerní systém mokřadů (obr. 10.4) vymezuje stromové formace s olšinami, vrbinami a topoly, křovinaté formace s vrbami, travinno-bylinné formace s ostřicemi, trávami a bylinami a vodními rostlinami a efemérní formace.

Hlavní biotopy mokřadů identifikují s ohledem na abiotické podmínky stěžejní skupiny společenstev. Mezi ně náleží kromě tekoucích vod, stojatých a pomalu tekoucích vod také rašeliniště, které ve stejném pohledu představují mechové formace výše popsaného bažinného systému mokřadů. Rašeliniště se podel zdroje napájení rozlišují na slatinná rašeliniště (slatiniště, slatiny), přechodná rašeliniště a vrchovištní rašeliniště (vrchoviště).

Slatinná rašeliniště (obr. 10.5) vznikají tam, kde přináší říční nebo podzemní voda dostatek minerálních látek, které podporují růst dominujících travnatých porostů. Dominantní zdrojem vody je tak tekoucí nebo podzemní voda. V rámci svého přirozeného vývoje vznikají zanášením a zarůstáním jezer, mrtvých říčních ramen a na nejnižších částech zaplavovaných údolí řek, kde je jejich odtok zpomalený nebo se v těsné blízkosti povrchu vyskytuje hladina podzemní vody.

Přechodná rašeliniště vznikají nejčastěji na dnech říčních údolí nebo kotlin, na rovinatém povrchu nebo na plošinách s nedokonalým odtokem vody a vysokou hladinou podzemní vody. Zdroje napájení jsou tu smíšené (srážky a tekoucí či podzemní voda). Prosakující srážková voda ochuzuje půdu o živiny, a tak se vytváří prostředí vhodné pro rozvoj rašeliníku.

Vrchoviště či vrchovištní rašeliniště (obr. 10.6) je pojmenováno podle vypouklého tvaru. Převládající rostlinou v něm je rašeliník, rostoucí směrem nahoru i do stran. Rašeliník má schopnost udržet velké množství vody (přes 90 % objemové jednotky). Vrchoviště jsou napájena výhradně srážkovou vodou a na jejich vrcholu jsou často malá jezírka s hnědě až rezatě zabarvenou vodou. Mocnost vrchovišť dosahuje několika metrů, výjimečně i přes 20 m tam, kde se vyvíjí již několik tisíc let.

Umělé vodní plochy

S ohledem na prostorovou expanzi lidské společnosti bylo potřeba vyřešit pravidelnou přítomnost většího množství vody. Lidská vynalézavost tak začala budovat rozsáhlé umělé vodojemy, které tuto potřebu naplnily. Umělé vodní plochy můžeme podle velikosti rozdělit do 2 skupin, na rybníky a přehrady. Rybníky vznikaly převážně za účelem chovu ryb a druhotně získaly také rekreační, retenční a krajinně estetickou funkci. Jsou převážně celé hloubené a podle napájení vodou je můžeme rozdělit na průtočné, bezodtoké a nebeské (napájeny výhradně srážkovou vodou). Umělé vodné plochy (přehrady) jsou budovány na vodnatém toku, který umožňuje stabilní přísun vody. Účelově byly budovány zejména pro:

1. energetické využití,
2. ochranu před povodněmi,
3. zásobování vodou (pitná voda, zavlažování),
4. vodní dopravu,
5. rekreační využití,
6. chov ryb,
7. zlepšení kvality vody v tocích.

Přehled nejobjemnějších přehrad na Zemi dokládá tab. 10.1.

Ne vždy ovšem jejich záměr vyzněl pozitivně. S výstavbou přehrad se objevují také negativní důsledky, které většinou představují:

• zatopení rozsáhlého území, častokrát půdu s vyšší bonitou,
• nezbytné vysídlení obyvatel,
• podmáčení půdy v okolí nádrží,
• eroze břehů a destabilizace svahů,
• přemístění sídel a komunikací,
• zanášení,
• prostředí pro nekontrolovatelnou eutrofizaci,
• potenciální nebezpečí náhlé destrukce hrází s katastrofálními důsledky aj.

---

Shrnutí a literatura