Fyzická geografie: Klimatologie a hydrogeografie pro učitele
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
RNDr. Aleš Ruda, Ph.D.

Voda na Zemi

Význam vody na Zemi

Voda je nejdůležitější složkou přírodního prostředí planety Země. Mezi jednotlivými geosférami se tak za mnohá tisíciletí ustálily složité procesy látkové výměny. Voda v krajinné sféře umožňuje nejen pohyb hmoty, ale i její nepřetržitě probíhající přeměnu. Zaujímá také klíčové postavení v životě i činnosti člověka, a její úloha roste s mírou rozvoje společnosti. Významnou vlastností vody je její schopnost nepřetržitě se obnovovat procesem vý­měny vody mezi světovým oceánem a pevninou. Oceán je převažujícím zdrojem, který v oběhu na Zemi hraje úlohu hlavního dodavatele sladké vody pro pevninu. Je však i prostředím, v němž se uskutečňuje výměna mnoha jiných látek (karbonátový cyklus, salinita) i energie (termohalinní proudění) nejen uvnitř jeho rozsáhlého prostoru, ale i mezi sférami, které ho obklopují.

Zabývat se vodou na Zemi má hned několik zásadních důvodů. V prvním případě se jedná o zabezpečení lidských potřeb, jako jsou pitná voda, zavlažování, energetické nároky atd. Ve druhém případě se pak jedná jak o ochranu hydrosféry, tak o řešení otázek související s nedostatkem vodních zdrojů, které mohou přerůstat až do roviny vojenských sporů o území, a hydrologickými extrémy ve formě povodní.

Mezinárodní konflikt o vodní zdroje

Izrael – Palestina – Sýrie – Jordánsko

• jediným vodním zdrojem je řeka Jordán
• zisk o území probíhal již v minulosti (př. Palestinsko – izraelský konflikt: 1967 – šestidenní válka, Izrael ovládl území Golanských výšin, kde se nacházejí 2 ze 3 zdrojnic Jordánu)

Ekologická katastrofa

Aralské jezero

• důvodem počátku zániku jezera se stala sovětská politika, která začala s odkláněním dvou největších řek regionu Amudarji a Syrdarji, aby mohly být využity k zavlažování bavlníkových polí, v důsledku čehož byla snížena závislost na britské a americké bavlně
• jezero začalo vysychat, stoupla salinita vody, jezero se postupem času rozdělilo na dvě menší a vymřely čtyři pětiny všech druhů ryb žijících v jezeře (megalomanský plán odklonu vody ze sibiřských řek, které měly zásobovat Aralské jezero a ukončit jeho vysychání nebyl zrealizován)
• v roce 2005 se pokusila kazachstánská vláda zmírnit vysychání výstavbou přehrady Kokaral na jihu severní části Aralského jezera

Vědní obory o vodě na Zemi

Hydrogeografie – vědní obor, disciplína fyzické geografie, zabývající se vztahem mezi vodními útvary na pevnině a ostatními krajinotvornými prvky

Hydrologie – vědní obor zabývající se zkoumáním zákonitostí výskytu, oběhu, časového a prostorového rozložení zásob vody na Zemi, jejího vzájemného působení s biotickými a abiotickými faktory s ohledem na její fyzikální, chemické a biologické vlastnosti.

Rozdělení hydrologie

1. podle pracovních metod

   • hydrometrie – měření mechanických, fyzikálních, chemických a biologických jevů ve vodních systémech
   • hydrografie – popis hydrologických jevů, hydrologického prostředí, vlastností vodních systémů, pozorování, třídění zpracovávání a klasifikace získaných informací

2. podle prostředí

   • hydrologie pevnin
     1. hydrologie atmosféry zkoumá pohyb a množství vody v části vodního oběhu probíhajícího v atmosféře, má pro ně někdy jiná měřítka než meteorologie a klimatologie
     2. hydrologie řek (potamologie) zkoumá vodu odtékající z povodí a protékající koryty řek, její fyzikální a chemické vlastnosti
     3. hydrologie jezer (limnologie) se zabývá komplexním výzkumem vody ve vodních nádržích přirozeného i umělého původu s ohledem na její množství, fyzikální a chemické vlastnosti, život v nich, ale i vývojem jejich pánví a výměnou látek mezi vodou a ji obklopujícím prostředím
     4. hydrologie bažin se zabývá vodou v rozličných typech bažin v podobném rozsahu jako hydrologie jezer
     5. hydrologie podzemních vod nebo hydrogeologie zkoumá výskyt, rozšíření a vlastnosti vody pod zemským povrchem a vlastnosti horninového prostředí, v němž se pohyb vody uskutečňuje
     6. hydrologie ledovců (kryologie či glaciologie) zkoumá vodu v ledovcích a trvalé sněhové pokrývce a vodu vznikající jejich táním
   • hydrologie oceánů – oceánologie
     1. fyzická oceánologie se zabývá fyzikálními vlastnostmi mořské vody, pohybem mořských vod a procesy vyvolanými interakcí oceán – atmosféra
     2. chemická oceánologie studuje chemické složení vody
     3. biologická oceánologie studuje všechny formy života v moři a okolnosti, které na ně působí
     4. mořská geologie a geofyzika studuje vznik mořských a oceánských pánví, strukturu oceánského dna, sedimenty na dně, seismické vlnění
     5. geomorfologie oceánů a moří studuje zákonitosti rozšíření tvarů reliéfu mořského dna a jeho vývoje

Takto naznačené dělení však nemusí ve všech případech zohledňovat všechny aspekty hydrologie, protože bere v úvahu konkrétní klasifikační kritérium. V hydrologii tak můžeme definovat tři základní úzce na sebe navazující pracovní oblasti:

1. pozorování a měření hydrologických jevů a procesů,

2. systematická analýza hydrologických jevů umožňující odhalení jejich příčiny a následku,

3. aplikaci získaných dat v praxi (management vodních toků, krizové řízení apod.).

Hydrologické informace v ČR

O organizaci databází hydrologických informací se v zásadě starají dvě instituce a sběr dat zajišťují správy povodí.

1. Výzkumný ústav vodohospodářský

   Výzkumný ústav vodohospodářský vybudoval hydroekologický informační systém VÚV, který poskytuje následující informace:

   • Základní vodohospodářská mapa (obr. 7.1) 1 : 50 000 (vektorová i rastrová),
   • vrstvy do GIS – např. říční síť, zdroje znečištění, chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV), hydrogeologické rajóny, vymezení povodňových zón,
   • implementace legislativy EU.
   
   Obr. 7.1 Základní vodohospodářská mapa 1:50 000, list Plzeň
   (zdroj: http://heis.vuv.cz)

2. Český hydrometeorologický ústav

   ČHMÚ se skládá celkem ze tří základních oddělní, přičemž úkoly hydrologické služby jsou následující:

   • správa a provoz sítí pozorovacích stanic,
   • primární a sekundární zpracování hydrologických dat,
   • správa hydrologické databáze,
   • poskytování operativních a režimových informací,
   • hydrologické studie, psaní žádostí projektů a grantů.

   Získané hydrologické údaje mohou být využity k následujícím činnostem:

   • jako podklady k investiční činnosti ve všech odvětvích národního hospodářství,
   • pro sestavení státního vodohospodářského plánu,
   • pro racionální využívání vodních zdrojů v krajině a dosažení trvale udržitelné rovnováhy,
   • pro stavby přehrad, jezů, nádrží atd., krizová řízení a protipovodňová opatření,
   • pro plánování v zemědělství a lesním hospodářství,
   • pro zásobování pitnou i užitkovou vodou, návrhu strategií čištění odpadních vod,
   • pro výstavbu stavby mostů, propustků na železnici a silnici, atd.

3. Správy dílčích povodí

   • povodí Moravy – www.pmo.cz
   • povodí Labe – www.pla.cz
   • povodí Vltavy – www.pvl.cz
   • povodí Odry –  www.pod.cz

   Data o vodních prvcích nasbíraná za historické období lze najít v knižní podobě v Hydrologických poměrech ČSSR (obr. 7.2).

   
   Obr. 7.2 Ukázka z publikace Hydrologické poměry ČSSR

Oběh vody na Zemi

Rozložení zásob vody na Zemi

Celková plocha zemského povrchu zaujímá asi 510 mil. km². Oceány a moře se rozprostírají na 361 mil. km² (70,8 %) a pevnina na 149 mil. km² (29,2 %). Voda a povrch pevniny jsou na povrchu Země rozloženy nerovnoměrně. Na severní polokouli je pevnina soustředěna na 100 mil. km² a na vodní plochu připadá 155 mil. km², na jižní polokouli zabírá pevnina 49 mil. km² a vodní plocha 206 mil. km². Tato nerovnoměrnost se s ohledem na odlišné vlastnosti jednotlivých prostředí výrazně promítá do oběhu vody, utváření klimatu, vodní bilanci atd.

• celková plocha Země: 510 mil. km²
• oceány a moře: 361 mil. km² = 70,8 %
• pevnina: 149 mil. km² = 29,2 %
• světový oceán soustřeďuje 1 338 mil. km³ vody = pouze 0,1 % objemu Země

Nerovnoměrné rozložení vody a pevniny na Zemi

• severní polokoule: (oceán:pevnina – 61:39 %)
  • 100 mil. km² pevnina
  • 155 mil km² oceán
• jižní polokoule: (oceán:pevnina – 81:19 %)
  • 49 mil. km² pevnina
  • 206 mil. km² oceán

Rozdělení zásob vody na Zemi je v neprospěch sladké vody (obr. 7.3). Oceány a okrajová moře vytváří světový oceán, v němž je soustředěno 1 338 mil. km³ vody (0,1 % objemu Země). Na pevnině jsou celkové zásoby vody podstatně menší, odhadují se asi na 47, 9 mil. km³, z čehož je asi 35 mil. km³ sladké vody. Největší zásoby sladké vody jsou soustředěny v pevninských ledovcích (24 mil. km³), v podpovrchové vodě (23,7 mil. km³) a v jezerech a řekách (13,5 mil. km³). Z rozložení sladkých vod na souši je zřejmé, že z jejich celkového množství lze pro lidskou společnost využívat jen velice nepatrný podíl.

Rozložení zásob vody na Zemi v číslech

• v % z celkového množství vody na Zemi

  oceány	97,22 %
  slaná jezera a vnitrozemní moře	0,008 %
  ledovce	2,136 %
  voda v organismech	0,0001 %
  sladkovodní jezera	0,009 %
  vodní toky	0,0001 %
  půdní voda	0,005 %
  podzemní voda do hloubky 800 m	0,31 %
  podzemní voda nad 800 m (až 4 000 m)	0,31 %
  celkem sladkovodní zdroje	2,77 %

• v km³ z celkového množství vody na Zemi

  světový oceán	celkem	1 338 mil. km3
  pevnina	celkem	48 mil. km3 vody (35 mil. km3 sladká voda)
  	ledovce	24 mil. km3
  	podpovrchová voda	23,7 mil. km3
  	jezera a řeky	13,5 mil. km3

Výměna vody mezi pevninou a oceánem

Ze světového oceánu se voda výparem dostává do atmosféry jako vodní pára, dále je unášena nad pevninu, kde kondenzuje a vrací se zpět ve formě srážek. Část srážek odtéká z pevniny řekami a podzemní cestou zpět do oceánu – tuto část pevniny označujeme jako odtokovou oblast. Část pevniny, na níž sice odtok probíhá, ale nekončí ve světovém oceánu, označujeme jako bezodtokovou oblast (př. oblast Kaspického moře). Řeky zde končí v bezodtokových jezerech a bažinách, kam dotéká i podzemní voda. Podíl bezodtokových oblastí pokrývá 20 % rozlohy pevniny.

Části pevnin, z nichž se uskutečňuje odtok do určitého oceánu, se nazývají úmoří. Ta jsou vzájemně oddělena liniemi hlavního kontinentálního rozvodí. Z ploch úmoří odteče za rok do světového oceánu průměrně asi 40 000 km³ vody. Prostorové rozložení tohoto přítoku vody je z důvodu různého poměru mezi plochou úmoří a plochou oceánu nerovnoměrné.

Přítok vody do jednotlivých oceánů odpovídající sloupci vody rovnoměrně rozloženého a vztaženého k celkové ploše oceánu (v dlouhodobém průměru jsou údaje o Jižním oceánu započteny k ostatním oceánům):

Severní ledový oceán	355 mm/rok (nadprůměrný)
Atlantický oceán	226 mm/rok (nadprůměrný)
Tichý oceán	83 mm/rok (podprůměrný)
Indický oceán	80 mm/rok (podprůměrný)

Stejná nerovnoměrnost se výrazně projevuje i mezi velikosti přítoku vody do částí světového oceánu jižní (46 mm) a severní polokoule (142 mm). Výrazné jsou také rozdíly ve velikosti přítoku do jednotlivých moří (např. do Karského moře 1530 mm, do jižního sektoru Atlantského oceánu jen 37 mm). Příčinou těchto odchylek je výměna vody, která je zajišťovány povrchovými i hlubinnými mořskými proudy.

Přítok vody do oceánů se vyznačuje také nerovnoměrným rozložením v průběhu roku, což je podmíněno režimem srážek a teploty vzduchu (tvorba a tání sněhové pokrývky i ledovců a průběh výparu z povrchu země). Největší změny v ročním rozložení odtoku byly zjištěny v Severním ledovém oceánu, kdy během léta přitéká 56 % (odtok vody z tajícího sněhu) a v zimě jen 7 % celoročního odtoku. Nejvyrovnanější v průběhu odtoku je přítok do Atlantského oceánu (v květnu dosahuje nejvíce 23 mm a v listopadu nejméně 14 mm). V Tichém a Indickém oceánu se výrazněji projevuje přítok vody z monzunových dešťů. Roční rozložení celkového přítoku vody do světového oceánu je ovlivněno hlavně režimem říčního odtoku ze povrchu pevniny severní polokoule a rovníkové části umoří Jižní Ameriky. Nejvyšší přítok připadá na letní měsíce (35 % odtoku) a nejmenší na zimní měsíce severní polokoule (17 % odtoku). Nerovnoměrný je však i přítok vody do světového oceánu v jednotlivých rocích.

Malý a velký oběh vody

Množství vody v jednotlivých skupenstvích zapojených v rámci oběhu vody na Zemi je stanoveno expertním odhadem a v jednotlivých publikacích se může lišit. Pro naše potřeby budeme vycházet z hodnot uvedených na obrázku 7.4.

Z povrchu Země se voda v podobě vodní páry vypaří v množství asi 496 000 km³ za rok, z něhož velká část připadá na světový oceán (425 000 km³) a menší na souši (71 000 km³). Jako srážky spadne opět na povrch oceánu 385 000 km³, ty uzavírají tzv. malý oběh vody. O malém oběhu vody můžeme hovořit i v případě, že se odehrává v bezodtokých oblastech pevniny.

Z oblasti nad světovým oceánem se vzdušnými proudy přenáší na pevninu asi 40 000 km³ vody za rok. Mezi povrchem pevnin a atmosférou dochází ke složité a mnohokrát se opakující výměně vody doprovázené transpirací, evaporací, sublimací a kondenzací, která vede nakonec k opětovnému návratu téhož množství nazpět do světového oceánu. Tím se uzavírá velký oběh vody.

Zejména transpirací a evaporací vzniklá vodní pára (71 000 km³) se spojuje s vodní parou přenesenou z prostoru světového oceánu a v celkovém množství 111 000 km³ vody pak kondenzuje v podobě srážek. V atmosféře zůstává stabilně vázáno cca 13 000 km³ vody. Z nich jsou 3/4 nad hladinou světového oceánu a ¼ nad souší. Oblasti s maximem této vláhy se rozkládají v rovníkovém a tropickém pásu západní části Tichého oceánu, v povodí řeky Amazonky, v severovýchodní části Jižní Ameriky. Tato vláha, přenášená monzuny a pasáty nad pevniny, podmiňuje v tamních oblastech velké množství srážek a vysoké odtoky. Zhruba stejné množství vody, jako se dostane nad pevninu vzdušným prouděním, odteče po kondenzaci zpět do oceánu. Oběh vody v bezodtokových oblastech je v určitém smyslu samostatný, je však spjat s celkovým oběhem vody na Zemi, neboť vláha nad ně proniká z okolních odtokových oblastí nebo moří a z velké části uniká atmosférou za jejich hranice.

Skutečná výměna vody mezi světovým oceánem a pevninou je poněkud složitější. Část vláhy z oceánu přenesená nad pevninu spadne sice jako srážky, ty se však vypaří a jako pára jsou zanášeny zpět nad oceán. Nezúčastňují se tedy dalšího oběhu vody nad pevninou a konečného odtoku do oceánu.

Celkové množství vodní páry přenášené ze světového oceánu nespadne na pevninu jako srážky. Asi 1/3 z ní se pouze přepraví nad kontinenty a znovu se vrací nad oceán (tranzitní vláha). Množství této vláhy není nad jednotlivými kontinenty stejné.

Rámcový mechanismus oběhu vody na Zemi

Oprostíme-li se od pouhého rozdělení oběhu vody na malý a velký oběh vody, můžeme si více přiblížit rámcový mechanismus tohoto procesu (obr. 7.5). Podle odlišných cest transportu vody můžeme vymezit tři typy cyklů:

• atmosférický cyklus,
• cyklus povrchového odtoku,
• cyklus podzemního odtoku.

Atmosférický cyklus

Atmosférický cyklus zahrnuje procesy:

1. fyzikálního výparu vody (z plochy světového oceánu či vodních útvarů na pevnině – evaporace, z biologického výparu – transpirace, kombinovaně pak evapotranspirace, výpar z ledu a sněhu – sublimace, výpar z půdy)
2. tvorby oblaků spojenou s přenosem a kondenzací vodní páry a následného vypadávání srážek.

Výparem se rozumí objem vody nebo výška vrstvy vody vypařené za určitý časový interval z určité plochy. Uvádí se v jednotkách výšky sloupce vypařené vody na jednotce plochy [mm], nebo se sleduje intenzita vypařování [mm.s^-1]. Výpar se měří výparoměrem. Mezi základní činitele ovlivňující velikost výparu patří, teplota vypařující látky, velikost povrchu, vlastnosti kapaliny, pohyb plynu nad kapalinou a tlak par plynu nad kapalinou.

Čas trvání setrvání vodní páry v atmosférickém cyklu je poměrně krátký – cca 10 dní. Celý cyklus může probíhat podle následujícího schématu:

• oceán – atmosféra – oceán,
• pevnina – atmosféra – pevnina,
• oceán – atmosféra – pevnina – atmosféra – oceán.

Cyklus povrchového odtoku

Povrchový odtok probíhá nejčastěji podle schématu oceán – atmosféra – pevnina – povrchový odtok – oceán. Povrchového odtoku se účastní ta část srážkové vody, která se nevypařila ani nevsákla a pohybuje se po povrchu krajiny. V zásadě se rozlišuje plošný odtok (ron) a soustředěný odtok.

Plošný odtok (ron) představuje nesoustředěné stékání vody po zemském povrchu. Voda se tak hromadí v mělkých sníženinách na povrchu terénu a její stékání je určováno směrem sklonu reliéfu. Tím se vytváří plošný splach, který odnosem uvolněných půdních částic působí jako jeden z erozních činitelů.

Soustředěným odtokem, jak již vyplývá z názvu, se myslí soustředěné odtékání vody v říčních korytech. Ty vznikaly účinkem hloubkové vodní eroze na krajinu (vznik strží) a jejím výsledkem je také členitý erozní reliéf.

Cyklu povrchového odtoku se účastní přibližně 40 000 km³ vody a čas oběhu vody trvá průměrně 12 dní.

Cyklus podzemního odtoku

Podzemní odtok probíhá převážně podle schématu oceán – atmosféra – pevnina – infiltrace do horninového prostředí – podzemní odtok do řek – oceán. Objem vody, který se účastní podzemního odtoku, se odhaduje na 12 000 km³. Průměrný čas oběhu se pohybuje kolem 5 000 let, v zóně aktivní výměny je to kolem 330 let. Hlavní procesy tohoto cyklu jsou infiltrace (vsakování), přirozený výron (prameny) a podpovrchový odtok.

Matematický model hydrologické bilance oběhu vody na Zemi

Oběh vody na Zemi lze vyjádřit jednoduchými rovnicemi, které jsou matematickým modelem jeho bilance. Vstupující prvky oběhu popisujeme takto:

Výsledné rovnice bilance pak můžeme uvádět následovně:

Rovnice vodní bilance mohou být sestavovány pro jakékoli území řek, jezer. Musí se však sestavovat jako průměr za určitou časovou řadu (př. dekádu). Celková podoba rovnic vodní bilance je však pouze přibližná, protože přesné zjištění požadovaných ukazatelů je velmi problematické.

Diverzita hodnot jednotlivých prvků vodní bilance se mění místo od místa. Nejvyšší výpar z oceánů je spojen s velkou ariditou v pásmu pasátů na obou polokoulích (10–20° s. š. a j. š.). V Atlantském oceánu dosahuje v těchto zeměpisných šířkách 1 960 mm (severní polokoule) a 1 710 mm (jižní polokoule) za rok, v Indickém oceánu 1 999 mm a 2 090 mm, v Tichém oceánu 2 040 mm a 1 940 mm za rok. Směrem k pólům i k rovníku od těchto pásů se výpar z hladiny oceánů zmenšuje. Tuto obecnou zákonitost změn velikosti výparu narušují teplé a studené mořské proudy, které hodnoty výparu ve stejných zeměpisných šířkách poněkud pozměňují.

Maximum srážek nad světovým oceánem spadne v rovníkovém pásu (10–0° s. š.), a to v průměru 2 300mm za rok (největší hodnoty byly naměřeny v JV Asii u břehů Barmy – 4 000 mm). Nejmenší srážkové úhrny jsou v tropických pasátových pásech severní a jižní polokoule mezi 20° a 30° (690 mm s. š. a 1 170 mm j. š.). Minimum srážek spadne ve východních částech oceánů přiléhajících k pouštím Sahary a Arabského poloostrova (pod 50 mm za rok).

Rozdíl mezi srážkami a výparem způsobuje, že nad jednou částí oceánů převyšují srážky nad výparem a vody tam přibývá, nad jinými naopak převyšuje výpar nad srážkami a vody tam ubývá. Tento rozdíl je plynule vyrovnáván mořskými proudy, které každoročně přenášejí asi 22 mil. km³ vody.

Hydrologický cyklus v povodí

Výše popsané proces mají globální charakter, oběh vody však můžeme vyjádřit také v konkrétním povodí (obr. 7.6). K tomu nám slouží rovnice hydrologické bilance, jejíž základní tvar vypadá takto:

Uvedenou bilanční rovnici můžeme použít v případě hydrologicky uzavřeného povodí pro libovolné časové období. Je však třeba dbát na to, aby hodnoty jednotlivých členů bilanční rovnice byli vypočítané za stejné časové období. V hydrologii se počítá hydrologická bilance za období hydrologického roku, který začíná 1. listopadu a končí 31. října.

Za vstup do hydrologického cyklu můžeme považovat srážky. Při jejich dopadu na neprostupný povrch dochází k jejich retenci (zadržování), následnému výparu, nebo přímo k povrchovému odtoku. V případě kontaktu s vegetací dochází nejdříve k intercepci (zadržení vody vegetací) a následnému výparu. Po té se voda dostane přímo do půdy a kořenovým systémem do transpiračního proudu rostlin. Odtud se transpirací (fyziologickým výparem) vrací do atmosféry.

Na povrchu půdy se může část vody zachytávat formou povrchové retence a zbytek infiltruje (vsákne se) do pásma aerace (provzdušnění), odkud prosakuje do hlubších vrstev, až dosáhne hladiny nasycení (podzemní vody). Voda, které tohoto pásma nedosáhne, odtéká formou hypodermického (podpovrchového) odtoku. Z pásma nasycení odtéká voda buď ve formě základního podzemního odtoku, nebo se kapilárním zdvihem dostává do pásma aerace. Z říčné sítě se naopak procesem břehové infiltrace dostává voda do pásma nasycení.

Na hydrologický cyklus v povodí mají vliv následující fyzickogeografičtí činitelé:

1. poloha povodí

   Je velmi relativní tvrzení, je potřeba ji upřesnit
   • geografická poloha – začlenění podle zonální pásmovitosti, výškové stupňovitosti, orografického celku atd.,
   • hydrologická poloha – postavení polohy povodí vůči ostatním vodním útvarům (př. hustá říční síť, výskyt jezerních plošin, nebo bezodtokých oblastí aj.),

2. klimatické poměry

   Rozlišují makroklimatické (podnebné pásmo – časové rozložení srážek během roku, zásoba sněhu, chod teploty atd.) až mikroklimatické charakteristiky (návětrný a závětrný efekt, teplotní inverze),

3. vegetační pokryv

   Svým typem ovlivňuje intercepci, která se hodnotí podle propustnosti korunového patra, stékání po kmeni a celkové intercepci (př. listnaté dřeviny mají vyšší hodnoty propustnosti koruny a stékání po kmeni než jehličnany),

4. půdní vlastnosti

   Zejména pak různé půdní druhy a půdní typy vykazují odlišné hodnoty průniku vody (př. nejmenší výška kapilár je v písečné půdě – 50 až 110 cm, největší pak v jilovitohlinité půdě – 200 až 230 cm.

Pro vyjádření hydrologické bilance v daném povodí se využívá počítačových hydrologických modelů.

---

Shrnutí a literatura