Základy oceánografie

Oceánografie se jako vědní disciplína objevila ve druhé polovině 19. století, v době, kdy se fyzičtí geografové začali zabývat rozložením vodstva na Zemi, fyzikálními a chemickými vlastnostmi moří a oceánů, jejich interakcí s atmosférou a dynamikou s níž formují morfologii mořského pobřeží. Její historické počátky ovšem sahají už do poloviny 17. století, kdy byly poprvé publikovány informace o převládajících mořských proudech, tolik potřebných pro velké námořní plavby. V užším pojetí zahrnuje oceánografie fyzickou geografii moří, v širším pojetí se k ní přidává také mořská biologie, geologie a geofyzika. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je oceánografie mezioborová věda, do které přispívá řada dílčích oborů (obr. 12.1).

Obr. 12.1 Oceánografie jako mezioborová věda
(zdroj: Thurman, Trujillo, 2005)

Na základě naznačené mezioborové integrace lze identifikovat následující obory oceánografie:

1. fyzická oceánografie

   studuje fyzikální vlastnosti mořské vody, její pohyb (vlnění, dmutí, mořské proudy) a interakci oceán – atmosféra,

2. chemická oceánografie

   zabývá se chemickým složení mořské vody,

3. mořská biologie

   studuje různé formy mořského života a vztahy mezi organismy,

4. mořská geologie a geofyzika

   zkoumá podstatu vzniku moří a oceánů v návaznosti na strukturu oceánského dna, analyzuje sedimenty na mořském dně atd.,

5. aplikovaná oceánografie

   využívá teoretických znalostí k hospodářskému využití (identifikace ložisek nerostných surovin a jejich těžba, vymezení rybolovných oblastí, logistika námořní dopravy aj.).

Části světového oceánu

Na základě rozhodnutí Mezinárodní hydrografické organizace z roku 2000 přibyl k původním čtyřem oceánům (Tichý, Atlantský, Indický a Severní ledový oceán) ještě pátý oceán. Jižní (ledový) oceán se rozkládá okolo Antarktidy a je vymezen hranicí antarktické oceánské konvergence, kdy se chladné vody oceánu noří pod teplejší vody sousedících oceánů (obr. 12.2).

Obr. 12.2 Vymezení světových oceánů
(zdroj: Thurman, Trujillo, 2005)

V systému světového oceánu lze identifikovat jeho následující části:

1. oceány

   se s výjimkou Jižního ledového oceánu rozprostírají mezi kontinenty, mají hluboké pánve s hloubkami přes 4000 až 6000 m, samostatný systém proudů a dmutí (přílivů a odlivů), vlastní vodní masy s typickým rozložením teplot a salinity a vlastní systém mořských sedimentů,

2. moře

   jsou části oceánů vnikající do pevniny nebo oddělené od oceánu řetězem ostrovů

   • okrajová moře

     jsou oddělena souší od oceánu nedoko­nale (poloostrovem či řetězcem ostrovů), s oceány jsou široce a volně spojena a jejich proudový systém je součástí oceánského proudového systému, teplota a salinita vod se příliš neliší od teploty a salinity oceánu.,

   • vnitřní moře

     jsou téměř úplně obklopena souší a s oceánem jsou spojena jen průlivy, mají samostatný proudový systém, jejich teplota se odvíjí a salinita závisí na množství ústících vodních toků,
     • středozemní moře jsou příkladem vnitřních moří, která se vyskytují mezi dvěma pevninami (Středozemní a Karibské moře, Rudé moře aj.),

3. zálivy (rozsáhlejší) a zátoky

   jsou menší části oceánu nebo moře vnikající do pevniny, některé zálivy však mají všechny vlastnosti okrajových moří (např. Biskajský, Guinejský, Aljašský záliv) nebo naopak moře spíše vlastnosti zálivů (Bílé, Azovské moře),

4. průliv

   je zúženou část moře nebo oceánu mezi pevninami nebo mezi souší a ostrovy (př. Bosporský, Davisův, Mosambický průliv).

Shrnutí a literatura