V předškolním věku postupně dozrává nervová soustava, zkvalitňuje se řízení vlastního těla a spolu s tím si děti osvojují celou řadu pohybových dovedností. Už od čtyř let existují dobré předpoklady pro zlepšování úrovně dovedností. Čím více příležitostí k pohybu dítě má, tím kvalitněji pohybové dovednosti zvládá. Dobře zvládnutý pohyb lépe přispívá k optimální funkci svalstva a vnitřních orgánů, k růstu a vývoji celého organismu, a tím vzniká pozitivně se ovlivňující kruh. Zvládnutý pohyb vede i ke zvýšení sebevědomí a sebejistoty.

Podstatou zvládnutí pohybu je schopnost řídit pohyb, který spočívá v propojení center v mozku se svaly vykonávajícími pohybovou činnost. Podněty z vnějšího dění – zrakové (vidím, jak se válí sudy), sluchové (slyším domluvený signál k pohybu), taktilní (dostanu babu) – jsou v mozku zpracovány a je vybírána vhodná pohybová odezva. Z pohybových center mozku je vyslán signál ke svalům, aby vykonaly pohyb. Pokud je pohyb nový, je podráždění pohybových center v mozku nepřesné, všeobecné, a proto pohyb nemusí být zcela správný. Může být nekoordinovaný, křečovitý, nejistý. Propojení řídících center a svalstva lze natrénovat cvičením, opakováním konkrétních pohybů, ale také zlepšením celého řídicího systému jako celku, tedy zpřesněním vnímání jednotlivých částí těla a jejich ovládání. Čím lepší propojení si vypěstujeme, tím lépe budeme připraveni se učit novým dovednostem a ovládat své pohyby i v nenacvičených a neznámých situacích někdy v budoucnu.

Malé děti s nedozrálou nervovou soustavou a nedostatečnými pohybovými zkušenostmi nemohou odpovídat přesným pohybem. Reagují celým tělem i tam, kde by stačil pohyb končetiny, trupu, hlavy. Mluvíme o pohybovém luxusu. Podobně přidáváme zbytečné pohyby tehdy, pokud se konkrétnímu pohybu teprve učíme a nedokážeme využít jen ty svaly, které jsou k jeho provedení potřeba. Přitom neumíme přiměřeně uvolnit svaly, které plynulému a správnému provedení pohybu brání (při spolupráci svalů s opačnou funkcí, např. ohybačů a natahovačů). Opakovaným zkoušením pohybu, jeho opravováním a dopomocí od učitele, se správné reakce zpevňují a pohyb se stává přesnějším, jistějším a ekonomickým, bez nadbytečné svalové práce a napětí. Postupně dochází ke stabilizaci správného pohybu a jeho účelnému provádění.

Pokud děti nemají možnost pohybovat se dostatečně ve vhodných a podnětných podmínkách, vytvářejí si nevhodné pohybové struktury – stereotypy – s nesprávnou svalovou souhrou. Tyto stereotypy se pak zafixují a lze je změnit jen velmi obtížně. Příkladem mohou být vady v držení těla, které mají svůj základ ve špatné souhře svalů držících tělo ve vzpřímené poloze.

Nesprávně zvládnuté mohou být i ty nejjednodušší pohyby, jako je zanožení nebo vzpažení. Pokud je souhra svalů např. u zanožení špatná, znamená to, že se při tomto jednoduchém pohybu zapojují jiné svaly než svaly potřebné, tedy konkrétně kromě svalů hýžďových též svaly zad v oblasti beder. Zapojují se tak při každém kroku dítěte. Výsledkem bude přetížení a později bolesti v oblasti beder, a to již v raném věku. Návazně se objeví další špatné stereotypy, které se budou odvíjet od tohoto primárního stereotypu. Vzájemná souhra svalů pak ovlivňuje pohyb, v tomto případě chůzi, na celý život.

Úroveň důležitých základních pohybů je už v předškolním věku ovlivněna podmínkami pro pohybovou aktivitu. Dokazuje to výzkumná práce Bursové (2002), která zjistila špatný stereotyp uvedeného zanožování u 70 % dětí z mateřské školy bez řízených pohybových aktivit a s horšími podmínkami pro pohyb. Naopak v mateřských školách s pravidelně organizovanými pohybovými aktivitami byl tento základ pro chůzi zvládnut u 70 % dětí správně. Proto je třeba doporučit, aby s dětmi byly pravidelně realizovány uvědoměle řízené pohyby – tedy pohyby prováděné pomalu a se stálou kontrolou. Stačí několik málo minut, tj. chvíle, kdy si děti pohyb uvědomují a soustředí se na něj.

Učení se pohybovým dovednostem tedy souvisí s tělesným i mentálním vývojem a také s vývojem i rozvojem předpokladů pro pohyb – pohybových schopností. Zahrnuje vnímání a poznávání vlastního těla, možností pohybu i jeho funkcí, ovládání těla a kultivace pohybového projevu od základních pohybových dovedností běžného života, jako je sebeobsluha a základní motorika, až po základy dovedností sportovních, pracovních nebo uměleckých. Postupně se propojují senzomotorika (pohyb související s rozvojem smyslového vnímání), psychomotorika (s myšlením a prožíváním) a sociálně ovlivněná motorika ve vztahu k ostatním dětem i dospělým. Zvládání vlastního těla a dovedností zcela nenásilně zprostředkuje mnoho informací a poznatků o těle, jeho částech, jeho možnostech v pohybu a funkcích.

Nejvíce se dítě naučí vlastním objevováním, tím, na co si přijde samo. Platí to i pro pohybové dovednosti a zkušenosti. Nelze však zcela opomenout učení nápodobou, které je důležité pro učení složitějších dovedností a tehdy, kdy by si dítě mohlo zafixovat chybné návyky. Jedná se pak např. o válení sudů s protaženým tělem, výskok na překážku do vzporu klečmo nebo dřepmo, kotoul, plavání apod. Proto bývá učení nápodobou hlavním a převažujícím způsobem výuky, kdy pomoc a podpora dospělého urychluje zvládnutí dovednosti. Ale opomíjeno bývá typické učení raného věku pomocí experimentování, tedy operační podmiňování a senzomotorické učení (Sedláková, 2004; Čáp, Mareš, 2001), které vychází z potřeby a aktivity dítěte a poskytuje tak možnosti využít i jiné techniky učení. Většinu základních dovedností může dítě získat jen tím, že má příležitost je provádět – chodit a běhat v terénu, s kopce a do kopce, vylézat na žebřík, ovládat různé předměty s různými vlastnostmi (míče, míčky, balónky, šátky, kroužky, obruče….).

V současném světě jsou však tyto příležitosti omezené. Učitelé nebo jiní dospělí (rodiče, cvičitelé) musí většinou tyto příležitosti nacházet a často i vytvářet z umělých pomůcek. Dětem je nabízejí nebo přímo jim ukazují, co dělat i tam, kde by to nebylo nutné. Abychom podpořili vlastní aktivitu dětí a tím i jejich pohybové učení, je dobré nezapomínat na jiné způsoby učení, kdy umožníme dětem experimentovat nebo rozhodovat se a samostatně řešit jednoduché pohybové úkoly. Kromě vytváření podmínek pro experimentování k tomu mohou napomoci vyučovací styly dle Mostona a Ashworth (1990), které byly vyzkoušeny a ověřeny v mateřské škole a lze je dobře realizovat a podporovat jimi vlastní aktivitu samotných dětí při učení. Názorné vysvětlení vyučovacích stylů je dostupné např. v publikaci Abeceda pohybové aktivity dětí (Mužík, Šeráková, Janošková, 2019), jejich aplikace pro předškolní děti je uvedena v časopise Speciál pro MŠ (Dvořáková, 2019).

Pro zvládnutí základních pohybových dovedností je důležité, aby děti měly příležitosti k jejich provádění a kultivaci, aby na konci předškolního období již neměly s těmito základními dovednostmi žádné problémy. Spolu s kvalitou pohybu, s jeho „technikou“, jsou zde ještě další aspekty spojené s pohybem, které se pomocí pohybů rozvíjejí:

• Při pohybu se dítě učí vnímat vlastní tělo a orientovat se v tělním schématu. To hraje v předškolním věku výraznou roli.
• Pohybové činnosti vyžadují orientaci v prostoru, přičemž dítě užívá své smysly – hlavně zrak a sluch.
• Dítě se učí vnímat a rozlišovat různou intenzitu pohybu, protože některý pohyb vyžaduje plné nasazení, jiný jen určitou sílu nebo svalové napětí: můžeme běžet co nejrychleji, nebo jen zvolna, můžeme se snažit skočit co nejdál, nebo jen přesně do obruče, můžeme tělo zpevnit nebo uvolnit.
• Při některých pohybových činnostech si vystačí člověk docela sám, ale většina činností se odehrává s kamarádem, ve skupině, někdy ve spolupráci, někdy v soupeření – tady se pěstují jak osobnostní, tak sociální vlastnosti a vztahy.

V běžných činnostech a hrách se obvykle tyto atributy propojují. Například i v nejjednodušší hře na honěnou se běžně promítá, jak dítě umí běhat, orientovat se v prostoru, měnit intenzitu pohybu, analyzovat situaci, předvídat, uvažovat, rozhodovat a chovat se v odezvě na činnost ostatních.

Dítě se tedy učí různým pohybovým dovednostem nelokomočním, lokomočním a manipulačním, zvládá jejich „techniku“, rozlišuje různou a potřebnou intenzitu pohybu, orientuje se v prostoru, rozvíjí kognitivní procesy, přijímá společenské hodnoty, dodržuje pravidla a chová se sociálně, ale také se samostatně rozhoduje, rozvíjí tedy svou osobnost komplexně, v souladu s hlavními cíli RVP PV.

3.1 Nelokomoční pohyb

Předškolní věk je velmi důležité období pro upevnění vnímání vlastního těla a orientaci v tělním schématu. Další důležitou oblastí pro celý život je rovnováha. Těžištěm této kapitoly jsou různé polohy těla, pohyby na místě (stoj, klek, leh, stoj na jedné noze, otáčení, kolébání se, houpání se na nářadí…) a pohyby částí těla (upažit, uklonit se). Dítě se učí vnímat napětí a uvolnění těla.

Děti se prakticky seznamují s různými polohami a pohyby těla a jeho částí a učí se je správně zaujmout nebo provést. Nejprve je provádějí pomocí nápodoby (tělo vytažené jako vysoký strom, schoulené jako klubíčko, paže jako křídla…). Ve spojení s touto praktickou činností se děti postupně seznamují jak s názvy částí těla, tak s názvy základních poloh (paže, nohy, ramena, stoj, dřep, upažit…). Pohybují se na nářadí ve visech a vzporech, houpou se ve stoji, v sedu, v lehu, komíhají, převalují se. Tato cvičení a prožitky pohybu přispívají k orientaci v tělním schématu a uvědomování si polohy svého těla v prostoru.

Poznání sebe samého, orientace ve svém těle a v tělním schématu, spolu s vnímáním všemi smysly jsou schopnosti velmi důležité nejen při různých běžných pohybech v životě a při zvládání požadavků školy, ale i pro vytvoření vědomí o sobě – pro správné sebepojetí a sebevědomí. Prvotní počitky z tzv. bazálních smyslů, které informace o vlastním těle přinášejí, jsou vjemy taktilní – dotekové, vestibulární – rovnovážné a proprioceptivní – z čidel ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech. Tyto vjemy informují o svalovém napětí a tím i o poloze a stavu těla (Zimmer, 1995). Uvedené počitky bývají v současné době v běžném životě potlačovány a naopak je přetíženo až zahlceno vnímání zrakové a sluchové, a to i při pohybu: zrakem se orientujeme v prostoru, kontrolujeme pohyb částí svého těla, sluchem vnímáme rytmus kroků, pohyb kolem sebe, posloucháme instrukce, jak pohyb provést.

Pokud se maminka dotýká kojence, hladí ho, manipuluje s jeho ručkami a nožkami, je to záležitost vzájemné náklonnosti, ale dítě zároveň vnímá své tělo, jeho ohraničení, jeho části. Postupem věku ubývá těchto taktilních vjemů a stáváme se sami k sobě i k druhým méně citlivými. Taktilní vjemy se uplatňují především v dlaních a rukou, kde dotýkání přináší informace o tvaru, povrchu nebo teplotě různých předmětů.

Citlivá jsou také chodidla, bohužel k dotekům jsou málo užívaná a často trpí v obuvi. Na chodidlech se např. nacházejí akupresurní body ovlivňující celé tělo. Je tedy vhodné podněcovat chodidla chozením naboso, uchopováním různých pomůcek a předmětů, chůzí po nerovném povrchu, pohybováním chodidly a prsty. Takové podněcování chodidel je i prevencí ploché nohy.

Taktilní vjemy celým povrchem těla jsou zprostředkovány při převalování, plazení, klouzání po skluzavkách. Jemnější vnímání podporují diferencované podněty malé intenzity a na malé ploše.

Vestibulární ústrojí v uchu vnímá změnu polohy a zabezpečuje rovnováhu. Uplatňuje se při poloze hlavou dolů, houpání, jízdě po skluzavkách, na kolotoči a později např. na pouťových atrakcích s rotacemi těla kolem různých os. Informuje nás o poloze těla, např. zda jsme hlavou dolů, i při zavřených očích. Jeho citlivost je důležitá pro udržení rovnováhy a ovládání těla v běžném životě. Spolu s propriocepcí, tedy vnitřními informacemi o napětí v kloubech a šlachách a tím i o polohách částí těla, lze zvládnout různé pohyby i bez zrakové kontroly.

Nejprve s pomocí zraku získává dítě představu svého těla a jeho částí – dívá se na ně a dotýká se jich – to jsou kolena, to jsou ramena… U řady činností později již zrak nepotřebuje. Čím citlivěji dokáže vnímat a ovládat své tělo, tím lépe se vyrovná s dalšími a třeba nečekanými podmínkami. Malé dítě se dívá na nohy, když se učí chodit, dítě v první třídě vynaloží plné soustředění na zrakové sledování své píšící ruky. Teprve s pokrokem v učení, s rozvojem výše uvedených počitků a řízení pohybu, lze mnohé pohyby provádět bez podpory zraku. Se zavřenýma očima děti dokážou chodit, otočit se čelem vzad, dotýkat se různých částí těla, nakreslit kolečko nebo čtvereček, napsat slovo. Obrácením pozornosti k vnímání vlastního těla a tímto „tréninkem“ můžeme mnoha dětem pomoci s některými problémy identifikace, ale i sebeovládání a s lepším řízením pohybu.

Prvotní vnímání svého těla a jeho uvědomování pomocí primárních vjemů taktilních, vestibulárních a proprioceptivních je základem sebepojetí, vytváření sebekonceptu (představy o sobě) a budoucí vlastní identity. Západní civilizace, k nimž se počítáme, ve své kulturní křesťanské tradici oddělovaly duši a tělo, proto jsou tělesné aktivity často chápány jako nižší oproti duševním. Bývají také zaměřeny více na vnější projev a efekt pohybu, na výkon nebo na jeho estetiku. Východní kultury spojují tělo s duší a pohyb je spojen s vědomím. Cílem bývá vnímání sebe samého a přes soustředěné přesné ovládnutí těla i zvládnutí ducha (hathajóga, tchaj-chi aj.).

Takové zaměření vědomí k vnímání sebe a svých pocitů – napětí těla a jeho uvolnění – zvyšuje kvalitu uvědomělého řízení a ovládání těla. To se pak přenáší i do oblasti psychické, k ovládání svých emocí, reakcí, chování. Velmi pozitivní je vést děti k vědomému vnímání sebe a svého pohybu, zpočátku i v těch nejjednodušších úkolech a situacích.

Za specifické polohy těla lze považovat rovnovážné polohy a pohyby, které jsou velmi důležité jak pro vertikální postavení těla, tak pro zvládnutí veškerých pohybů. Trénink rovnováhy je také velmi prospěšný pro posílení svalového aparátu, který zajišťuje vzpřímené držení těla. Vedle velkých svalových skupin se tím posilují také drobnější hluboké svaly a vnitřní centrum těla, které právě pro držení těla mají největší význam.

Prohloubit účinnost cvičení zaměřených na stabilitu lze pomocí balančních pomůcek. V současné době je nabídka těchto pomůcek širší a cvičení s nimi je námětem speciálních publikací. Jedná se např. o velké gymnastické míče (gymbaly, fyziobaly), balanční plochy v podobě kruhových úsečí nebo ve tvaru planety Saturn, podložky naplněné vzduchem, ale třeba i pedalo. Vypomoci si můžeme prkénkem položeným např. přes dobře uzavřenou plastovou láhev, z klasických nářadí využijeme třeba trampolínu, kruhy se zavěšenou lavičkou aj.

Balanční pomůcky sloužící jako podložka pro sed, leh, vzpor klečmo, klek či stoj jsou nestabilní a tím kladou zvýšené nároky na aktivitu svalů zabezpečujících uvedenou posturální funkci. Proto tedy cvičení na gymnastických míčích nelze nahradit cvičením na židličkách, jejich účinek nelze srovnávat.

3.2 Lokomoční pohyb

Jakákoli lokomoce nás přesunuje z místa na místo. Vývojově sem patří lezení a plazení, chůze, běh, poskoky a skoky a jejich různé kombinace. V raném stadiu jsou zřetelné vývojové fáze v daných dovednostech a kvalita pohybu se zlepšuje právě možností pohybovat se a danou dovednost procvičovat.

Mezi lokomoční dovednosti vhodné pro předškolní věk patří i dovednosti, kdy se k přesunu těla využívají pomůcky: koloběžky, tříkolky, kola, kolečkové a zimní brusle, lyže, šlapadla, chůdy. Všechny tyto pomůcky rozšiřují koordinační dovednosti dětí a měli bychom se snažit aspoň některé dětem v mateřské škole nabídnout. Způsob, jak začínat s těmito dovednostmi, naleznete v publikacích věnovaných jednotlivým sportovním dovednostem, nebo např. v knihách: Sportujeme s nejmenšími dětmi (Dvořáková, 2001), Cvičení na míči pro celou rodinu (Janošková, 2011), Hry v přírodě s malými dětmi (Bartůněk, 2001), nebo Kolo pro děti i jejich rodiče (Šafránek, 2000).

Vývojově první z lokomočních dovedností je lezení. Nejprve je vratké, bez souhry pohybu paží a nohou, dítě leze ve vzporu klečmo. Brzy však dokáže lézt jistě, velmi rychle, a tato dovednost je součástí pohybových i jiných her po celé předškolní období. Dítě si velmi často hraje na zemi. Větší jistota v nízké poloze ve vzporu klečmo se projevuje např. při lezení ve výškách, kdy dítě raději zvolí lezení po kolenou. Obtížnější, náročnější a pro svaly vydatnější je lezení po chodidlech, tedy ve vzporu dřepmo. Ruce a chodidla pak děti užívají při lezení po žebřících, žerdích a různých nářadích a překážkách. Nejprve dítě vykračuje po žebříku i po schodech stále jednou nohou a druhou přisunuje. Mezi kroky na žebříku se přechytí rukama. Postupně se spojuje pohyb nohou i paží a lezení se stává plynulým při střídání nohou i paží. K tomu samozřejmě musí mít dítě příležitost lézt, vylézat a slézat různé překážky.

Základem lokomoce je chůze a běh. Chodit začíná dítě kolem prvního roku, o první běh se pokouší mezi prvním a druhým rokem, ovšem obvykle ještě bez letové fáze. Opravdový běh, tedy s letovou fází, by dítě mělo zvládnout nejpozději do tří let, ale obvykle to dokáže dříve. V předškolním období je běh snad nejpřirozenějším pohybem zdravého dítěte. Chůze i běhání mají v prvních fázích některé vývojové nedostatky, které právě tím, že dítě chodí a běhá, postupně mizí. Využíváním podmínek a podnětů, které jsou zaměřeny přímo na odstranění některé vývojové nedokonalosti, je možné kvalitu pohybu rychleji zlepšovat.

Raná chůze i běh se vyznačují krátkými kroky, širokou stopou, mírným pokrčením v kolenou a kyčlích, paže jsou drženy od těla a pomáhají při rovnováze. Chodidla nejsou pružná, kotníky nepracují a dítě našlapuje na celé chodidlo. Kroky jsou nepravidelné, nestejně dlouhé. Postupně se prodlužuje krok, zužuje stopa, krok se stává pravidelným, rytmickým, paže se pohybují v souladu s kroky nebo doprovázejí pohyb jiným vlastním pohybem.

Skákání se vyvíjí od seskoku odrazem snožmo do hloubky přes skok vpřed až ke skoku do výšky. Z prodlouženého kroku vzniká skok odrazem jedné nohy. Ten pak lze navázat na chůzi a běh – dítě se naučí přeskakovat překážky v běhu. Poskoky a skoky lze spojovat k sobě a navazovat jako poskočný krok, vícenásobné skoky např. řadou obručí, přes švihadlo a jiné. Postupně skoky získávají pravidelný rytmus, lze je kombinovat.

3.3 Manipulační dovednosti

Různé předměty jsou pro děti velmi přitažlivé. Ovládat různé pomůcky, materiály, vyzkoušet si, k čemu jsou, co s nimi lze provést, prostě zkoumat, to vše jim přináší nové poznatky a zkušenosti. Z praxe víme, že pokud byly dětem poskytnuty i dosud neznámé pomůcky k volnému využívání, nalezly samostatným experimentováním převážnou většinu těch činností, které bychom jim nabízeli řízeně. U ovládání předmětů jde na jedné straně o vyzkoušení, co předmět dokáže, co je možné s ním provádět, k čemu se hodí. Na druhé straně však vlastnosti pomůcky ovlivňují to, jak s nimi lze zacházet, takže jim dítě musí svůj pohyb a své chování přizpůsobit. Musí zjistit, jak předmět reaguje, předvídat směr a rychlost pohybu a podle toho se i zachovat. Tím se mu teprve podaří pomůcku lépe ovládnout. Malý příklad rozdílného ovládání dvou různých balonů – malý gumový míček bude skákat a kutálet se rychle, dítě musí rychle reagovat, nafukovací balónek se bude vznášet pomalu, a tak rychlé máchání pažemi a prudké údery nic nezmohou.

Nezapomínejme, že důležité nejsou jen paže, ale k ovládání pomůcek, jejich balancování, odrážení apod. jsou potřebné i manipulační dovednosti a koordinace nohou. Lze užít i dalších částí těla: hlavu, lokty, ramena, kolena…

Mnoho pomůcek je určeno pro spolupráci, jedinec si s nimi neporadí. Zejména s míčem lze provádět mnoho aktivit společně. Typický je ovšem „padák“. Je to barevná kruhová plachta různého průměru, často s otvorem uprostřed. Padák je vyroben z lehké látky, krásně se vznáší. Děti ho drží po obvodu, mohou s ním běžet dokola, nadzvednout ho a podbíhat i různě s ním manipulovat. Ale vždy musí spolupracovat (Blahutková, 2003).

Důležitými dovednostmi životními a pracovními jsou dovednosti, při kterých je jeden předmět ovládán pomocí jiné pomůcky – např. pálky, hokejky, tyče, v životě pak třeba konvička s čajem, volant.

Hra rozvíjí dovednosti dítěte a zároveň reflektuje vývoj jedince. V batolecím věku mají hry silný sociální význam (nápodoba rodičů). Nezastupitelnou roli mají pohybové a manipulační hry. Postupně dochází k přechodu z paralelní hry ke hře sdružující a kooperativní. V předškolním věku získává hra určitý cíl, objevují se jednotlivé herní role. Hra je důležitá především pro rozvoj myšlení, paměti, představivosti, hrubé i jemné motoriky.

Jemná motorika se začíná výrazněji projevovat od třetího měsíce, kdy dítě cíleně uchopuje hračku. Následně v batolecím věku pozorujeme opakování některých situací ve hře dítěte. Při manipulaci s předměty dochází k osvojení určitého postupu.

Shrnutí

Při učení se základním pohybovým dovednostem se rozvíjí vnímání vlastního těla, úroveň a kvalita pohybu, orientace v prostoru při pohybu, vnímání různé intenzity pohybu aj. Utvářejí se a využívají také vztahy k ostatním. V mateřské škole je proto třeba se zaměřit na uvědomělé ovládání vlastního těla a jeho pohybů a nabídnout co nejširší škálu pohybových dovedností. K tomu je třeba vytvářet prostorové podmínky a vhodně vybavit prostor školy i zahrady nářadím a pomůckami. Na základě sledování dětí je pak třeba se zaměřit na odstraňování pohybových nedostatků jednotlivců i skupin a zároveň dostatečně podněcovat děti s velmi dobrými pohybovými předpoklady. V předškolním období děti začínají zvládat základy sportů, například: plavání, lyžování, bruslení a další.

Postupy a metodika nácviku jednotlivých pohybových dovedností jsou uvedeny v řadě starších i novějších publikací, např. v publikacích Tělesná výchova v mateřské škole (Dvořáková,1989), Pohybové činnosti pro předškolní vzdělávání (Dvořáková, 2011), Pohybem a hrou rozvíjíme osobnost dítěte (Dvořáková, 2011), Předškoláci v pohybu 1 (Volfová, Kolovská, 2008), Předškoláci v pohybu 2 (Volfová, Kolovská, 2009), Předškoláci v pohybu 3 (Volfová, Kolovská, 2001), Náměty na cvičení pro děti předškolního věku (Janošková, Šeráková, Kouřilová, 2016) v metodických listech pro předškolní vzdělávání v nakladatelství Raabe a v mnoha dalších.