Ústrojí hlasové (fonační) je uloženo v hrtanu. Je typicky lidským orgánem a jeho funkcí je vytvářet základní hlas, jehož dalšími úpravami vzniká hlasitá řeč.
Základem hlasového ústrojí jsou dva hlasové valy pokryté sliznicí, tzv. hlasivky (chordae vocales). Jsou napjaty mezi chrupavkou štítnou (vpředu), kde se navzájem stále dotýkají, a chrupavkami hlasivkovými. Hlasivkové chrupavky jsou umístěny vzadu na rozšířené části chrupavky prstencové a jsou částečně pohyblivé, mohou se různým způsobem otáčet, sbližovat, měnit sklon.
Jejich kloubní spojení s prstencovou chrupavkou je mimořádně složité, také způsob jejich svalového a nervového ovládání je velmi komplikovaný a nebyl dosud v úplnosti popsán a vyložen. Samy hlasivky jsou složeny z vazivové části, podél níž jsou hlasivkové svaly, které se podílejí na napínání hlasivek spolu s posuny chrupavek tvořících hrtan a chrupavek hlasivkových. Mezi hlasivkami se vytváří hlasivková štěrbina (glottis). Má tvar trojúhelníku s vrcholem vpředu v klenbě chrupavky štítné a její dvě třetiny jsou ohraničeny blanitou částí hlasivek; zadní třetina je tvořena okrajem hlasivkových chrupavek, pokrytým podobně jako hlasové valy jemnou, snadno zranitelnou sliznicí.
Obrázek 5.1 Schéma hlasivek (dle Linder, 1967)
 Hlasivky při dýchání |
|  Hlasivky při fonaci |
Lidský hlas je (stejně jako jiné přírodní zvuky tónového charakteru) periodickým zhušťováním a zřeďováním vzduchu. Vznik hlasu vysvětlují různé teorie. Za nejvhodnější se považuje teorie myoelastická (tónická, aerodynamická): vysvětluje vznik hlasu činností hlasivkových svalů a vlivem tlaku vydechovaného vzduchu. Při sevření hlasivek vzniká pod nimi přetlak (zhuštění vzduchového sloupce), zatímco nad hlasivkami je podtlak (zředění vzduchu).
Vznik přetlaku je dán tím, že výdechový proud je plynulý a překážka sevřených hlasivek jej na okamžik zbrzdí. Přetlak pod hlasivkami vede k jejich oddálení, kvantum vzduchu pod hlasivkami unikne, vzniknou podmínky pro nové sblížení atd.
Podle nových výzkumů napomáhá sblížení hlasivek i proudění vzduchu kolem nich. Hlasivky tedy nefungují jako struny, spíše je možno je přirovnat k jazýčkové píšťale. Proud vzduchu je v nich měněn na tón sbližováním nebo oddalováním orgánu. Hlasová štěrbina má přitom eliptický tvar, který se v průběhu fonace rychle mění. Tento typ fonace se uplatní v různých obměnách při všech znělých hláskách (v podstatě vokály, aproximanty, sonory a znělé souhlásky).
Existuje i „třepená fonace“ (crik), zvuk vznikající nepravidelnými kmity hlasivek. Je způsobena větším napětím hrtanového svalstva. Říká se jí též „chraptivá“.
Specifický typ "fonace" nastává při šepotu: nejde o pravou fonaci, protože hlasivky nekmitají, ale jsou v blanité části sblíženy, zatímco vzadu jsou na úrovni hlasivkových chrupavek oddáleny. Vzniká turbulence vzduchu, která je slyšitelná. I na jejím základě může vznikat souvislá řeč, v nám známých jazycích užívaná jen ve speciálních situacích. Literatura uvádí, že se tento základní tón uplatňuje v některých afrických jazycích i při běžné řeči.
Poznámka
Zvláštním typem tvoření hlasu se zdá být jódlování, nejde však o změnu činnosti hlasivek, ale o zvýšení donosnosti hlasu změnami v nadhrtanových prostorách.
Základní vlastnosti lidského hlasu jsou dány fyziologií hlasového ústrojí. Význam má především délka hlasivek (u žen se udává pro soprán 14-19 mm, u mužů pro bas 24-25 mm); čím jsou hlasivky kratší, tím rychleji kmitají a běžný mluvní hlas je vyšší. Obvyklá výška hlasu jedince vychází z těchto anatomických předpokladů. Rozsah hlasu, tj. jeho celková schopnost výškové modulace, je větší (u žen asi g - d1, u mužů G - d, u školených zpěváků je samozřejmě daleko větší).
Intenzita práce hlasivek je mimořádně velká, u velmi hlubokého hlasu jde sice jen o 50 Hz (kmitů za sekundu), ženské vysoké hlasy však dosahují až 480 Hz a při zpěvu může být počet kmitů daleko větší. Pro kojenecký věk se uvádí 400 Hz, což je poměrně vysoké.
Vlivem hormonálních změn v organismu se mění základní poloha hlasu v dospívání (mutace), další změny nastávají ve stáří. Obměna výšky hlasu vzniká změnami postavení hlasivkových chrupavek, proměnou napětí hlasivek, ale podílí se na ní i tlak výdechového vzduchu a práce svalů hrtanu.
Změny síly hlasu vznikají zesílením výdechového proudu, jež vede ke zvětšení amplitudy mezi hlasivkovými valy při kmitu. Schopnost silové a tónové modulace hlasu je částečně vrozená, mnoho se však dá dosáhnout pravidelným cvičením. U profesionálních zpěváků je proto důležité "posazení hlasu", tj. základní edukace hlasu ve fyziologicky náležité poloze, která vede k plnosti tónu v celém rozsahu a bez narušení činnosti orgánu. Hlas si rozcvičují herci i zpěváci denně.
Hlas vycházející z hlasivek nemá barvu lidského hlasu. Charakteristické znění, individuální pro jednotlivce, získává až průchodem nadhrtanovými prostorami - rezonátory, v nichž se některé ze svrchních tónů základního hlasu mění. Na konečném efektu se podílí i rezonance celé lebeční dutiny a lícních kostí, zpěváci využívají také prsní rezonance (basisté) a zesilují znění lebečních dutin "výslovností do masky", tj. vědomým posílením exspiratorní linie řeči. Změnou postavení rtů, jazyka, hrdla je možno barvu hlasu modifikovat, někteří lidé dovedou napodobit i barvu hlasu cizího. Proměny barvy hlasu slouží k vyjádření jemnějšího výrazových a významových odstínů. Velmi výrazně se uplatňují při umělecké práci.
Z klidového postavení podobného jako při volném dýchání přecházejí hlasivky do činnosti při řeči (kmitání) různým způsobem. Při měkkém hlasovém začátku se rozkmitávají postupně. Před vokálem na počátku fonace se často objeví tvrdý hlasový začátek, při němž se hlasivky nejprve pevněji sevřou a první kmit začíná oddělením hlasivek od sebe; pak hlasivky rychle přecházejí do maximální amplitudy. Tvrdý hlasový začátek je sluchově vnímatelný jako tzv. ráz (hlasový předraz; glotální okluze). V některých jazycích (v dánštině) jde o samostatnou hlásku, jinde se ním naopak nepočítá (francouzština aj.). V češtině je jeho užití většinou fakultativní, tj. je např. při pomalejší mluvě mezi dvěma vokály patřícími různým slovům. V některých pozicích je v ortoepické výslovnosti závazný. Dyšný hlasový začátek vzniká, jsou-li na počátku fonace hlasivky v chrupavčité části lehce sblíženy, takže štěrbinou uniká část vzduchu; hlasivky se rozkmitávají z tohoto postavení postupně. Dyšný hlasový začátek tvoří nepříznivě působící doprovodné šumy. Uvádí se, že je v pozadí protetického h, které je v jazycích dosti rozšířeno (srov. 7.3).
Hlasivky pracují při řeči různě
Klidně rozevřeny (jako při dýchání) jsou u [f], [s], [ ʃ ] (=š), [x] (=ch).
Kmity při lehkém sblížení hlasivek vytvářejí hlasnost (znělost) doprovázející všechny znělé souhlásky.
Při těsném sblížení, ale bez kmitů, se utváří vzduchový proud při výslovnosti [p], [t], [c] (=ť), [k].
Kmitání těsně sblížených hlasivek je charakteristické pro hlas, jehož modifikací vznikají samohlásky.
Při šepotu se hlasivky oddalují v chrupavčité části a nekmitají. Vzduchový proud se otírá pouze o jejich okraje.
Zvláštní pozici zaujímají hlasivky při českém [ɦ] (=znělé h). Jsou sblíženy jen v blanité části a kmitají pomaleji.
Při neúplném sevření hlasové štěrbiny vzniká aspirace (přídech), známá z němčiny nebo angličtiny u hlásek [p], [t], [k] před vokály.
Funkce hlasu při řeči spočívá především v tom, že vytváří základní tón řeči. Mluvní projev bez účasti hlasu je možný (např. šeptání), je však srozumitelný jen na malou vzdálenost. Relativních změn síly a výšky hlasu se využívá pro formální a významové členění promluvy. Jednotlivé typy těchto proměn jsou v jazycích ustáleny (přízvuk, intonace). Kromě toho má hlas dík své barvě i schopnost identifikovat mluvčího a v rámci komunikace slouží jejím pragmatickým složkám.
Hlas se uplatňuje také jako diferencující prvek. Především jde o kvalitu hlasu, jež je jiná u samohlásek a u souhlásek. Tento rozdíl se samostatně pro diferenciaci obou základních skupin hlásek nevyužívá (viz 5.2 a 6.1 - u vokálu zaznívá hlas doplněný dalšími tóny, konsonanty mohou být i bez znění hlasu). Činností hlasivek vzniká hlasnost: hlásky se pak odlišují podle toho, zda u nich dochází k chvění hlasivek, nebo ne. Hlasnost se označuje termínem znělost (sonorita), který odráží výsledný auditivní dojem hlásky. S tímto termínem se pracuje jak na fonetické úrovni (existují hlásky znělé a neznělé), tak na úrovni fonologické (znělostní rozdíl má v mnoha jazycích rozlišovací platnost). V jejím rámci lze odlišovat i hlásky, kde je sonorita přítomna v celém průběhu, od hlásek, kde postupně narůstá nebo naopak vyhasíná. Takové jemné rozlišení, uplatňující se např. v rozdílech mezi souhláskami češtiny a němčiny, zajímá specialisty v oboru. V mnohých jazycích se protiklad hlasnosti užívá jinak než v češtině (němčina např. odlišuje závěrové hlásky nikoli podle znělosti, ale podle napjatosti), v jiných jazycích se může rozdíl vyskytovat i u vokálů (portugalština); k znělosti jako diferencujícímu prvku u souhlásek se vrátíme při popisu konsonantů (5.4).
Kvalita hlasu je důležitá pro každého mluvčího. Pro mluvní praxi je potřebný hlas dostatečně silný, vytrvalý, s potřebnou mírou výškové i silové tvárnosti. Krásný hlas není (ani u herce nebo jiného profesionálního mluvčího) nutný, vždyť hodnocení krásy hlasu je subjektivní a dobově proměnné. Nutné vlastnosti hlasu lze rozvíjet soustavou speciálních cvičení.
Hlasové ústrojí profesionálního mluvčího je vystavováno značné námaze, zejména když musí mluvit v hlučném nebo prašném prostředí. Škodlivé je pro hlas kouření, jež vede k překrvování hlasivek (jejich sliznice je pak zranitelnější), neblaze působí řečové výkony při nachlazení. Následky nešetrného zacházení s hlasem se dostavují v podobě bolestí v hrtanu, oslabení, nebo i ztráty hlasu. Prevenci těchto poruch je třeba hledat ve výcviku hlasu a jeho postupném posilování. Velmi nutné je poznat přirozenou sílu a barvu vlastního hlasu a snažit se jich maximálně využít. Násilné přemáhání hlasu nebo jeho trvalé měnění na "hezčí" je nejsnazší cestou k hlasové poruše. Mějme na paměti, že dobré porozumění se dá zabezpečit spíše přesnou a pečlivou výslovností než křikem.
Výchova zpěvního hlasu je samostatným oborem; patří do rukou hlasového pedagoga.
Vady hlasu jsou poměrně časté. Patří k nim chraptivý hlas, který vzniká již u dětí trvalým křikem, hlas nadměrně slabý nebo posazený v neobvyklé poloze (jde o poruchy vzniklé při mutaci), profesionální mluvčí trpívají nedomykavostí hlasivek, někdy i hlasivkovými uzlíky. Tyto vady léčí foniatr. Při náhle vzniklé hlasové poruše je nejvhodnější okamžitě začít s hlasovým klidem, tj. nemluvit. Šeptání je velmi nevhodné, protože hlasivky se při něm namáhají více než při fonaci. Další postup musí již řídit lékař-foniatr.
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Vstoupit na úvodní stránku webu