Promluva je celek řeči mezi dvěma absolutními pauzami. Z mimozvukových prostředků ji sjednocuje obsahová soudržnost (koherence) a jediný mluvčí. Z fonetického hlediska je dialog, ev. polylog sledem promluv (vzájemně navazujících obsahem), zatímco z textového hlediska jde o jediný (dialogický, polylogický) text. Délka promluvy je potenciálně neomezená.
Výpověď je obvykle menší než promluva, může však být i minimální promluvou. Z fonetického hlediska je vyznačena větnou intonací a relativními pauzami, mnohdy jen potenciálními. Je nositelkou intonačních prostředků modulace řeči – větného přízvuku a intonace (7.2).
Výpovědní úsek, též promluvový úsek, je součástí výpovědi. Kratší výpovědi toto členění nemají, v delších se úseky vytvářejí jako zvukový celek oddělený od ostatních potenciální vdechovou pauzou. Rozčlenění souvisí s obsahem úseku, neboť jeden větný úsek zahrnuje výrazy významově související, ale současně je limitován i dechovou kapacitou, která, jak ukázal výzkum, umožní ve spontánní promluvě úseky o rozsahu 5-10 slabik; předčítáme-li psanou předlohu, může vzniknout i úsek mnohem delší, je to však artikulačně náročné a pro percepci ne zcela výhodné. Zvukově je větný úsek modulován větným přízvukem na klíčovém slově a (nekoncovou, ev. koncovou) intonací (srov. 7.2). Větný úsek, zvaný v tradiční terminologii odvozené z poetiky též kólon, je nejmenší jednotka, u níž pozorujeme korespondenci mezi zvukovým a obsahovým členěním promluvy; hranice úseku se shodují s hranicemi výrazu.