Činnosti a pohyb člověka ve volné přírodě je v naší republice omezen zákonem a jeho vyhláškami. K tomu stavu se dospělo pozvolným dlouhodobým vývojem z poměrně velmi tolerantního postoje státu i vlastníků půdy. Preciznější a více omezující ustanovení vznikala zejména v posledních 40 letech v souladu s výrazným rozvojem turistiky a rekreačních aktivit člověka v přírodě. V posledních desetiletích se zlepšující se kvalitou turistického vybavení počet návštěvníků výrazně stoupal a bylo nutné pravidla pro volný pohyb a pobyt v přírodě přizpůsobit době.
V současné době je nutné se řídit obecně platnými předpisy pro ochranu přírody a krajiny vyjádřené v základní formě v zákoně č.114/1992 Sb., které určují základní rámec pro aktivity člověka v přírodě. Účelem zákona je přispívat k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Pro turistiku je významný především § 63, který dává každému člověku právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy.
Udržovat a chránit přírodu je zcela v souladu s cíli a snahou turistů, kteří se snaží využívat krajinu jen pro vlastní pohybové aktivity. Většina aktivních turistů má také výrazně vyšší ekologické cítění než náhodní návštěvníci přírody. Na druhou stranu je třeba dbát a respektovat další ustanovení týkající se pohybu a pobytu na územích podléhajících zvláštnímu režimu. Zjednodušeně můžeme území naší republiky rozdělit do 3 kategorií, které mají rozdílnou úroveň ochrany proti vlivům činnosti člověka vyjádřenou v různé úrovni omezení pro aktivity člověka na jejich území. Nejvyšší status chránění mají Národní parky (NP). Druhou skupinu tvoří Chráněné krajinné oblasti (CHKO), Národní přírodní rezervace (NPřR), Přírodní rezervace (PR), Národní přírodní památky (NPP), Přírodní památky (PP). Zbytek ve třetí skupině tvoří krajina bez zvýšených omezení pro pohyb a pobyt člověka.
V současné době jsou v České republice vyhlášeny 4 národní parky. Nejstarší je Krkonošský národní park, který byl vyhlášen v roce 1963, Národní park Šumava (1991), Národní park Podyjí (1991) a Národní park České Švýcarsko (2000). CHKO je dnes vyhlášeno 24, NPR a NPP přes 110. Na všech územích se zvýšenou ochranou je dán rozsah možných aktivit Návštěvním řádem, který má pro jednotlivá území specifické přizpůsobení vycházející z místních podmínek a potřeb.
Co z toho vyplývá pro turistu organizovaného, neorganizovaného, komerční i nekomerční činnosti ve volné přírodě z pohledu pěší turistiky:
Pro dokumentaci uvádíme ve zkratce Základní ochranné podmínky v KRNAP. V dalších NP jsou omezení v základní části téměř shodná, rozdíly nastávají při určování omezení, která vyplývají z místních zvláštností, např. pro horolezení, létání, vodní turistiku, rafting nebo cykloturistiku aj. aktivity spojené se sportovní a rekreační činností.
Poslání chráněné krajinné oblasti a bližší ochranné podmínky vyhlašuje vláda republiky nařízením. Rekreační využití CHKO je přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty chráněných krajinných oblastí.
Vybrané základní ochranné podmínky chráněných krajinných oblastí, které mají vztah k turistickým aktivitám.
S podobnými podmínkami se setkáváme i u dalších kategorií území, vždy je zde zvýšená úroveň ochrany a omezení aktivit člověka (NPřR, PR, NPP, PP) . Zbytek území našeho státu tvoří krajina bez zvýšených omezení pro pohyb a pobyt člověka, nicméně platí zde zásadní ustanovení, které zakazuje stanování a táboření ve volné přírodě s výjimkou míst tomu vyhrazených (kempy, tábořiště, smluvně povolená místa).
Se zásadami pohybu v české krajině a se stezkami a turistickými trasami je možné se podrobně seznámit na webových stránkách Klubu českých turistů.