Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Sport při některých onemocněních


Onkologická onemocnění

Vliv tělesné zátěže:

Zhoubné nádory a vedlejší účinky léčby ničí tkáně a jejich funkce. Reakce pacienta na tělesnou zátěž, závisí na stádiu onemocnění, druhu a rozsahu nádoru, přítomnosti metastáz, na průběhu léčby a přítomnosti léčebných komplikací, době trvání nemoci, úrovni adaptace na zátěž před onemocněním.

Odezva organismu na fyzickou zátěž je velmi složitým komplexem reakcí všech funkčních systémů – nervového, endokrinního, ventilačního, cirkulačního, uropoetického, muskulo-skeletálního, imunitního atd.

Přetížení oslabeného pacienta může mít negativní vliv. Pokud jsou v organismu přítomny nádorové buňky, existuje riziko jejich rozsevu tělesným pohybem. V případě úspěšné léčby má přiměřené (tj. zpočátku velmi lehké) cvičení příznivý účinek na stav pacienta a mělo by být součástí rehabilitace.

Dále uvádíme některé krátkodobé a dlouhodobé terapeutické komplikace, které také vedou ke snížení schopnosti k fyzickému zatížení. Závažné je, že mnohé dlouhodobé komplikace se mohou rozvíjet i více než deset let po skončení terapie (A. T. Meadows et al., 1992):

  • toxická poškození chemoterapií: kardiomyopatie, fibróza plic, akutní a chronická hepatopatie, nefropatie, poškození digestivního traktu, neuropsychické a psychosociální poruchy, poruchy růstu kostí u dětí,
  • poškození způsobená hormonální terapií (kortikosteroidy): endokrinopatie, oftalmopatie, obezita,
  • poškození způsobená ozářením různých orgánů a tkání: endokrinopatie ozářením hypothalamo – hypofyzární osy, gonád atd., poruchy růstu kostí u  dětí, encefalopatie, oftalmopatie, restriktivní ventilační poruchy plic,
  • nevyhnutelná mechanická poškození tkání při operaci v oblasti pohybového, dýchacího, oběhového, lymfatického, endokrinního a nervového systému,
  • hypokinéza při a po léčbě vede k desadaptaci k fyzickému zatížení. Z našich zkušeností s dětskými pacienty vyplývá, že snížení adaptace k pohybu je tím výraznější čím nižší je věk, kdy bylo onemocnění diagnostikováno a léčeno.

Preventivní působení tělesné aktivity na rozvoj onkologického onemocnění:

Řada autorů popsala významný vztah mezi nižší mortalitou na zhoubné tumory různých tkání (kolon, rektum, prostata, mamma) a pohybovou aktivitou (I. M. Lee, 1994). Předpokládá se příznivý imunomodulační účinek pravidelné a přiměřené fyzické aktivity. Omezení vlivu kancerogenů nekuřáctvím u většiny sportovců je také nezanedbatelné.

Přínos zátěžové funkční diagnostiky:

Zátěžová funkční diagnostika může u většiny úspěšně léčených onkologických pacientů, kteří jsou v dlouhodobé remisi, přispět

  • k posouzení schopnosti k pohybové aktivitě (hodnocení reakce a adaptace na fyzické zatížení). Proto lze doporučit vyšetření
    • somatického rozvoje: základní antropometrické vyšetření – výška, hmotnost, BMI, tuková, případně svalová a kosterní složka a somatotyp,
    • lokomočního aparátu: klinické vyšetření statiky a dynamiky kloubů, svalové síly a dysbalance,
    • kardiovaskulárního systému: zátěžový EKG test, měření TK při zátěži,
    • aerobní kapacity a jejího omezení: spiroergometrie,
  • k získání vodítek pro regulaci „aerobního“ cvičení. Většinou je doporučována intenzita těsně pod úrovní „anaerobního prahu“, která ještě není spojena s vysokou produkcí a kumulací volných kyslíkových radikálů a rozvojem metabolické acidózy. Vodítky pro udržení správné intenzity může být subjektivní pocit zatížení podle Borga, SF, druh a způsob provádění tělesné aktivity podle její energetické náročnosti.

U mnohých onkologických pacientů může být zátěžová funkční diagnostika

  • pomocnou metodou v diagnostice a kontrole léčby komplikací nemoci, např:
    • spirometrie a spiroergometrie v diagnostice ventilační poruchy,
    • zátěžová echokardiografie a analýza variability SF při diagnostice toxické kardiomyopatie.

Pohybovou terapii, která má přispět ke zlepšení jak tělesného tak duševního stavu pacienta, lze rozdělit do tří stádií (M. Kučera et al., 1996):

  1. V průběhu léčby připustit nanejvýš pohybovou aktivitu v rámci společenských her, pomalé uvolňovací cviky, v době ambulantního léčení procházky, v případě infaustní prognózy nemá omezování pohybu smysl.
  2. Součástí rehabilitace po skončení intenzivní terapie (dny až měsíce) je pohybová léčba. Zatěžování musí být postupné a přísně individuální podle stavu pacienta.
  3. Následná rekonvalescence u pacientů v dlouhodobé remisi (roky) by měla být podpořena přiměřenou soustavnou a pravidelnou pohybovou aktivitou a měla by přecházet v dlouhodobé rekondiční cvičení. Tyto aktivity mohou mít formu rekreačního sportování (chůze, jízda na kole, plavání, stolní tenis, kolektivní a míčové sporty, lehké posilovací cvičení, relaxační a protahovací cvičení a další). Provozování sportovního tréninku a absolvování závodů nelze vždy absolutně zakázat. Jsou výjimeční pacienti, kteří se stali vrcholovými sportovci; včetně olympijského vítěze v zápase (Hodgkinova nemoc). Přesto raději sportovní aktivity, které jsou vyčerpávající a mohou oslabovat imunitu, nedoporučujeme.

(Jan Novotný. Pohybová aktivita a zátěžová funkční diagnostika u osob léčených pro onkologické onemocnění. KNIHA MedSport sympozia´98, Agentura MedVěd, Hradec Králové, 1998, s. 114–115., ISBN 80-238-3185-2)

doc. MUDr. Jan Novotný, CSc.kolektiv |
Fakulta sportovních studií, Masarykova univerzita |
Návrat na úvodní stránku webu, přístupnost |
Stránky Fakulty sportovních studií MU
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2009

Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.