Obsah kapitoly

---

9.3 Účely (funkce) právní odpovědnosti

Právní odpovědnost plní ve společnosti a v právním systému mnoho účelů (funkcí). Musíme si uvědomit, že je to část práva, která je spojená s trestáním, případně s nepříznivými následky. Rovněž je důležité, že funkce právní odpovědnosti nejsou ve všech právních odvětvích stejné, případně se projevují s jinou intenzitou.

• Funkce právní odpovědnosti v soudním rozhodování

  Znalost funkcí právní odpovědnosti je nezbytná pro určení, jaký druh sankce, případně v jakém rozsahu, má následovat po porušení právní povinnosti. Orgány autoritativně aplikující právo totiž musí vzít tyto skutečnosti v úvahu ve svém rozhodnutí. Vyplývá to například z těchto soudních rozhodnutí:

  „Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní, nelze vylučovat.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)

  „Zvýšení náhrady škody z důvodu rozdílu v majetkových poměrech poškozeného a škůdce, aby vedle funkce reparační plnila rovněž funkci sankční (např. jako „punitive damages“ v anglosaském právním systému), není podle současné občanskoprávní úpravy odpovědnosti za škodu možné.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1746/2008); připomínám, že výše jsme si ukázali, že to jde.

  „Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že skutečnosti, na které poukazuje soud druhého stupně, nejsou takového rázu, že by se jednalo o takové okolnosti, které by byly v neobvyklé a výjimečné do té míry, že by trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nebyl schopen vyjádřit jejich význam. Nelze ani souhlasit s tím, že trest uložený soudem prvního stupně plní toliko represivní funkci, když nepochybně plní i preventivní funkci, neboť skutečnost, že pachatel na závažné trestné činnosti je odsouzen k nepodmíněnému trestu i po delší době od jejího spáchání působí preventivně na ostatní osoby. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce za důvodné.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017)

Pro soukromé právo je například méně významná funkce represivní a převažuje funkce kompenzační. Vzhledem ke komplexnímu charakteru odpovědnosti se také jednotlivé funkce projevují v sobě navzájem a oddělovat je od sebe má smysl jen pro jejich bližší určení. Proto se zde zaměříme především na hlavní účely (funkce) právní odpovědnosti (Knapp 1995: 201), kterými jsou:

1. kompenzační (reparační). Tato funkce se projevuje v povinnosti nahradit vzniklou újmu. Pokud vznikne škoda, je v mnoha ohledech žádoucí, aby tato škoda byla nahrazena
2. satisfakční. Tuto funkci řadíme pod funkci kompenzační. Funkcí právní odpovědnosti se v tomto ohledu rozumí zajištění odpovídajícího vyvážení a zmírnění vzniklé újmy, která má zejména nemajetkovou povahu.

   Vývoj použití peněz pro kompenzaci nemajetkové újmy

   Dnes již poněkud archaický, přestože podnětný, přístup k využití peněz k náhradě nemajetkové újmy popisují Rouček a Sedláček: „Podle francouzské doktríny i praxe nemá peníz býti reparací a kompenzací, tj. nemá se jím nahraditi citové pokoření, ale penízem se má umožniti citové obveselení.“ (Rouček, Sedláček 1937: 672) To je pěkně popsaná satisfakční funkce právní odpovědnosti, kterou je získání „citového obveselení“.

3. represivní. Právní odpovědnost je trestajícím institutem a skutečná povaha trestu se projevuje především v této represivní funkci. Pro právní odpovědnost – zejména s ohledem na represivní účel – je nutné rozlišovat mezi trestem a mstou. Ukládání trestu bývá spojováno se spravedlností, což msta nebývá. Patrné je to i ve vývoji trestání: tím, jak se mění společenské chápání protiprávního jednání od soukromého vztahu ke vztahu mezi pachatelem a státem, ustupuje reparační účel odpovědnosti účelu represivnímu, který směřuje k obnovení narušeného spravedlivého řádu. (Starý 2013: 167). To s sebou přináší také morální odsouzení, které u ostatních účelů není tak patrné.

   Trest

   Již výše jsme uvedli, že trest je jedním z druhů sankce. S trestem můžeme spojit další dílčí účely: směřuje k opětovnému nastolení spravedlnosti, výchově a samozřejmě odstrašení (prevenci). (Starý, Vítek 2010: 45) Francouzský filozof Michel Foucault (1926-1984) s trestem spojoval ukáznění jedince: jeho vymanění ze stávajícího způsobu života, „zločinných dispozic“ a zejména jeho přizpůsobení životu, který je pro společnost a její produkci výhodný. (Foucault 2000: 51). Humanita, která je od osvícenství patrná i v trestání, se tak paradoxně může stát příčinou rozsáhlejší kontroly.

   Herbert L. A. Hart spojil s trestem pět prvků: zahrnuje bolest, nebo jiné obvykle nepříjemné následky; je následkem jednání proti právním pravidlům; musí být uložen skutečnému nebo předpokládanému pachateli za jeho protiprávní jednání; musí být záměrně spravován jinými subjekty než pachatelem; musí být uložen a spravován autoritou ustavenou právním systémem, proti kterému protiprávní jednání směřovalo. (Hart 2008 4-5)

   Tomáš Sobek spojuje s trestem morální odsouzení (v žádném případě ne ponížení), bez kterého trest (nikoli jakákoli sankce) není efektivní. (Sobek 2016: 157-158) Jako příklad uvádí situaci v izraelských mateřských školách: když školky začaly trestat pozdní příchod rodičů, začal výskyt tohoto jednání paradoxně narůstat. Pro rodiče totiž pokuta představovala poplatek za to, že mohli nechat dítě déle ve školce a zůstat v práci. Sankce (trest) byla v tomto případě bez morálního odsouzení. (Sobek 2016: 157; Gneezi, Rustichini 2000)

4. preventivní. Tato funkce má zajistit předcházení porušování práva. Působí tak, že adresáty upozorňuje na možnost vzniku nepříznivých následků v případě porušení práva. Preventivní působení lze chápat také jako motivační, neboť odpovědnost má odradit od porušení povinnosti. (Šilhán 2011: 2) Sankce motivuje svým negativním působením a motivuje tak k plnění právní povinnosti. Nelze však dodržování práva redukovat na hrozbu sankcí: právní normy jsou dodržovány často z toho důvodu, že mají být dodržovány a ne proto, že za jejich porušení hrozí sankce. (Hajn 1986: 284). To je až krajní řešení (proto je trestní právo označováno jako krajní možnost, tzv. ultima ratio a k jeho uplatnění dochází až když nejsou k dispozici jiné nástroje, tzv. subsidiarita trestněprávní represe).

V trestním právu je obvyklé rozlišovat generální a speciální prevenci. Speciální prevence míří na pachatele (odpovědný subjekt) a právní odpovědnost (v tomto pojetí uplatnění nepříznivých následků) jej má odradit a znemožnit mu protiprávně jednat (například izolací), případně působit na jeho nápravu. Generální prevence má odradit potenciální subjekty od protiprávního chování, případně potvrdit platnost právní normy jejím vymáháním, a tím přispět k právní jistotě. (Vanduchová 2012: 488-489) Vždy je však nutné pamatovat na to, že generální prevence musí respektovat individuálnost trestání a trest (nebo uložená sankce) musí odpovídat protiprávnímu jednání. Vzhledem ale k tomu, že protiprávní jednání se nemá nikomu vyplácet, je možné i v soukromém právu stanovit takovou náhradu újmy, aby se nevyplácela a svým způsobem trestala, byť náhrada má „nahrazovat“ a ani poškozený by neměl profitovat z cizího protiprávního jednání. (Bejček 2021: 343)

• Poměr prevence k účelu trestu

  Vztah prevence (či dalších funkcí trestů) shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313): „Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23 trestního zákona (jedná se ještě o zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 1.2.3010 – pozn. MŠ), je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům – platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální –, a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona.“

Funkce právní odpovědnosti se u každé konkrétní uložené sankce projeví s rozdílnou intenzitou. V případě trestního práva, nebo obecně veřejného práva, může hrát dominantní roli represivní funkce, což je patrné ve formě trestů. V případě soukromého práva pak převažuje reparační účel, který směřuje k odčinění vzniklé újmy, přičemž represe (trestání) se projeví méně nebo vůbec. Neznamená to však, že by se v soukromém právu represe nebo prevence neuplatnily vůbec. (viz např. Bejček 2021) Přestože jsou u každé sekundární povinnosti přítomny všechny účely, pouze míra, s jakou se projevují, se liší. Není žádoucí, aby sankce byla sama o sobě účelem, ale aby byla nástrojem ochrany před protiprávním jednáním (v případě objektivní odpovědnosti může sloužit ke snižování míry rizika, tedy také k ochraně společnosti).

• Represivní funkce odpovědnosti v soukromém právu

  Ústavní soud se přiklonil k tomu, že i v soukromém právu je možné zohlednit represivní (preventivně-sankční) funkci přiznané satisfakce (relutární, tedy přiznané v penězích). V nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491) uvedl, že „přiměřené zadostiučinění je jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska.“ Podle názoru Ústavního soudu musí obecné soudy správně zvolit poměr satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, která se vzájemně doplňují. Proto připouští i odstrašující funkci prostředků ochrany soukromých práv. Prevenci i sankci uznává v soukromém právu i soudce Michal Ryška. (Ryška 2009)