Každý, kdo chce pracovat s dětmi a mládeží, by měl znát základní zákonitosti jejich vývoje (fyzického či psychického) a rozdíly ve fyziologické odezvě, při různých typech zátěže, oproti dospělým. V naší publikaci zmíníme základní odlišnosti předškolního a mladšího školního věku, jelikož základní plavecký výcvik se nejčastěji odehrává právě v tomto věku.
Takto označujeme období dětského vývoje mezi ukončeným třetím a šestým rokem života. Dochází zde ke kvalitativnímu nárůstu potřeby pohybové aktivity, kdy Pastucha et al. (2014, p. 264) uvádí až 6 hodin denně. Typickými rysy tohoto vývojového období je zvládnutí bezdotykové lokomoce a schopnosti napodobovat. Spontánní pohybová aktivita je charakteristická častým střídáním aktivit vysoké intenzity a aktivního odpočinku. Schopnost regenerace je rychlá a probíhá v poměrně krátkém čase (Groffik et al., 2003 in Miklánková, 2007, pp. 12–13). Velmi důležitou roli v životě dítěte hraje socializace a zapojení do kolektivu (Pastucha & kolektiv, 2014, p. 264).
Dochází k prudkému nárůstu funkcí centrálního a autonomního nervovém systému, což se projevuje častým kladením otázek a vysokým zájmem o okolí (Pastucha & kolektiv, 2014, p. 264). Dochází k rozvoji obratnosti a koordinace, který je doprovázen zkvalitněním provedení pohybů a dovedností. Děti začínají být schopny oddělit pohyby končetin od souhybů celého těla. Ke zlepšení dochází u cyklických i acyklických pohybů. Typickými prvky pro toto období by měly být: časté střídání forem pohybové aktivity, priorita dynamických prvků oproti statickým, potřeba motivace, nezastupitelnost napodobování (pozor na negativní přenos – důležité precizní a správné předvedení ukázky) a vysoká priorita pohybové aktivity (Kučera, et al., 2011, p. 15).
Anticipace je pro děti v tomto věku ještě zcela nepochopitelná, a proto vždy reagují na právě vzniklou situaci. „Neklid a nekázeň“ jsou dva velmi často používané termíny spojené s neustálým poposedáváním, drobným pohybem či neschopností koncentrace. Velmi často se však nejedná o špatné vychování dítěte, nýbrž o mylnou interpretaci intenzivní potřeby pohybu. Radost z pohybu je pro každé dítě přirozená, a proto by se jim pohyb neměl až do začátku školního věku odpírat. Omezování a trestání takto aktivních dětí může trvale narušit jejich vztah k pohybu (Pastucha & kolektiv, 2014, pp. 264–265).
Potřeba pohybové aktivity tomto období (6–10 let) je stále nedílnou součástí života dítěte. V mladším školním věku se zlepšuje hrubá i jemná motorika. Veškeré pohyby se stávají rychlejšími, snadnějšími a plynulejšími. Dítě je schopno automatizace, čímž se i čas na zpětnou vazbu s přibývajícím věkem snižuje. Vysoký rozvoj nastává u rytmických a orientačních schopností (Kučera, et al., 2011, pp. 16–18). Pro výklad je velmi důležitý fakt, že se dítě soustředí spíše na jednotlivosti. Souvislosti mu ještě ve většině případů unikají. Abstraktnost začíná chápat až koncem mladšího školního věku (Dovalil, et al., 2009, p. 245).
Kvalitu cyklických dovedností, jako jsou běh nebo plavání, vysoce ovlivní snižování preference jedné strany, k němuž dochází koncem 6.–7. roku života (Kučera, et al., 2011, pp. 16–18). Z hlediska rozvoje pohybových schopností je vhodné sportovní přípravu zaměřit na rozvoj obratnosti, rychlosti a síly. Soutěž se stává výrazným motivačním podmětem. Dítě v tomto věku by mělo pohybem trávit stejný čas, jako tráví ve škole (cca 5 hodin). Mladší školní věk se stává kritickým pro rozvoj dětské obezity (Pastucha et al., 2014, pp. 266–266).