Obsah kapitoly

---

Metody sběru dat v kvalitativním výzkumu

Proces sběru dat v kvalitativním výzkumu je iterativní proces, kdy výzkumník rozhoduje o dalších krocích při sběru dat v závislosti na vzorcích dat nebo na vznikající teorii. Sběr dat se ukončí, jakmile je dosaženo nasycení, což znamená, že již není možné z dalšího náboru získat žádné nové myšlenky nebo informace.¹ Velikost vzorku/souboru není podněcována statistickou silou (naplněností ze základního souboru), ale bohatostí shromážděných dat. Velikost vzorku/souboru závisí spíše na faktorech, mezi něž patří rozmanitost populace, rozsah zvoleného tématu nebo zvolené metody a metodologie.²

Výběr vzorků dat³

Je třeba mít na paměti, že čím lépe vzorek reprezentuje cílovou populaci, tím větší je pravděpodobnost, že výzkumník zahrne různé rozmanité faktory. V tabulce 1 jsou uvedeny příklady výběru vzorku účastníků (v různé literatuře lze nalézt rozdílné kategorizace založené na obdobných principech výběru).

Tabulka 1 Výběr vzorku respondentů³

Při výběru metody pro sběr dat je důležité si ujasnit, jaký typ informace potřebuje výzkumník získat, kdo bude probandem, a za jakých okolností bude sběr dat probíhat. Vybraná technika výzkumu musí zajistit objektivnost, jasnost a přesnost výzkumu. Volbu samozřejmě ovlivňují také možnosti výzkumníka. Výběr výzkumných metod je úzce spojen s cílem výzkumu.⁴⁵

Při výběru techniky existují určitá pravidla, která lze uplatnit, nelze je však uplatňovat příliš rigidně. Rámcově tedy uvádíme stručný návod:

• při zkoumání chování lidí na veřejných místech je vhodné použít pozorování;
• při zkoumání chování lidí v soukromí je na místě použít rozhovor nebo dotazník;
• při zkoumání názorů, pocitů, eventuálně zjišťování, čemu lidé věří, je vhodnou metodou rozhovor, dotazník nebo využití postojových škál;
• pro určení schopnosti lidí (např. míry jejich inteligence) nebo zjištění osobnostních rysů, jsou vhodné standardizované testy.

Nejčastěji používanými metodami sběru dat jsou zúčastněné pozorování, rozhovory a diskusní skupiny.⁴

Pozorování v kvalitativním výzkumu

Pozorování je pokládáno za jednu z nejnáročnějších metod sběru dat v kvalitativním výzkumu.

Umožňuje zkoumat projevy jedinců či skupin v určitých situacích. Nejde přitom jen o vizuální vjemy, ale často jsou součástí i vjemy sluchové, čichové a pocitové.⁴

Pozorování má dospět k objektivnímu popisu jevu tak, aby byla umožněna následná analýza.⁶ Pozorování je značně časově náročné a vyžaduje specifické schopnosti a dovednosti výzkumníka. Jedná se zejména o:

• schopnost rychlé adaptace (přizpůsobení, navyknutí si) na neznámé prostředí;
• vžití se do role výzkumníka;
• schopnost introspekce;
• zachování nezaujatého, objektivního postoje;
• zvládnutí nástrojů a pomůcek;
• schopnost zvládat složitější a nečekané situace, případně na ně reagovat vhodným způsobem.⁷

V následujícím textu jsou popsány základní varianty vědeckého pozorování, které mohou být dále kombinovatelné:

• Zúčastněné nebo nezúčastněné pozorování → zda pozorovatel participuje na dění.
• Přímé nebo nepřímé pozorování → zda je pozorovatel přímým účastníkem sledované situace či nikoliv.
• Strukturované nebo nestrukturované pozorování → zda pozorovatel provádí pozorování dle předem daného protokolu (záznamu) či nikoliv.
• Otevřené nebo skryté pozorování → zda pozorovatel informoval účastníky průzkumu o své činnosti či nikoliv.
• V přirozených podmínkách a/nebo v nepřirozeném prostředí (pokus, zátěžová situace), např. simulace, výuka, cvičení aktivace záchranného systému a evakuace (pozorovaní jsou vystaveni určité situaci, aniž by reálně nastala v klinické praxi).

V kvalitativním pozorování lze rozlišit míru účasti pozorovatele na dění, při němž je pozorování realizováno. Badatel/výzkumník v tomto procesu může přijmout tyto role:

• Úplný účastník → výzkumník je rovnoprávný člen skupiny, se kterou tráví většinu času. Pozorované osoby neinformuje o své pravé totožnosti, například pracuje jako staniční sestra a zkoumá dění na pracovišti.
• Účastník jako pozorovatel → výzkumník je taktéž rovnoprávný člen skupiny, ale pozorované osoby jsou v tomto modelu informovány o jeho totožnosti. Z předchozího příkladu by výzkumník, pracující jako staniční sestra, informoval pozorované, že provádí výzkum na určité téma.
• Pozorovatel jako účastník → provádí pozorování, plní spíše roli tazatele, dění se zúčastňuje jen okrajově. Tak jako v předchozím případě jsou pozorované osoby informovány o totožnosti pozorovatele. Příkladem může být staniční sestra, která přechází na jiné pracoviště a tam provádí krátké pozorování, může uskutečnit několik rozhovorů, ale ve srovnání s předchozími rolemi má ztíženou možnost proniknout hlouběji do dění ve sledované skupině.
• Úplný pozorovatel → výzkumník přijímá roli vnějšího pozorovatele. Pozorovaní obvykle nevědí, že jsou pozorováni a neovlivňuje to tak jejich chování, ovšem tento model lze použít pouze na veřejných místech, a ne v uzavřených komunitách.

V kvalitativním výzkumu se nejčastěji využívá role účastník jako pozorovatel a pozorovatel jako účastník. Pozorování můžeme použít za účelem potvrzení výsledků získaných pomocí rozhovoru nebo může být použito jako hlavní výzkumná metoda.⁸

Zúčastněné (participativní) pozorování

Jedná se o formu pozorování, kdy se výzkumník pohybuje v prostoru, kde se vyskytují jevy, které zkoumá. Badatel se stává součástí pozorovaných jevů a situací, může docházet k různým interakcím mezi výzkumníkem a pozorovanými.

Tabulka 2 Výhody a nevýhody zúčastněného pozorování⁹¹⁰

	Zúčastněné pozorování
Výhody	bezprostřední zkušenost se situací, kterou výzkumník pozoruje zapojení se do interakcí mezi zúčastněnými a lepší pochopení a popsání daných situací otevření se vůči problémům a nespoléhání se na koncepty, které si např. výzkumník dříve nastudoval v literatuře při pozorování lze zachytit rutinní situace, které by výzkumník nebyl schopen odhalit z rozhovoru, jelikož respondenti si tyto jevy ani nemusejí uvědomovat objevení skutečností, kterým se doposud nikdo nevěnoval, nebo uvedení do souvislosti jevů, které nebyly nikdy slučovány odhalení skutečností, které by se respondenti obávali sdělit při rozhovoru
Nevýhody	vysoká náročnost na osobu výzkumníka, jeho komunikační a sociální schopnosti svým vystupováním může výzkumník narušit přirozený vývoj skutečnosti a vytvořit situaci, která by bez jeho působení vůbec nenastala je obtížné stanovit hranici, kdy aktivita či neaktivita výzkumníka ovlivní zkoumanou situaci při nevhodném chování výzkumníka dojde nejen k narušení samotného výzkumu, znehodnocení již získaných dat, ale může taktéž způsobit nemožnost provedení dalších výzkumů v dané oblasti, daném prostředí (např. na konkrétním pracovišti, může dojít ke ztrátě důvěry) je nutné zajistit potřebnou míru nezávislosti a nadhledu u výzkumníka, což na jeho osobu klade nemalé nároky výzkumník nemusí během pozorování děje postřehnout všechny zajímavé procesy anebo jim nemusí přikládat osobně význam, a proto je nezaznamená

Zúčastněné pozorování může probíhat ve dvou formách

Skryté zúčastněné pozorování – při této formě pozorování nejsou ostatní účastníci informování o konaném výzkumu, respektive mohou být informování o uskutečnění výzkumu, ale nevědí, která oblast bude sledována, nebo nevědí, kdo je výzkumníkem. Pozorovatel se pohybuje mezi pozorovanými a postupně shromažďuje potřebná data. Zapojuje se do běžných interakcí, vyhledává si místo ve skupině. Výzkumník má celý proces usnadněn tím, že nemusí pozorovaným vysvětlovat důvody svého výzkumu a motivovat je ke spolupráci, navíc pozorovaní se chovají přirozeně bez vědomí, že někdo sleduje jejich počínání. Velké negativum může být shledáno v porušení etických pravidel, kdy jsou účastnici pozorování bez jejich souhlasu. Je tedy nutné celý výzkum řádně promyslet a mít adekvátně ošetřeny dodatečné kroky, např. zpětné vysvětlení účelu výzkumu a získání dodatečných souhlasů.⁹¹⁰

Příklad skrytého zúčastněného pozorování

Komplexní přístup všeobecných sester při celkové péči o nesoběstačného pacienta. Pokud bychom účastníky seznámily s tím, co zkoumáme, jen těžko můžeme očekávat, že přístup sester k pacientovi bude stejný, jako když nejsou pozorovány. Výzkum by tak byl neúspěšný, jelikož získaná data by byla nerelevantní. Ovšem, jak bylo uvedeno výše, narážíme na etické otázky, které nelze opomenout.

Otevřené zúčastněné pozorování – při tomto typu pozorování se výzkumník pohybuje v prostředí, ve kterém pozorovaní vědí o tom, že je prováděn výzkum, a za jakým účelem. Badatel by měl mít předem promyšleno, jaká bude nejvhodnější cílová skupina pozorovaných, a jak tyto účastníky motivovat pro setrvání ve výzkumu. Výzkumník by měl mít taktéž jasno ve své roli, v jaké se bude v prostoru pohybovat a mít zvolené komunikační strategie a vzorce chování, které jsou pro dané prostředí adekvátní. Výhodou tohoto pozorování je etická korektnost a „neskrývání se“ či klamání účastníků. Nepochybnou nevýhodou je možnost pozměňování skutečnosti pozorovanými.⁹¹⁰

Příklad otevřeného zúčastněného pozorování

Jaké chování typicky vyjadřují všeobecné sestry na jednotce intenzivní péče a co jejich vyjadřování a projevy ovlivňuje. Účastníci jsou informováni o probíhajícím výzkumu, badatel má předem stanovenou roli a sleduje práci všeobecných sester např. při dvanáctihodinové službě. Pozorování umožní sledovat všeobecné sestry v jejich přirozeném prostředí, jak jednají při stresových situacích, jak komunikují s pacientem, lékařem, rodinou pacienta. Umožní sledovat interpersonální vztahy atd. Ovšem celý výzkum může být ovlivněn skutečností, že sledované všeobecné sestry mohou pozměňovat skutečnost, chovat se nepřirozeně. Vhodnou strategií pak je prodloužení doby pozorování, kdy se postupně vracejí ke svým stereotypům.

Nezúčastněné pozorování

Pozorovatel je při nezúčastněném pozorování posuzovatelem, je oddělen od situace (neúčastní se jí) a používá předem zvolený soubor znaků a jejich kategorií, do nichž zařazuje a kóduje jednotlivé elementární jevy – výroky, chování nebo činnosti. Hlavní výhodou je neovlivnění výzkumu citovou angažovaností pozorovatele, naopak je obtížné zjistit přesné projevy, názory a vnímání účastníků. Pozorování je postaveno na přesných pravidlech a je provedeno pozorovatelem, který je vybaven záznamovým archem, který je vodítkem pozorování a zároveň slouží k zaznamenávání pozorované skutečnosti. V kvalitativním nezúčastněném pozorovaní se snažíme pomocí protokolu získat nejširší záznam toho, jak se pozorovaní projevují (komunikace včetně chování – haptika, gestika, jednání; úprava zevnějšku; chronemika – nakládání s časem).

Charakteristika kvalitativního nezúčastněného pozorování

• Pro dodržení odstupu a neutrálního přístupu minimalizovat interakci pozorovatele s účastníky výzkumu (snaha o minimalizaci ovlivnění pozorovatele pozorovanými osobami).
• Umístění a chování pozorovatele by mělo být co nejvíce nenápadné.
• Přístup se často uplatňuje po zúčastněném pozorování, kdy se zjistilo, co by se mělo přesně pozorovat.
• Obvykle je forma nezúčastněného pozorování cíleněji zaměřena na určité způsoby chování, než je tomu u ostatních metod kvalitativního výzkumu.⁵⁷

Záznam dat při pozorování

Záznam informací z pozorování by měl zachytit všechny detaily, protože i sebemenší zkušenost může být důležitá pro výsledek výzkumu. Při pozorování si výzkumník (pozorující) zaznamenává potřebné informace do záznamového archu. Současně si své postřehy, myšlenky nebo informace dokreslující atmosféru může zapisovat do deníku. Tyto terénní poznámky (z anj. originálu field notes) mohou zvyšovat důvěryhodnost výzkumné zprávy. Významnou roli plní v interpretaci dat, kdy mohou vysvětlit či ozřejmit zjištěné poznatky, nebo je zasadit do širšího kontextu.

Neexistuje žádná univerzální předloha, jak by měly terénní poznámky vypadat, nebo jak by se měly psát. Podstatné je, aby badatel zapisoval pozorované interakce, přepis rozhovorů, své náhlé nápady atd. Badatel by neměl podlehnout představě, že později si na dění vzpomene, není tomu tak, protože sesbíraných dat je většinou velké množství s ohledem na cíl výzkumu a může tak dojít k opomenutí drobných skutečností, které mohou následně ovlivnit jeho výsledek.⁹ Velmi nebezpečným je zpracovávání zápisků do zprávy s větším časovým odstupem, kdy si výzkumník v rámci tzv. vzpomínkového optimismu může prožitou zkušenost idealizovat, či ji na základě svých prožitků a dojmů měnit.

Rozhovor v kvalitativním výzkumu

Rozhovor (interview) patří mezi nejobtížnější a současně nejvýhodnější metody pro získávání kvalitativních dat. Vedení rozhovoru vyžaduje od výzkumníka specifické dovednosti, citlivost, koncentraci, interpersonální porozumění a disciplínu.⁵¹⁰ Kvalitativní rozhovor není pouze sběrem dat, ale může mít i intervenční charakter, proto je vhodné, aby tazatel nabídl dotazovanému možnost dodatečného kontaktu.⁵

V celém procesu získávání dat metodou rozhovoru je důležitá důsledná příprava na setkání a rozhovor, vedení vlastního dotazování, přepis a reflexe rozhovoru, analýza dat a vypracování výzkumné zprávy.⁹

Dle míry strukturace lze vedení rozhovoru rozdělit do tří základních skupin:

• nestrukturovaný rozhovor;
• polostrukturovaný rozhovor;
• strukturovaný rozhovor.

S ohledem na hlavní cíl publikace a dostupnost informací o typech rozhovorů, budou další informace prezentovány ve stručné podobě (viz tabulka 3). Čtenáře s hlubším zájmem o problematiku odkazujeme na citovanou literaturu.

Tabulka 3 Typy rozhovorů

Typ	Příklad využití a modelové otázky		Výhody	Nevýhody
NESTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR (Miovský, 200610, Hendl, 20165)		Otázky o fázi života: Můžete mi říct více o době, kdy jste se seznámil s Vaší manželkou? Můžete mi říct více o době, kdy jste pracoval v divadle? Otázky o určitém tématu: Můžete mi vyprávět o Vašich dětech? Otázky ke specifické, již zmíněné situaci: Zmínila jste o tom, že Váš manžel přišel o práci. Můžete mi prosím podrobněji pospat, co se stalo? Prozkoumání vyprávění pro vyjasnění argumentace: Můžeme se vrátit k situaci, kdy jste se cítila bezradně? Otázky ke zkušenostem někoho jiného nebo k přenesené znalosti: Můžete si vzpomenout na situaci, jak zvládala Vaše manželka nedostatek financí v rodině?	flexibilita, zejména pro výzkumníky, kteří se nebrání improvizaci a zároveň jsou schopni kreativně rozvíjet rozhovor možnost maximálního přizpůsobení strategie vedení rozhovoru různým lidem → nejdříve výzkumník zjistí komunikační vzorce dotazovaného, a těm se následně přirozeně přizpůsobí rozhovor minimální úroveň strukturování nutí dotazovaného, aby sám více strukturoval; ze způsobu, jak dotazovaný vypráví (slovní obraty, vulgarismy atd.) můžeme usuzovat na další možné charakteristiky či na prostředí, ve kterém dotazovaný žije	nevýhody obvykle objevíme až ve fázi zpracování a analýzy dat → jedná se zejména o nesourodost materiálu (odlišení od techniky kladení otázek, pořadí otázek, různý slovník, různá délka a bohatost výpovědí atd.), která může způsobit, že tazatel se v různosti materiálu nedokáže zorientovat a nebude schopen najít vhodný způsob pro zpracování a vyhodnocení dat při vedení rozhovoru nezkušeným tazatelem může dojít k narušení základní linie danou nevhodnými otázkami, které se následně příliš rozbíhají do velké tematické šíře, výsledkem je velké množství materiálu, který však nekoresponduje s cílem studie
POLOSTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR		U polostrukturovaného rozhovoru je definováno tzv. jádro rozhovoru, tj. minimum témat a otázek, které má tazatel za povinnost probrat. Tazatel tak má určitý stupeň jistoty, že všechna témata budou skutečně probrána. Je vhodné, aby si tazatel ověřoval odpovědi dotazovaného, aby se zamezilo nepochopení a následně nesprávné interpretaci získaných dat.	eliminace nevýhod strukturovaného a nestrukturovaného rozhovoru možnost kombinace prvků nestrukturovaného a strukturovaného rozhovoru možnost pokládání doplňujících a upřesňujících otázek při vhodně vedeném polostrukturovaném rozhovoru je vyšší přesnost a výtěžnost, něž při klasickém strukturovaném rozhovoru	díky eliminaci nevýhod strukturovaného a nestrukturovaného rozhovoru jsou nevýhody minimální
STRUKTUROVANÝ ROZHOVOR (Hendl, 20165, Kutnohorská, 20097)		stojí na pomezí mezi dotazníkovými metodami a rozhovorem má pevně dané schéma, které je pro tazatele závazné a neumožňuje mu příliš změn či úprav pořadí otázek nelze měnit a často je taktéž stanoveno časové schéma, tj. časový prostor pro odpověď dotazovaného příprava strukturovaného rozhovoru je technicky nejnáročnější, jelikož vyžaduje precizní zvládnutí všech detailů není prostor pro improvizaci tazatel zaujímá nestranný postoj, působí neutrálně a výroky respondenta nehodnotí či nekomentuje	je možné tuto metodu chápat jako vylepšenou formu dotazníku, osobní kontakt tazatele a dotazovaného umožňuje získání validnějších dat je dobře kombinovatelný s kvantitativními metodami	omezený prostor tazatele pro rozvíjení například zajímavého nebo relevantního tématu, který vyplynul až při průběhu rozhovoru malý prostor pro uplatnění individuality tazatele se odráží v menším prostoru pro vyjádření účastníka příliš úzké vymezení otázek možnost různého výkladu otázek a různého porozumění zadání předem vytvořená struktura nemusí odpovídat potřebě dotazovaného vyjádřit svůj názor nebo postoj k dané problematice často vede k uniformním reakcím a odpovědím
FENOMENOLOGICKÝ ROZHOVOR (Hendl, 20165)		První rozhovor: je zaměřený na historii života dotazovaného. Používají se otázky JAK? Např.: Jak k tomu u Vás došlo? Druhý rozhovor: je zaměřený na získávání podrobností o zkušenostech dotazovaného, Například: rekonstrukce konkrétního dne spojeného s nějakou zkušeností → Popište svoji zkušenost s prací v divadle. Třetí rozhovor: je zaměřena na reflexi zkušeností dotazovaného, na smysl života a jeho směřování. Např.: Kam Váš život směřuje? Mezi jednotlivými rozhovory by měl být volný interval tři až sedm dní. Tazatel by se měl snažit doplnit detaily.	možnost rozkrytí „pozadí“ životního příběhu a stavu pacienta/dotazované osoby v rozhovoru schopnost identifikovat jinými metodami obtížně postihnutelné momenty a faktory ovlivňující život dotazované osoby, konkrétní situaci, na niž je rozhovor zaměřen	vysoká emoční i časová náročnost fenomenologický rozhovor by měl být realizován pouze opravdu zkušeným výzkumníkem

Fáze rozhovoru

Následující prezentované fáze rozhovoru jsou uvedeny pro lepší představu. V praxi však (s výjimkou strukturovaného rozhovoru) nemusí být hranice mezi jednotlivými fázemi pro vnějšího pozorovatele zřejmá, více viz tabulka 4.

Tabulka 4 Fáze rozhovoru upraveno dle Miovského¹⁰

Fáze rozhovoru	Činnosti
Přípravná a úvodní část rozhovoru	příprava otázek vyhledání vhodných účastníků studie informování potenciálně zkoumaných jedinců o výzkumu (účel, délka trvání, místo, podmínky výzkumu) zajištění pomůcek (diktafon, záznamový arch atd.) získání souhlasu dotazovaného s provedením rozhovoru navození atmosféry důvěry a motivování jedince k účasti na výzkumu
Vzestup a upevnění kontaktu	aktivní vytváření vhodných podmínek pro následující rozhovor a jeho účelný průběh sledování verbálních i nonverbálních projevů a jejich interpretace „naladění se“ na komunikační úroveň → přijatelnou pro všechny zúčastněné snaha o motivační působení tazatele plynulý, nenásilný a vhodně načasovaný přechod k jádru rozhovoru
Jádro rozhovoru	tvoří tematické okruhy spojené s cíli výzkumu a s výzkumnými otázkami intenzivní sledování účastníka studie (projevy únavy, napětí apod.) – zařazení preventivních a nápravných opatření – krátká změna tématu, přestávka, nabídnutí nápoje, dotaz na uspokojení biologických potřeb aj. vhodné rozložení různých témat
Závěr a ukončení	v praxi bývá někdy podceňováno vhodné ukončení rozhovoru (překotné ukončení nebo tzv. „hluché“ ukončení (např. bez rozloučení, shrnutí), vede k negativním pocitům k ukončení započatých témat a uzavření kontaktu s účastníkem důstojnou formou vyhradit dostatečný časový prostor ověření, zda otázky a průběh rozhovoru nebyly příčinou negativní změny prožívání dotazované osoby

Zásady pro vedení rozhovoru

V dostupné odborné literatuře neexistují žádná jednoznačná doporučení pro vedení efektivního rozhovoru, proto budou v následujícím textu uvedeny osvědčené obecné zásady dle Hendla⁵, které korespondují s informacemi o fázích rozhovoru:

• zajistit důkladnou přípravu a nácvik provedení rozhovoru;
• stanovit účel výzkumu, který následně určuje celý proces rozhovoru;
• vytvořit rámec, ve kterém se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem;
• vytvořit vzájemný vztah důvěry, vstřícnosti a zájmu, být citliví k pohlaví, k věku a kulturním odlišnostem dotazovaného;
• uvědomit si, že při přípravě a provedení rozhovoru nejsou otázky v rozhovoru totožné s otázkami výzkumnými;
• formulovat otázky jasným způsobem, kterému dotazovaný rozumí;
• klást vždy jen jednu otázku;
• otázky doplňovat otázkami sondážními;
• dávat dotazovanému jasně na vědomí, jaké informace jsou požadované, proč jsou důležité a jak rozhovor postupuje;
• naslouchat pozorně a odpovídat tak, aby dotazovaný poznal, že o něj výzkumník má zájem;
• nechat dotazovanému dostatek času na odpověď;
• udržovat neutrální postoj k obsahu sdělovaných dat, sbírat data, ale neposuzovat účastníka výzkumu;
• být pozorný a citlivý k tomu, jak je dotazovaný rozhovorem ovlivněn a jak odpovídá na různé otázky;
• zohlednit časové možnosti dotazovaného;
• být reflexivní, sebekritický, monitorovat sám sebe;
• po rozhovoru by měl výzkumník zkompletovat a zkontrolovat své poznámky, jejich kvalitu a úplnost.

Pro lepší pochopení vedení rozhovoru doporučujeme využít publikace Elhami A. & Khoshnevisan B. (2022)¹¹ a Muraglia, S., Vasquez, A. L., & Reichert, J. (2020).¹²

Záznam dat z rozhovoru v kvalitativním výzkumu

Rozhovory jsou obvykle zaznamenávány na audio záznam případně audiovizuální záznam (diktafon nebo video). Následně jsou získané záznamy přepisovány a analyzovány. Nevýhodou použití záznamového zařízení je fakt, že může vést k větší nervozitě obou zúčastněných. Dotazovaného může vést k větší dramatizaci vyprávění, protože se může domnívat, že sdělení by mělo být co nejzajímavější, a naopak dotazující může mít pocit, že by měl postupovat exaktně, což v konečném důsledku spíše společným aktivitám v rozhovoru uškodí.

Typy rozhovorů

Narativní rozhovor

Jedná se o specifickou podobu nestrukturovaného rozhovoru, jehož cílem je získání informací od jedince, který popisuje svoji životní zkušenost, zážitek, příběh aj. Narativní rozhovor obvykle začíná otevřenými otázkami, např: „Můžete mi říct, kdy jste poprvé měl podezření, že se jedná o závažné onemocnění, a co se od té doby stalo?“. Volné vyprávění by mělo odhalit subjektivní zkušenost, což pomocí přímého dotazování nejde. Tazatel by se měl vyvarovat přerušení hovoru, dokud se neobjeví jasné známky toho, že dotazovaný dokončil svůj příběh. Následně je vhodné dotazovaní, např: „Co se stalo tehdy…?“ nebo „Můžete říct něco více o…?“¹³

Fenomenologický rozhovor

Tento typ rozhovoru je specifickou podobou narativního rozhovoru, přičemž se jedná o tři různě postavené rozhovory. Blíže je popsán v tabulce č. 3, kde jsou uvedeny výhody i nevýhody daného typu získávání dat.

Etnografické interview

Etnografické interview je založeno na vedení rozhovoru se zkoumanou osobou, kdy výzkumník pokládá otevřené otázky vedoucí k proniknutí do hloubky zkoumaného jevu. Struktura a délka rozhovoru je na rozdíl od výše popsaných strukturovaných a polostrukturovaných rozhovorů odlišná, protože zkoumaný dostává dostatek prostoru pro vyprávění/zodpovězení otázek. Struktura rozhovoru se odvíjí dle informací, které výzkumník obdrží. Rozhovory je doporučováno vést v „příjemném prostředí“ pro zkoumaného (např. v jeho kanceláři, v domácím prostředí aj.), kdy i prvky prostředí mohou výzkumníkovi pomoci otevřít některá témata. Současně je nutné navázat osobní/přátelský vztah (ale pozor na příliš familiární jednání) se zkoumanou osobou a také využít cit pro „vychytání“ skrytých významů sdělení, které často poskytují odpovědi na výzkumné otázky. Metodu je možné využít jednorázově či opakovaně. Etnografické interview odpovídá např. na otázky týkající se vysvětlení významů zkoumaných jevů a jejich interpretací zkoumaným. Podrobněji např. Gavora.¹⁴

Historie života (life histories)

Jedná se o rozhovor s jedincem, který vypráví o svém životě. Historie života je používána v případech, kdy je záměrem zjistit více informací o kulturních konfiguracích. Při tomto typu přístupu je jedinec vyzván k vyprávění o jeho životě, zkušenostech, názorech atd. Vyprávění o životě je často doplněno o analýzu dopisů, deníků, dokumentů nebo rozhovory s přáteli jedince. Získávání takových informací je velmi časově náročné, někdy i řadu let.¹⁵ Příklad použití metody lze dohledat v publikaci Pastor-Bravo, Almansa-Martinez a Jimenez-Ruiz (2021).¹⁶

Focus group

Diskuze v ohniskové skupině je způsob, kterým se tazatel (tzv. moderátor) zaměřuje na účastníky sdílející určité společné charakteristiky (např. profesi nebo zkušenost/pacienti se stomií). Interakcí osob se společnými rysy ve skupině lze získat informace na požadované téma (tzv. ohnisko). Diskuse ve fokusní skupině (6-12 účastníků) obvykle trvá 90–120 minut. Menší skupiny jsou výhodnější pro komplexní a někdy kontroverzní témata. Menší ohniskové skupiny také dávají účastníkům více času vyjádřit své názory a poskytnout podrobnější informace. Účastníci ve větší ohniskové skupině přinášejí výhodu v rozmanitosti informací, ale často menší časový prostor pro vyjádření jednotlivce.

Základní pravidla při vedení focus group:

• posloupnost dotazů: od obecných otázek ke konkrétnějším;
• formulace otázek: používat otevřené otázky;
• složitost otázek: pokládat otázky jednoduché, které působí konverzačně a vystihují úroveň odbornosti účastníků, zohlednit velikost ohniskové skupiny;
• zpětná vazba: revidovat otázky na základě zpětné vazby, otestovat otázky, zda účastnící odpovídají shodně i po jiné formulaci otázky.

Všechny otázky by měly poskytnout odpověď na zkoumaný fenomén.⁴ Rizikem fokusní skupiny je skutečnost, že získaná data jsou zatížena systematickou chybou, která byla způsobena složením ohniskové skupiny nebo vedením rozhovoru.¹⁵

Seznam literatury

↑ 1. Coyne IT. Sampling in qualitative research. Purposeful and theoretical sampling; merging or clear boundaries? J Adv Nurs. 1997;26(3):623-630. doi:10.1046/j.1365-2648.1997.t01-25-00999.x.

↑ 2. Guha C, Viecelli AK, Wong G, Manera K., Tong A. Qualitative research methods and its application in nephrology. Nephrology (Carlton, Vic.) 2021;26(10):755-762. doi: 10.1111/nep.13888.

↑ 3. Tenny S, Brannan GD, Brannan JM, Sharts-Hopko NC. Qualitative Study. 2021 StatPearls Publishing, Treasure Island. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/29262162/. Accessed October 6, 2022.

↑ 4. Moser A, Korstjens I. Series: Practical guidance to qualitative research. Part 3: Sampling, data collection and analysis. Eur J Gen Pract. 2018;24(1):9-18. doi:10.1080/13814788.2017.1375091.

↑ 5. Hendl J. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 4th ed. Portál; c2016.

↑ 6. Bártlová S, Hnilicová H. Vybrané metody a techniky výzkumu zjišťování spokojenosti pacientů. 1st ed. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. c2000.

↑ 7. Kutnohorská J. Výzkum v ošetřovatelství. 1st ed. Praha, Grada; c2009.

↑ 8. Strauss AL, Corbin J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. 1st ed. Sdružení Podané ruce; c1999.

↑ 9. Švaříček R, Šeďová K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1st ed. Portál; 2007.

↑ 10. Miovský M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1st ed. Grada; 2006.

↑ 11. Elhami A, Khoshnevisan B. Conducting an Interview in Qualitative Research: The Modus Operandi. MEXTESOL Journal. 2022;46(1)1-7.

↑ 12. Muraglia S, Vasquez AL, Reichert, J. Conducting research interviews on sensitive topics. Illinois Criminal Justice Information Authority. 2020. Accessed July 22, 2022. https://icjia.illinois.gov/researchhub/articles/conducting-research-interviews-on-sensitive-topics/. Accessed July 22, 2022.

↑ 13. Anderson C, Kirkpatrick S. Narrative interviewing. Int J Clin Pharm. 2016;38(3):631-4. doi: 10.1007/s11096-015-0222-0.

↑ 14. Gavora P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno, Czechia: Paido; c2000.

↑ 15. Hendl J, Remr J. Metody výzkumu a evaluace. Praha: Portál; c2017.

↑ 16. Pastor-Bravo M del M, Almansa-Martínez P, Jiménez-Ruiz I. Postmigratory Perceptions of Female Genital Mutilation: Qualitative Life History Research. Journal of Transcultural Nursing. 2021;32(5):530-538. doi:10.1177/1043659620962570.