Teoretická východiska

2.1 Historie a současnost psychomotoriky v členských zemích EFP

Psychomotorika se vydělila z léčebné tělesné výchovy ve Francii ve 20. letech 20. století. Stavěla na tradicích v tanečních oborech, přirozeném tělocviku, gymnastice i pantomimě a pracovali s ní terapeuti, lékaři, sociologové a psychologové (Adamírová, 2003). Z Francie se její principy rozšířily do dalších zemí. Novotná a kol. (2010) doplňují, že v 60. letech 20. století se psychomotorika přenesla z oblasti terapie také do oblasti výchovy (představitelem této etapy byl Bernhart Acouturier). Jakou cestou se psychomotorika ubírala v jednotlivých zemích, uvádíme níže.

2.2 Evropské fórum psychomotoriky (EFP, European forum of Psychomotricity)

Evropské fórum psychomotoriky bylo založeno roku 1996 v Marburgu v Německu (spolková země Hesensko). Jeho hlavním cílem je podpora a rozvoj psychomotoriky v Evropě. Zabývá se vzdělávací, preventivní a terapeutickou praxí a vědeckým výzkumem na mezinárodní i národních úrovních. Zástupci jednotlivých členských zemí se každoročně scházejí na valném shromáždění. Činnost řídí prezídium tvořené pěti zvolenými členy. EFP má tři stálé komise – pro výchovu a další vzdělávání, pro vědu a výzkum a pro profesionální rozvoj. Organizuje různé akce – např. Studentskou akademii (každoročně), evropský kongres (jednou za čtyři roky), roku 2015 iniciovalo konání oslav Evropského dne psychomotoriky (každoročně 19. září) formou seminářů, praktických workshopů, otevřených akcí, přednášek apod. (Další informace jsou dostupné na https://psychomot.org/).

Na stránkách Evropského fóra psychomotoriky (EFP, online) je představena také historie, vzdělávání a další sdělení týkající se psychomotoriky v jednotlivých členských zemích. Některé informace pro ucelenější představu přebíráme, příp. odkazujeme na stránky konkrétní země.

Francie

Ve Francii byla psychomotorika známá již od začátku 20. století, ale její skutečné zavedení do praxe provedlo až v roce 1947 v nemocnici Henriho Roussellea oddělení profesora De Ajuriaguerra. První vzdělávání v této oblasti bylo zahájeno na popud Gisselle Soubiran v roce 1962. Zprvu šlo především o certifikaci profesionálů na medicínském poli, později se staly programy pro výuku psychomotoriky oficiální součástí francouzského kurikula. Velký vliv na vývoj psychomotoriky a zakotvení oblasti v oficiálním státním kurikulu vzdělávání měla Francouzská federace psychomotoriky (FFP), která vznikla v roce 1973 a která zastřešuje většinu profesionálních psychomotoriků zaměstnaných nebo provozujících vlastní praxi. Ve Francii je možné studovat obor „Psychomotorika“ na několika státních i soukromých univerzitách. Studium trvá tři roky (bakalářský studijní program) a studenti získají národní titul Diplôme d'Etat de Psychomotricien. Od roku 1995 je povolání psychomotorik zakotveno v oficiální knize Book IV of the Public Health Code. Kromě vzdělávání se psychomotorika prolíná i s dalšími oblastmi jako jsou např. výchova ke zdraví, zdraví a prevence zdraví, rehabilitace, terapie, terminální péče apod. Je určena pro všechny věkové skupiny od nejmenších dětí přes těhotné ženy a zdravotně oslabené jedince až po seniory. Je uskutečňována ve veřejných nebo soukromých organizacích zaměřených na vzdělávání (různé typy škol), lékařství nebo sociální služby.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2014/06/France_2.pdf.)

Německo

V Německu začaly být uplatňovány principy psychomotoriky v polovině minulého století. Průkopníkem byl ve Spolkové republice Německo (SRN) Ernest J. Kiphard, který vytvořil psychomotorický program pro děti s podezřením na psychické a motorické problémy. V roce 1941 byl Ch. Pfefferem představen pojem „psychomotorische Übungsbehandlung“. Tento pojem si poté vypůjčil právě Kiphard pro popis své terapeutické metody, kterou dále rozvíjel. Nyní najdeme v Německu několik konceptů, jejichž hlavními cíli jsou: terapie poruch pohybových dovedností jako součást vývoje osobnosti jedince, podpora rozvoje osobnosti pohybem, aplikace motorických přístupů při práci s dospělými, podpora sebe soudržností skrze salutogenetickou perspektivu. Psychomotorika je v Německu součástí vzdělání a rekreačních aktivit jak v soukromých sektorech, tak i ve školním prostředí. Je také nabízena starším lidem, v rehabilitačních programech i programech na prevenci zdraví. V posledních letech se provádí v Německu několik výzkumů, které mají sloužit jako podpora a zkvalitnění psychomotorických činností.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Germany.pdf.)

Rakousko

Psychomotorika v Rakousku je úzce spojena s psychomotorikou německou a se jménem Ernesta J. Kipharda. Ačkoli J. Kiphard a jeho spolupracovníci založili koncept psychomotorické výchovy již v 60. letech 20. století, zájem o psychomotoriku v Rakousku začal až na počátku 90. let, tedy přibližně 30 let poté. S počátky psychomotoriky v Rakousku se pojí jména jako Vera Stehno, Sepp Mundigler a Julika Ullmann. V Rakousku stále neexistuje žádné základní vzdělání v této oblasti ani žádná oficiální profese. Na některých univerzitách jsou ale obory, které nabízejí navazující a postgraduální studia v dané oblasti (např. Univerzita ve Vídni, Donau – Universität Krems). I přesto má více než 2 000 lidí kvalifikaci, kterou mohou používat při práci s lidmi všeho věku. V zemi funguje Rakouská asociace motopedagogiky (Aktionskreis Motopädagogik Österreich, akmö), která byla založena v roce 1993 právě na podporu psychomotoriky a která pořádá semináře pro odborníky, psychomotorické intervence pro skupiny dětí či prázdninové programy pro rodiny s postiženými dětmi. Další vzdělávání (kurzy) nabízejí různé asociace pro pracovníky pedagogických, terapeutických a sociálních profesí, kteří nabyté znalosti a zkušenosti dále uplatňují v prevenci, vzdělávání, reedukaci, rehabilitaci a terapii v různých typech škol, v psychiatrii, poradenských centrech a v soukromých praxích.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Austria-1.pdf.)

Švýcarsko

Psychomotorika se v kantonech ve Švýcarsku vyvíjela od 60. let. Ve francouzsky mluvící oblasti se psychomotorika objevila v roce 1964 na přednáškách na univerzitě v Ženevě. Další rozvoj byl zaznamenán především díky dětským lékařům. Od roku 1970 byla terapeutická psychomotorika klasifikovaná jako povolání v nápravném vzdělávání (obor spojený se školami i medicínou). V roce 1972 vznikla z podnětu 34 bývalých studentek Ženevské univerzity Švýcarská asociace (Swiss Association of Psychomotor Therapists), která se snaží o zvýšení povědomí veřejnosti o práci psychomotorických terapeutů. Pro výkon tohoto povolání je zapotřebí mít ukončenou střední školu, absolvovat kurz a mít praxi v sociálním oboru. Jsou nabízena i tříletá studia na dvou univerzitách ve Švýcarsku (Ženeva, Curych), která jsou plně podporovaná a uznávaná státem. Ve studiu jsou zahrnuty předměty z oboru psychologie a medicíny, aby byl obor co nejvíce komplexní. Psychomotorika se nejvíce využívá u dětí, které trpí nedostatkem pozornosti, problémy s učením, problémy se sociálním chováním či nedostatkem sebevědomí, ale také u dospělých.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2011/06/Switzerland.pdf.)

Belgie

Belgie je po psychomotorické stránce rozdělena na dvě části – první mluvící francouzsky a druhou mluvící nizozemsky. Ve frankofonní části má psychomotorika své kořeny v roce 1962, kdy se vyskytla možnost vystudovat dvouletý obor pro speciální pedagogy, přičemž jeden rok z toho bylo možné studovat přímo psychomotoriku. V dalších letech docházelo k různým změnám na poli psychomotoriky, zasahovala do dalších vzdělávacích oborů. Od roku 1980 bylo možné psychomotoriku studovat jako samostatný obor. V roce 1989 vznikla Belgická profesionální unie psychomotoriků ve francouzsky mluvící části Belgie (Belgian Professional Union of French-speaking Psychomotricians). V roce 2002 byla zavedena pozice „učitel psychomotoriky v mateřské škole“. Dnes se lidé mohou vzdělávat v psychomotorice na bakalářském stupni, a to buď v samostatném oboru, nebo v rámci specializace v psychologii. V nizozemské části země vývoj psychomotoriky začal mezi lety 1962-1964, kdy byl obor používán na katolické škole v Lovani jako součást specializace pro studenty psychologické terapie. V roce 1966 vznikla Vlámská asociace psychomotorických terapeutů (Vlaamse Vereniging van Psychomotorisch Therapeuten). Neziskovou organizací se stala v roce 1971. Dnes lze psychomotoriku v rámci specializace studovat na pětiletém oboru rehabilitace nebo na magisterském stupni oboru kineziologie.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Belgium.pdf.)

Nizozemí/Holandsko

V Nizozemí/Holandsku sahají kořeny psychomotoriky do začátků 20. století, kdy se pohyb a gymnastika využívaly v rámci psychiatrických terapií. Po druhé světové válce byla v psychiatrických léčebnách zavedena pohybová terapie a v roce 1960 byla založena Nizozemská asociace pohybové terapie (Nederlandse Vereniging voor Bewegingstherapie). V roce 1967 později došlo ke změně názvu na Nizozemskou asociaci pro psychomotorickou terapii (Nederlandse Vereniging voor Psychomotorische Therapie, NVPMT). Ta se v roce 2005 spojila s kreativními terapeuty a přejmenovali se na Federaci zážitkové a neverbální terapie (Federation of Experiential and Nonverbal Therapeutical Professions). Členové musí splňovat podmínku alespoň 5 let praxe. V roce 1960 byl zahájen tříletý soukromý vzdělávací kurz pro psychomotorické terapeuty, určený především pro učitele tělesné výchovy. V roce 1992 začala Univerzita aplikovaných věd ze Zwolle nabízet bakalářský a později i magisterský program v oblasti psychomotoriky, který je oficiálně uznán Ministerstvem vzdělání, kultury a vědy. Psychomotoričtí terapeuti jsou členy multidisciplinárních léčebných týmů, které pracují s klienty všech věkových skupin v psychiatrických zařízeních, ústavech pro lidi s mentálním postižením a ústavech pro lidi s tělesným postižením či kombinovanými hendikepy.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Netherlands-1.pdf.)

Portugalsko

Psychomotorika v Portugalsku vycházela v 80. letech minulého století z vysokoškolského studia tělesné výchovy. V 90. letech se postupně od pohybového vzdělávání separovala a začala se vyvíjet jako samostatný tříletý bakalářský obor. Nyní se dá získat v bakalářském studiu diplom z psychomotoriky na pěti univerzitách. V Portugalsku existuje od roku 2000 Portugalská asociace psychomotoriky (The Portuguese Association of Psychomotricity, APP), což je profesionální asociace na národní a mezinárodní úrovni, která se zabývá vědeckými a profesními cíli psychomotoriky. Hlavními intervenčními metodami jsou relaxační techniky, tělesné vědomí, expresivní terapie, hravé aktivity, terapeutická rekreace, adaptivní motorické aktivity a vědomé motorické činnosti spojené se symbolickou činností. Psychomotoričtí terapeuti pracují v soukromém i státním sektoru a v mnohých oborech, které uplatňují tyto činnosti v práci se všemi věkovými skupinami. Portugalsko patřilo v roce 1996 k zakládajícím zemím Evropského fóra psychomotoriky (EFP).

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Portugal-1.pdf.)

Španělsko

Do Španělska se psychomotorika dostala v 70. letech díky francouzským knihám. Nejvíce zaujala učitele, a to především předškolního vzdělávání. Od konce 70. let tak začala soukromá centra nabízet vzdělávací kurzy v oblasti psychomotoriky. Od roku 1991 vznikaly asociace sdružující různé formy povolání, které využívaly psychomotoriku v praxi. V roce 1998 se tyto asociace spojily a vznikla Spanish Federation of Associations of Psychomotricians. Oficiální povolání v oboru psychomotoriky neexistuje, ale na trhu jsou nabízeny různé psychomotorické kurzy. Samostatné vzdělání v oboru psychomotoriky ve Španělsku také není, avšak mnohé univerzity nabízejí v rámci různých oborů, ať už učitelských či terapeutických, předmět psychomotorika.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Spain-1.pdf.)

Itálie

V Itálii se psychomotorika začala rozšiřovat v 70. letech minulého století. Využívala modelu francouzské školy. Její šíření však mělo různé cíle a profesní zájmy. V roce 1987 se podařilo italské asociaci Associazione Unitaria Psicomotricisti Italiani sjednotit teoretické i praktické profesionály v oboru a vytvořit definitivní profil profese. Postupem času vznikaly další asociace s cílem sdružování škol a institucí zabývajících se psychomotorikou a vytvořením směrnic jejích cílů a záměrů. Psychomotorikou se zabývali nejen speciální pedagogové, ale také fyzioterapeuti. V současnosti jsou v Itálii vzdělávací programy zaměřené na psychomotoriku pouze v soukromých školách. V roce 2012 bylo uznáno zákonem povolání psychomotorik. Psychomotorika je akceptována v případě provozování odborné praxe, nikoliv však jako vzdělávací obor. Nedílnou podmínkou výkonu povolání je členství v některé psychomotorické asociaci. Psychomotorika má v Itálii obrovské využití v oblasti zdraví, prevence, vzdělávání, převýchovy a výzkumu a uplatňuje se u všech věkových kategorií. Služby jsou nabízeny jak v soukromých, tak státních sektorech.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2011/06/Italy.pdf.)

Řecko

Do Řecka se psychomotorika dostala v roce 2002 díky spolupráci profesorů Renate Zimmer a Antonise Kambase, kteří až do roku 2006 pořádali nespočet seminářů na řeckých institucích a vysokých školách (především pro posluchače učitelství tělesné výchovy a mateřských škol). Tito posluchači poté principy psychomotoriky převáděli do své vlastní praxe. Stále neexistuje samostatné vzdělání v této oblasti, ale psychomotorika je zařazena do studijních předmětů budoucích učitelů. Od roku 2008 jednou ročně, pod záštitou Vědecké psychomotorické asociace Hellas (založena 2002), vychází European Psychomotricity Journal, jediný vědecký časopis s termínem psychomotorika v názvu. V roce 2017 byla založena Asociace psychomotoriky (Psychomotor Association Hellas) a zároveň také v tomto roce vstoupilo Řecko do EFP.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2019/09/Situation-of-the-profession_Greece.pdf.)

Dánsko

Dánsko je nejstarší zemí s tradicí psychomotoriky. První škola byla založena v roce 1943 Gerdou Alexander. Jednalo se o tříleté formální vzdělání. Od roku 1982 se mohli studenti vzdělávat v soukromých institucích a získávat na studium granty od státu. V roce 1989 bylo státem soukromé vzdělávání uznáno jako oficiální a od roku 2002 jsou zřízeny bakalářské programy v oblasti relaxace a psychomotorické terapie v délce 3,5 roku na dvou veřejných institucích. Vystudovaní odborníci pracují v odvětvích prevence, vzdělávání, převýchovy, terapie a rehabilitace pro dospělé, děti a mládež, a to ve školních a mimoškolních zařízeních, poradenských organizacích, ústavech, sdruženích pro seniory, léčebných zařízeních apod. Dánská asociace psychomotoriky (Danish Association of Psychomotricity, DAP) byla založena v roce 1978. Dánsko bylo jedním ze zakládajících členů Evropského fóra psychomotoriky v roce 1996.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Denmark.pdf.)

Finsko

Finská psychomotorika je úzce spjata s německou. V roce 1975 uspořádal Ernest J. Kliphard workshop na finské Jyväskylä University a od té doby až dodnes využívají mnozí odborníci jeho pojetí. Pojem psychomotorika se ve Finsku dostal do podvědomí až v 90. letech minulého století, kdy stejná univerzita uspořádala týdenní kurz pod vedením motologa Michaela Passota. Většina finských specialistů získává psychomotorické vzdělání v Německu. Žádné přímé vzdělání ani profese v této oblasti ve Finsku neexistují. Ovšem psychomotorika je součástí jiných vzdělávacích programů v rehabilitaci, vzdělání nebo sociálních oborech. V roce 1994 byla založena Finská asociace psychomotoriky (Finnish Association of Psychomotricity), což urychlilo šíření psychomotoriky. Asociace pracuje především na rozvoji a podpoře ve vzdělání a v rehabilitaci. K Evropskému fóru psychomotoriky se Finsko připojilo v roce 1997.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2012/10/Finland-1.pdf.)

Česká republika

V České republice se začala psychomotorika uplatňovat až v 90. letech 20. století, a to díky doc. Jiřině Adamírové, která se s ní seznámila na zahraničních seminářích. Spolu s Českou asociací Sport pro všechny (ČASPV), která se snaží přiblížit tělesnou výchovu a sport široké veřejnosti, začala psychomotoriku propagovat. Česká republika byla od roku 1996 mimořádným a od roku 2004 plnoprávným členem Evropského fóra psychomotoriky. Doc. Adamírová se stala se zakladatelkou a první předsedkyní komise psychomotoriky ČASPV a také první delegátkou EFP. Dalšími delegátkami EFP byly doc. Jitka Kopřivová a doc. Hana Dvořáková. V současné době naši republiku zastupuje Mgr. Daniela Jonášová. ČASPV akreditovala vzdělávací lekce pro instruktory psychomotoriky III. – I. stupně, pořádá vzdělávací akce a workshopy. Ve spolupráci s lektory z Pedagogické fakulty a Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity a případně dalšími subjekty od roku 2015 propaguje psychomotoriku formou otevřených workshopů v rámci Evropského dne psychomotoriky. Na vysokých školách je psychomotorika zařazena jako dílčí předmět do vzdělávání pedagogů v oblasti tělesné výchovy a u studijních oborů zaměřených na předškolní a mladší školní věk, speciální pedagogiku, vychovatelství, instruktory volnočasových aktivit apod. Je využívána v mateřských, základních a speciálních školách, ve sportovních klubech, při volnočasových aktivitách, v soukromých praxích, domovech pro seniory, v ústavech apod. u všech věkových kategorií. V České republice není samostatná psychomotorická profese uznána.

(Další informace: https://psychomot.org/wp-content/uploads/2011/06/Czech-Republic.pdf.)

2.3 Srovnání pojetí psychomotoriky na univerzitách v ČR

Stejně jako v celé Evropě je i v České republice na psychomotoriku nahlíženo z různých úhlů pohledu.

Základním partnerem pro Evropské fórum psychomotoriky v ČR je Česká asociace Sportu pro všechny (ČASPV), která již mnoho let vytváří pojící článek v oblasti psychomotoriky. V poslední době můžeme sledovat vývoj psychomotoriky také v rámci akademické obce, včetně využívání různých přístupů na některých univerzitách v ČR. Dle našeho názoru je právě tato kreativita zásadní pro pestrý vývoj psychomotoriky v rámci naší země a vzájemná výměna zkušeností a podpora jednotlivých pracovišť může být základem pro silnější lobby a vytváření pracovních míst například s bakalářským titulem Psychomotorik.

V rámci této publikace nabízíme stručné seznámení s aktivními spolupracujícími univerzitami a jejich zástupci pro oblast psychomotoriky.

Na pražské Pedagogické fakultě UK je psychomotorika zařazena formou předmětu do výuky studentů programu Učitelství pro MŠ a pro 1. stupeň ZŠ. V zásadě se jedná o pedagogický směr psychomotoriky, kdy je kladen velký důraz na využívání prvků psychomotoriky formou prevence v rámci pohybových aktivit dětí předškolního a mladšího školního věku. Garantem psychomotoriky je v současnosti doc. PhDr. Hana Dvořáková, CSc., která zároveň úzce spolupracovala s ČASPV a doc. Jiřinou Adamírovou, první propagátorkou psychomotoriky v ČR.

Psychomotorikou spojenou s terapeutickým směrem se zabývají na Katedře psychologie na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, kde hlavními osobnostmi v psychoterapeutickém přístupu jsou doc. PhDr. Běla Hátlová, Ph.D., a Mgr. Tereza Dvořáková (Louková), Ph.D. Na katedře pravidelně pořádají odborné konference, během nichž je možné se setkat s odborníky zabývajícími se jednotlivými směry psychomotoriky z celé Evropy.

Neméně důležitou součástí rozšiřování povědomí o psychomotorice v ČR je Katedra aplikovaných pohybových aktivit na Fakultě tělesné kultury UP v Olomouci. Zastřešující osobností je Mgr. Ondřej Ješina, Ph.D., který aktivně zapracovává psychomotoriku do praxe s dětmi a mládeží se specifickými potřebami, čímž výborně doplňuje výše uvedené psychomotorické přístupy v ČR.

Společným prvkem v brněnském pojetí psychomotoriky je pedagogický směr, tedy prevence u dětí předškolního a mladšího školního věku s přesahem do starších věkových období jedince. Zpravidla jde o formu předmětů či kurzů, seminářů a dalších osvětových akcí dle pracovišť jednotlivých akademiků. Na Fakultě sportovních studií MU je aktuálně hlavní šiřitelkou Mgr. Dagmar Heiland Trávníková, Ph.D. Na Pedagogické fakultě MU je psychomotorika nejvíce nabízena Katedrou tělesné výchovy a výchovy ke zdraví. Psychomotorikou se zde v současnosti zabývají Mgr. Jaroslav Vrbas, Ph.D., Mgr. Hana Šeráková, Ph.D., Mgr. Daniela Jonášová a další. V neposlední řadě jmenujme také významnou propagátorku psychomotoriky doc. PaedDr. Marii Blahutkovou, Ph.D., která aktuálně působí v Centru pohybových aktivit na VUT Brno.

V rámci naší republiky se můžeme setkat s psychomotorikou na vysokých školách také v dalších univerzitních městech, jako je Ostrava, České Budějovice, Liberec aj. Zde již ovšem není vyvíjena tak zásadní aktivita, která by směřovala k propagaci a inovacím v rámci dané problematiky. Z tohoto důvodu je nezmiňujeme podrobněji.

2.4 Oblasti psychomotoriky

V rámci Pedagogické fakulty MU se obsah a využití psychomotoriky přiklání dle mezinárodního dělení k tzv. pedagogické větvi, která se opírá o možnosti aplikace psychomotorických aktivit zejména v MŠ a na 1. stupni ZŠ. Obsah psychomotoriky se v tomto pojetí dělí do tří oblastí (kompetencí) – osobní, materiální a sociální (společenské). Podle Adamírové (2003) je hlavním úkolem v oblasti osobní naučit se vnímat vlastní tělo, rozumět mu, umět prožívat sebe sama, dokázat s tělem správně zacházet, pečovat o něj a být s ním spokojen. Materiální oblast se snaží o zlepšování chápání a vnímání materiálního světa kolem nás a schopnost s ním zacházet. Sociální (společenská) oblast klade důraz na různé roviny vnímání ostatních, komunikaci s nimi, chápání, respekt, pomoc a zvládání společné činnosti.

Aby bylo možné lépe pochopit a využívat vybrané psychomotorické aktivity uvedené v praktické části této publikace, je třeba tyto oblasti blíže charakterizovat. Je však nutné upozornit na fakt, že v mnoha psychomotorických aktivitách se tyto oblasti (kompetence) prolínají, podobně jako v běžném životě.

Osobní oblast

V osobní oblasti, jejímž cílem je správně porozumět svému tělu a naučit se jej efektivně ovládat, vymezujeme tři základní hlediska:

  1. fyziologické – vnímání vlastního těla a funkce jeho orgánů (fyzické zkušenosti s tělesným schématem, vnímáním vlastního těla, zmapováním velikosti těla i jeho částí, klidovou pozicí i polohami v pohybu, smyslovým vnímáním, napětím a uvolněním, pohybovou kontrolou, vnímáním vnitřních orgánů – např. změnami srdeční frekvence apod.),
  2. rozumové – podpora rozumového poznání vlastního těla, pojmenování částí těla (kognitivní zkušenosti z oblasti znalostí těla a jeho částí, s chápáním těla a procesů v něm, s identifikací s vlastním tělem apod.),
  3. citové – citové prožívání a postoj k vlastnímu tělu a sobě samému (emocionální zkušenosti týkající se citu pro tělo, prožití těla, vědomí těla, vnímání pocitů a citů a jejich vyjádření, kontroly afektů apod.).

Je důležité rozvíjet vnímání sebe sama ve vztahu k materiálnímu i sociálnímu světu.

Materiální oblast

Dílčím úkolem materiální oblasti je seznámení s prostředím, předměty, jejich vlastnostmi, možnostmi a způsoby využití. Cílem je umět vnímat a chápat materiální svět kolem sebe a dokázat s ním zacházet, podřizovat se mu, ale také jej podřídit svým potřebám. Základem je získávání informací o velikosti, tvaru, barvě, hmotnosti, charakteristice povrchu (hladké, drsné, měkké, tvrdé atd.). Důležité je také chápat možnosti jak s předměty manipulovat, jak je ovládat a jaký způsob pohybu je na nich možné použít.

Pro rozvíjení kompetencí v materiální oblasti mohou sloužit všechny předměty kolem nás: předměty běžného života, přírodní materiály, tělocvičné pomůcky, náčiní a nářadí, pomůcky výtvarné a hudební, speciální psychomotorické pomůcky (balanční plochy, pedala apod.).

Oblast sociální

Základem v této oblasti je rozvoj sociálního chování člověka prostřednictvím pohybu. Cílem je naučit jednotlivce správně vnímat ostatní, rozvíjet schopnost navazovat kontakt se skupinou, být platný pro skupinu správným vyhodnocením situace a efektivním jednáním pro prospěch skupiny, věřit skupině, zprostředkovat vnímání druhých, umět se prosadit, ale také přizpůsobit, dokázat se zařadit ve skupině a být nápomocen zvládat společné činnosti.

Předškolní věk je ideálním prostředím pro navazování kontaktů ve skupině pomocí společných pohybových aktivit. Můžeme jednoduše rozeznávat charakteristiky jednotlivých dětí a jejich zařazení ve skupině. Totéž platí při využití psychomotorických aktivit na 1. stupni ZŠ. U dospělých se více než pohyb v komunikaci ve skupině používá řeč, ale rozhodně platí pravidlo, že při společné pohybové aktivitě se ukazují další činitele chování a jednání, jež se pouze při verbální komunikaci neprojeví.

Důležité pro skupinové činnosti je vymezení a dodržování pravidel, kterým se musí podřídit každý jedinec ve skupině. Psychomotorické činnosti jsou nesoutěžního charakteru, nikdo není ze hry vylučován, základem je snaha podpořit spolupráci ve skupině, vytvářet možnosti, aby i slabší jedinci mohli splnit úkol v rámci skupiny.

2.5 Tradiční a netradiční pomůcky v psychomotorice

V psychomotorických aktivitách často využíváme různé pomůcky – nářadí a náčiní.

Rozdíl mezi nářadím a náčiním je značný, proto předkládáme základní charakteristiky obou typů pomůcek:

Nářadí je součástí vybavení tělocvičen. Cvičenci cvičí na nářadí a nemohou jím během cvičení manipulovat, protože je pevně ukotveno k podlaze, stěně nebo stropu tělocvičny. Mezi hlavní nářadí řadíme kozu, bednu, hrazdu, bradla, kruhy, kladinu a další, mezi vedlejší např. šplhadla, lana, žíněnky, lavičky, trampolíny, gymnastický koberec atd.

Náčiním rozumíme takové předměty, se kterými při cvičení manipulujeme. Cvičenec cvičí s náčiním – může ho nosit, zvedat, házet a chytat, vrhat atd. Příkladem náčiní jsou švihadla, míče, obruče, padák, šátky, víčka od PET lahví, pedala, gymbally, lana na přetahování a další (R. Žáček, V. Janoušek, 1961, Pachlová, 2011).

V dostupné literatuře se autoři často zmiňují o tradičním a o netradičním náčiní. Jaké náčiní si ale pod těmito pojmy můžeme představit?

V běžné tělocvičné praxi jsou za tradiční náčiní považovány takové pomůcky, které jsou historicky spjaté s tělesnou výchovou a nejmasovějšími sportovními disciplínami. Jsou výbavou každé tělocvičny: švihadla, míče, obruče, krátké tyče, kužele, lana, šátky a stuhy apod. V současnosti mezi tyto tradiční pomůcky můžeme nově zařadit také např. hokejky.

Ostatní využívané náčiní je označováno jako netradiční. Do této skupiny můžeme zařadit např. padák, drátěnku, molitanové kostky, balanční pomůcky, kolíčky, deky, noviny, náčiní vyrobené cvičenci atd. (Pachlová, 2011).

Podle Adamírové (2003) využíváme v psychomotorice pomůcky typické (tj. výše uvedené tradiční) a netypické (tj. netradiční – předměty denní potřeby a specifické pomůcky průmyslově vyráběné a určené pro psychomotoriku – padák, pedala, chůdy apod.).

Asi nejznámější a nejpoužívanější psychomotorickou pomůckou je padák. Má tvar kruhu s otvorem nebo bez otvoru uprostřed. Může, ale nemusí být po obvodu opatřen úchytkami. Velikost padáku je dána jeho průměrem – nejvíce se používají padáky o průměru 3–5 metrů. Velikost volíme podle prostorových možností a počtu cvičenců. Je vyráběn z různých materiálů – nejčastěji z padákoviny nebo šusťákoviny. Novější typy padáků mohou být i čtvercového nebo obdélníkového tvaru, velké i malé.

Velmi zajímavou pomůckou pro děti (a nejen pro ně) jsou různě velká pedala, určená jak pro jednotlivce, tak pro dvojice či trojice. Cvičenci na nich rozvíjejí rovnováhu, koordinaci, cit pro tlak, pohyb a spolupráci. Při používání těchto pomůcek dbáme na bezpečnost – cvičenci si navzájem poskytují dopomoc a záchranu. Podobně poutavé jsou také např. chůdy nebo vozíky.

Nejpoužívanějšími netradičními pomůckami – předměty denní potřeby – jsou patrně víčka od PET lahví, která poutají pozornost svojí barevností, noviny, které mají mnohočetné využití v různých psychomotorických aktivitách, kelímky od jogurtů ve spojení s míčky a další, na pořízení zpravidla finančně nenáročné, pomůcky.

2.6 Zásady a pravidla psychomotorických cvičení

Mohlo by se zdát, že pro základní seznámení stačí popsat obecné zásady v pedagogice vycházející například z J. A. Komenského, ale pro lepší vnímání a uchopení psychomotorických aktivit je nutné některé z těchto zásad upřesnit a specifikovat ve vztahu k cílům psychomotoriky.

Není tedy naším cílem popsat zde obecné zásady, ale zaměříme se zejména na pravidla, která jsou spojena se specifickým přístupem v psychomotorických aktivitách.

Současně upozorňujeme, že se v rámci dělení psychomotoriky na pedagogickou a psychoterapeutickou větev věnujeme převážně aktivitám souvisejícím s prevencí, tj. pedagogické větvi.

  1. Psychomotorika není založena na základech soutěživosti, ale na prožitku z pohybu.
  2. Před každou novou aktivitou je vhodné, aby se děti shlukly kolem lektora a povídaly si o následujícím úkolu s přiměřenou motivací k věku. Aktivitu je možné přiblížit názornou ukázkou (tím ale může dojít k ovlivnění vlastního provedení).
  3. Při realizaci se nikam se nespěchá, protože spěch neumožňuje prožitek a narušuje pohodu.
  4. Navrženou aktivitu řeší děti samostatně, ve dvojici nebo ve skupině, ale vždy iniciativně.
  5. Po každé hře či psychomotorické činnosti se děti opět shluknou a probírají své prožitky a pocity.
  6. Děti musí vycítit, že jsou jejich nápady přijímány a názory respektovány. Je to velice důležité obzvlášť pro zpětnou vazbu (reflexi).
  7. I neúspěch je při zacházení s určitou pomůckou přínosný, neboť učí dítě reagovat na vzniklou situaci a řešit ji.
  8. K seznámení s novými pomůckami se přistupuje bez velké organizovanosti. Raději necháváme volnou chvilku, aby měly děti dostatek času na seznámení se s materiálem.
  9. Učitel obměňuje co nejvíce situace se stejnou pomůckou a nabízí nové varianty, koriguje chování a jednání dětí. Stojí stranou aktivity (ale může se i aktivně zapojit v rámci role), nepřikazuje, ale může poradit tam, kde je to zapotřebí.
  10. Je důležité, aby byl učitel dobře připravený a měl promyšlené různé varianty a možnosti řešení. Dětská fantazie je neomezená.
  11. Posuzování pohybových pokroků je důležité provádět jen na individuální úrovni každého dítěte, ne v porovnání s ostatními. Je třeba podporovat každé dítě, i za minimální pokrok, nápad, iniciativu ho pochválit a slabosti nezvýrazňovat.
  12. Hravost a pestrost charakterizují celý výchovný proces.
  13. Psychomotorické učení začíná na tělesné, duševní a společenské úrovni a je orientováno vývojově.

2.7 Psychomotorika v hodinách tělesné výchovy

Psychomotorika nenahrazuje tělesnou výchovu, ale je její součástí a doplňkem běžných pohybových aktivit (Blahutková a kol., 2017). Žáci se přirozeně učí komunikaci a spolupráci s vrstevníky při plnění společných pohybových úkolů, poznávají a vnímají své tělo, získávají nové poznatky o předmětech v okolí. K pohybu jsou motivováni zábavnou formou a prožívají při něm spontánní radost, určitou svobodu projevu a vlastní proces tvořivosti.

Hodina tělesné výchovy má svoji strukturu, kterou tvoří několik částí. Prvky psychomotoriky lze zařadit do každé z nich. Je však důležité mít na paměti, že prožitek by měl být součástí pohybového výkonu. Proto není vhodné sestavit hodinu tělesné výchovy pouze z psychomotorických aktivit bez využití dalších metod pro rozvoj tělesné, psychické a sociální stránky dětí.

Pro naše potřeby využíváme členění hodiny tělesné výchovy podle Mužíka, Šerákové a Janoškové (2019, online).

Publikace – Abeceda pohybové aktivity dětíhttps://is.muni.cz/do/rect/el/estud/pedf/js19/abeceda/web/pages/kapitola3.html
  1. Úvodní část
    je dělena na formální neboli organizační část a přípravnou část – rušnou a průpravnou. Záměrem formální části je sdělení cíle hodiny a motivace žáků. Jako motivaci můžeme výborně využít psychomotorické pomůcky a příběhy. V rušné části můžeme aplikovat psychomotorické hry bez pomůcek nebo s pomůckami, pomocí nichž zahřejeme a připravíme organismus k následnému rozcvičení. Příkladem zařazených činností mohou být honičky (žáci vypadávají, ale po splnění náhradního úkolu se opět vracejí do hry), běhací hry s přenášením pomůcek, dotyky nebo se spoluprací ve dvojicích, trojicích či ve skupinách apod. V průpravné části (rozcvičení) by měly být protaženy takové velké svalové skupiny, které budou nejvíce zatěžovány v hlavní části hodiny, a dále mohou být zařazena posilovací a kondiční cvičení. Rozcvičení propojené s psychomotorikou je nutné připravit a realizovat tak, aby korespondovalo nejen s pravidly běžného rozcvičení, ale i s pravidly psychomotoriky. Žáci by měli mít povědomí o účinku zvolených cviků. Příkladem rozcvičení bez náčiní může být např. cvičení „Zrcadlo“, kdy jeden žák předcvičuje a druhý ho napodobuje, nebo rozcvičení s pomůckami – např. novinami, kdy jeden žák „ovládá“ tělo druhého pomocí pohybů novinami.
  2. Hlavní část
    je zásadní částí hodiny. Může být zaměřena na nácvik, výcvik, nebo na obojí. V této části můžeme uplatnit širokou škálu nesoutěžních psychomotorických činností se zaměřením na:
    • nácvik nových či na zdokonalování již osvojených technik,
    • zvyšování kondice,
    • povědomí o vlastním těle a jeho možnostech,
    • spolupráci a komunikaci ve skupině,
    • objevování a získávání nových poznatků o vlastnostech a využití různých pomůcek a předmětů v okolí,
    • atd.
  3. Závěrečná část
    je tvořena částí relaxační a kompenzační a částí evaluační. Relaxace má za úkol zklidnit cvičence, uvolnit svalové a psychické napětí a je běžnou součástí psychomotoriky. Její zařazení zpravidla nečiní problémy ani v hodinách tělesné výchovy. Může probíhat bez náčiní nebo s náčiním (tácky, tenisáky, víčka atd.), většinou za doprovodu příjemné relaxační hudby. Příkladem zařazené relaxace může být různé tvoření obrázků z pomůcek, masáže, protahování (válení se), odpočinek s dotykem pomůcek, protahování se ve dvojici – jeden žák protahuje druhého nebo lze opět využít například aktivitu „Zrcadlo“. Zpětnou vazbu můžeme zařadit buď přímo za konkrétní psychomotorickou aktivitu v průběhu hodiny, nebo ji můžeme ponechat právě do závěrečné části hodiny. V evaluační části, kromě stručného hodnocení naplnění cílů hodiny, s žáky probíráme jejich pocity při činnostech, příjemné i nepříjemné zážitky, nové poznatky a dovednosti. K tomu využíváme návodných otázek a necháváme žáky, podle jejich věku a komunikačních dovedností, volně diskutovat. Ctíme však základní pravidla komunikace a stejnou možnost vyjádření se všech zúčastněných.

Výběr psychomotorických činností, stejně jako použitých pomůcek, musí být předem důkladně promyšlený. Děti často pracují samostatně, podle vlastního uvážení a cítění, a učitel zůstává buď v roli koordinátora, nebo může být také účastníkem hry (Mužík, Krejčí, 1997).

Psychomotorické aktivity je možné mimo hodin tělesné výchovy zařadit také do ostatních vzdělávacích předmětů a volnočasových aktivit, ty se pak stávají zábavnějšími, barevnějšími, kreativnějšími a hravějšími.

2.8 Využití psychomotoriky u zdravotně oslabených osob

Protože je psychomotorika zaměřena na prožitek z pohybu, nikoli na samotný výkon, je vhodná také pro osoby se zdravotním oslabením. Vždy je však třeba zvolené aktivity přizpůsobit konkrétnímu oslabení, zdravotnímu stavu (psychickému i fyzickému), schopnostem a dovednostem jedince či skupiny. Věk není, z hlediska využití psychomotoriky, rozhodující, proto ji můžeme uplatnit u všech věkových skupin. Také řešení úkolů je zcela individuální a přizpůsobené schopnostem jedince, což je respektováno všemi zúčastněnými. Pro psychomotorické aktivity zdravotně oslabených jedinců platí tytéž zásady jako u jedinců bez oslabení: aktivity mají nesoutěžní charakter, jsou do nich zapojeni všichni účastníci bez zřetele na výkonnost, hráči nejsou vylučováni z aktivity a dostávají příležitost se vracet do hry např. po splnění náhradního úkolu či záchraně jiným z hráčů, účastníci se podílejí na aktivitách svými návrhy, způsoby zpracování, variantami apod., jednotlivým aktivitám je dopřán dostatečný časový limit atd.

U tělesně oslabených jedinců zařazujeme takové aktivity, které vycházejí ze základní motoriky. Pohyby lokomoční (chůze, běh, lezení, plazení) však např. u uživatelů vozíku nahrazujeme jízdou, jedinci používající k pohybu chodítka či berle mohou dané aktivity vykonávat s modifikacemi (např. vsedě na židli) apod. U nelokomočních aktivit (např. vnímání vlastního těla) lze pracovat v plném rozsahu či aktivity opět přizpůsobit.

U smyslově oslabených jedinců využíváme zvukových či světelných pomůcek pro lepší orientaci cvičenců, volíme takové prostředí, ve kterém může dojít k minimálním možnostem zranění, tj. hrací prostor ohraničíme či jinak zvukově či světelně vymezíme. U zrakově oslabených vybíráme aktivity, u kterých nedochází ke střetu hráčů apod. Volené aktivity lze orientovat na jiný než oslabený smysl, výběr aktivit je možný ze všech psychomotorických oblastí (osobní, společenská i materiální).

U mentálně oslabených jedinců volíme aktivity s jednoduchým zadáním tak, aby účastníci aktivity pochopili a byli schopni je absolvovat. Složitější pravidla zjednodušujeme podle aktuální situace a stupně mentálního oslabení. V některých případech, kdy nejsou jedinci schopni spolupracovat s ostatními účastníky, volíme zpočátku více aktivit zaměřených na osobní a materiální oblast a postupně, nenásilně, přecházíme ke společenské oblasti a potažmo ke spolupráci mezi zúčastněnými osobami.

V seniorské kategorii, ve které se zdravotní oslabení kumulují, zaměřujeme psychomotorická cvičení nejen na hluboký prožitek z pohybu ve skupině, ale také na zachování individuálních samoobslužných činností a vnímání těla. Nezařazujeme takové aktivity, které by mohly mít za následek např. pád či jiné zdravotní komplikace.

Psychomotorika je také vhodná pro osoby se specifickými poruchami učení a ADHD. Vhodným výběrem aktivit je možné na dané poruchy kladně působit. Např. u dětí s ADHD často dochází k nespolupráci s ostatními, na což můžeme zacílit psychomotorické aktivity a kooperaci mezi členy v dané skupině zkvalitnit. Inspiraci pro pohybové aktivity, včetně psychomotorických, a pro práci s dětmi se specifickými poruchami učení lze najít např. v elektronické publikaci Volnočasové pohybové aktivity pro všechny aneb IVČA skáče autorek Aleny Skotákové, Hany Šerákové, Hany Válkové, Šárky Maleňákové a Evy Valkounové (2020).

Publikace – Volnočasové pohybové aktivity pro všechny aneb IVČA skáčehttps://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/js20/IVCA_skace/web/index.html

2.9 Rešerše literatury z oblasti psychomotoriky

V rámci této kapitoly se autoři tradičně zaměřují na zhodnocení dostupných zdrojů ve vztahu k cíli práce (v našem případě k cílové skupině čtenářů). Níže vybrané studie se snažíme přiblížit zejména ve vztahu ke studiu psychomotoriky na pedagogické fakultě v rámci jednotlivých předmětů, k možnostem jejich dalšího využití, doplnění a prohloubení poznatků, na které se jen částečně zaměřujeme v této publikaci, případně které vynecháváme úplně, ale považujeme za důležité s nimi studenty seznámit.

Z historického hlediska je potřeba v prvé řadě uvést publikaci doc. Jiřiny Adamírové (2003). Její dílo se stalo vstupní branou pro chápání studia psychomotoriky v ČR. Nalezneme zde první nástin vymezení psychomotoriky, základní dělení na jednotlivé oblasti, které používáme dodnes. Z publikace je patrné, že autorka vychází z propojení psychomotoriky se zdravotní tělesnou výchovou, což určitým způsobem ovlivnilo její vývoj více k pedagogické větvi (dle dělení Evropského fóra psychomotoriky). Tato publikace dodnes ovlivňuje další autory v této oblasti v ČR.

ADAMÍROVÁ, Jiřina, 2003. Hravá a zábavná výchova pohybem: základy psychomotoriky. Praha: Česká asociace Sport pro všechny.

Další významnou českou autorkou z oblasti psychomotoriky je doc. Marie Blahutková. Jedna z jejích prvních publikací Psychomotorika, aneb, prožitek z pohybu (1995) může být inspirativní právě ve vztahu k prevenci v pedagogické větvi psychomotoriky a její náměty lze využít v rámci školních a mimoškolních aktivit.

BLAHUTKOVÁ, Marie a KOUBOVÁ, Jana, 1995. Psychomotorika, aneb, Prožitek z pohybu. Brno: Centrum pro další vzdělávání učitelů MU v Brně.

Do stejné skupiny publikací, které lze využít v rámci podpory praktických činností s dětmi, patří také následující publikace doc. Blahutkové a kolektivu (2017).

BLAHUTKOVÁ, Marie, KÜCHELOVÁ, Zuzana, NADOLSKÁ, Anna a SLIŽIK, Miroslav, 2017. Psychomotorika pro tebe. Brno: Akademické nakladatelství CERM. ISBN 978-80-7204-954-7.

Další publikace autorky jsou již zaměřeny více terapeuticky (např. publikace Psychomotorická terapie, 2008).

BLAHUTKOVÁ, Marie, 2008. Psychomotorická terapie. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-4789-1.

Vzhledem k většímu množství publikací této autorky zaměřených na psychomotoriku, již uvádíme pouze jejich výčet.

BLAHUTKOVÁ, Marie, JONÁŠOVÁ, Daniela a OŠMERA, Milan, 2015. Duševní zdraví a pohyb. Brno: Akademické nakladatelství CERM. ISBN 978-80-7204-916-5.
BLAHUTKOVÁ, Marie, HÖFEROVÁ, Iveta a MAZÁLKOVÁ, Jana, 2003. Psychomotorika. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-3067-4.

Publikace, která vznikla v ČR a obsahově se prolíná s naší publikací a zároveň slouží jako interní učební materiál České asociace Sportu pro všechny, se jmenuje Psychomotorika: speciální učební text (Jalovecká a kol., 2010). Lze v ní nalézt ucelený přehled informací o stavu psychomotoriky na našem území do roku 2010, s doplněním několika ukázek z jednotlivých oblastí psychomotoriky.

JALOVECKÁ, Jana, WIEDNEROVÁ, Veronika a JONÁŠOVÁ, Daniela, 2010. Psychomotorika: speciální učební text. Praha: ČASPV. Interní materiál ČASPV.

Mezinárodní vhled na různorodost přístupů a pojetí psychomotoriky přináší přehledová studie Hátlové a kol. (2015). Můžeme zde nalézt základní vnímání psychomotoriky ve vztahu k psychotoerapeutické větvi v ČR.

HÁTLOVÁ, Běla, WEDLICHOVÁ, Iva a ADÁMKOVÁ SÉGARD, Milena, 2015. Pojem psychomotorika, historické prameny. Přehledová studie. Tělesná kultura. 2015, 38(2):9-24.

Závěrečné práce studentů VŠ tvoří nedílnou součást zdrojů s informacemi, metodickými materiály a výzkumy v oblasti psychomotoriky. Speciální pozornost doporučujeme věnovat disertační práci Terezy Loukové (2012). Pro lepší přehlednost řadíme vybrané závěrečné práce abecedně dle příjmení autorů:

BÁŇA, Martin, 2016. Využití prvků psychomotoriky v tréninku fotbalové mládeže. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Dagmar Heiland Trávníková.
BÁRTOVÁ, Lucie, 2016. Využití prvků psychomotoriky v edukačním procesu žáků s poruchou autistického spektra. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Soňa Chaloupková.
BOĎOVÁ, Lea, 2006. Vliv psychomotorických cvičení na rozvoj jemné motoriky a laterality dětí staršího školního věku. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
ČÁPOVÁ, Barbora, 2013. Srovnání psychomotoriky v České republice a ve Spolkové republice Německo. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jaroslav Vrbas.
DAVIDOVÁ, Kateřina, 2015. Využití psychomotoriky na základní škole praktické. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Soňa Chaloupková.
DOJČIAROVÁ, Katarína, 2015. Využití psychomotorických her u osob s mentálním postižením a autismem. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Dagmar Heiland Trávníková.
DUCHÁČKOVÁ, Šárka, 2015. Výtvarný projev jako prostředek rozvoje psychomotoriky u předškolních dětí. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková.
DVOŘÁKOVÁ, Zuzana, 2015. Využití psychomotorických her u dětí v batolecím věku v mateřských centrech. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková.
HANZELKA, Zdeněk, 2009. Psychomotorika ve vzdělávání žáků s mentálním postižením. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
HANZLÍKOVÁ, Romana, 2015. Podíl psychomotorických aktivit na rozvoji motorických kompetencí u osob s poruchou autistického spektra. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková.
HARAMACHOVÁ, Lenka, 2009. Podíl psychomotorických cvičení na rozvoj motorických schopností u dětí předškolního věku. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Lucie Brůžková.
JELÍNKOVÁ, Aneta, 2015. Psychomotorické hry s výrobky v MŠ. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Hana Šeráková.
JOKLOVÁ, Lada, 2012. Využití psychomotorických aktivit u předškolních dětí při cvičení rodičů a dětí. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková
KELNAROVÁ (MATĚJKOVÁ), Eva, 2006. Prvky psychomotoriky jako psychoprofylaxe sociálně patologických jevů u mládeže. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
KLOUČKOVÁ, Veronika, 2005. Rozvoj tělesných dovedností u dětí předškolního a mladšího školního věku s vadami řeči pomocí psychomotorických cvičení. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
KOPLÍKOVÁ, Štěpánka, 2015. Psychomotorika jako prostředek celkového rozvoje žáků na základní škole praktické. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Ilona Fialová.
KOŠŤÁLOVÁ, Zuzana, 2005. Odbourávání fobií, zejména sociální fobie a úzkostných stavů pomocí psychomotorických aktivit u dětí mladšího školního věku a u adolescentů. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
KOVÁŘOVÁ (ORÁLKOVÁ), Klára, 2002. Využití psychomotorických cvičení u sluchově postižené mládeže. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
KŘIVONOŽKOVÁ, Pavlína, 2015. Využití psychomotorických aktivit pro rozvoj pozornosti u dětí mladšího školního věku s poruchami pozornosti. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková.
LÁVIČKOVÁ, Tereza, 2017. Psychomotorická hra jako pomůcka pro rozvoj komunikačních dovedností u dětí. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková.
LOUKOVÁ, Tereza, 2013. Vliv vybraných psychomotorických aktivit na pozornost dětí mladšího školního věku. Brno. Disertační práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
MARVANOVÁ, Vendula, 2016. Psychomotorika ve školní družině. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková.
MICHLOVÁ, Denisa, 2005. Psychomotorika v přírodě. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
MISAŘOVÁ, Marie, 2012. Využití psychomotoriky v rámci podpory vývoje žáka se specificky narušeným vývojem řeči. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Barbora Chleboradová.
MLČOCHOVÁ, Barbora, 2012. Historie a vývoj psychomotoriky v ČR její srovnání v rámci Evropského fóra psychomotoriky a užití v jiných zemích EU. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Daniela Jonášová.
NĚMCOVÁ, Michaela, 2014. Psychomotorika v předškolním vzdělávání – Lesní školka. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Blahutková.
NĚMCOVÁ, Michaela, 2016. Využití psychomotorických her při práci s dětmi s agresivními projevy chování v lesní mateřské škole. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Věra Vojtová.
NOVOTNÁ, Jana, 2006. Psychomotorika a tanec. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
ORÁLKOVÁ, Klára, 2006. Vliv psychomotoriky na rozvoj pozornosti a jemné motoriky sluchově postižené mládeže. Brno. Disertační práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
PACÁKOVÁ, Šárka, 2004. Vliv psychomotoriky na zdraví a rozvoj některých vlastností osobnosti ve speciálních školách. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
PITRUNOVÁ, Lea, 2014. Vliv psychomotorických cvičení na osobnost dětí s PCHE z jejich vlastní perspektivy. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Karel Červenka.
SOVOVÁ, Eva, 2005. Vliv psychomotoriky na změny osobnosti adolescentů s poruchami chování. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Marie Blahutková.
SVÍTKOVÁ, Lucie, 2015. Psychomotrické programy pro děti předškolního věku. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Gabriela Janíková.
ŠKABRAHOVÁ, Sylva, 2018. Využití psychomotorických her k rozvoji matematických dovedností u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami na ZŠ. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Dagmar Heiland Trávníková.
ŠTIPČÁKOVÁ, Tereza, 2013. Psychomotor in English Lessons and its Effect on Classroom Climate. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Ivana Hrozková.
ZAHRADNÍČKOVÁ, Dita, 2007. Psychomotorika jako podpora vývoje jedinců s tělesným postižením. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marie Vítková.
ZICHOVÁ, Dana, 2001. Psychomotorika na zvláštní škole. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Miroslava Bartoňová.
ZÍTKOVÁ, Lucie, 2007. Vliv pohybových aktivit na změny pozornosti u dětí se specifickými poruchami chování. Brno. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Dagmar Heiland Trávníková.

Důležitou součástí informací jsou také mezinárodní publikace. V rámci této rešerše nabízíme soupis vybraných mezinárodních zdrojů, které se obsahově podobají a doplňují představované pojetí psychomotoriky v této publikaci.

CALZA, André a Maurice CONTANT, 2007. Psychomotricité. Issy-les-Moulineaux: Elsevier Masson. ISBN 978-2-294-70135-1.
FAIRBROTHER, Jeffrey T., 2010. Fundamentals of Motor Behavior. Champaign: Human Kinetics. ISBN 978-0-7360-7714-9.
FISCHER, Klaus, 2009. Einführung in die Psychomotorik. München: Ernst Reinhardt Verlag. ISBN 978-3-8252-2239-0.
HACHMEISTER, Bernd, 2006. Psychomotorik bei Kindern mit Körperbehinderungen: Entwicklung und Förderung. München: Ernst Reinhardt Verlag. ISBN 3-497-01856-2.
HERM, Sabine, 2012. Gemeinsam spielen, lernen und wachsen: das Praxisbuch zur Inklusion in Kindertageseinrichtungen. Berlin: Cornelsen. ISBN 978-3-589-24748-6.
KURTZ, Lisa A., 2015. Hry pro rozvoj psychomotoriky: pro děti s ADHD, autismem, smyslovým postižením a dalšími handicapy. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0800-6.
NOVOTNÁ, Naďa, VLADOVIČOVÁ, Naďa a SLIŽIK, Miroslav, 2009. Psychomotorika. I. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela. ISBN 978-80-808-3825-6.
NOVOTNÁ, Naďa, VLADOVIČOVÁ, Naďa a SLIŽIK, Miroslav, 2010. Psychomotorika. II. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela. ISBN 978-80-557-0051-9.
ROSENBAUM, David A., 2010. Human Motor Control. Amsterdam: Elsevier. ISBN 978-0-12-374226-1.
ZIMMER, Renate, 2006. Handbuch der Psychomotorik: Theorie und Praxis der psychomotorischen Förderung von Kindern. Freiburg im Breisgau: Herder. ISBN 3-451-28930-X.

Veškeré uvedené zdroje v této kapitole a jejich odkazy jsou uvedeny zejména jako doplňující možnost informací v případě hlubšího zájmu z oblasti psychomotoriky.

Vymezení psychomotoriky
Příklady psychomotorických aktivit