Zvuková stránka lidského dorozumívání je předmětem zájmu po staletí. První popisy výslovnosti jsou známy z Indie, kde byly vytvořeny již v 7. století př. n. l. Ze starých řeckých textů známe úvahy o hláskách, přízvuku, melodii řeči, Aristoteles v Rétorice (4. století př. n. l.) definuje hlásku, samohlásku, souhlásku i slabiku a podává třídění hlásek podle znělosti nebo místa artikulace. O tvoření řeči se zajímali v prvních stoletích našeho věku také lékaři, antičtí i arabští. Obrácení pozornosti k filozofickým otázkám jazyka odsouvá později zájem o zvuk řeči do pozadí, a tak jednotlivá pozorování vznikají spíše v rámci rétoriky v souvislosti s poslední fází přípravy řeči - přednesem (pronunciatio) a s prakticky orientovanou výukou zvukové řeči u neslyšících. Takto získané poznatky jsou - přes všechnu náhodnost - mimořádně důležité pro poznání vývoje konkrétního jazyka.

V evropské lingvistice byly dlouhou dobu v popředí pozornosti hlásky chápané jako nejmenší jednotky mluvené řeči a zákonitosti jejich užívání, a to především v rámci slova. Nová vlna zájmu o zvuk řeči začíná v 19. století, ještě v polovině tohoto století se však poznatky o zvukové stránce jazyka mísívaly s fakty spojenými jen s psanými texty. Další vývoj lingvistiky dospívá rychle k osamostatnění pohledu, k vydělení fonetiky jako vědní disciplíny. Druhá polovina 19. století přinesla novou, experimentální metodu práce, což významně posílilo objektivitu poznatků.

Dvacáté století pak přineslo další specifikaci pohledu vydělením fonologie (zásady byly zveřejněny r. 1928 - viz 3.2 a 8) a morfonologie (srov. 3.2). Rozvoj technických možností v posledních desetiletích přidává velmi dynamicky se rozvíjející řečové technologie, které se zabývají např. analýzou a syntézou řeči a aplikací získaných poznatků a řešení do technické praxe. Jak z našich dalších výkladů vyplyne, je dnes celkový přístup ke studiu zvukového signálu lidské řeči daleko komplexnější než dříve a i v tradičním pojmosloví oboru dochází k posunům a významovým upřesněním. Filolog ovšem nemůže starší přístupy přehlížet a klasickou terminologii a systematiku negovat. Uzavíral by si tím cestu ke studiu starší literatury oboru.

V běžných mluvnicích mateřského jazyka včetně školních učebnic jste mohli najít vybrané poznatky o zvuku řeči v části věnované hláskosloví. Např. ve Stručné české mluvnici Havránka-Jedličky (26. vydání 1998, s. 11-23) se sem zařazuje bez bližšího vysvětlení systematika hlásek podle jejich tvoření včetně informace o příslušném psaní, výklad o slabice, přízvuku a na několika stránkách jsou i poznámky ke spisovné výslovnosti. Předpokládáme, že tento text znáte. Je jím přibližně vymezen i rozsah vstupních znalostí studenta 1. ročníku vysoké školy o zvuku řeči. Takový výběr vyhovuje dalším mluvnickým výkladům dané knihy, pro vysokoškolské studium filologie je však zcela nedostačující.

Zjednodušení obsahu pojmu fonetika (a fonologie) je běžné i v učebnicích jazyků cizích, neboť tu jsou výklady účelově oproštěny od teorie a směřují jen ke zvládnutí výslovnosti konkrétního jazyka. Kromě toho bývají rozloženy podle potřeby mezi jednotlivé lekce a podstatou osvojení se stává imitace cizí výslovnosti, nikoli samo pochopení zákonitostí zvukové roviny jazyka. Na druhé straně se stávají součástí multimediálních učebnic cizího jazyka technicky dokonalá zobrazení akustiky řeči, a je proto vhodné mít alespoň základní znalost toho, jak jsou vytvářena a k čemu slouží (viz dále 6).

V moderním pojetí se zvuková podoba jazyka zkoumá v lingvistice v rámci studia procesu jazykové komunikace, tj. procesu přenosu informace mezi lidskými jedinci pomocí jazykových prostředků. Tento proces zkoumá z jiného aspektu také psycholingvistika, sociolingvistika, poznatky se uplatní v aplikované lingvistice apod. Jejich význam roste od té doby, kdy se komunikační sféra, v níž se mluvený projev uplatňuje, mění dík rozvoji techniky z intimní a skupinové na celospolečenskou.

K velmi jednoduchému dorozumění lze užít ostenze - ukázání předmětu, předvedení jevu. Ve složitých podmínkách mezilidské komunikace však takový způsob stačit nemůže; komunikát je třeba převést do podoby, která by byla schopná přenosu jednoduchými prostředky s dostačující přesností, a to i na větší vzdálenost. Těmto podmínkám vyhovuje zvuková řeč tvořená mluvidly, artikulovaná (článkovaná), jako všelidský způsob komunikace. Ve vyspělých společenstvích se navíc ustaluje i komunikace písemná (ke vztahu mluvené a psané řeči viz výše).

Jsou možné i jiné formy zvukové komunikace - připomíná se např. pískaný jazyk. Pokud je známo, existuje vedle zvukové řeči artikulované. Komunikaci umožňuje také jazyk gest: na rozdíl od ostenze, kde je vztah mezi označovanou skutečností a gestem dán situací, je v jazyce gest pro pojmy konvenční gesto (kombinace gest), která na situaci vázána není. Jazyk gest, označovaný běžně jako znaková řeč (pozor, "znak" zde nemá terminologický lingvistický význam), je pro neslyšící základní, odezírání a produkce zvukové řeči jsou dnes pro ně chápány jako doprovodné; u slyšících gesta zvukovou řeč doprovázejí (gesta synsémantická) nebo v jednotlivostech nahradí (gesta autosémantická, běžná zvláště ve spontánním projevu) a přispívají celkovému pochopení sdělení.

Při zvukové řeči si lidé místo přímého předávání obsahů vědomí předávají řady zvuků. Zvuky a jejich kombinace se staly symboly, které skutečné předměty, jevy a vztahy v komunikaci zastupují. Tyto zvuky jsou tvořeny mluvními orgány a jejich výsledná podoba je limitována na jedné straně možnostmi mluvidel (jde ostatně o možnosti velmi široké), na druhé straně možnostmi jejich přijetí a identifikace sluchem. Z takřka nekonečného souboru možných zvuků a jejich kombinací užívá konkrétní jazyk jen část, která se ustálila v daném mluvícím společenství.

Uvažte, které zvuky mateřského jazyka vám známé cizí jazyky nemají, připomeňte si naopak některé specifické zvuky cizího jazyka.

Mezi zněním slova a označovanou skutečností není žádný vztah. Jen ojediněle - u zvukomalebných citoslovcí jako frr, mňau - se mluvidly napodobuje přírodní zvuk; srovnání hlasů zvířat nebo jiných přírodních zvuků v různých jazycích ukáže, že i tu jde o konvence.

Srovnejte si např., jak se vyjadřuje zvuk psího štěkání nebo kočičího mňoukání v jazycích, které znáte.

Vazba mezi zvukem slova (i celého sdělení) a označovanou skutečností, tj. to, že zvuku slova přiřadíme určitý význam a v textu i smysl, je dána pouhou konvencí, jež vznikla přirozenou cestou; jen ojediněle mohla vzniknout záměrně (někdo "rozhodl", jak bude slovo znít, např. u umělých jazyků nebo u nově vytvořených termínů); i takový vztah se však ve společnosti ustaluje. Touto konvencí je dáno jak označování jednotlivých obsahových prvků, tak i způsob, jímž se vyjadřují vztahy mezi nimi (pravidla vytváření vět a vyjadřování vztahů mezi větnými členy, pravidla tvoření slov apod.). Při mluvené komunikaci mluvčí své sdělení vyjádří článkovanou řečí (tímto způsobem je zakóduje), vzniklé zvukové vlny procházejí pak tzv. kanálem (prostředím umožňujícím přenos informace) k posluchači, který je vnímá a sdělení porozumí (sdělení dekóduje). Podmínkou porozumění je, aby mluvčí i posluchač užívali téhož kódu, inventáře jednotek, jejichž pomocí se může kódovat informace, a kombinačních pravidel, podle nichž se tvoří lineární řada celků, textu sdělení, tj. aby mluvili týmž jazykem. Důležitá je i zpětná vazba mezi komunikanty.

Mluvená řeč je u konkrétního jazyka primární, mnohé jazyky dodnes psanou podobu nemají; naopak jazyk s jen psanou podobou je snad jen jazyk mrtvý nebo umělý. V mluvené podobě probíhá největší část mezilidské komunikace, a to především komunikace spontánní, která se jen minimálně řídí předpisy a jen ojediněle ji někdo koriguje. Dík tomu lze na zvukové stavbě názorně pozorovat některé důležité obecné zákonitosti jazyka, které v psaném textu zakrývají např. nejrůznější pravopisné principy a jejich kombinace (2.2).

Řeč slouží samozřejmě primárně předání informace – ale tu lze předat kvalitně i nekvalitně. Zvuk řeči navíc prozradí o mluvčím jeho individualitu, duševní stav, regionální a národní příslušnost, společenské postavení. Je také schopen maximálního vyjádření pragmatických složek komunikace. Osvojuje se v societě a societě bezprostředně slouží, má schopnost ji spojovat.

Místně, sociálně i generačně proměnlivá realita mluveného jazyka může být jako taková popisována a studována. Vytváříme-li však popis mluveného jazyka pro potřeby mluvnic nebo učebnic, nemůžeme tuto proměnlivost v plném rozsahu zachytit (na rozdíl od speciálních studií). Soustřeďujeme se proto na výslovnostní standard, výslovnost vědomých uživatelů mluveného spisovného jazyka. V minulosti mohla být takovým základem mluva na reprezentativní divadelní scéně, jež měla také největší prestiž. Divadelní mluva je ovšem mluvou značně stylizovanou a slouží jinému cíli než běžné věcné dorozumívání.

V jiných národních společenstvích se mohl stát vzorem standard kulturního centra, vzdělávací instituce atd. Ve starších dobách šlo vždy o normy poměrně malých společenství, které se předávaly v jejich rámci: např. noví studenti se jim učili nápodobou starších, mladí herci imitovali herce hlavních rolí. Ostatní lidé mohli o takovou výslovnost jen usilovat. Po rozšíření zvukových médií se vzorem se může stát výslovnost některé rozhlasové stanice nebo televizních moderátorů. Ani častý poslech vzorové výslovnosti však bohužel nezaručí, že si ji posluchač aktivně osvojí.

Představa výslovnostního standardu kultivované podoby národního jazyka (jakási analogie pravopisu psaných textů) je těsně spojena se spisovností, resp. standardizací jiných rovin jazyka. V kulturních národech je představa o "správném" znění veřejných mluvených projevů ustálena (tj. existuje tu norma) a mnohdy je i popsána. V soukromých projevech naopak dostačuje výslovnost regionální. Sám zájem o standardizaci výslovnosti a postoj k jejímu dodržování ve veřejných projevech se ve společnosti různě proměňuje, ale to už je problém sociolingvistický, nikoli fonetický. Obecně můžeme říci, že norma kultivované výslovnosti existuje, psaná pravidla výslovnosti, která by byla skutečnou kodifikací, tj. závazným popisem, však vznikají v nám blízkých jazycích až od konce 19. století a pro mnoho jazyků nebyla dodnes vytvořena. I tam, kde tato pravidla existují, jsou obecně méně známa než standardní pravidla psaných textů.

Popis normy kultivované (spisovné, standardní) výslovnosti reprezentativní podoby národního jazyka (jazyka spisovného, standardního, literárního... - termíny se zde liší) se označuje termínem ortoepie. Ortoepii tvoří dvě složky: ortofonie a vlastní ortoepie. Pod termínem ortofonie se skrývá popis standardního znění jednotlivých hlásek. Příkladem je výběr z různých existujících variant hlásky [r]; obvykle jen jedna je vzorová, pro daný jazyk "správná". V rámci ortofonie se vymezuje jak postoj k oblastním, nářečním a vrstvovým obměnám hlásek, tak k realizacím individuálním; ty jsou obvykle hodnoceny jako vady řeči.

Uvažte, jak zní "správná" hláska [r] v jazycích, které znáte. Při osvojování cizího jazyka jste byli vedeni právě k tomuto znění, často odlišnému od mateřštiny. Vzpomenete si na další hlásky, které - zdánlivě stejné - znějí v cizím jazyce jinak?

Ortoepie, též „vlastní“ ortoepie, je souborem zásad užívání ortofonických hlásek v souvislé řeči, jejich změn v rámci slova a výpovědi, a také zásad přízvukování, intonace apod. Aktivní znalost těchto pravidel zajišťuje nejen srozumitelnost řeči, ale i její plnou kultivovanost. Ortoepie se rozvíjí v době, kdy mluvený projev rozšiřuje své funkce ve společenském a kulturním životě. V jednotlivých jazycích je hloubka a přesnost ortoepických pravidel velmi různá, někdy jde v popisech jen o individuální počiny lingvistů. Podnětem pro vytvoření takových popisů a hledání pravidel bývá často divadelní praxe, i když pravidla herecké mluvy je jen těžko možno aplikovat na běžný projev, který je bez estetického záměru.

Vytvoření závazného popisu kultivované podoby národního jazyka, tj. formulování zásad ortoepie, není jednoduché. Je třeba zejména:

  1. Co nejúplněji poznat normu, tj. existující stav kultivované výslovnosti. Základním požadavkem je synchronnost zkoumání a vyloučení všech individuálních přístupů. Tvůrci kodifikace musí zaujmout stanovisko k existujícímu kolísání ve výslovnosti i k oblastním rozdílům. Za základ se bere norma v kulturním centru národa, v české situaci tedy v Praze, k normě dalších kulturních center se přihlíží, obvykle ve formě výslovnostních dublet. Dnešní stav jazyka neumožňuje spisovnou výslovnost zcela sjednotit.

  2. Vyřešit vztah výslovnostní normy k pravopisu: pravopis sice není a nemůže být měřítkem výslovnosti, v jazycích s hláskovým písmem jako čeština však paralela mezi psaným a mluveným projevem existuje. Rozšiřuje-li se počet aktivních uživatelů spisovného jazyka, vzniká vždy nebezpečí hyperkorektní výslovnosti, tj. výslovnosti přesně podle psaného záznamu (objevuje se někdy u přejatých slov, např. menu čtené jako [menu] vedle čtení [meni]). Mezi výslovnostní a pravopisnou kodifikací je u jazyků s hláskovým písmem dialektický vztah, tj. obě normy se vzájemně ovlivňují. Přejímá-li se slovo z jazyka s hláskovým písmem, může se objevit čtení podle písmen (viz výše), nebo se naopak postupně adaptuje podle (napodobené) cizí výslovnosti i psaná podoba slova (v češtině např. sherry i šery; shilling, schilling i šilink). I dík tomu se nám dnes jeví výrazy ze společného pramene, např. grécismy a latinismy, v různých jazycích jako velmi rozdílné.

    Najděte v jazycích, které znáte, příklad na adaptaci několika cizích slov; pokuste se vystihnout, proč se adaptovaná podoba v jednotlivých jazycích liší.

  3. Najít okruh mluvených projevů, kde je nutno kodifikovanou výslovnost dodržovat. Obecně platí ortoepické zásady ve veřejném projevu citově neutrálním. V emotivních projevech je od nich možno ustoupit. Výslovnost je stylově diferencována. Mluvíme o výslovnosti neutrální, explicitní (vybrané) a implicitní (zběžné).

    Styl neutrální a explicitní jsou jednoznačně spisovné, styl implicitní se uplatní v hovorově spisovných projevech. Za hranicemi kultivovaného jazyka je výslovnost nedbalá nebo nářeční. Styly se liší striktností v dodržování stanovených pravidel, implicitní výslovnost je nejvolnější a dopouští daleko větší zjednodušování realizací než výslovnost vybraná.

    Zvláštní postavení má mluva umělecká, v níž je neutrální spisovná výslovnost základem, od něhož se jako příznaková odlišují výslovnostní specifika charakterizující postavy nebo prostředí zobrazované textem.

  4. Ortoepii nelze směšovat s eufonií, tj. snahou o příjemné znění mluvené řeči. Eufonie se uplatňuje zejména v uměleckých textech (pravidelné střídání rytmických jednotek, střídání hlásek, rým). V běžné řeči není eufonie nutná, vyhýbáme se však kakofoniím, tj. seskupením zvuků znějícím nepříjemně (např. nesnese se se sestrou). Pro nauku o příjemném znění řeči užil v minulém století český estetik J. Durdík termín kalilogie; mělo jít o jakousi zvukovou stylistiku, paralelu kaligrafie. Termín se neujal, problematika, kterou měl označovat, je však i dnes živá ve všech jazycích.

  5. Normu kultivované výslovnosti je třeba uvádět do jazykové praxe, seznamovat s ní uživatele jazyka a vést je k dodržování jejích zásad ve všech oblastech veřejného mluvního styku. V tom má nezastupitelnou úlohu škola. Na dospělé působí především masově sdělovací prostředky (zpravidla rozhlasové a televizní). Zanedbatelný není ani vliv scénické mluvy a uměleckého přednesu, kde se výslovnost stává jednou ze složek vytvářejících estetické vyznění díla. Méně se zatím těmito otázkami zabývala činnost jazykově popularizační.

Materiály orientující ve spisovné výslovnosti jsou formulovány tak, aby byly srozumitelné pro každého uživatele jazyka. Vycházejí proto z psané podoby slov a slovních spojení a vysvětlují, jak se tyto psané podoby správně vyslovují. Takové údaje bývají i součástí výkladových slovníků jazyka. Může to být důležité u domácích slov, zvláště je-li pravopis značně archaický (angličtina, francouzština), je to potřeba také u slov přejatých nebo u vlastních jmen. Každý jazyk v tom má jiné potřeby a tradice.

Zjistěte si, ve kterých knihách poznáte zásady spisovné výslovnosti pro jazyk, který studujete. Jak jsou formulovány?

 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále