Dalším zobecněním dospíváme ke studiu zvuku řeči soustředěnému jen na ty prvky (segmenty i jevy suprasegmentální), které jsou v daném jazyce významotvorné. Významotvornost určitého zvukového prvku nelze ztotožnit se zjednodušeným "to má význam". Pro úspěšnou komunikaci má totiž "význam" třeba i tón hlasu, rychlost řeči, pečlivost výslovnosti - to vše totiž působí na příjemce a může ovlivnit jeho porozumění a postoj ke sdělované skutečnosti. I to je v posledních letech předmětem studia, v základním poučení o jazyku však od zvukových prostředků plnících pragmatické funkce odhlížíme.
Základem "vyšší" roviny zobecnění je „významotvornost“ ve smyslu soustředění pozornosti na zvukové prvky, jejichž záměna (ev. přidání nebo vypuštění) v určité zvukové jednotce se samostatným, již nečlenitelným významem (morfu patřícím určitému morfému), vede k vytvoření jednotky nové, eventuálně něčeho, co žádný význam nemá; zjednodušeně se říká, že záměnou fonému se vytvoří nové slovo. V návaznosti na to se studuje i významotvornost prostředků uplatňujících se při změně významu jazykových jednotek větších, jakými je výpověď nebo výpovědní úsek (např. proměny intonace, které změní konstatování na otázku).
Intuitivně se soustředění pozornosti na významotvorné zvukové prvky objevuje mnohem dříve, uvádí se často, že již tvůrci hláskového písma byli jakýmisi fonology, neboť samostatný grafém získávaly (zřejmě) jen ty zvuky, které mohly změnit význam slova. I staří fonetikové studovali především zvukové prvky důležité pro dorozumívání.
Tento pohled se obrací k jazyku (langue) jako struktuře, odhlíží od konkrétní variantnosti jednotlivých prvků. Studuje systém zvukově rozlišovacích jednotek a pravidla jejich užívání na interindividuální úrovni, a to v celku komunikačního systému, tj. bere v úvahu jak mluvčího, který sdělení kóduje, tak posluchače, který sdělení dekóduje a interpretuje. Od konce 20. let 20. století se takto orientované studium označuje termínem fonologie a bývá chápáno jako samostatná vědní disciplína. Její základní jednotkou je foném, nejmenší zvukový prostředek schopný rozlišit minimální významovou jednotku jazyka, morfém.
Termín morfém, s nímž jsme výše pracovali, je pro vás nový. Stručně jej proto vysvětlíme. V jazykovém komunikátu existují dvě složky: význam komunikátu (obsah) a zvuková forma, jíž daný jazyk obsah vyjadřuje. Obsah i zvukovou formu má promluva, věta, slovo. Minimální jednotkou, která je nositelkou věcného, ev. gramatického významu, je morfém. Tyto jednotky (často menší než slova) poznáváme lingvistickou analýzou. Realizací morfému, jeho jazykovou formou je morf.
Blíže se morfologickou stavbou jazyka zabývá samostatná jazyková disciplína morfologie. Pro naše další výklady je třeba si uvědomit, že morfémy jako formy nesoucí význam nejsou dále dělitelné (i když mohou mít v češtině význam komplexní - viz dále význam morfu - koncovky -em). Jejich realizace, morf, je však rozčlenitelná na soubor menších jednotek následujících za sebou.
Slovo jako jednotku si představit umíme, jsme s to i vysvětlit, co znamená. Některá "slova" jsou tvořena jen jedním morfem (už, o, pryč), tj. jejich forma může být složena z jednoho nebo více zvuků, ale význam už dál rozložit nejde. Většinu slov lze rozložit na více morfů, z nichž každý má i určitý význam, jednotlivé formy (morfy) odpovídají samostatným morfémům, eventuálně mohou dokonce vyjadřovat trs významů (u koncovek). Např. slovo učitelem se skládá ze čtyř morfů (lexikálních a gramatických) : uč- je kořen slova, vyjadřuje základ významu slova, -i- kmenotvorná přípona slovesa, -tel- je derivační sufix odvozující od slovesa tzv. činitelská podstatná jména a -em na konci označuje gramatické významy - 7.pád j. č. substantiva maskulina nebo neutra. Zaměníme-li v některém z těchto morfů zvukový prvek, přidáme-li něco nebo ubereme, může vzniknout jiné slovo, jiný slovní tvar, nebo vznikne "neslovo", skupina nemá v jazyce žádný význam: už - muž, už – u, o - do, pryč - proč; uč-i-tel-em - uč-i-te-le, učitelech, *uk-i-tel-em... Taková změna je pak záměnou samostatných fonémů. Jinými záměnami nové slovo, slovní tvar atd. nevzniká - např. ani velmi výrazná vada výslovnosti č neporuší pochopení výrazu pryč nebo učitel.
V některých jazycích vznikají samostatné morfy také obměnami výšky a síly hlasu, např. nové slovo se liší jen umístěním přízvuku - srov. německé űberarbeiten - pracovat přesčas, ale űberarbeiten - něco přepracovat, nebo přízvuk odliší dvojici slov od slova jediného - srov. české zeleno-žlutý - dvoubarevný a zelenožlutý - zelený s nádechem do žluta; v tónových jazycích, např. čínštině, se slova i liší i průběhem výšky hlasu v slabice. I tyto prozodické prvky patří do studia fonologie. Podobně jsou fonologicky relevantní vyjádření hranic mezi slovy, souslovími a větnými úseky, a zejména proměny melodie rozlišující typy vět.
Východiskem fonologických studií musí být jeden jazyk (přesněji jedna z variet jazyka, např. jediné nářečí), protože "významotvornost" není nic obecného, ale je vázána na konkrétní jazyk: např. vokály mají délku, ale rozdíl dlouhý - krátký je relevantní jen v některých jazycích, zatímco v jiných význam slova nemění. Blíže se těmto otázkám budeme věnovat dále ve výkladu o fonologii (kap. 8).
Je tedy každá fonologie vlastně fonologií speciální, toto sousloví však není termínem, vystačíme s označením fonologie. Obecná fonologie postihuje na základě studia více jazyků obecné principy, jimiž se soustava fonémů a jejich vztahů utváří. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně vysoký stupeň abstrakce, existuje více fonologických koncepcí: v české lingvistice dominuje stále ještě klasická fonologická škola, která své závěry opírá o poznatky fonetické. Důležité místo zaujímá v lingvistice historická fonologie, studium a popis vývoje zvukové stavby jazyka. Bývá označována i jako historická fonetika, jednak proto, že se celá disciplína utvářela v 19. století v dobách, kdy se fonetika chápala šířeji a o fonologii se ještě nemluvilo, jednak proto, že vedle poznávání a popisu vztahů mezi významotvornými prvky zvuku řeči usiluje i o vysvětlení procesů vývoje, které je možné jen s oporou o poznatky fonetické: např. změna g v h v češtině ve 12. století musela nejen odpovídat proměnám vztahu mezi fonémy, ale musela vyhovovat i charakteru tvoření g v tehdejší staré češtině.
Fonetika i fonologie vycházejí při svých zkoumáních ze znění řeči, ale sledují je z různých zorných úhlů. Po počátečních rozpacích a jistých rozporech mezi představiteli obou vědních disciplín dochází asi od 60. let 20. století k vzájemnému propojení; většina fonologických škol opírá své závěry o poznatky získané fonetiky a naopak fonetikové využívají fonologických zobecnění pro interpretaci poznatků získaných fonetickými metodami. Je to důležité i pro tvorbu gramatik jazyka, kde se postupuje od úrovně jazyka k jeho konkrétní realizaci. Poznatky se uplatní také při výuce jazyků cizích, kde je nutno si přednostně osvojit ty výslovnostní jevy, které umožní jednoznačné vyjádření a správné chápání slyšeného; absolutně dokonalá imitace cizí výslovnosti je jistě důležitá, ale nikoli základní.
Vzpomeňte si, na co vás upozorňovali v prvních lekcích výuky cizího jazyka - jistě např. na nutnost odlišovat různé typy vokálů. Vyhledejte si konkrétní příklady, kdy je záměna v cizím jazyce zdrojem neporozumění, žertu nebo dokonce urážky. Uvažte také, co by se měl brzy naučit rozlišovat cizinec v češtině.