Fonetika je jazykovědná disciplína zabývající se materiální stránkou zvukových výrazových prostředků jazyka, a to jak na nezobecněné úrovni poznání a popisu mechanismu vzniku řeči, její akustické stavby a percepce zvukového signálu sluchem, tak na zobecněné úrovni hlásek a prozodických prostředků, které jsou užívány v daném komunikačním společenstvím.

Předmětem studia a popisu zvuku řeči jsou kontinuálně probíhajících zvukové vlny, které ji tvoří. U nich je možno studovat proces tvoření mluvními orgány, výsledný akustický signál, mechaniku přenosu zvuku i proces percepce zvuku příjemcem. Lze je zkoumat (podobně jako jiné přírodní procesy a jevy) nezávisle na porozumění jazyku. Komplex nervového zabezpečení produkce a percepce řeči, sama tvorba řečového signálu od anatomie mluvních orgánů až po jejich činnost, fyziologie sluchových orgánů a fyziologický proces slyšení - to vše patří také do okruhu lékařských věd jako jsou neurologie, anatomie, otolaryngologie.

Vlastní zvuk řeči lze studovat v rámci fyzikální akustiky, vlastnosti přenosového kanálu a možnosti jeho optimalizace pro šíření řeči zajímají především techniky atd. Při studiu lidské řeči je na této nezobecněné úrovni možno zjistit neuvěřitelné detaily, protože bezprostřední pozorování probíhá v zcela konkrétních podmínkách u konkrétního mluvčího: tak byly zjištěny např. individuální proměny hlásek, změny výslovnosti závisející na stupni únavy mluvčího a dokonce i denní době, byl popsán charakter artikulačních a akustických přechodů mezi jednotlivými intuitivně poznávanými hláskami, shody a rozdíly mezi hláskami závislé na pozici v řetězci (slově, výpovědi), podobnosti hlásek různých jazyků, skutečné zvukové parametry intonace atd. Můžeme tak zkoumat také hezitační zvuky nebo třeba škytání, které může být součástí konkrétního mluveného projevu, dokonce může v něm mít i jistou funkci, ale hláskou není. Studuje se i řeč patologicky změněná nebo realizovaná se speciálním záměrem (zpívaná, šeptaná aj.).

Takové zkoumání je v úplnosti možné jen synchronně. V minulosti probíhalo na základě pozorování (badatel si ovšem vytvořil velkou zkušenost a poznával většinou více než náhodný posluchač), od poloviny 19. století se tu však uplatňuje využití různých technických prostředků (viz 5.6 a 6.7) a výsledky jsou tak velmi objektivní. V současnosti se věnuje této úrovni poznávání řeči nebývalá pozornost, a to i pro ekonomicky zajímavé aplikace, které přináší. Většinou se takový pohled na zvuk řeči zahrnuje do okruhu experimentální fonetiky, i když experiment (nikoli však opřený o přírodní vědy) lze užít na všech rovinách poznávání.

Pro publikaci výsledků se pak zobecňuje, odlišují se jevy náhodné od pravidelných, celkově je však v tomto okruhu fonetiky patrná vazba na exaktní poznatky. Fonetika tohoto typu je pomocnou lingvistickou disciplínou, vlastní lingvistika využívá jen některé její výsledky a dále je zobecňuje. Má však bohaté přesahy k dnes aktuálním řečovým technologiím, modelaci zvukové řeči technickými prostředky s cílem komunikace mezi různými komunikačními systémy, zjednodušeně mezi člověkem a strojem. V nich jde zejména o automatické rozpoznávání mluvené řeči (stroj "rozumí" položené otázce, povelu, lze k němu mluvit podobně jako ke člověku) a o modulaci odpovědí tak, aby byl výsledek co nejbližší skutečné lidské mluvě, ev. o převod psané podoby jazyka do zvuku pro nevidomé nebo naopak od zvuku do běžného psaní pro neslyšící.

Oba procesy přitom souvisejí, celkově je však nápodoba řeči technicky snazší než interpretace, protože stroji je nutno vložit i informace o tom, co lze nebo nelze v přijímaném zvuku brát jako relevantní, důležité. Je tedy i v tomto velmi praktickém využití experimentálně získaných fonetických poznatků nutno vzít v úvahu roviny zobecnění, o nichž bude řeč dále.

Uvažte, na co by se mělo/mohlo soustředit poznávání výslovnosti u cizince v češtině. A co by bylo dobré poznat a popsat při vaší výslovnosti cizího jazyka? Mohly by být výsledky velmi přesného popisu tvoření hlásek, slabik, slov a výpovědí a jejich akustiky přínosem pro snazší zvládnutí výslovnosti nebo pro lepší porozumění mluvenému slovu? Pokuste se formulovat rozdíl mezi výslovností souhlásky na konci slov v němčině, angličtině, francouzštině v konfrontací s tím, jak ji (intuitivně) užíváte v mateřštině.

Zobecněním konkrétních poznatků o artikulaci a akustice v jednotlivých řečových projevech dospíváme ke studiu zvuku řeči na úrovni hlásek a jejich spojení a na úrovni prozodických proměn, a to opět jak z hlediska produkce, tak percepce signálu. Základem je srovnání konkrétních poznatků, přičemž se odhlíží od jevů náhodných nebo individuálních. Dospíváme k představě určitých typů zvukových složek řeči: takové zkoumání je možné jen ve vztahu k uživateli řeči - člověku: zajímá-li nás hláska, musíme být schopni ji především odlišit od náhodného zvuku, který se hlásce jako součásti řeči jen podobá, odlišit individuální zpěvavou výslovnost od intonace řeči atd. Vyhraněná fonetická bádání mohou i při této úrovni zkoumání odhlížet od obsahu sdělení, tedy podobně jako při studiu signálu nezobecněného, v praxi je však taková teoreticky oprávněná jednostranná orientace neuskutečnitelná a často i nežádoucí a badatelé přihlížejí i k fungování jednotlivých zvuků řeči v promluvách.

Mluvíme-li dnes v rámci lingvistiky o fonetice, máme na mysli především vědní obor zabývající se touto „první“ rovinou zobecnění zvuku řeči. Její tradice vycházejí z intuitivního vyčleňování prvků řeči na základě zkušenosti se stavbou slov a slabik a z pozorování jejich artikulační utvářenosti, které probíhalo bez pomoci přístrojů. Ve starších pracích se dokonce fonetika chápala jako "fyziologie mluvy". Experimentální přístup k řeči starší poznatky významně rozšiřuje a upřesňuje. Rozvoj techniky posledních let umožnil přesněji poznat akustické složky utvářející jednotlivé zvuky a hodnotit jejich relevantnost; fonetika tak získala a stále získává nové poznatky a podněty pro další výzkum i pro revizi poznatků tradičních.

Základní jednotkou fonetických popisů jazyka je hláska ( 4.4; v některých koncepcích se mluví o fónech), minimální zvuková jednotka řeči, zobecněný typ zvukové reality patřící určitému jazyku. Do rámce fonetiky patří i výzkum zvukové stavby větších úseků včetně zákonitostí spojování hlásek a jejich modifikace, a také modulace řeči pomocí síly, tempa, výšky a barvy hlasu (7).

Fonetika zkoumá základní a nejkonkrétnější výrazový plán jazyka - oblast zvuku - ze tří hledisek: fyziologicko-artikulačního, auditivního, akustického a dotýká se i hlediska funkčního.

Hledisko fyziologicko-artikulační (organogenetické) je pohledem na tvorbu signálu. Z tohoto hlediska se fonetika zabývá mechanismem tvoření zvuků a jejich skupin a tvorbou prozodických složek souvislé řeči. Výsledkem zkoumání je především popis tvoření jednotlivých hlásek a způsobů jejich spojování. I když se touto tematikou zabývali fonetikové již před desetiletími, nejde o zkoumání zastaralé a popisy tvoření zvuků se stále zpřesňují. Znalost tvoření hlásek je nezbytná pro každého lingvistu.

Velmi se rozvíjí studium vytváření a modulace síly nebo výšky hlasu, pozornosti se dostává hlasové barvě, tempu řeči. Dříve zajímaly tyto složky zvukového signálu zejména hudební pedagogy v souvislosti s edukací hlasu operních zpěváků, dnes se studuje do hloubky i "obyčejná" mluva.

Vazbu na fyziologii má také zkoumání auditivní složky řeči, tj. jak poznání práce sluchového orgánu, tak procesu identifikace slyšeného vedoucí k porozumění. V tom se uplatní i neurologie. Ve výkladech pro potřeby lingvistiky anatomické a akustické údaje výrazně zjednodušujeme, odborník ve fonetice má znalosti daleko širší.

Hledisko akustické je zaměřeno na rozbor vytvořeného signálu. Předmětem zkoumání je výsledek výslovnostní práce mluvčího bez ohledu na to, jak ho bylo dosaženo. Nejprve splývala taková zkoumání s auditivními. I po vydělení akustiky v rámci fyziky šlo o zkoumání velmi pracná, a proto byly sledovány jen pečlivě vybrané jednotlivosti. Akustická stránka řeči je v dnešní době v popředí zájmu fonetiky a dosahuje se tu za pomoci nejmodernějších přístrojů a speciálních programů významných výsledků. Stále však přináší tento přístup více otázek a podnětů než konečných řešení. V lingvistických výkladech ovšem fyzikální a technické výklady velmi zjednodušujeme. Auditivní přístup není zapomenut a není ani nesprávný – i dnes je prvním zdrojem informací o vnímané řeči a jejích vlastnostech a je také měřítkem úspěšnosti syntézy řeči.

Hledisko funkční soustřeďuje pozornost fonetika především na ty složky zvuku, které jsou pro percepci nutné nebo závažné. V této oblasti se fonetika nejvíce stýká s fonologií (viz dále a viz také kap. 8).

Již výše jsme připomněli, že fonetika má různé zaměření i podle cíle, který sleduje. Fonetika zabývající se základními problémy utváření lidské řeči se nazývá fonetika obecná; vedle toho existuje fonetika speciální sledující zvukovou stavbu konkrétního jazyka. V ní bereme v úvahu všechny mluvené podoby určitého národního jazyka, neboť v mluveném projevu spisovné a nespisovné prvky interferují daleko více než v textech psaných. Znalost fonetiky předpokládá v praxi i schopnost rozeznávat spisovné a nespisovné jevy ve výslovnosti. Popisy fonetiky konkrétního jazyka vycházejí z jeho reprezentativní podoby - z výslovnosti spisovné, ev. standardní (viz 2.1).

Porovnáváním zvukové stavby dvou různých jazyků nebo dialektů se zabývá fonetika srovnávací; její poznatky se využívají při výuce cizím jazykům.

Fonetika vychází od studia „parole“, řeči, konkrétní skutečně pozorovatelné formy existence lidského jazyka, je to disciplína statická a synchronní. Poznatky získané synchronním studiem řeči lze vztáhnout i na vývoj jazyka, neboť jeho změny byly změnami jeho reálného znění, ne vždy reflektovanými písmem: historická fonetika (diachronní, dynamická) nachází svou aplikaci v etymologii, historické mluvnici jednotlivých jazyků, při interpretaci důsledků mezijazykových vztahů; prolíná se s historickou fonologií.

Specifickými otázkami se zabývá sociofonetika (studium sociálně podmíněné diferenciace zvuku řeči), patofonetika (fonetická zkoumání patologické výslovnosti), pedofonetika jako součást pedolingvistiky, nauky o vývoji a formování řeči dítěte, zcela zvláštní situace přináší studium zvuku řeči při zpěvu, časem se možná dostane pozornosti i vyhasínání artikulačních dovednosti ve stáří atd.

Synchronní aplikovaná fonetika uvádí fonetické poznatky do praxe, a to např. ve výuce cizích jazyků, při výchově kultivovaných veřejných mluvčích nebo v logopedii (pedagogické disciplině věnující se edukaci a nápravě řeči).

Tento text se věnuje fonetice obecné, poznatky jsou však konkretizovány na materiálu mateřštiny. Najdete nějakou hlásku nebo způsob intonace, který můžeme doložit pouze materiálem jazyka cizího - tj. setkali jste se se s nějakým zvukovým prvkem, který v mateřštině chybí?

 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále