Místo tvoření striktury se označuje jako pasivní artikulační orgán. Pasivními artikulačními orgány jsou zejména:
Labia (rty), jež jsou zároveň orgánem aktivním i pasivním. Tvoří se tu hlásky bilabiální a labiodentální, kde artikulace probíhá mezi horními řezáky a dolním rtem (viz výše; příkladem je české [v]).
Dentes (zuby - myslí se tím řezáky) jsou místem tvoření hlásek interdentálních - mezizubných (např. anglické [θ] ) a dentálních (tak se tvoří [t] v mnoha jazycích). Jako zubnice (dentály), hlásky tvořené u kořenů řezáků, dentoalveolární, byly označovány souhlásky, jež dnes řadíme mezi prealveoláry.
Alveoly (dásně - fonetická terminologie se nekryje s anatomickou) tvoří část patra přibližně po úroveň prvních stoliček. Pro přesnější rozlišení se alveoly dělí na prealveoly (místo výslovnosti českého [s], [z]) a postalveoly (v češtině místo výslovnosti např. u [ ʃ ] = ´š´, [ʒ] = ´ž´).
Vzhledem k tomu, že rozdíl místa tvoření je mezi dentoalveolárami a alveolárami málo výrazný a že jazyk má obvykle buď jeden, nebo druhý typ souhlásek, spojují se při méně detailních popisech skupina dentál a alveolár do jediného celku. V tradiční školské terminologii jsou tyto hlásky označovány jako zubodásňové, i když se část z nich artikuluje dosti daleko od kořenů zubů.
Palatum (střední patro, anatomicky tvrdé patro, palatum durum) leží za alveolami a sahá asi k předposlední stoličce. Lze je rozdělit na prepalatum a postpalatum. Běžně se však mluví jen o palatálách, neboť [j] (postpalatální) se od [c] = ´ť´, [ɟ] = ´ď´, [ ɲ] = ´ň´(prepalatály) liší především způsobem artikulace.
Velum (zadní patro, anatomicky měkké patro, palatum molle) je nejzadnější část patra. Lze je rozdělit na prevelum a postvelum, v češtině se však toto dělení nevyužívá. Na velu se vyslovuje např. [k], [g].
Místem artikulace může být i hrdlo (farynx) a hrtan (larynx); hrdelné hlásky jsou např. v arabštině, jako laryngály se často označují hlásky hlasivkové.
Také hlasivky, přesněji hlasivková štěrbina (glottis) mohou být místem artikulace; tzv. glotální souhlásky nejsou příliš obvyklé, v češtině jsou hlasivkové [ɦ] (= znělé ´h´) a ráz [ʔ].
Důležitá je i součinnost mluvních orgánů při tvoření hlásek. Pokud si jí všimneme, můžeme lépe pochopit změny, které vznikají při plynulém vyslovování, problémy, které máme při osvojování jazyka cizího, a také změny vznikající ve vývoji jazyků. Důležité je si znovu uvědomit, že při jakékoli fázi výslovnosti se spoluúčastní celé mluvní ústrojí, i když se při běžných popisech soustřeďujeme jen na vybrané složky tvoření zvuků. V případech, kdy není z nějakého důvodu obvyklá artikulace možná, může dojít k artikulační kompenzaci, kdy se zvuk obvyklý v jazyce (poměrně) přesně artikuluje náhradním způsobem - např. pro fonaci se využije epiglotis, hrtanová příklopka (po odstranění hlasivek).
Místo tvoření se stalo základem pro terminologii označující typy souhlásek (5.4). Srov. také tabulku zachycující znaky transkripce konsonantů, kterou jsme vložili výše (2.3).
Konkrétní informaci o souhláskových systémech studovaných jazyků získáte ve speciálních fonetikách.
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Vstoupit na úvodní stránku webu