Pro vokál je typická existence většího počtu formantů, míst koncentrace akustické energie. Známe však i hlásky, které mají šumovou složku velmi slabou, ale ani tónová složka u nich není rozvinuta. Tyto hlásky jsou akusticky na pomezí mezi konsonanty a vokály; vzhledem k fungování mimo jádro slabiky je řadíme mezi konsonanty.
Vztah takových hlásek k nejblíže podobným vokálům je dán postavením v soustavě zvuků jazyka : někdy se mohou střídat tak, že je pokládáme za realizaci téže jednotky (slabičné - neslabičné [i], [v]), jindy, např. v češtině [j], se mohou kombinovat i v jediné slabice a jsou zvuky samostatnými. Ve starší terminologii bylo zvykem tyto hlásky zařazovat k sonorám, s nimiž mají společné rysy při využití v souvislé řeči.
![[audioklip]](resources/maaj.gif "Přehrát zvuk")
![[audioklip]](resources/bij.gif "Přehrát zvuk")
Zvukové realizace velmi podobné hláskám [j] a [ʋ] existují jako složka diftongů (viz 6.2). V této pozici se označují jako polosamohlásky, semivokály: termín má vystihovat jejich blízkost k vokálům a současně připomínat rozdílnou funkci (postavení mimo jádro slabiky).
Poznámka
Označení polosamohláska dávali někteří jazykovědci také hláskám, které jsou sice vokály, ale velmi specifickými, s mimořádně krátkou kvantitou nebo neobvyklou strukturou. Tak dostal toto označení velmi krátký vokalický zvuk nepřipomínající jinou samohlásku [ə] ("smíšená samohláska", přibližně takový zvuk, jaký provází konsonant, pokud se jej snažíme vyslovit samostatně). Podobně se označovaly i tzv. jery, velmi krátké vokalické hlásky, které měly v praslovanštině rozlišující funkci. Starší termín je v češtině projevem rozpaků nad zvuky s nezvyklou stavbou.
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Vstoupit na úvodní stránku webu