Uvnitř fonických řad dochází po celou dobu vývoje jazyků k vzájemnému ovlivňování realizací hlásek, k jejich změnám, vypouštění nebo přidávání, k úpravám slabičného skladu pojmenovávacích jednotek. Jednotlivé typy takových změn byly jazykovědou, především historickosrovnávací a mladogramatickou lingvistikou v 19. století, popsány a byla vytvořena i příslušná terminologie. V zásadě se užívá dosud, a to zejména v evropských lingvistikách. Vzhledem k tomu, že v každém jazyce jsou obecné principy změn realizací uskutečňovány jinak a i časový profil zachycených změn je různý, omezíme se dále na výklad běžněji užívaných termínů s vybraným příkladem z mateřského jazyka. Dostatek pozornosti daným jevům se dostane při studiu konkrétní filologie jednotlivých jazyků.
Pokud bychom měli před sebou jen zcela synchronní jazyková fakta a neměli možnost srovnávat s minulými fázemi vývoje daného jazyka nebo s dalšími příbuznými jazyky, srovnávat v rámci jednoho jazyka různá nářečí, mluvu běžnou a ortoepickou atd., nemuseli bychom s většinou obvykle připomínaných změn hlásek počítat. Popisujeme-li totiž "změny", vycházíme (na základě tradic lingvistiky minulých století) z toho, že v pozadí všech konkrétních výpovědí, konkrétních vyslovených textů a jejich součástí, existuje nějaký "ideální" stav jazyka (pro nás patrný u nám blízkých jazyků i v psaném textu), který je při výslovnosti pozměňován, a že existuje "prajazyk", společné východisko určité skupiny jazyků. Dalším měřítkem se stává reprezentativní zvuková podoba konkrétního jazyka (jeho ortoepická realizace).
Při popisu změn hlásek se navíc vychází z neutrální podoby výrazů, např. u flektivních jazyků 2. pádu substantiv, u odvozených slov z kořene nebo kmene slova základového atd. Mluví se pak o tom, že ve tvaru lva došlo k elizi -e- ve srovnání s nominativem lev, zatímco u sedel k epentezi, vložení -e- ve srovnání s l. pádem sedlo, i když je diachronní vysvětlení obou jevů analogické; u vztahu slov navracet se – návrat se mluví o "dloužení", při porovnávání současných spisovných dublet polévka - polívka se v druhém případě mluví o úžení -é- v -í-, i když jde o důsledky starého procesu, které dnes jen byly přijaty do spisovného jazyka, atd.
Osvojujeme-li si příslušné termíny, vstupujeme do jazyka vědy a jen dík porozumění termínům si můžeme jejich prostřednictvím osvojovat i údaje o jazyce a jeho proměnách.
Jednotliví autoři někdy užívají existující termíny ne zcela přesně, jejich význam rozšiřují nebo zužují, ve starších nebo cizích pracích může mít termín jinou náplň apod. I s tím je nutno při studiu odborné literatury počítat.
Typy hláskových změn lze charakterizovat z několika hledisek:
Již výše jsme připomněli, že lidská řeč se realizuje ve větších celcích, v nichž dochází ke koartikulaci jednotlivých zvuků, jež se projevuje i sbližováním jejich znění. Vzhledem k tomu, že jde o jevy vznikající při spojování hlásek, jsou označovány jako syntagmatické. Většina změn, které dále popisujeme, je právě tohoto typu. Syntagmatické změny mohou být signálem počínající změny paradigmatické. Ty pozorujeme v jednotlivých jazycích při diachronním pohledu. Týkají se inventáře zvukových prvků rozlišujících význam (tedy fonémů). Paradigmatickou změnou je vznik nové fonologické jednotky, splynutí dvou samostatných jednotek v jedinou nebo (podle některých autorů) i zásadní změna realizace fonému.
V mateřském jazyce je příkladem syntagmatické změny asimilace znělosti - např. výslovnost [sedba] = ´setba´ - nebo přizpůsobování vokálů a konsonantů ve slabice - třeba změna tvaru rtů při výslovnosti slov [ ʃaːl] = ´šál´ a [ ʃɪl] = ´šil´.
Paradigmatickou změnou bylo v češtině přijetí /g/, které je schopno rozlišit dvě samostatné významové jednotky jen u rozdílu slovo domácí - slovo přejaté - grogem - krokem, splynutí původně samostatných /y/ - /i/, které se dnes rozliší jen v písmu, nebo změna výslovnosti g>h.
S paradigmatickými změnami hlásek jazyků, jež studujete, se seznámíte v historické mluvnici.
Syntagmatické změny jsou kombinatorní, tj. vznikají při kombinování (spojování) zvuků a jejich vzájemném ovlivňování, ev. při postavení hlásek před nebo po pauze. V pozadí těchto změn je obvykle zjednodušování artikulační práce, jež má za následek změny v akustice. Pozicí - v tomto případě ve vztahu k přízvučné slabice - je podmíněn také okruh změn souvisejících s redukcí (7.2). Jde často o změny obligatorní (závazné), a proto se pravidelně opakují všude tam, kde jsou vhodné podmínky. Jen někdy jde o změny fakultativní, nezávazné.
Obligatorní kombinatorní hláskovou změnou je česká spodoba znělosti, která nastává ve skupinách okluzívních párových souhlásek bez výjimky, nebo neznělá realizace párových hlásek před pauzou. Výslovnost rázu na švu slov před vokály - ´rozbil okno´ : [ˈrozbil ˈʔokno] i [ ˈrozbil ˈokno] - je naopak fakultativní, i při ortoepické výslovnosti je obvyklá jen v pečlivé mluvě.
Některé změny hlásek v jazyce jsou nezávislé na určitém hláskovém okolí, nicméně proběhnou pravidelně. Příkladem je úžení, přechod středových vokálů ve vysoké (změna é > í, důsledkem jsou např. dublety létat - lítat), nebo opačný proces rozšiřování, a také diftongizace, změna jednoduchého vokálu v diftong, nebo opačný proces monoftongizace.
Diftongizací je vývoj typu lúka > louka známý z historického vývoje češtiny, monoftongizací změna louka > lóka, která proběhla v hanáckých nářečích.
Zvláštní skupinu tvoří změny analogické, vyrovnání tvarů kmene ohebného slova podle tvarů některého pádu, vyrovnání kořene v různých tvarech "silných" sloves aj. Tento typ změn má tendenci k pravidelnosti, postupně se analogické tvary stávají dubletami v kultivované podobě jazyka a starší podoby mizejí. Nejde tedy o změny hlásek „v proudu řeči“, jen se nejprve v mluvě utvářejí a jsou postupně přijímány do spisovného jazyka včetně psaného.
Příkladem takové změny je dnešní peču, jež nahradilo starší peku vlivem tvarů pečeš, peče,…
Změny slovní základů při flexi se mohou dít i využitím jiných koncovek (typ jablko - o jablcích s alternací vedle novějšího o jablkách bez alternace). V takových případech už o hláskové změně nemluvíme.
Vedle toho nacházíme ve vývoji jazyků změny sporadické, jež jsou omezeny jen na některé výrazy. Typickou sporadickou hláskovou změnou je důsledek tzv. lidové etymologie, přeměny v hláskové stavbě slova dané chybným pojetím motivace výrazu. Ani tyto změny nelze pokládat za fonetické.
Příkladem lidové etymologie může být nářeční [zdrava] místo strava příklonem k slovu zdravý.
Část popisovaných změn se jeví jako již odeznělé, zatímco jiné ovlivňují i dnes realizaci mluvené řeči. Mluvíme-li obecně o typech změn, všímáme si jich dohromady, protože změna již ukončená může existovat jako dosud živá v jiném jazyce nebo i v jiné varietě jednoho národního jazyka.
Proteze, předsouvání určité souhlásky před vokál na začátku slova, např. kdysi formovala tvář slovanských jazyků; dodnes existuje táž protetická hláska v některých z nich alespoň za hranicemi spisovnosti - srov. staré est - čes. jest, ale také dnešní nářeční almara - (nářeční) jarmara, v obou případech s protetickým j-.
Většina syntagmatických změn je kontaktní, pro ovlivnění je nutné bezprostřední sousedství zvuků. Méně obvyklé jsou změny distantní ("na dálku"). Kontaktní změny jsou obvykle obligatorní, distantní sporadické.
V češtině se setkáme s distantní změnou při lidovém přejímání cizích slov nebo při žertu ([dedektiːfka] místo detektivka).
Podívejte se do některé historické mluvnice jazyka, který studujete, a vyhledejte si příklady na jednotlivé typy změn. Můžete se podívat i do terminologického slovníku daného cizího jazyka, kde se příklady na termíny dokumentují jazykovým materiálem jazyka výkladu. Poradit vám může také etymologický slovník studovaného jazyka.