Vokál je hláska s maximálním znění hlasu (5.3), na jejím počátku se proto musí hlasové ústrojí dostat do kmitů; měkký hlasový začátek (5.1), postupné rozkmitání hlasivek, může vést na počátku k oslabené znělosti, dyšný začátek může vykrystalizovat do podoby hlásky [h], ev. znělého [ɦ], tvrdý se jeví akusticky jako okluzivní souhláskový zvuk, který může, ale nemusí být chápán jako samostatná souhláska. Na počátek slova může být vložen před vokál konsonant. V lingvistice se to nazývá proteze, užívá se protetická hláska. Ve vývoji jazyka se jako protetické uplatnilo v, h nebo j, tj. vesměs hlásky s nevýraznou konsonantickou stavbou.
V češtině najdeme v nespisovných útvarech národního jazyka příklady na všechny typy. Protetická hláska se přitom stává stálou součástí výrazu, objeví se tedy i v odvozeninách ([voko] - [ˈmodro/vokaː], [ˈnavokose ˈsnaʒil]).
Jako protetická hláska se v nespisovných útvarech vlastních Čech a západní poloviny Moravy objevuje /v/, které předchází náslovné o- u slov běžné slovní zásoby ([vodnesu], [vorval], [von], - ale [otec]). Další protetické hlásky jsou doloženy v tradičních nářečích ([ɦ] - [ɦolomóc], [ɦulica], [ɦapatika]; vzácně i [ j] - [jarmara]).
Konsonanty se po pauze většinou nemění, jen při velmi intenzivní výslovnosti se může stát, že počáteční konsonant ztratí znělost.