O posvíceních a poutích

Název posvícení pochází z posvěcení místního kostela (jedná se tedy o vzpomínkovou výroční slavnost), oproti tomu pouť se zpravidla koná v rámci svátku patrona kostela (ne vždy se tedy obě tyto festivity překrývají). Opět zde můžeme sledovat mnoho lokálních označení posvícenských a pouťových slavností – posvícení, hody (především na jižní Moravě), krmáš (na severní Moravě a ve Slezsku) a další.

Poutě lokální a putovní

V tomto významu mluvíme o poutích jako lokální festivitě spojené s patronem místního kostela. Je však třeba mít na paměti, že je to jen jeden z možných významů tohoto pojmu. Neméně důležitá je také pouť jako (individuální či hromadná) výprava na poutní místo.

Čas konání posvícenských a pouťových slavností je zpravidla v období mezi létem a adventem. Dříve šlo o vícedenní událost (zpravidla se konala od nedělní dopolední bohoslužby do úterka, často ale až do čtvrtka). Postupně docházelo k převládání světské části a jejím společenském významu nad církevním rozměrem (k tomu sice docházelo už od středověku, významnou akceleraci tohoto trendu však pozorujeme v době socialismu a snahy o „odcírkevnění“ některých festivit).

Císařské a lidové posvícení

Josefínská reforma (1787) zavedla jednotné posvícení, a to třetí říjnovou neděli. Motivací byla snaha o zjednodušení a zpřehlednění posvícení). Výsledkem však často bylo konání dvojího posvícení – císařského a lidového.

Posvícení jako čas hostin

S posvícením se v jeho světské části pojí především pořádání hostin, na které byli zpravidla zváni nejen blízcí příbuzní, ale také např. kmotři, přespolní známí aj. Součástí úkonu zvaní na hostinu bylo obdarování posvícenskými koláči (tzv. zvance, zváče či předhodí).

Mezi typické posvícenské pokrmy patří především výše zmíněné posvícenské koláče, nověji pak také dorty a cukroví (ty plní jak funkce výslužky pro hosty, tak obdarování čeledi). Nedílnou součástí hostin je maso (především vepřové a skopové, ale objevuje se i drůbež a holubi), a to také v chudých rodinách. Pojí se s ním množství lokálně specifických pokrmů – hnětýnky (resp. metýnky, metánky atp.) v některých oblastech Čech, ořechy na Pelhřimovsku aj.

Hody

Jedná se o označení specifických posvícenských oslav konaných na (především jižní) Moravě, které se svými projevy velice podobají ostatkovému právu na Hané v době masopustu.

Typická je tak pro ně úloha místní chasy, ze které jsou volení zástupci organizující hody, nejčastěji označovaní jako stárci a stárky. Často se vyskytují také další titulované role se specifickými úlohami (mládek, podstárek, držič aj.). Jejich hlavní úlohou je organizační, správní a finanční zajištění průběhu hodů. U těchto osob jsou časté různorodé typizované součásti oděvu, které symbolizují jejich dočasné postavení (obřadní zástěry, ozdoby šatů a klobouku aj.).

Chalupničtí stárci

Především v 19. století byl v některých lokalitách vedle sedláckého stárka volen také druhý, chalupnický stárek s obdobným postavením.

Vedle manifestní (v tomto případě společenské a kulturní) role chasy v konání hodů zde můžeme sledovat i její latentní funkci v podobě prostředníka přechodu jedinců z dětství do dospělosti. Samotnou organizaci zábav či jednotlivé ritualizované úkony (stavění a hlídání hodového máje, stínání berana stárky aj.) v době hodů tak můžeme chápat jako obdobu přechodového rituálu, který pro mladé jednotlivce představuje posun od dětství do dospělého života.

Hodové právo

Předmět různých tvarů (zvon, kužel, válec, na Uherskohradišťsku i šavle aj.) a materiálů (pytlovina, karton s brokátovou látkou, krušpánkem, kvítky, zrcátky aj) s významnou funkcí symbolického hodového předmětu. Představitel obce na začátku hodů chase společně s právem symbolicky předává také organizaci samotných oslav. Právo má velký význam v rámci hodových zábav (vodění párů pod právo aj.) a je stejně tak jako máj předmětem soupeření mezi jednotlivými obcemi. Zatímco zcizení cizího práva je prestižním počinem, ztráta vlastního znamená ostudu a nutnost platby výkupného.

Starosta nedal stárkům hodové právoČlánek z brněnského Deníku ukazuje, jak se může hodové právo stát prostředkem politického boje.

Hodové máje

Rozšířené především na jižní Moravě. Vzhledově se do značné míry jedná o obdobu jarního máje, u hodových májů ovšem existují výrazná krajová specifika především co do jejich ozdob. Představuje jeden z ústředních předmětů, se kterým se pojí např. zábavy pod májem.

Hodový věnec

Zpravidla jej tvoří dřevěná konstrukce ozdobená krušpánkem, rozmarýnem, praporky aj. Nejčastěji má tvar stromku nebo kužele. Existují různá vysvětlení smyslu hodového věnce – původně byl považován za symbol mravnosti, později však spíše mládí. Také se do značné míry jedná o obdobu dožínkového věnce.

Obřadní zabíjení zvířat v době hodů

Rozšířeno po celém území České republiky s různými lokálními specifiky a zvířecími aktéry – zabíjení kohouta, mlácení kačera (snaha zasáhnout jej cepem/holí se zavázanýma očima), stínání berana. Konalo se zpravidla před hospodou v připraveném prostoru poblíž máje.

Vzhledem k tomu, že zvířata zabíjeli převážně stárci a další zástupci mládeže, můžeme v této tradici sledovat funkci přechodového rituálu, při kterém mladí lidé dokazují své schopnosti. Tento proces byl např. u stínání berana ještě dále ztěžován kupříkladu omotáním drátu kolem krku zvířete. Tento drát následně zamezoval jednoduchému setnutí hlavy, což činilo celý proces pro vykonavatele obtížnějším a pro zvíře útrpnějším.

Jedná se nejspíše o pozůstatek předkřesťanských tradic obětování zvěře spojených s rituální hostinou. Původně se konalo nejen na posvícení, ale při mnoha dalších příležitostech (např. při svatbách).

Od poloviny 19. století se obřadní zabíjení zvířat setkávalo se zákazy, dnes už se prakticky nevyskytují (převážně jde o etické hledisko), resp. se zachovaly jen některé projevy např. v podobě vození berana po vsi.

---

Mapy

Mapa zaznamenaného výskytu posvícení/hodů během 20. století

• První polovina 20. století

• Druhá polovina 20. století