Vánoční čas
Vánoce jsou dalším z příkladů křesťanského překrytí předkřesťanských obyčejů a rituálů. Sledujeme zde paralelu s letním slunovratem a oslavou svatého Jána, tentokráte však dochází k překrytí starších tradic spojených se slunovratem zimním, který je v původní představě vítězstvím světla nad tmou. Právě tato symbolika nabízí ideální podklad pro oslavu zrození Krista, který tak v římskokatolickém křesťanství představuje základní kámen vánočních svátků.
Vánoční doba začíná vigilií (označení bohoslužby v předvečer daného svátku pocházející z lat. vigilia – bdění) 24. prosince a končí 6. ledna ve svátek Zjevení Páně (Tři králové). Zatímco v západní křesťanské církvi je nejdůležitějším dnem právě počáteční 25. prosinec, pro pravoslavnou církev je to konec tohoto období a svátek Zjevení Páně 6. ledna.
Vánoce lidové a křesťanské
V době Vánoc sledujeme opět zajímavé propojení přežívajících předkřesťanských tradic a jejich syntézu, ale také paralelní existenci s křesťanstvím. Lidové (převážně prosperitní) obyčejové projevy vycházejí především z představy všeobecného rozvoje v novém poslunovratovém období – především pak znovuzrození slunce a opětovný rozvoj přírody. Oproti tomu křesťanské obyčejové projevy vycházejí z představy o zrození Ježíše Krista.
V případě štědrovečerní večeře pak také pozorujeme určitou paralelu s časem kolem Svátku všech svatých, a to v podobě prolínání světa živých se světem zemřelých. Často bylo zvykem ponechat část štědrovečerní večeře pro zemřelé. I zde je možno hledat předkřesťanský původ kontaktu s mrtvými během nejdelších nocí v roce.
Štěpánské koledování
Svátek svatého Štěpána (26. prosince) byl dříve důležitý především pro chasu, pro kterou představoval začátek uvolnění z pracovních povinností trvající až do konce roku. Neméně stěžejní však byl jeho význam jako den koledních obchůzek s prvky kontaktní a ochranné magie. Jednou z nich je např. štěstíčkování – kolední obchůzka spojená s obdarováním ozdobenou jedlovou větvičkou známá především na severní Moravě. Štěstíčko následně zůstávalo v příbytku až do dalšího roku a sloužilo k jeho ochraně. Pozorujeme také řadu rituálních praktik (např. pouštění žilou koním, jichž je sv. Štěpán patronem).
Jak v minulosti, tak i nyní je svátek sv. Štěpána také dnem častých rodinných návštěv a štěpánských hudebních a tanečních zábav.
Tříkrálové obchůzky
Tříkrálová tradice (připadající na 6. ledna) představuje další z řady obyčejů spojených s obchůzkami masek po vsi spojené s koledováním. Zúčastňovali se jí zpravidla mladší chlapci odění do kostýmů symbolizujících tři krále, kteří putovali do Betléma – Kašpara, Melichara a Baltazara. Pro všechny různorodé lokální projevy je typickým společným prvkem divadelní projev spojený s předváděním drobných her zachycujících jejich pouť, příběhům spojených s Herodem či vánoční hvězdou.
U zkratky K+M+B, kterou v rámci koledy označují jednotlivé domy, můžeme vysledovat předkřesťanský původ spojený s ochranou příbytku před negativními silami.
Význam zkratky K+M+B
Zajímavým vývojem prošla zkratka K+M+B (resp. dříve také CH+M+B), kterou při obchůzce maskovaní králové značí na dveře příbytků. Zatímco dnes si ji lidé zpravidla spojují se jmény postav Kašpar, Melichar a Baltazar, tak původní význam značí latinské Christus mansionem benedictad (Kristus ať požehná tomuto obydlí).
Tříkrálové obchůzky jsou jedním z obyčejů, který přetrval až do současnosti. Oproti tradiční formě je však z velké části kladen důraz na prospěšnost této aktivity. Zpravidla se totiž nejedná o koledování chudé mládeže, jako tomu bylo v průběhu 20. století, ale celorepublikovou sbírkovou akci, jejíž výtěžek slouží k financování neziskových charitativních organizací (především české Charity). Mnohem více než dříve se do obchůzek zapojují také děvčata.