Souvislá řeč je modulována také barvou hlasu. Je dána jak individuálním utvářením mluvních orgánů a všech rezonančních prostor artikulačního ústrojí, tak proměnami těchto prostor vznikajícími např. stahy hrtanových svalů. Akusticky je založena na interferenci tónů a šumů, jež vznikají v hrtanu a nadhrtanových prostorách mluvčího. Barva hlasu modifikuje v tomto případě znění všech artikulovaných hlásek a může sloužit pro identifikaci mluvčího.
Proměny hlasové barvy, které poznáváme na základě konfrontace s obvyklou barvou hlasu mluvčího nebo se svou představou o ní, se využívají spolu s ostatními prostředky modulace jako signál citových a volních postojů mluvčího (řekl smutně, vesele, nadšeně, rozčileně, naléhavě). Je zvláštní, že barvu hlasu a její proměny při řeči jsme s to vnímat a adekvátně interpretovat i tam, kde jazyku nerozumíme.
Pokud přijmeme tradiční pohled fonologie, který se zaměřuje na složky intelektuálního obsahu sdělení (viz 8), pak barva hlasu fonologickou funkci nemá. Budeme-li chápat fonologii šířeji, otevře se před lingvistikou další obrovské pole studia.
Proměny hlasové barvy se odrážejí také na spektrografickém záznamu stavby zvuku souvislé řeči.