Apostrof (apòstrof)

Apostrof je interpunkční znaménko, které se znázorňuje následujícím způsobem (‘) a poukazuje na to, že došlo k vypuštění samohlásky u členu určitého el, la, en, es, sa a u předložky de, které stojí před slovem začínajícím na samohlásku nebo h. Příklad: l´ajut, l’aigua, l’elefant, l’hèlix, l’ídol, l’illa, l’home, l’òrbita, l’humà, l’ungla; n’Aina, n’Eduard, n’Ignasi, n’Oriol, n’Úrsula; s’Agaró, s’Arenal; acaba d’arribar, pobre d’esperit, propi d’illencs, anell d’or, compte d’usuari.

Apostrofem se svazují i tzv. nepřízvučná zájmena (pronoms febles), která stojí před nebo za slovesy či jinými zájmeny, jenž začínají nebo končí na samohlásku. Příklad: m’agrada, t’ho diré, anima’l, porta’ns-ho, n’han arribat dos, l’hi donaré.

Dále dochází ke stažení apostrofem v následujících případech:

1. Člen v jednotném čísle a předložka de před číslicemi, které při čtení začínají na samohlásku, a zkratkami, které se hláskují a na začátku slova se vyslovují také se samohláskou: l’1 de gener, més d’11 milions, l’NBA, l’FBI, l’AP-2, l’N-II.
2. Člen rodu mužského v jednotném čísle před slovy začínajícími na s + souhláska: l’statu quo, l’stokes. Podobným způsobem dochází ke stažení členu rodu mužského v singuláru v případech jako: l’ftalat de potasi, l’zwitterio.

Ke stažení apostrofem nedochází v těchto případech:

1. Člen rodu ženského (la, na, sa) před nepřízvučným i, u, hi, hu: la idea, la història, la universitat, la humanitat
2. Člen rodu ženského la před písmeny a názvy písmen: la e, la s, la hac
3. Člen rodu ženského la před slovy una (u hodin), ira, hoste, Haia: la una, la ira, la hoste, la Haia
4. Člen rodu ženského la a předložka de před slovy začínající s + souhláska: la schola cantorum, la Scala de Milà, és de Sri Lanka.
5. Člen a předložka de před polosouhláskami i, u, kterým může předcházet h: el iode, el iogurt, la hiena, la iaia, és de Huelva.
6. Člen a předložka de před aspirovaným h [h]: el hawaià, de halar, el hit.
7. Člen a předložka de před chemickými značkami: el O té el nombre atòmic 8, el He és un gas noble.
8. Člen a předložka de před slovem použitým v metafyzickém významu: el alguns de la frase anterior és el nucli de l’SD.

Přízvuk (accent)

Grafický přízvuk je diakritické znaménko, které se píše nad samohláskami a označuje, která ze slabik je nositelkou přízvuku. V katalánštině rozlišujeme dva druhy grafického přízvuku:

• Přízvuk tupý (`): píše se nad a, otevřeným e [ɛ] a nad otevřeným o [ɔ]. Příklady: demà, malentès, glòria.
• Přízvuk ostrý (´): píše se nad zavřeným i, u, e> [e], o> [o]. Příklady: balcó, créixer.

Pravidla přízvuku

Pravidla pro použití přízvuku jsou určována počtem slabik ve slově, pozicí přízvučné slabiky a písmenem na konci slova.

Víceslabičná slova se v katalánštině dělí do tří skupin:

• s přízvukem na poslední slabice (aguts): a.vui, de.mà atd.
• s přízvukem na předposlední slabice (plans): ai.gua, pa.ti, ex.cu.sa atd.
• s přízvukem na třetí slabice od konce (esdrúixols): plà.ci.da, mú.si.ca, hor.tèn.si.a atd.

Pravopisná poznámka: přízvuk v písmu se v katalánštině neoznačuje u slov s přízvukem na poslední slabice zakončených na souhlásku kromě slov zakončených na samohlásku + s, -en, -in (v těchto případech se přízvuk označuje): parlar, hotel ale arròs, confús, comprèn, magazín; a u slov s přízvukem na předposlední slabice zakončených na samohlásku: mare, pare ale meló, tabú (slova vymykající se pravidlu).

Ale označuje se:

1. u slov s přízvukem na poslední slabice zakončených na samohlásku nebo samohlásku + -s; -en, -in: forà, faré, cafè, així, meló, això, tabú, compàs, espès, només, país, boscós, arròs, confús, comprèn, magazín.
2. u slov s přízvukem na předposlední slabice, která jsou zakončena jinak, než jak je uvedeno v bodě 1: àngel, éreu, pèsol, polític, córrer, tòrcer, estúpid
3. u všech slov, která mají přízvuk na třetí slabice od konce: àvia, església, ciència, orquídia, quilòmetre, fórmula, boscúria.

Jednoslabičná slova se neoznačují přízvukem s výjimkou slov, kde je třeba použít rozlišovací přízvuk: gla, txec, net, fi, sol, pols, brut, atd.

Postavení ostrého a tupého přízvuku u středových samohlásek (e, o)

Grafický přízvuk u středových samohlásek (e, o) může být buď ostrý, pokud je samohláska zavřená (é, ó), anebo tupý, pokud se jedná o samohlásku otevřenou (è, ò).

E a O bývají otevřené ve slovech s přízvukem na třetí slabice od konce (ciència, època; memòria, quilòmetre) a ve slovech s přízvukem na předposlední slabice označené znaménkem přízvuku (exèrcit, règim; dipòsit, òrgan). E je pak otevřené ve slovech s přízvukem na poslední slabice označené znaménkem přízvuku: amè, cafè.

Naopak tyto středové samohlásky bývají zavřené u slovesných tvarů a v případě o i u slov s přízvukem na poslední slabice, která je označena znaménkem přízvuku (revolució).

Samohláska e

Obvykle se píše s tupým přízvukem v těchto případech:

1. U slov s přízvukem na poslední slabice (aguts)
   • U většiny z nich se nejedná o slovesa: alè, amè, cafè, comitè, mercè, oboè, perquè, serè, vostè, tretzè, burgès, entremès, espès, interès, Penedès, pagès, compromès, atd.
     Převažují hlavně:
     • Národnosti: anglès, aragonès, francès, holandès, pallarès, rossellonès
     • Řadové číslovky: cinquè, sisè, setè…
   • U tvarů indikativu prézentu a imperativu u sloves zakončených na -fendre, -prendre, -pendre a -vendre: ofèn; aprèn, comprèn, desprèn, reprèn, sorprèn; depèn, suspèn; malvèn, revèn
2. U slov s přízvukem na druhé slabice od konce (plans): většina z nich je označena znaménkem přízvuku: dèbil, inèdit, mèrit, pèsol, pètal, rècord…
3. U většiny slov s přízvukem na třetí slabice od konce: anècdota, cèlebre, dècima, gènere, mètode, època, èmfasi, ciència, comèdia, espècie, sèrie, tènue…

V následujících případech se píše e s ostrým přízvukem:

1. Slova s přízvukem na poslední slabice:
   • končící na -es které tvoří plurál -essos: abscés, accés, congrés, excés, procés, profés, progrés, revés, través. Najdou se ale výjimky: espès, estrès, interès, xerès (pl. espessos, estressos, interessos, xeressos)
   • slova jako adés, després a amén
   • odvozeniny nebo složeniny slov bé a és: gairebé, malbé, també, demés, només, oimés
   • slova přejatá zakončená na -é, především u slov přejatých z francouzštiny: calé, clixé, consomé, jaquí, paté, puré, ximpanzé
   • deverbální jména abonaré a pagaré
   • některá vlastní jména: Bernabé, Betsabé, Salomé, Miravé, Portainé, Sarradé; Artés, Barravés, Benés, Beniarrés, Cadaqués, Golmés, Massalavés, Vilafamés; Adraén, Alcalatén, Baén, Borén, Espaén, Llarvén, Tuixén.
   • následující koncovky sloves:
     • První osoba jednotného čísla budoucího času prostého: cantaré, temeré, rebré, dormiré
     • Třetí osoba jednotného čísla minulého času prostého u sloves druhé konjugace: digué, estigué, nasqué, pogué, rebé, vingué
     • První a třetí osoba jednotného čísla subjunktivu imperfekta u sloves první a druhé konjugace: cantés, temés, rebés
     • Třetí osoba jednotného čísla oznamovacího způsobu přítomného času a druhá osoba rozkazovacího způsobu u odvozenin sloves tenir (entreté, entretén-te), venir (s’avén, avén-t’hi), a encendre (encén) a u slov zakončených na -tendre (atén, entén, estén, pretén).
2. Slova s přízvukem na předposlední slabice:
   • Infinitivy créixer, néixer, péixer, ésser, prémer, témer, trémer a slovesa z nich odvozená (decréixer, renéixer, esprémer, terratrémer)
   • Koncovky minulého času prostého (coneguérem, diguéreu) a subjunktivu imperfekta (parléssim, cantéssiu; diguéssim, vinguéreu)
   • Tvary érem a éreu slovesa ser (nebo ésser)
   • Další slova jako cérvol, crémor, déntol, évol, feréstec, llécol, llépol, préssec, préstec; créixens (plurál od creixen ‘potočnice lékařská’); Assuévar, Béixec, Éller, Gréixer, Térmens.
3. Slova s přízvukem na třetí slabice od konce:
   • Obecná jména església, grémola, llémena, séquia, sénia, témpores.
   • Vlastní jména Bétera, Dénia, Énguera, Éssera, Guadasséquies, la Sénia.

Samohláska o

Hláska o se píše s tupým přízvukem v následujících případech:

• Slova s přízvukem na poslední slabice (aguts):
  • Slova açò, això, allò, madò a però
  • Příčestí sloves odvozených od slovesa cloure: conclòs, desclòs, exclòs, inclòs, reclòs
  • Odvozeniny a složeniny slov bo, so, to, tro, cos, cros, gros, os: de debò, eurobò; ressò, ultrasò; semitò; retrò; anticòs, sobrecòs; motocròs; capgròs, a l’engròs; trencalòs.
• Téměř všechna slova s přízvukem na druhé slabice od konce: apòstol, autògraf, bibliòfil, cònic, còrrec, lògic, llòbrec, melòman, mòbil, monòleg, òvul, pròleg, pròxim, retrògrad, rònec, sòcol, sòlid, sòrdid, tòrcer, Cristòfol, Hipòlit, Òscar, Aristòtil, Aiòder, Isòvol, Monòver, Òpol, Bòsfor, còncau, tròlei, dòlmens, fenòmens.
• Téměř všechna slova s přízvukem na třetí slabice od konce: acròbata, aristòcrata, còlera, còmode, crònica, diòcesi, hipòcrita, nòmada, òpera, quilòmetre, simfònica, tòfona, Mònica, Verònica, Òdena, Còrsega, Mònaco, colònia, història, parròquia, magnòlia, Antònia, Sònia, Sòcrates, Dòrria, Califòrnia, Escòcia, Mongòlia, Tòquio.

Přízvuk ostrý se naopak vyskytuje v těchto případech:

• U téměř všech sloves s přízvukem na poslední slabice: Cató, Neró, Plató, Salomó, Ascó, Avinyó, Benicarló, Maó, Torelló, balcó, cantó, cartabó, horitzó, lliçó, minyó, sabó, torró, Borbó, Xaló, Jericó, Montsó, raó, camaleó; ambdós, colós, Fruitós, Camós, Palamós, Puigcercós, Regencós.
  Obzvláště pak:
  • U slov zakončených na -ió: direcció, expressió, preparació, situació; acció, avió, camió, funció, pensió, relació, Faió, Lió
  • U adjektiv zakončených na –ós: afectuós, blavós, boirós, caseós, gloriós, mafiós, misteriós, saborós, sortós, verinós, tumultuós
  • U příčestí sloves zakončených na -fondre: confós, difós
• Slova s přízvukem na druhé slabice od konce (plans):
  • Sloveso córrer a jeho odvozeniny (concórrer, incórrer, ocórrer, recórrer, transcórrer)
  • Tvary fórem, fóreu, fóssim (a fóssem), fóssiu (a fósseu) slovesa ser (nebo ésser)
  • Některá slova jako: córner, góndol, estómac, furóncol; Bóixols, Fórnols, Gósol, Jóncols, Sóller
• Slova s přízvukem na třetí slabice od konce: pouze se píší s ostrým přízvukem některá slova jako escórpora, fórmula, dóngola, góndola, pólvora, tómbola, tórtora.

Rozlišovací přízvuk (accent diacrític)

Existuje skupina velmi frekventovaných jednoslabičných slov, která by podle pravidel neměla nést znaménko přízvuku. Ten ovšem v tomto případě slouží k tomu, aby od sebe odlišil slova, která se stejně píší, ale mají jiný význam. Bez vyznačeného přízvuku by tak mohlo v některých případech dojít ke zmatení. Jedná se konkrétně o slova, která jsou uvedená v tabulce 4.

Tabulka 4. Slova, která jsou nositelem rozlišovacího přízvuku.

Slova s rozlišovacím přízvukem	Slova bez rozlišovacího přízvuku
bé (dobro; majetek, statky, zboží) Podstatné jméno rodu mužského (pl. béns) Produeixen béns de primera qualitat. (Vyrábí zboží první kategorie.) Příslovce, spojka a citoslovce (dobře) Escriu bé. (Píše dobře.) Bé, ja ho veurem, si deia la veritat. (Dobrá, uvidíme, zda říkal pravdu.)	be (jehně) Podstatné jméno rodu mužského (pl. bens) Duia els bens a pasturar. (Vedl jehňata na pastvu.) Podstatné jméno rodu ženského (pl. bes) (název písmene b) Barcelona s’escriu amb be. (Barcelona se píše s b.)
déu (bůh, božstvo) Podstatné jméno rodu mužského (pl. déus) Creure en Déu. (Věřit v Boha.) Els déus grecs. (Řečtí bohové.)	deu (pramen) Podstatné jméno rodu ženského (pl. deus) S’han eixugat totes les deus. (Vyschly všechny prameny.) Řadová číslovka, podstatné jméno rodu mužského (pl. deus) a plurál rodu ženského (deset) Deu i dotze fan vint-i-dos. (Deset a dvanáct je dvacetdva.) Treia deus a totes les assignatures. (Ve všech předmětech měl desítky.) Són les deu en punt. (Je přesně deset.) Druhá a třetí osoba singuláru indikativu př. času a druhá osoba singuláru imperativu slovesa deure (dlužit) Quant em deus? (Kolik mi dlužíš?) Aquesta persona deu molts diners al banc. (Tato osoba dluží bance spoustu peněz.) Druhá osoba plurálu indikativu a subjunktivu př. času a druhá osoba plurálu imperativu slovesa dar (dát) Apa, minyons, deu-vos pressa! (Hej, děcka, pospěšte si!)
és (je) Třetí osoba singuláru indikativu př. času slovesa ser nebo ésser. Aquest professor és molt bo. (Tento profesor je velmi dobrý.)	es (se) Zvratné zájmeno Es diu Maria. (Jmenuje se Marie.) Tzv. “article salat” (tvar členu určitého vyskytující se na Baleárských ostrovech). Es ca em va destrossar es sofà. (Pes mi zničil pohovku.) Plurál písmene e, podstatné jméno rodu ženského (název písmene e) Cap de les es d’aquesta frase no porta accent. (Žádné e v této větě nemá vyznačený přízvuk.)
mà (ruka) Podstatné jméno rodu ženského (pl. mans) Escriu amb la mà esquerra. (Píše levou rukou.)	ma (moje) Přivlastňovací zájmeno nepřízvučné (rod ženský, 1. osoba) (mn.č. mes) Ma germana diu que és una bestiesa. (Moje sestra říká, že je to příšerné.)
més (více; plus) Příslovce kvantitativní; podstatné jméno rodu mužského En vull més. (Chci jich víc.) Tinc més anys que tu. (Mám víc roků než ty.) Les sumes s’indiquen amb un més entre les xifres. (Částky se uvádějí se znaménkem plus mezi číslicemi.)	mes (měsíc) Podstatné jméno rodu mužského (mn.č. mesos) El mes d’octubre va ser especialment complicat. (Měsíc říjen byl obzvláště složitý.) Příčestí slovesa metre (dát) L’han mes en llibertat. (Pustili ho na svobodu.) Spojka odporovací (ale) Participà a la reunió, mes no digué res. (Zúčastnil se schůze, ale neřekl nic.) Množné číslo přivlastňovacího zájmena nepřízvučného ma (moje) Mes germanes són unes pesades. (Moje sestry jsou nesnesitelné.)
món (svět) Podstatné jméno rodu mužského (pl. mons) És el país més gran del món. (Je to největší země na světě.) Hi ha tants mons per descobrir! (Existuje tolik světů k objevování.)	mon (můj) Nepřízvučné přivlastňovací zájmeno (rod mužský, 1.osoba) (pl. mos) Mon pare i mon germà. (Můj otec a můj bratr.)
pèl (chlup) (pl. pèls) Aquest gos té molt de pèl. (Tento pes má hodně chlupů.)	pel Stažení předložky per se členem el (pl. pels) El riu passa pel poble. (Řeka vede přes ves.)
què (který, jenž; co) Zájmeno vztažné (stojící po předložce), tázací a zvolací El llibre de què et vaig parlar. (Kniha, o které jsem ti vyprávěl.) Què vols? (Co chceš?) Què dius! (Cože?) Podstatné jméno rodu mužského (pl. quès) (podstata) Diu que ja em dirà el què i el com de tot plegat. (Říká, že mi prozradí podstatu a příčinu toho všeho.)	que (který, jenž; to co; že; než) Zájmeno vztažné, spojka, ve zvolání La persona que va venir. (Člověk, co přišel.) Diria que sí. (Řekl bych, že ano.) El que dius no té cap sentit. (To, co říkáš, nedává smysl.) Que elegant que vas! (Ty jsi ale elegantní!) És més maco que jo. (Je hezčí než já.)
sé (vím) První osoba singuláru indikativu prézentu slovesa saber (vědět, umět). Sé que puc confiar en tu. (Vím, že ti mohu důvěřovat.)	se Nepřízvučné zájmeno. Va a dutxar-se. (Jde se osprchovat.)
sí (ano) Částice Sí, tens raó. (Ano, máš pravdu.) Podstatné jméno rodu mužského (pl. sís) (souhlas) El sí de l’oposició va permetre aprovar els pressupostos. (Souhlas opozice umožnil schválení rozpočtů.)	si Zájmeno zvratné nebo reciproční El projecte en si mateix no val res. (Projekt sám o sobě nestojí za nic.) Spojka (jestliže) Si no m’ajudes, no me’n sortiré. (Pokud mi nepomůžeš, nezvládnu to.) Podstatné jméno rodu mužského (pl. sis) (solminizační slabika) El si bemoll sempre em surt desafinat. (Si v bemoll mi vždy vyjde falešně.) Podstatné jméno rodu mužského (pl. sins) (jádro) Va néixer al si d’una família treballadora. (Narodil se v jádru pracovité rodiny.) El si maternal (děloha).
sòl (země, půda, povrch) Podstatné jméno rodu mužského (pl. sòls) Era un sòl sorrenc. (Povrch byl písčitý.)	sol (slunce, solminizační slabika) Podstatné jméno rodu mužského (pl. sols) Fa sol. (Svítí slunce.) Clau de sol. (Houslový klíč.) Přídavné jméno (pl. sols) (sám, o samotě) No li agrada quedar-se sol. (Není rád sám.) Druhá a třetí osoba jednotného čísla indikativu př. času; druhá osoba singuláru rozkazovacího způsobu slovesa soler (mít ve zvyku) Sol venir sempre que pot. (Má ve zvyku přijít vždy, když může.) Sols sortir a passejar al vespre? (Chodíváš se večer projít?) sols (jen, teprve) Příslovce Ni tan sols m’ho ha confirmat. (Ani mi to nepotvrdil.)
són (jsou) Třetí osoba plurálu indikativu prézentu slovesa ser nebo ésser (být): Són els meus pares. (To jsou moji rodiče.)	son (spánek, spaní) Podstatné jméno rodu mužského (pl. sons). Li va trencar el son. (Vytrhl ho ze snu.) Podstatné jméno rodu ženského (pl. sons), (ospalost, mít chuť spát) A les 10 sempre tinc son. (V deset se mi chce vždy spát.) Zájmeno přivlastňovací nepřízvučné (3. osoba, rod mužský) (pl. sos) Son pare. (Jeho otec.) Na Baleárách, 1. osoba singuláru indikativu př. času slovesa sonar (znít, zvonit) Jo son estrany en es vídeo. (Zním divně na tomto videu.)
té (má) 3. osoba singuláru indikativu prézentu a 2. osoba singuláru rozkazovacího způsobu slovesa tenir (mít). Té moltes coses bones. (Má hodně dobrých věcí.) Té, agafa-ho. (Na, vezmi to.)	te Nepřízvučné zájmeno No te la portaré. (Nevezmu ti ji.) Podstatné jméno rodu mužského (pl. tes), (čaj) M’agrada més el te verd que el negre. (Mám raději zelený čaj než černý.) Podstatné jméno rodu ženského (pl. tes) (název písmene t) Tarragona s’escriu amb te majúscula. (Tarragona se píše s velkým t.)
ús (použití) Podstatné jméno rodu mužského (pl. usos) Fes-ne un ús responsable. (Použij to zodpovědně.) Na Baleárách a v Algueru, 1. osoba singuláru indikativu prézentu slovesa usar (použít) Només ús aquesta eina. (Pouze používám tento nástroj.)	us Nepřízvučné zájmeno Us estimo molt. (Mám vás moc ráda.) Množné číslo písmene u, rod ženský Les us només poden dur accent agut. (Účka jsou nositelem pouze ostrého přízvuku).
vós Přízvučné zájmeno Agafeu el que vós vulgueu. (Vemte si, co vy chcete.)	vos Nepřízvučné zájmeno Agafeu-vos fort. (Pevně se držte.)

U slov odvozených od těch, která jsou nositelem diakritického přízvuku, se přízvuk nevyznačuje, pokud základ slova tvoří s předponou nebo příponou jedno slovo: adeu, adeu-siau, marededeu, pregadeu, redeu, semideu; almon, rodamon; a contrapel, a l’empel, repel; entresol, subsol, vertisol.

Diakritický přízvuk je naopak potřeba vyznačit u složených slov, které se píší se spojovníkem. V tomto případě si totiž každé ze slov zachovává svůj grafický tvar: déu-vos-guard (pozdrav), à-llarg, és-dient, pèl-llarg, pèl-ras, pèl-roig.

Dále existuje i řada homografů, které sice nejsou uvedeny v tabulce, ale i tak mohou být nositelem diakritického přízvuku. Jeho použití záleží na vůli autora a může být vyznačen ve výjimečných situacích, ve kterých by mohlo dojít ke dvojsmyslnému výkladu: v případě metalingvistického použití, přepis středověkých textů či dialektu apod., dále pak v samostatně stojících nápisech (tituly, etikety apod.).

Rozlučník (dièresi)

Rozlučník nebo také diereze je diakritické znaménko (¨), které se v katalánštině píše nad samohláskami i a u a plní následující funkce:

1. Označuje, že se vyslovuje u ve skupině hlásek gue, gui, que, qui (egües, pingüí, qüestió, aqüífer).
2. Označuje, že hlásky i a u netvoří diftong se samohláskou, která jim předchází: aïllar, raïm, traïció, veïna, taüt, diürn. Rozlučník se tak píše:
   • V subj. př. času sg. a u 3. os. pl. sloves zakončených na -ear, -iar, -oar i -uar: conreï, conreïs, conreïn (conrear); afiliï, afiliïs, afiliïn (afiliar); poï, poïs, poïn (poar); atenuï, atenuïs, atenuïn (atenuar).
   • Odvozeniny řeckých a latinských slov s klesající dvojhláskou v kořeni slova, které jsou tvořeny příponami: -itat, -isme, -itzar. Podobně pak: arcaïtzant (cf. arcaic), druïdessa, druïdisme (cf. druida), hebraïtzar, hebraïtzant (cf. hebraic), judaïtzar, judaïtzant (cf. judaic), estoïcisme (cf. estoic), fluïdesa, fluïdificar, fluïditat, fluïditzar (cf. fluid), laïcisme, laïcitzar (cf. laic).
   • Tvary a odvozeniny slovesa reeixir i sobreeixir, které ztrácí e v kmeni slova (reïx, reïxen, reïxi, reïxis, reïxin; reïsc, reïsqué, reïsca, reïsques, reïsquem, reïsqueu, atd.; sobreïx, sobreïxen, sobreïxi, sobreïxis, sobreïxin, sobreïxent; sobreïsc, sobreïsqué, atd.).
   • Dále se píše diereze u těchto slov: aïllar, aïrar, reïra (citoslovce); peüngla, peülla; ataüllar, aüllat; obriülls, reüll, reüllar, traüll, traüllar.

Rozlučník se nepíše v těchto případech:

1. Když je nad i nebo u vyznačeno dle pravidel znaménko přízvuku: país, veí, conduíeu, suís, teúrgia.
2. U přípon -isme a -ista: cofoisme, judaisme, ieisme, altruisme; europeista, assembleista, dadaista, …
3. U infinitivu (-ir), gerundia (-int), budoucího času (-iré, atd.) a kondicionálu (-iria, atd.) sloves 3. konjugace, jejichž koncovkám předchází samohláska: agrair, agraint, agrairé, agrairia.
4. Po předponě či komponentu u složenin: antiimperialisme, autoimmunitari, biunívoc, coincidir, contrainformació, infrautilització, infrautilitzar, intrauterí, microinformàtica, neoimpressionista, poliuretà, preindustrial, reincidir, reinflar, reintegrament, reiterar, reunió, semiuncial, sobreimpressió; gastrointestinal, tallaungles .
5. U latinských koncovek -um a -us: aquàrium, contínuum, harmònium, linòleum, mèdium, oídium, pòdium; íleus, nònius, Màrius, Pius, Sírius. Diereze se dále nepíše: duumvir, triumvir, a u jejich odvozenin (duumviral, triumvirat).