Metamorfózy aury

Davis upozorňuje, že Benjaminovo proroctví o zmizení aury originálu v důsledku rozšíření praxe technické reprodukce se nenaplnilo. Poukazuje na skutečnost, že se stále pořádají aukce uměleckých originálů, na výstavách se setkáváme s milovníky umění a s teoretiky umění, kteří hledají nějaký jiný, či další zážitek setkání s originálním a autentickým uměleckým dílem. Nejde mu však jen o odmítnutí Benjaminovy předpovědi, ale zejména se pokouší popsat a analyzovat změnu, kterou s sebou přináší tvorba v prostředí nových, digitálních médií.

Davis se odvolává i na vize pionýrů počítačového umění, když parafrázuje slova Michaela Nolla, inženýra Bell Telephone Laboratories a jednoho z průkopníků počítačového umění, který o potenciálu digitálního počítače napsal, že schopnosti počítačů umožní nejen jednoduchý řád nebo reprodukci, ale spirálovité, mnohostranné a dokonce chaotické vzorce (Noll 1967), což je v protikladu k představě technikou podporovaného rigidního řádu.

Davis popisuje stav po všeobecném vyvrácení Benjaminových tezí jako situaci, kdy sice došlo k radikálním změnám, avšak s výjimkou kategorie aury: „Možná je nakonec odmítnut každý dominantní modus nebo styl. I dnes, ve věku, kdy kopírování je vysoké umění, kdy prostá fyzická dostupnost starobylých mistrovských děl se zmenšuje, kdy postmoderní teorie asambláže a koláže formují naši senzibilitu, koncept aury (pokud ne materiální realizace díla) trvᓳ⁶ (Davis 1985, s. 384). Klade si proto otázku: Jak překonat a přežít nápor digitálních médií? Jakou transformací musí naše koncepty a umělecké strategie projít, abychom se dokázali s potenciálem nových, digitálních médií vyrovnat? Budou to pojmy jako: Dematerializovaná myšlenka? Symbol? Přítomnost?

Davis nachází nové útočiště aury v jedinečnosti každé interpretace a reinterpretace díla či uměleckého zážitku. Tato charakteristika spojuje všechny výše uvedené příklady umělecké tvorby typu apropriace, dekonstrukce, koláže, manipulace či opakování původních performancí (reenactments), které jsou uvedeny v podkapitole Umělecké strategie re/produkce.

„Umělci, diváci a vydavatelé v každém z výše popsaných případů bez váhání přijímají znak jedinečnosti, nikoli vymazání přítomnosti, jež provází replikaci (´kopii´). […] To, co se objevuje v první digitální dekádě, je jemná citlivost vůči jedinečným kvalitám každé kopie, včetně digitálně zpracovaných fotografií. […] Opakující se kopie je mrtvá, originál nikoli“³⁷ (Davis 1985, s. 385).

Davis dochází k závěru, že digitální komunikační technologie mají potenciál alternativy vůči tendenci ke kolektivizaci a reprodukci, dominující ve 20. století. Tato alternativa má podobu možnosti organizovat, přeformovat a přenášet téměř jakýkoli zvuk, myšlenku či slovo. Skrze tuto praxi se otevírá prostor pro něco, co leží mezi a za zvuky, slovy či obrazy, například dech, pauza v konverzaci, či změněné zrnko na fotografii či video pásce. Právě v těchto prostorech se podle Davise usadila aura – ne ve věci samotné, ale v neopakovatelnosti momentu kdy vidíme, slyšíme, čteme, opakujeme, měníme.

Poznámky ke kapitole