Komunikace v číslech

Lékař často pacienta přeruší, ještě předtím než pacient dokončí, co chtěl.

Lékaři, kteří absolvovali praktický trénink komunikačních dovedností, dosahují oproti lékařům bez tohoto výcviku statisticky významně menšího procenta chybných diagnóz.

Téma smrti a umírání je v jistém ohledu tabu a příliš se o něm nehovoří na společenské ani individuální úrovni. Většinou se o něj lidé začnou zajímat ve chvíli, kdy např. sami onemocní chronickou či nevyléčitelnou nemocí nebo pečují o umírajícího blízkého.

Zajímavé informace o tomto tématu přinesl průzkum agentury STEM/MARK pro Cestu domů z roku 2013:

• Jaké myslíte, že jsou nejčastější důvody, které lidé uvádějí?

  

Pouze 24 % dotázaných by zvolilo přítomnost někoho z rodiny.

Pouze 1 % respondentů by si přálo, aby se o tom dozvěděl nejprve někdo z rodiny.

Jen 6 % by o „špatné zprávě“ nechtělo vědět vůbec. Naproti tomu, dotázaní zdravotníci odhadují, že takových pacientů je zhruba ⅕ z nevyléčitelně nemocných.

Zdravotníci i běžná populace si podle průzkumu myslí, že lékaři nemají na vážný rozhovor s pacientem a rodinou čas, ale měli by si ho udělat. Podle odhadu obou dotázaných skupin trvá sdělení špatné zprávy cca 10–15 minut, obě skupiny by si přály zhruba dvojnásobek času, zdravotníci uvádějí až 37 minut.

Nejčastěji se tyto rozhovory odehrávají u lůžka pacienta nebo v ordinaci lékaře.