Charakteristické rysy ekotopu: Doubravy se vyskytují jednak ve vypuklých částech nížinných plošin, jednak na slunných, obvykle vypuklých částech svahů pahorkatin a nižších poloh vrchovin zpravidla do 300 m n. m., výjimečně i výše . Jsou vázány na nejteplejší klimatické oblasti (T 4, T 2), výskyt v teplé klimatické oblasti T 2 a mírně teplé MT 11 je podmíněn sušším a teplejším mezoklimatem. Geologické podloží tvoří minerálně chudé a kyselé horniny bez překryvu spraší, v nížinách to jsou často terasové štěrky a štěrkopísky z kyselého materiálu, v pahorkatinách ruly, žuly, granodiority, křemence, granulity, svory, pískovce aj. Půdním typem jsou nejčastěji mělké až středně hluboké, silně skeletovité , propustné a vysýchavé oligotrofní kambizemě. Jedná se o půdy minerálně slabě až velmi slabě zásobené se zpomalenou humifikací, převažující humusovou formou je moder.

Přírodní stav geobiocenóz: Potenciálním klimaxovým společenstvem jsou zřejmě doubravy dubu zimního (Quercus petraea agg.), bez významné příměsi ostatních dřevin, ojediněle se může vyskytovat habr (Carpinus betulus), bříza bělokorá (Betula pendula) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Keřové patro není vytvořeno. Ve vývojových fázích lesních společenstev nelze vyloučit příměs borovice lesní (Pinus sylvestris).
Synusie bylinného podrostu je druhově velmi chudá, tvoří ji takřka výhradně oligotrofní acidofyty s xerofilní tendencí. Dominantním druhem je kostřava ovčí (Festuca ovina), dále se častěji vyskytují psineček tenký (Agrostis capillaris), smolnička obecná (Steris viscaria), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), černýš luční (Melampyrum pratense), čilimníkovec černající (Lembotropis nigricans), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), kručinka německá (Genista germanica). S menší pokryvností se mohou vyskytovat mezotrofní druhy – např. lipnice hajní (Poa nemoralis), jestřábník zední (Hieracium murorum), silenka nicí (Silene nutans), kručinka barvířská (Genista tinctoria).

Pro dubové lesy prvního vegetačního stupně jsou typické tyto druhy brouků: roháč velký (Lucanus cervus), chroust obecný (Melolontha melolontha), tesařík dubový (Plagionotus arcuatus), tesařík dubinový (Plagionotus detritus), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), bělokaz dubový (Scolytus intricatus). Z motýlů je to především obaleč dubový (Tortrix viridiana), z blanokřídlích žlabatka listová (Cynips quercus-folii) a z dvoukřídlého hmyzu plodomorka dubová (Contarinia quercina).

Pro plně zapojené lesní biocenózy dubového stupně jsou charakteristické následující druhy střevlíků (Carabidae): Abax ater, Abax parallelus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis, Carabus coriaceus, Pterostichus oblongopunctatus, Leistus rufomarginatus a Carabus ullrichi. Společenstva mají tendenci k nižšímu počtu jedinců způsobenou vysýchavým charakterem geobiocenóz.

Měkkýší společenstva jsou silně závislá na úživnosti podkladu a vlhkosti biotopu. Živinami chudé a slině vysýchavé biocenózy dubového stupně jsou proto prakticky bez měkkýšů. Z troficky živnějších stanovišť sem však mohou zasahovat druhy jako např. keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella), páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis) a druh s širokou ekologickou valencí vřetenovka hladká (Cochlodina laminata). Dále se vyskytuje např. hlemýžď zahradní (Helix pomatia) nebo dendrofilní vrásenka okrouhá (Discus rotundatus).

Z obojživelníků dobře snáší podmínky těchto geobiocenóz např. skokan štíhlý (Rana dalmatina), který se nevyhýbá ani lesostepním společenstvům. Z plazů se může typicky vyskytovat ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka užovka podplamatá (Natrix tesselata).

Z ptáků je pro listnaté lesy prvního vegetačního stupně charakteristická žluva hajní (Oriolus oriolus), slavík obecný (Luscinia megarhynchos), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), strakapoud prostřední (Debdrocopos medius), strakapoud malý (Dendrocopos minor) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). Dále se v lesích prvního vegetačního stupně vyskytuje celá řada běžně rozšířených ptačích druhů jako sýkora koňadra (Parus major), pěnkava obecná (Fringila coellebs), brhlík lesní (Stitta europaea) aj.

Ze savců má optimum v teplých nížinných oblastech myšice malooká (Apodemus microps) a netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie