Výskyt geobiocenóz řady D je v ČR vždy jen ostrůvkovitý. Jsou rozšířeny především v krasových oblastech (Moravský kras, Český kras, Pavlovské vrchy), dále v oblastech souvislého výskytu spraší (především v moravských úvalech), v oblastech bázických vyvřelin (např. České středohoří), vzácněji i na vápnitých křídových sedimentech České tabule a vápnitých sedimentech Středomoravských Karpat. Poměrně častý je maloplošný výskyt na vložkách bázických hornin v krystaliniku českého masívu, zvláště v hlubokých říčních zářezech. Řada D přitom zaujímá jen kolem 1 % území ČR.

Geologický podklad tvoří bázemi bohaté především karbonátové horniny (vápence, vápnité slepence, pískovce a jílovce, vápnité spraše, vápnité opuky) , dále bázické silikátové horniny, především hadce, čediče a amfibolity. Půdy jsou bázemi velmi bohaté s neutrální až mírně alkalickou reakcí (pH více než 6,5). Převažujícím půdním typem jsou rendziny typické, dále se vyskytují karbonátové černozemě, karbonátové litozemě a karbonátové regozemě. Hloubka půdy je velmi rozmanitá. Na pevných půdotvorných substrátech
převládají mělčí půdy, na vápnitých spraších jsou zpravidla hluboké černozemě. Vždy se jedná o půdy s příznivou humifikací, převažující humusovou formou je vápnitý moder. Nasycení sorpčního komplexu je velmi vysoké (70 až 100 %), poměr C/N se pohybuje mezi 15 až 25. Pro geobiocenózy řady D je typické to, že jsou častěji vázány na sušší stanoviště, kde nedochází k nadměrnému vymývání karbonátů z půdního profilu.

Bioindikace:

V dřevinném patře je obvykle charakteristická účast alespoň některých druhů s kalcifilní tendencí. Těžiště rozšíření zde mají např. dub pýřitý (Quercus pubescens), jeřáb muk (Sorbus aria), dřín jarní (Cornus mas), mahalebka (Cerasus mahaleb) a dřišťál obecný (Berberis vulgaris). Pro sušší a teplejší lokality v nižších vegetačních stupních je charakteristický často rozvolněný zápoj porostů a četné lesostepní polanky.

V bylinném patře mají významný podíl eutrofní bazifyty a stenoekní bazifyty, doplňují je především bazifilní mezotrofy.

Na sušších teplejších ekotopech je charakteristická druhově velmi bohatá synusie podrostu. Typickými druhy jsou např. třemdava bílá (Dictamnus albus), chrpa Triumfettiho (Centaurea triumfettii), bílojetel německý (Dorycnium germanicum), hlaváček jarní (Adonis vernalis), žluťucha menší (Thalictrum minus), smldník jelení (Peucedanum cervaria), oman mečolistý (Inula ensifolia), oman oko Kristovo (Inula oculus-christi), kosatec nízký (Iris pumila), vstavač nachový (Orchis purpurea), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma), kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaerulea), ožanka hroznatá (Teucrium botrys), timoj trojlaločný (Laser trilobum), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), ostřice horská (Carex montana). Na lesostepních polankách a postagrárních stepních ladech je typická účast kavylů (Stipa sp.), vousatky prstnaté (Bothriochloa ischaemum), kostřavy waliské (Festuca valesiaca), sesele sivého (Seseli osseum), lnu žlutého (Linum flavum) aj. Pouze na jižní Moravě roste v segmentech řady D stepní běžec katrán tatarský (Crambe tataria).

Na stinných expozicích jsou v řadě D typické fytocenózy s výskytem až dominancí dealpinských druhů, především pěchavy vápnomilné (Sesleria albicans), lomikamene latnatého (Saxifraga paniculata), lomikamene
trojprstého (Saxifraga tridactylites), dvojštítku hladkoplodého (Biscutella laevigata) aj. Především na zastíněných vápencových skalkách roste i sleziník zelený (Asplenium viride).

Specifickými druhy se vyznačují hadce. Typickými hadcovými specialisty jsou např. sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium) a sleziník nepravý (Asplenium adulterinum).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

Biogeografie