Charakteristické rysy ekotopu: Úzké údolní nivy potoků a horních toků řek a prameniště ve vrchovinách a hornatinách obvykle v nadmořských výškách 350 až 600 m, v mírně teplých a chladných klimatických oblastech (MT 2, MT 3, MT 4, MT 5, MT 7, CH 7). Mezoklima je chladnější a vlhčí, často se jedná o inverzní polohy až mrazové kotliny. Půdní poměry jsou podobné jako v jasanových olšinách n. st., i zde převládají fluvizemě typické a fluvizemě glejové, na prameništích humózní gleje.

Přírodní stav geobiocenóz: Hlavní dřevinou je olše lepkavá (Alnus glutinosa), z vyšších poloh sem může zasahovat olše šedá (Alnus incana), přistupují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis). Jednotlivě se může vyskytovat i smrk (Picea abies), dosahující často nad hlavní stromovou úroveň. V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů krušina olšová (Frangula alnus), kalina obecná (Viburnum opulus), bez červený (Sambucus racemosa), z horských poloh sem sestupují i růže převislá (Rosa pendulina) a zimolez černý (Lonicera nigra). Z keřovitých vrb jsou časté jíva (Salix caprea), vrba ušatá (S. aurita), vrba nachová (S. purpurea), vrba trojmužná (S. triandra), vrba popelavá (S. cinerea).
Podobně jako v jasanových olšinách n. st. se v druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností mísí mokřadní, vlhkomilné a mezofilní druhy, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Vždy se uplatňují druhy s těžištěm výskytu ve vyšších vegetačních stupních, nejčastěji krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), škarda bažinná (Crepis paludosa), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kuklík potoční (Geum rivale), kozlík bezolistý (Valeriana sambucifolia), silenka dvoudomá (Silene dioica), vzácněji i žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), oměj pestrý (Aconitum variegatum), lipnice oddálená (Poa remota), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum) aj. Pravidelně se až spoludominantně vyskytují bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). třtina šedavá (Calamagrostis canescens), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), pcháč potoční (C. rivulare) a netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere). Z lesních mezofytů bývají nejčastější starček Fuchsův (Senecio ovatus), čistec lesní (Stachys sylvatica), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pitulník horský (Galeobdolon montanum), sasanka hajní (Anemone nemorosa), roztroušeně se zde vyskytují vysoké kapraďorosty - kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina), vzácně i pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris) aj. Z mechorostů jsou nejčastější měříky (Plagiomnium affine, P. undulatum), bezvláska vlnkatá (Atrichum undulatum), drabík stromkovitý (Climacium dendroides), pobřežnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha) aj. Lem kamenitých potoků zpravidla tvoří mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), řeřišnice hořká (Cardamine amara), ostřice oddálená (Carex remota). Tyto druhy jsou charakteristické i pro prameništní fytocenózy. Především na prameništích a v pramenných úsecích toků se vyskytují lokality bohatých populací bledule jarní (Leucojum vernum), dále zde rostou vrbina hajní (Lysimachia nemorum), devětsil bílý (Petasites albus), čarovník alpský (Circaea alpina) aj.

Z hmyzu jsou pro geobiocenózy této skupiny charakteristické druhy vázané na olše, jasany a vrby. Vyskytuje se např. krytonosec olšový (Cryptorrhynchidius lapathi), bázlivec olšový (Agelastica alni) nebo pouzdrovníček olšový (Coleophora fuscedinella). Ve vazbě na vrby se vyskytuje kozlíček vrbový (Lamia textor), můrka vrbová (Erias chlorata), stužkonoska vrbová (Catocala electa) nebo bejlomorka vrbová (Rhabdophaga salicia). Na jasanu je častý lýkohub jasanový (Hylesinus fraxini), lýkohub zrnitý (Hylesinus crenatus), puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) a předivka jasanová (Prays curtisellus).

Z hlediska střevlíkovitých brouků můžeme předpokládat účast jak vlhkomilných druhů tak i druhů, které mají své optimum na sušších stanovištích. Z vícenásobně zaplavovaných stanovišť to jsou druhy jako např. Agonum assimile, Agonum obsurum, Carabus granulatus, Bembidion dentellum, Pterostichus strechus a P. niger. Ze sušších stanovišť pak např. Agonum moestum nebo Bembidion unicolor. Některé tyto druhy však mohou směrem do vyšších poloh vyznívat.

Z měkkýšů je pro jasanové olšiny charakteristická jantarka obecná (Succinea putris) a jantarka úhledná (Oxyloma elegans). Typickým lužním druhem je také závornatka kyjovitá (Clausilia pumila). Dále se vyskytuje zemounek lesklý (Zonitoides nitidus), blyštivka rýhovaná (Perpolita hammonis), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica). Částé bývají také druhy jako např. vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vřetenatka obecná (Alinda biplicata). V Karpatech se často obejvuje řasnatka nadmutá (Macrogastra tumida) a vřetenatka nadmutá (Vestia turgida).

Z obojživelníků a vyskytuje např. rosnička zelená (Hyla arborea) a skokan hnědý (Rana temporaria). Z plazů je typická užovka obojková (Natrix natrix).

Ptačí společenstvo je charakterizováno druhy, které hnízdí v křovinách podél vodních toků. Obvykle se vyskytuje cvrčilka říční (Locustella fluviatilis). Dále se vyskytuje např. sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), ale i další běžné druhy. Typickým druhem pro rychle tekoucí vody je skorec vodní (Cinclus cinclus).

Ze savců se zde typicky vyskytuje např. hryzec vodní (Arvicola terrestris) nebo bobr evropský (Castor fiber).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie