Charakteristické rysy ekotopu: Zahliněné kamenité až balvanité sutě na strmých svazích často se skalnatými hřbety v členitých pahorkatinách a vrchovinách, zejména na svazích hlubokých říčních zářezů, v nadm. výškách 300-600 m. Skalní podloží tvoří nejčastěji živnější silikátové horniny. V závislosti na množství skeletu v půdním profilu se vyskytuje škála půdních typů od typických a kambizemních rankrů až po eutrofní kambizem rankrovou. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, silně skeletovité, dobře provzdušněné, silně humózní, obohacené dusíkem; převládající humusovou formou je mulový moder. Skupina se vyskytuje v mírně teplé klimatické oblasti, především MT 10 a MT 11, častěji na stinných chladnějších svazích.

Přírodní stav geobiocenóz: V dřevinném patře se v různém vzájemném poměru vyskytují javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus, zasahuje sem i A. campestre), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), habr (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea), buk (Fagus sylvatica), jilmy (Ulmus minor, U. scabra). Z jehličnatých dřevin zde nepravidelně roste jedle bělokorá (Abies alba), vzácněji tis červený (Taxus baccata). Z keřů jsou nejčastější meruzalka srstka (Ribes uva-crispa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a bez černý (Sambucus nigra).
V synusii podrostu převládají druhy nitrofilní a heminitrofilní nad mezotrofními. Typický je jarní aspekt, tvořený dymnivkami (Corydalis intermedia, C. cava, C. solida), kyčelnicí devítilistou (Dentaria enneaphyllos), pižmovkou mošusovou (Adoxa moschatelina), křivatcem žlutým (Gagea lutea), sasankou pryskyřníkovitou (Anemone ranunculoides), místy se až dominantně uplatňují sněženka předjarní (Galanthus nivalis) nebo česnek medvědí (Allium ursinum). K charakteristickým až dominantním druhům patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), kakost smrdutý (Geranium robertianum), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kopytník evropský (Asarum europaeum), z kapraďorostů je nejhojnější kapraď samec (Dryopteris filix-mas), z trav jsou nejčastější strdivka jednokvětá (Melica uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus) aj. Synusie podrostu je druhově neobyčejně bohatá. V karpatské části Moravy je pro tuto skupinu typický výskyt kyčelnice žláznaté (Dentaria glandulosa), zapalice žluťuchovité (Isopyrum thalictroides), na jihozápadní Moravě je častý brambořík nachový (Cyclamen purpurascens).

Ze střevlíkovitých se může vyskytovat Abax ater, Abax paralellus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis, Carabus coriaceus, Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis, Molops piceus, Leistus piceus, Trechus pulchellus, Trechus cardioderus, Cychrus caraboides a v nejzachovalejších porostech Licinus hoffmansegi.

Měkkýši vykazují v těchto společenstvech velmi vysokou diverzitu. Mezi typické druhy patří zuboústka sametová (Causa holosericea), zuboústka trojzubá (Isognomostoma isognomostomos), skalnice kýlnatá (Helicigona lapicida), zemoun skalní (Aegopis verticillus), trojlaločka pyskatá (Helicodonta obvoluta), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), plamatka lesní (Arianta arbustorum). Na padlém dřevě se vyskytuje řada druhů závornatek - vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vřetenatka obecná (Alinda biplicata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), řasnatka břichatá (Macrogastra ventricosa) a z vrásenkovitých typicky vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus). Z nahých plžů je velmi častý slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hajní (Arion silvaticus), plzák hnědý (Arion fuscus), slimák žlutý (Malacolimax tenellus) a podkornatka žíhaná (Lehmannia marginata). V Karpatech se může objevovat modranka karpatská (Bielzia coerulans).

Z obojživelníků se může objevovat např. mlok skvrnitý (Salamandra salamandra).

Z ptačích druhů zde pomalu vyznívá výskyt např. strakapouda prostředního (Debdrocopos medius), strakapouda malého (Dendrocopos minor) a slavíka obecného (Luscinia megarhynchos). Charakteristická je celá řada druhů středoevropského listnatého lesa pěnkava obecná (Fringila coellebs), brhlík lesní (Stitta europaea), budníček menší (Phylloscopus collybita), sýkora koňadra (Parus major), datel černý (Dryocopus martius), strakapoud velký (Dendrocopos major), žluna zelená (Picus viridis), v Karpatech strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos).

Ze savců mají v lesích pahorkatin své optimum druhy jako např. myška drobná (Mycromys minutus), ježek východní (Erinaceus concolor), ježek západní (Erinaceus europaeus) nebo plch velký (Glis glis).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie