Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Formy výchovně-vzdělávací práce

 

  • struktura vnějšího uspořádání jevů a procesů
  • výchova napomáhá k plnému a mnohostrannému rozvoji osobnosti
  • celkem rozlišujeme čtyři typy výchovy:
    • výchova školní (vyučování, mimovyučovací školní aktivity a vliv školního prostředí)
    • výchova mimoškolní (ve společenských organizací, v kulturních institucích a prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků)
    • výchova rodinná (veřejným míněním rodiny, zájmovou orientací rodiny, vlasteneckou výchovou, sportovními a kulturními aktivitami)
    • sebevýchova (autodiagnostika a automotivace, autodidaxe, plánování, podíl na různých aktivitách)
  • další možné rozdělení
    • heteroedukace (školní, mimoškolní a rodinná výchova)
    • autoedukace (sebevýchova a sebevzdělávání)

Školní výchova

  • škola je základní institucí, postupně se demokratizovala → dokumenty Právo na vzdělání, Všeobecná deklarace lidských práv
  • škola se specializovala, vytvořila síť základních a středních všeobecně vzdělávacích škol (gymnázií), středních odborných škol a učilišť, vyšších odborných škol, škol vysokých univerzitního, technického i uměleckého směru
  • škola byla a bude základní výchovně-vzdělávací institucí
  • škole přísluší významná úloha systematizační a integrační (povinnost uvést nejrozmanitější podněty v pevný systém) i komplexní funkce
  • rozmanitost vzdělávacích systémů vedla k tvorbě dokumentu Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (ISCED) → preprimární, primární, nižší sekundární, vyšší sekundární, terciální neuniverzitní, terciární univerzitní, terciární postgraduální vzdělávání
  • výchova se svým mnohostranným zaměřením prostupuje celou činností škol všech stupňů
  • formy školní výchovy
    • výchova v rámci vyučování
    • výchova v mimovyučovacích aktivitách
    • působení školního prostředí
  • efektivních výsledků je dosaženo jedině v hlubokém a stálém propojení vyučovacích forem s formami mimovyučovacími, v propojení heteroedukace s autoedukací
  • výchova v rámci vyučování
  • základem školní výchovy je vyučování, jeho koncepci určují tři základní dokumenty
    • studijní profil
    • učební plán
    • učební osnovy
  • při vyučování využity principy demokracie, humanizace a vědeckosti
  • v didaktickém myšlení uplatňujeme termín kurikulum
  • zamyšlené a plánované; realizované ve školních podmínkách; osvojené žáky
  • vzdělávací program, projekt, plán; průběh studia a jeho obsah; obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole, její plánování a hodnocení
  • formální kurikulum – cíle, obsah, prostředky a organizace vzdělávání, realizace, kontrola a hodnocení
  • neformální kurikulum – mimotřídní a mimoškolní aktivity
  • skryté kurikulum – zkušenosti žáků z reálného života školy
  • obsah vyučování je specifikován vzdělávacími (cílovými) standardy, obsahové jádro standardů tvoří kmenové (základní, jádrové) učivo
  • dokumenty MŠMT vymezující obsahy vzdělávání – Standard základního vzdělávání, Standard vzdělávání na čtyřletém gymnáziu
  • oba dokumenty obsahují 6 oblastí vzdělávání:
    • oblast jazyková
    • oblast společenskovědní
    • oblast přírodovědná
    • oblast matematická a informatická
    • oblast estetickovýchovná
    • zdravý životní styl
  • vyučovací předmět participuje na některé složce výchovy (technické, ekonomické, pracovní; mravní, právní, politické; estetické, tělesné → specifické cíle)
  • má-li předmět splnit svou funkci, měl by si ujasnit svůj podíl na jednotlivých výchovných složkách
  • výchovné cíle chápeme ve specifické rovině (zájem o obor) i rovině obecné (rozvoj hodnotové orientace jedince)
  • školní vyučovací formy jsou doprovázeny různými formami výchovné práce mimo vyučování → mohou být realizovány vlastními prostředky školy, ve spolupráci s některými společenskými organizacemi a kulturními institucemi
  • dávají možnost překonat jednostrannost výchovně-vzdělávacího působení při výuce
  • hromadné formy výchovné práce – exkurze, návštěva divadelního představení → rozšiřují rozhled žáků, hlubší orientaci v životě, stimulace jejich zájmů, navození aktuálních problémů
  • výchovný účinek není automatický; nepřipravené akce mají spíše negativní dopad
  • skupinové formy výchovné práce – nejrozmanitější kroužky podle zájmu žáků → vycházejí z individuálních zájmů a podchycují relativně malé skupiny jedinců
  • práce v relativně malé skupině umožňuje pedagogovi hlubší kontakt se žáky
  • individuální podoba – individuální vedení četby jednotlivých žáků, příprava žáka na účast na školní soutěži → předpokladem důvěra k pedagogům ze strany žáků
  • vliv školního prostředí – působí na vztah ke škole, k oboru, ke studiu, k lidem – záleží na každé maličkosti
  • vliv prostředí materiálního X sociálního
  • všechny formy výchovy ve škole se stávají účinnějšími, když se organicky propojují s výchovou mimoškolskou
  • je třeba překonávat dosavadní odtržení školy od ostatních organizací a institucí
  • rada školy – prohloubení vazby mezi školou, mimoškolskými institucemi, obcí a rodinou
  • andragogika – vzdělávání jedinců v ekonomicky produktivním věku

Mimoškolská výchova

  • v terminologii užíváno i označení mimoškolská výchova
  • nezastupitelná úloha tohoto typu výchovy, zvláštnost v bohatství bezprostředních prožitků
  • funkce mimoškolní výchovy – výchovná, sociální a zdravotní
  • uskutečňuje se:
    • sítí společenských organizací
    • kulturních zařízení
    • hromadných sdělovacích prostředků
  • na výchově se podílejí stále více a všestranněji společenské organizace
    • nepůsobí však výchovně pouze na své členy, působí i na široký okruh veřejnosti
    • na mimoškolní výchově se podílejí i církve – čtení bible, kroužek ministrantů
    • intencionální (přímá) výchova – kurzy, přednášky, semináře, diskuse
    • funkcionální (nepřímá) výchova – probíhá ve spojitosti s vlastním životem a aktivitou dané organizace
    • působení může být dlouhodobé povahy i relativně krátkodobé ve formě poradenské, propagandistické nebo agitační
  • významný článek mimoškolské výchovy jsou kulturní zařízení
    • plní specifické funkce prostřednictvím výchovných a výukových programů (muzea, galerie, knihovny, divadla, kina a koncertní zařízení, objekty památkové péče, zoologické a botanické zahrady, hvězdárny a planetária)
    • výsledky poskytují možnosti pro výchovně-vzdělávací působení intencionální i funkcionální povahy
    • účinnost výchovně-vzdělávacího působení kulturních institucí se samozřejmě zvyšuje tím, nakolik se toto působení propojuje s činností škol, společenských organizací, sdělovacích prostředků i rodiny
    • připravují specifické prezentace, budují speciální dětská oddělení, realizují výukové programy
  • hromadné sdělovací prostředky – tisk, rozhlas, film a televize (samostatně zařazovány také do pedagogické kategorie výchovných prostředků)
    • hromadné sdělovací prostředky informují a tím vychovávají
    • mnoho rovin – poznání faktů, zobecňování jednotlivých poznatků, vyvozování obecných zákonitostí
    • přibývá relací, které mají vyhraněně intencionální výchovně-vzdělávací funkci (vytvořené s cílem a účelem pro výchovné působení)
    • funkcionálně působí na rozvoj osobnosti každý podnět těchto prostředků
    • v jejich působení i nedostatky – komercionalizace, podbízivé programy v konkurenčním boji o sledovanost, přemíra reklam, velké množství násilí a brutality v programech, nevhodný obsah
    • narůstají snahy mediální pedagogiky o koncepci výchovy tzv. mediální kompetence → schopnosti adekvátně přijímat, zpracovávat a hodnotit podněty sdělovacích prostředků
    • ústřední problémy mediální pedagogiky současnosti:
      • jaký mají média vliv na jedince a jak se v něm odrážejí
      • jak děti a mládež přijímají zobrazení násilí v těchto prostředcích  
      • jaké důsledky má aplikace médií v rozvoji kognitivních a sociálních schopností
      • jak transformují rodiny rozšiřování programové nabídky médií  
      • jaký mají vůbec média význam z hlediska výchovy a vzdělávání jedince

Rodinná výchova

  • rodina se tradičně podílela na výchově mládeže i dospělých; jedinci se přirozenou formou dostává četných podnětů a zkušeností → rodina i nadále musí plnit roli první a základní výchovně-vzdělávací instituce
  • společnost očekává od konsolidované rodiny pozitivní přínos z hlediska mnohostranného rozvoje
  • vytváří příznivé emocionální klima, zajišťuje uspokojování základních potřeb, poskytuje řadu podnětů pro rozvoj společnosti
  • důrazem na výchovnou úlohu rodiny samozřejmě neoslabujeme význam školy, společenských organizací, kulturních institucí a hromadných sdělovacích prostředků
  • formulováno několik základních funkcí rodiny:
    • funkce biologicko-reprodukční – biopsychické potřeby muže a ženy
    • funkce ekonomická – zabezpečení materiálních podmínek existence rodiny
    • funkce výchovná – příprava dětí pro život ve společnosti
    • funkce emocionální – zabezpečení citových vazeb členů rodiny
    • funkce ochranná – zabezpečení péče a ochrany dětí před nepříznivými vlivy
  • rodinu můžeme rozdělit dle několika hledisek:
    • podle počtu generací
    • základní (otec, matka, děti)
    • rozšířená (přiřazení ostatní příbuzní)
  • podle úplnosti
    • úplná (oba rodiče a nejméně jedno dítě)
    • neúplná (jeden rodič s jedním nebo více dětmi)
  • podle způsobu soužití
    • harmonická (plné uspokojení potřeb členů)
    • konsolidovaná (vážné neshody, uspokojení základních potřeb členů)
    • disharmonická (neshody mezi partnery, narušení citových vazeb v rodině)
    • nefunkční (neplní funkce, neexistují citové vazby, nezajišťuje základní potřeby členů)
  • rodinná výchova se uskutečňuje mnoha prostředky:
  • rodina rozvíjí své členy veřejným míněním (názory a přístupy ke skutečnosti)
    • není neměnné, je utvářeno jednotlivými členy rodiny
    • může být pozitivní nebo negativní
  • obsah rodinného života (společné zájmy, společná účast na činnostech vědecké, kulturní, pracovní i sportovní povahy, rozvoj postojů, společné společenské styky)
  • vlastenecká výchova
    • estetická a kulturní oblast
    • tělesná a sportovní oblast
    • rozvoj morálních kvalit jedince (kladný vztah k práci)
  • bez spolupráce školy a mimoškolních výchovně-vzdělávacích zařízení s rodinou se podstatně snižuje naděje, že plně dosáhneme potřebných a požadovaných výsledků ve VVP

Sebevýchova (autoedukace)

  • stále větší úloha sebevýchovy, jedinec sám se stává jak iniciátorem, tak realizátorem, tvůrcem, organizátorem výchovně-vzdělávacího procesu
  • význam sebevýchovy je dvojí:
    • užší – formování postojů a zájmů
    • širší – sebevzdělávání (vědomosti, dovednosti, návyky)
  • koncepce sebevýchovy:
    • sebevzdělávání – rozvoj vědomostí, dovedností, návyků a schopností
    • sebevýchova v užším smyslu – rozvoj postojů jed. ke skutečnosti, zájmů, potřeb, chování
    • cílová orientace – cíle individuální a autonomní
    • obsahová stránka – rozvoj jedince pro jednotlivé sociální role, rozvoj základních osobnostních kvalit
  • předpoklady sebevýchovy:
    • automotivace, potřeby, zájmy – jedince motivován podněty ze školy, vznikají potřeby širšího vzdělanostního obzoru
    • schopnost autodiagnózy – jedinec je schopen zhodnotit vlastní stupeň rozvoje
    • schopnost koncipovat svůj další rozvoj – možná jedině jsou-li k dispozici takové prostředky, které ji jedinci umožní
    • konzultační a poradenská služba – v určitých okamžicích mohou nastat potíže, bezradnost i skepse → jedinec by měl mít možnost se v těchto okamžicích poradit, obrátit se o pomoc, najít řešení (škola, učitel, rodič, vedoucí kroužku)
    • možnost uplatnění dosahovaných výsledků – formy společenského uplatnění a docenění sebevýchovou dosahovaných výsledků
  • fáze sebevýchovy -- schéma autodiagnostika → automotivace → autodidaxe a autoedukace → plánování
  • heteroedukace a autoedukace jsou spojité nádoby
  • heteroedukace by měla pro autoedukaci vytvářet vhodné předpoklady a podmínky; autoedukace vede v určitých okamžicích k nové potřebě heteroedukace
  • jak pomoci sebevýchově → je třeba posílit a prohlubit:
  • orientaci výchovy na postoje, potřeby a zájmy – rozvoj obecných postojů ke skutečnosti, rozvoj specifických postojů, potřeb a zájmů, např. postoje ke vzdělávání, k jednotlivým oborům, k profesi
  • celkové formativní orientace výchovy – předpokládá rozvinuté schopnosti získávat nové informace, hodnotit je a zobecňovat, aplikovat je v praxi
  • orientaci na autonomní výchovné cíle – při výchově vždy cíle autonomní (klade si je sám jedinec) a heteronomní (stanoví je společnost a skupina); úspěšná výchova znamená znát a respektovat autonomní cíle a heteronomní cíle adekvátní motivací postupně automatizovat
  • distanční vzdělávání – účastníci studují samostatně a s vyučujícím komunikují přes média; k dispozici texty, interaktivní programy, e-learning ad.

Literatura

  • BLÍŽKOVSKÝ, B. Systémová pedagogika pro studium a tvůrčí praxi. Ostrava: Amosium servis, 1992.
  • ČÁP, J., MAREŠ. J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001.
  • JŮVA, V. sen. a jun. Úvod do pedagogiky. Brno: Paido, 1999.
  • POSPÍŠIL, R., VLČKOVÁ, K. Úvod do pedagogiky. ELPORTÁL, Brno: MU Brno, 2006. s. 88. ISSN 1802-128X. https://is.muni.cz/auth/elportal/studovna.pl.
  • PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. Praha: Portál, 1997.
  • PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 3. rozšířené vydání. Praha: Portál, 2001.
  • SVOBODOVÁ, J., ŠMAHELOVÁ, B. Kapitoly z obecné pedagogiky. Brno: MSD, 2007
Mgr. Radek Pospíšil |
Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita |
Nahoru, návrat na úvodní stránku webu, přístupnost |
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2009  

Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.