Podkapitoly

---

1.1 Vznik a vývoj lékařské etiky

Etika doprovází medicínu od jejích antických počátků. Po téměř 2500 let byl výkon lékařské profese spojován s přísahou jakožto formou morálního závazku. Ten, kdo ji skládal, se zavazoval k určitému způsobu jednání při výkonu lékařské profese. Za zakladatele lékařské etiky lze považovat Hippokrata z Kosu (cca 460 př. n. l. – cca 370 př. n. l.). Tomuto nejznámějšímu lékaři starověku a otci vědecké medicíny je připisována tzv. Hippokratova přísaha. Tu skládal adept medicíny na počátku svého profesního působení; zavazoval se k tomu, že při vykonávání lékařské profese se bude řídit stavovským étosem, že jeho lékařské konání bude určovat specifická morálka, která stanoví, jak se chovat k pacientům a ke kolegům.¹ Dílo dnes celkově označované jako Corpus Hippocraticum (tj. 61 spisů připisovaných Hippokratovi, sepsaných jím a jeho žáky během zhruba půl tisíciletí) se stalo jádrem tzv. hippokratovské tradice, která zásadním způsobem ovlivnila praktikování medicíny a uvažování o etice v medicíně od starověku přes středověk až po naši současnost.²

V tomto pojetí se vztah k pacientovi z lékařovy strany zakládá na trvalém úsilí hledat a uskutečňovat to, co je pro pacienta dobré, a vyvarovat se toho, co pacientovi neprospívá a poškozuje ho. Základem hippokratovské tradice je pozdější podvojná latinizovaná norma stanovující pozitivně a negativně lékařský étos, která se nachází už v Hippokratově přísaze a na dlouhá staletí se stala základem lékařské etiky: bonum aegroti lex suprema (dobro nemocného je nejvyšším zákonem) a primum non nocere (především neškodit). Povinnost lékaře řídit se ve svém rozhodování a jednání především dobrem pacienta – povinnost obsažená již v Hippokratově přísaze – se stala teoretickým základem lékařského paternalismu, který je dnes ale hodnocen negativně. Pro praktikování lékařské profese byl však paternalismus jako výraz lékařovy odpovědnosti za pacienta určující normou od antiky až po 20. století.

Od starověku byla etika považována za integrální součást medicíny. O etickém přesahu medicíny nebylo nikdy pochyb. Co se ale v posledních desetiletích změnilo, je význam a místo etiky v medicíně. Etika provázela medicínu vždy. Po celá staletí byla etika v medicíně vyučována nepřímo, nikoliv jako samostatný předmět, nýbrž v rámci postupného uvádění studentů do lékařského řemesla (řec. techné). Ti, kteří se lékařskému umění (řec. iatriké techné) učili, viděli, jakým způsobem se jejich učitelé chovají k pacientům, nejen jak je vyšetřují a léčí (po čistě medicínské stránce), ale i jak s nimi zacházejí, jednají a komunikují. V tomto smyslu byla etika vyučována po celá staletí především formou osobního příkladu.

Jako samostatný předmět začala být etika vyučována v rámci studia medicíny až ve 20. století. Počátkem 20. století se etika dostala do kurikula medicíny především v Německu v podobě lékařské deontologie čili pojednání o lékařových povinnostech.³ Lékařská deontologie, která se zrodila v 19. století a intenzivně ovlivnila medicínu po roce 1848, je předchůdkyní současné lékařské etiky; v některých zemích je dodnes lékařská etika (nejen terminologicky) zaměňována za lékařskou deontologii.

Standardní součástí studia medicíny se lékařská etika stala postupně v období mezi 60. a 90. lety minulého století. K tomu, že se etika stala samostatným předmětem medicínského kurikula, vedly především následující důvody: výzkum na lidském subjektu, transformace medicíny v biomedicínu, změněná podoba medicíny, změna povahy lidského konání v souvislosti s rozvojem vědy a technologií,⁴ vznik nových etických dilemat, která přinášel (a přináší) rozvoj biomedicínských věd (a tím i medicíny jako takové). Specifickou formou těchto nových etických dilemat je morální ambivalence v medicíně: jeden a tentýž postup má dva odlišné účinky (jeden prospěšný, druhý škodlivý), které se vyskytují v různém vzájemném poměru; obdobně použití jedné a téže technologie v jednom případě zachrání život, ve druhém případě nejenže člověka nezachrání, ale pouze produkuje (další) utrpení a strádání a vyvolává otázku slučitelnosti daného postupu s lidskou důstojností.

1.2 Terminologie

Termíny „etika“ a „morálka“ bývají v běžném jazykovém úzu i v odborné literatuře používány jako synonyma.⁵ Nerozlišování mezi pojmy „etika“ a „morálka“ způsobuje, že nelze postihnout rozdíl mezi společenskými mravy jakožto spontánním fenoménem a možností (a nezbytností) se tímto fenoménem kriticky zabývat, reflektovat ho. Je smysluplné a užitečné mezi těmito termíny rozlišovat.⁶ Kvůli terminologické jasnosti budou nyní definovány některé základní pojmy, aby bylo zřejmé, co se jimi myslí, a byly uvedeny významy, v nichž budou dále používány.⁷

1.2.1 Morálka

Morálka je souborem norem (pravidel) jednání, pro které jsou charakteristické následující znaky:

1. Vznik v dané společnosti
   Morálka (soubor norem) M₁ vznikla ve společnosti S₁. Jiná společnost s_n může vytvořit odlišný soubor mravních pravidel M_n.
2. Historičnost
   Morálka M₂ vznikla v historické době T₂. Morálka je podmíněna nejen společensky, ale i historicky. V jiné historické době T₃ může vzniknout (a vzniká) jiný soubor mravních pravidel M₃.
3. Normativnost
   Soubor daných mravních norem M₄ je danou společností S₄ považován za normativní čili tento soubor stanovuje normu jednání (tj. to, co je morálně správné a dobré, co je považováno za normální). Společnost S₅ nemusí nutně normativ M₄ (společnosti S₄) považovat za svůj normativ.
4. Závaznost
   Daná společnost nejen utváří mravní normy, ale své členy zavazuje k tomu, aby se řídili normami stanovenými touto společností (zpravidla obyčejově, nikoliv ve specificky kodifikované formě) a zachovávali je. Porušení této závaznosti mravní normy, odklon od daného normativu či svévole jednotlivce jsou následně touto společností různě sankcionovány – od ostrakizace až po vyloučení ze společnosti, resp. z komunity.
5. Utváření společnosti
   Soubor mravních pravidel je spolukonstitutivní pro danou společnost, napomáhá v utváření společnosti. Morálka je tedy nezbytná pro smysluplné fungování jakékoliv společnosti právě proto, že dává společnosti pravidla upravující vzájemné chování jejích členů. Morálka spoluutváří společnost – mj. tím, že jí dává řád.

Mravy (lat. mores)⁸ představují základní konstitutivní rámec, který stanovuje normy a pravidla chování k druhým lidem, k přírodě i k sobě samému. Tento rámec je dán normativním souborem pravidel, jenž je odlišný od (libo)vůle jednotlivce. Morálka a mravy však nespočívají pouze v osobním přesvědčení a ve způsobu chování jednotlivce, nýbrž mají zároveň veřejný charakter, neboť jsou obsaženy ve způsobu, kterým jsou ustaveny veřejné instituce a kterým jsou v sociálním, hospodářském, kulturním a politickém řádu modely chování nejen deklarovány a proklamovány, ale i prakticky žity.

1.2.2 Etika

Etika je vědomou reakcí na morálku, je kritickou teorií morálky (mravnosti), neboť kriticky zkoumá hodnotové postoje, normy a principy, aby mohla provést zhodnocení daného jednání, jeho předpokladů a východisek. Etika – na rozdíl od morálky – podává filosofické vysvětlení a zdůvodnění fenoménu mravnosti.⁹ Etika jakožto filosofická disciplína je vědou o morálním jednání; zkoumá lidskou praxi z hlediska podmínek mravnosti. Etika je stejně jako filosofie bezpředpokladová – nezdůvodňuje správnost jednání odkazem na náboženskou či sekulární autoritu, tradici, politickou instituci apod. Etika tedy nepředpokládá, že nějaká konkrétní společnost nebo nějaká morální autorita je vlastníkem morální pravdy (ve smyslu mravní správnosti). Naproti tomu libovolnou morálku lze zpětně vztáhnout na danou společnost, která ji jakožto soubor pravidel vytvořila; konkrétní společnost je předpokladem a zdrojem konkrétní morálky. Potom platí, že morálka M₅ je správná, protože za ní stojí morální autorita A₅ (jedno, zda sekulární, či náboženská) společnosti S₅.

Etika je nejen reflexí morálky, ale zároveň i její kritikou. Mnohdy etika začíná tam, kde morálka končí (např. morálním kolapsem, zneužitím člověka pro výzkum apod.). Jinými slovy, etika začíná tam, kde přežité formy (většinové či dominující) morálky ztrácejí svoji platnost a kde stávající instituce pozbývají svoji legitimitu a autentičnost. V takových situacích filosofická etika – vedena myšlenkou smysluplného a zdařilého života – hledá metody, koncepty a východiska, aniž by se přitom dovolávala náboženských či politických autorit coby zdroje mravnosti, nebo se odvolávala na to, co je považováno za dávný zvyk či tradici, či na obecně platné názory ohledně toho, co je dobré a správné jednání. Srozumitelnosti proto více poslouží, když v souvislosti s (mravním) jednáním bude užíván termín „morálka“ či „morální“, zatímco v souvislosti s vědou o mravním jednání,¹⁰ kterou je kritická teorie morálky, bude používán termín „etika“ či „etický“. Rozlišování mezi etikou jakožto praktickou filosofií a morálkou je důležité z hlediska odlišení etiky coby filosofické (kritické) disciplíny a morálky jako (nekritické) praxe vytvářené, přejímané, požadované a hlásané danou společností.

Rozdíl mezi etikou a morálkou lze stručně formulovat následovně: etika je disciplínou, která se zabývá morálkou (mravností), zatímco morálka je předmětem etiky (je tím, čím se etika zabývá).

1.2.3 Lékařská etika

O lékařské etice platí to, co bylo výše řečeno o etice obecně. Její specifikum je dáno tím, že se vztahuje k předmětu, který je vymezen medicínou a vykonáváním lékařské profese.

Tedy lékařská etika je kritickou reflexí lékařského jednání z hlediska mravnosti; lékařská etika je kritickým rozvažováním o lékařské morálce, o morálce v souvislosti s medicínou a praktikováním medicíny.

1.2.4 Lékařský étos

Lékařský étos je profesně standardizovaným způsobem lékařského jednání. Tento standard je vyjádřen např. etickým kodexem.

1.2.5 Bioetika

Bioetika je kritickou reflexí morálky s ohledem na etické, právní a sociální aspekty biomedicíny a biotechnologií; mezioborovost je jednou z jejích základních charakteristik. Vztah mezi bioetikou a lékařskou etikou je vztahem množiny a podmnožiny. Zejména v anglosaském prostředí je místo termínu „medical ethics“ pro odlišení od tradiční lékařské etiky používán termín „bioethics“ nebo „biomedical ethics“.

1.3 Metodické přístupy

Metoda a metodologie používaná v etice obecně i v lékařské etice je výrazně odlišná od metody a metodologie používané v přírodních vědách a v medicíně. Zatímco metoda je v přírodních vědách kategorií velmi exaktní, není metoda v etice striktní kategorií, přesně definovaným a předem daným postupem, který je přesně vázaný na to, co chceme zjišťovat. V přírodních vědách například pro výzkum V₂ bude možné použít metodu M₂ nebo M₃, ale nikoliv metodu M₄ či M_5. V etice je tomu ohledně metody docela jinak. Metoda je v etice jakožto filosofické disciplíně jednou z prvních otázek, kterou je nejprve třeba kriticky ujasnit. V tomto smyslu by nekritické přijímání metod jako něčeho apriori daného bylo dogmatismem a opakem toho, co je možné označit jako filosofické uvažování. Navíc otázka metody je v etice úzce spjata s problematikou celkové filosofické koncepce, a tedy s celkovou koncepcí etiky. V etice tudíž legitimně existuje množství koncepčních i metodických přístupů. Víceméně každý filosofický směr má své pojetí etiky, podobně jako má své pojetí člověka a společnosti. Moderní lékařská etika a bioetika potom přejímá jako svá východiska různé koncepční a metodologické přístupy filosofické etiky, přesněji řečeno přístupy té či oné školy filosofické etiky.

Zatímco úkolem přírodních věd je bezrozporně a jednoznačně vysvětlovat přírodní jevy, cílem etiky je kriticky zkoumat lidské jednání z hlediska jeho správnosti. Zatímco přírodní vědy pracují s jasně definovanými fakty (například s fyzikálními či chemickými), etika se zabývá morálními hodnotami (např. co je pro daného pacienta v dané situaci „dobré“). Redukcionistické pojetí skutečnosti, které od sebe striktně oddělovalo „svět (vědeckých) faktů“ a „svět (morálních) hodnot“, jak toto pojetí v minulém století hlásal pozitivismus, už patří minulosti. Medicína je výborným příkladem sounáležitosti těchto dvou světů, přesněji celistvosti jednoho světa, světa našeho života. To ale nic nemění na tom, že medicína coby aplikování výsledků přírodních věd (umění léčit) a etika se od sebe podstatně liší předmětem, cílem, způsobem uvažování i metodou.

Obecně je v lékařské etice metodou postup, kterým je komplexní vnitřně strukturovaný proces myšlení. Metodou zde nejsou nějaké přesně stanovené postupy, ale postupy vycházející z dané základní koncepce etiky a zůstávající otevřené pro měnící se konkrétní situace, kdy určitá metoda je zvolena jako nosná, případně doplněna o jiné metody. Metodou je zde spíše pomoc pro orientaci než nějaké precizní směrnice, které jsou pak pouze mechanicky aplikovány. Vyvážené etické reflexe lze dosáhnout pouze použitím více metod, které se vzájemně doplňují. Tento postup se už od dob Platóna nazývá dialektika a je jednou ze základních metod filosofie i etiky. Dialektika není žonglováním s větami, ale cestou, kterou oba partneři dialogu docházejí určitého poznání i sebepoznání – včetně zkušenosti nevědění. Absolutizovat jedinou metodu by znamenalo předem vyloučit celostní pohled. Proto vhodným metodickým přístupem bude metodický pluralismus. Pravda – a to ani pravda morální – není ničím, co by se dalo vlastnit, či dokonce na to mít monopol, ale něčím, co lze za nemalého úsilí hledat. Nakonec základem slova metoda je řecké "hodos", což znamená cesta. Pak metoda je hledáním cesty k tomu, co je správné. To nic nemění na skutečnosti, že existují určité zásady, jako například „dodržet dané slovo je správné“ nebo „je správné, aby člověk věděl pravdu o svém zdravotním stavu“, o jejichž správnosti panuje široký konsensus. Ovšem pouhý konsensus ohledně základních etických zásad ještě neřeší ta etická dilemata, která existují a nově se objevují v současné medicíně. Například zásada stanovující, ŽE „člověk má vědět pravdu o svém zdravotním stavu“, ještě neřeší problém sdělování infaustní prognózy; nejde jen o to sdělit informaci, ale neméně i o to, JAK je tato informace sdělena.

Ve stručném přehledu budou nyní uvedeny nejdůležitější metodické a koncepční přístupy používané v lékařské etice, které jsou převzaty z obecné etiky. Jejich znalost je předpokladem pro porozumění diskusím a kontroverzím v současné lékařské etice.

1.3.1 Principlismus (etika principů)

Východiskem tohoto pojetí biomedicínské etiky a bioetiky jsou čtyři principy: respektování autonomie (pacienta), neškození (neubližování), prospěšnost, spravedlnost (angl. Respect for Autonomy, Nonmaleficence, Beneficence, Justice). Formulovali je Tom Beauchamp a Jim Childress v Principles of Biomedical Ethics (1979).¹¹ Toto pojetí se stalo nejrozšířenějším konceptem biomedicínské etiky. Zatímco druhý a třetí princip, které jsou vlastně jedním principem (negativně a pozitivně formulovaným), mají svůj základ v hippokratovské tradici, vychází první a čtvrtý princip z anglosaské filosofické a kulturní tradice.

Výhodou této koncepce je její univerzální použitelnost pro různé morální teorie a kontexty, včetně legislativní aplikace. Beauchamp a Childress se domnívají, že tyto čtyři principy vyjadřují univerzální mravnost, a proto nárokují pro svoji teorii obecnou platnost a všeobecnou použitelnost. Uvedené čtyři principy jsou pro ně globálním prostředkem biomedicínské etiky a společným jmenovatelem, na který lze převádět bioetické problémy v libovolném kulturním prostředí. Vycházejí přitom z toho, že v různých kulturních kontextech lze nalézt pravidla o neubližování, dobřečinění, prospěšnosti, spravedlnosti, respektování osob apod. Nicméně v různých kulturních kontextech má např. respekt k autonomii jednotlivce jiné a výrazně odlišné místo (zcela jiné místo má autonomie v Severní Americe, a docela odlišné místo má autonomie jednotlivce v asijských kulturách). Předpokladem biomedicínské etiky vycházející z těchto čtyř principů je existence univerzální, obecně přijímané morálky (angl. common morality), ve kterou Beauchamp a Childress – na rozdíl od mnohých svých kritiků – věří.¹² Přednostmi této koncepce jsou výborná konstrukčně-teoretická kritéria: jasnost, přehlednost, ucelenost a snadná aplikovatelnost. Kromě problematiky morální univerzálnosti zůstává zásadním problémem otázka zdůvodnění principů co do druhu a počtu (proč zrovna tyto čtyři principy, proč ne jiný počet, proč ne jiné principy). Tato koncepce málo zohledňuje historický kontext a snadno vede k mechaničnosti a redukcionismu. Někteří evropští autoři navrhují jiné principy, např. autonomie, důstojnost, poctivost, zranitelnost.

1.3.2 Kazuistika

Vedle deduktivního modelu („top-down“), kterým je principlismus, je dalším rozšířeným metodickým přístupem kazuistika. Tu je možné označit za induktivní metodu („bottom-up“). Kořeny kazuistiky sahají až do antiky; do počátku novověku se intenzivně rozvíjela, pak po celá další staletí zůstala zapomenuta. V 80. letech minulého století zažila renesanci v rámci bioetiky.¹³ Pro svoji podobnost s medicínskou kazuistikou a s případovými studiemi (angl. case studies) ovládla kazuistika jako velice rozšířená metoda klinickou etiku. Kazuistika je totiž podobná angloamerickému právu (angl. common law), které je založeno na právní autoritě jednotlivých rozhodnutých případů (angl. case law). Podobně má v kazuistice jakožto metodě etiky rozhodující váhu jednotlivý případ (lat. casus). Ten zohledňuje specifické okolnosti osoby, místa, času, způsobu a možností jednání. Kazuistika je tak blízko narativní etice, pro kterou je východiskem příběh, (životní) příběh daného jedince. Pro kazuistiku je rozhodující spojování případů, nikoliv jejich izolované pojednávání. V technice spojování a srovnávání případů (příběhů), tedy v analogickém uvažování, zaujímají specifické místo tzv. paradigmatické případy (angl. paradigm case), které jako modelové případy nejsou „vzorem“, podle něhož by se řešily všechny další podobné případy (jak je někdy kazuistika mylně chápána), ale mají funkci autority pro řešení konkrétního případu. Za paradigmatickými případy jako zdroji autority stojí konsensus.¹⁴ V tomto pojetí je etika derivována ze sociálního konsensu, jenž se utvořil kolem určitého případu. Toto je zároveň limitací kazuistiky, neboť společenská konvence a čirá analogie případů může ospravedlňovat i (dlouhodobou) etickou nesprávnost (např. sociální nespravedlnost).

Kazuistika – na rozdíl od etiky principů – vychází z jednotlivých případů a propojuje abstraktní morální normy s konkrétním jednáním. Jejím základem je modelová situace, v níž byl konkrétní případ (casus) řešen. Klíčovým momentem kazuistické metody je podobnost, která spočívá v analogii dvou případů (paradigmatický a stávající), typologii (podobnost případů v určitém okruhu či oblasti) a respektování jedinečnosti každé situace (případu).

Tato metoda ovšem není kompletní etickou teorií. Je vhodná více pro klinickou praxi než pro základní výzkum či legislativu. Kazuistika je velmi blízká klinické praxi, kde nejdůležitější je „konkrétní případ“, tedy jednotlivý pacient – v celistvém kontextu jeho života. Mechanické aplikování modelového případu na případy více či méně (ne)podobné vede k obdobnému redukcionismu a morálnímu formalismu jako mechanické aplikování principů. Nevýhodou této metody je dále to, že není příliš použitelná pro kontroverzní témata. Lze ji ovšem vhodným způsobem kombinovat s dalšími metodickými přístupy.

1.3.3 Deontologie

Základem deontologického přístupu je mravní závaznost (řec. deontos = to, co je povinností udělat); deontologie je tedy teorií mravní povinnosti. Mravnost je podle ní dána vnitřní hodnotou jednání, kterou představuje naplnění mravní povinnosti. Přínosem této metody je její objektivita, která ovšem může vést k pouhému formálnímu plnění povinností.

Příkladem deontologie je Kantova etika, která za východisko bere všeobecný – a tudíž ahistorický – morální princip, z něhož pak odvozuje jednotlivé mravní závaznosti (povinnosti). Jde o metodu deduktivní, která z axiomu (morální princip, v Kantově případě kategorický imperativ) odvozuje konkrétní morální povinnosti. Nejproblematičtější na této metodě je apriornost morálního principu. Empiricko-pragmatické motivace jsou v tomto metodickém přístupu zcela vyloučeny. Mravní jednání je určováno morálními maximami, které mají univerzální a objektivní platnost, nikoliv subjektivními motivy a důvody. K deformaci této metody dochází v situaci, kdy morální povinnost se stane nejvyšší (či jedinou) mravní normou. Dobrý úmysl jako formální kritérium mravního jednání může vést k naprosto nemorálnímu jednání, které se řídí pouze formálním určením (tj. splnění povinnosti bez ohledu na důsledky jednání) a ztrácí ze zřetele obsahové určení mravního jednání, kterým je jak správnost jednání, tak jeho důsledky.

1.3.4 Teleologie

V teleologickém přístupu je morálnost jednání dána cílem, který jednání (resp. jednající osoba) sleduje. Mravní správnost jednání je tedy určena nikoliv jednáním samým, ale cílem (následkem), pro který je toto jednání uskutečňováno. Na rozdíl od předchozí metody se však teleologie ptá na následky jednání a jednání považuje za mravně dobré a správné ne kvůli jeho vnitřní hodnotě, nýbrž kvůli cíli, který je tímto jednáním uskutečněn.

Příkladem teleologického přístupu je Aristotelova etika považující šťastný a zdařilý život (ευδαιμονια) za nejvyšší cíl (ten nechápe empiricko-pragmaticky) nebo Nietzscheho etika přehodnocení hodnot stávající morálky.

1.3.5 Utilitarismus

Základem tohoto pojetí je princip utility (užitečnosti): za morální je považováno to, co je užitečné. Přitom užitečnost může být dána individuálně (individuální utilitarismus) nebo sociálně (sociální utilitarismus). Utilitarismus v mnoha diferencovaných podobách (např. Role Utilitarism, Act Utilitarism) je jedním z hlavních směrů v anglosaské etice. Utilitarismus je vlastně formou teleologické etiky, která cíl jednání chápe empiricko-pragmaticky. Na druhou stranu utilitarismus není k deontologii v takovém protikladu, jak by se na první pohled mohlo zdát (jako kdyby utilitarismus byl pokleslou morálkou užitku a prospěchu, zatímco deontologie ideální podobou toho, co se má dělat), neboť i utilitarismus je „etikou maximálních nároků“: štěstí druhých – interpretované empiricko-pragmaticky – je nejvyšším principem, který zdůvodňuje jednání. Kantovská deontologie ovšem navíc morální maximu nejen formuluje, ale i zdůvodňuje (odkazem na kategorický imperativ, který zdůvodňuje i další maximy, jako je úcta k lidské důstojnosti či princip spravedlnosti).

Klasickou utilitaristickou maximou je „co největší štěstí co největšího počtu lidí“ (angl. „the greatest happiness of the greatest number“ – Jeremy Bentham, 1776). Diferencovanější verzi utilitarismu představuje John Stuart Mill (1863): jednání je správné, pokud podporuje štěstí a snižuje neštěstí (angl. „actions are right in proportion as they tend to promote happiness, wrong as they tend to reduce the reverse of happiness”).

Stěžejní zůstává určení toho, co je „štěstí“ a kdo určuje jeho obsah. Existuje mnoho příkladů, kdy se co největší štěstí co největšího počtu lidí obrátilo ve veliké utrpení všech (pasivně i aktivně) zúčastněných. Utilitarismus – stejně jako další metody – vyžaduje konfrontaci s jinými metodickými a koncepčními přístupy.

1.3.6 Koncept práv

Koncept práv vychází z toho, že každý má své legitimní zájmy a současně má stejnou legitimitu je hájit. Legitimita hájení svých zájmů je dána individuálními právy. Morálním dilematem pak je poměřování práv zúčastněných stran – tam, kde se práva dvou stran dostanou do konfliktu. Koncept práv však často jednostranně zdůrazňuje individuální práva, aniž by zároveň zdůraznil korelace práv a povinností, tedy že ke každému právu se váže určitá povinnost.

Přínosem tohoto konceptu je právní zajištění morálního nároku (právo jako minimum morálky). Koncept je významný pro oblast lidských práv, třebaže lidskoprávní argumentace vychází převážně z jiných pozic než z liberálního konceptu individuálních práv. Problematickou zde však zůstává otázka sociálních hodnot, neboť důraz je kladen právě na individuální práva. Mezi zastánce konceptu práv patřili např. Thomas Hobbes či nověji John Rawls (1921–2002). Toto pojetí je rozšířené zejména v anglosaské oblasti, rostoucí měrou se však prosazuje i v českém prostředí.

1.3.7 Komunitarismus

Komunitarismus je protiváhou (liberálního) konceptu individuálních práv, který za základ bere jednotlivce; komunitarismus na rozdíl od individualistického liberalismu bere za základ dobro komunity a společné hodnoty. Podobně jako individuální liberalismus nadřazuje jednotlivce nad společnost, nadřazuje komunitarismus společnost (komunitu) nad jednotlivce. V tomto pojetí to je komunita (společnost), kdo určuje, co je morálně správné. Komunitární pojetí je důležité zejména pro sociální etiku medicíny (například distribuce vzácných zdrojů nebo poskytování finančně velice nákladné léčby).

1.3.8 Diskursní etika

Diskursní etika považuje za základ etických rozhodování diskurs, na němž se podílí ideální komunikační společnost (tj. všichni, jichž se to týká); etické rozhodnutí je tedy konsensem všech zúčastněných. Diskursní etika nevychází z nějakých předem stanovených norem (axiomů, principů apod.), ale z diskursu, v němž jsou tyto normy teprve nacházeny. Jako příklad lze uvést pojetí Jürgena Habermase (nar. 1929). Pro biomedicínskou etiku je významný důraz na účast budoucích generací na současném diskursu.

1.3.9 Etika mravní zdatnosti

Etika mravní zdatnosti (angl. virtue ethics) bere za základ nikoliv abstraktní princip či povinnost, ale konkrétního jednajícího člověka, který má vnitřní mravní charakter (mravní zdatnost), jenž ho uschopňuje jednat správně. Mravní zdatnost se projevuje v kvalitě jednání jednajícího; je charakteristická vnitřní osobnostní schopností jednajícího, svobodností jeho volby a jeho trvalou dispozicí ke správnému jednání. Etika mravní zdatnosti, podobně jako kazuistická etika a etika péče upřednostňují dějinnou a osobní zkušenost před ahistorickými abstraktními dedukcemi (které bere za východiska deontologická etika a etika principů). Ze současné biomedicínské etiky k tomuto směru patří např. Edmund D. Pellegrino a David C. Thomasma.

1.3.10 Etika péče

Etika péče (angl. ethics of care) vychází ze vztahu (nikoliv z principu), v němž se člověk stará a pečuje o druhého. Přitom nemá předem stanovený konkrétní obsah mravních povinností. Ty nachází zároveň s tím, že se o druhého stará. Toto pojetí představuje komplexnější přístup, než kterým je např. etika principů. K zastáncům etiky péče patří zejména feministické přístupy v biomedicínské etice. Ty zdůrazňují, že (abstraktní) principy jako východiska etiky jsou typicky maskulinním znakem, zatímco femininním rysem je vztah a péče o konkrétního člověka (nikoliv o abstraktní princip). Etika péče historicky v medicíně korelovala s lékařským paternalismem, tedy s pečováním bez respektování autonomie pacienta. Současný návrat etiky péče – při respektování svébytnosti druhého (pacienta) – znamená nové akcentování osobní morální odpovědnosti jednajícího.

1.3.11 Etika odpovědnosti

Etika odpovědnosti představuje celostní etické paradigma; spojuje v sobě mravní zdatnost, teleologické uvažování (odpovědnost za důsledky) a péči jako výraz odpovědnosti. Archetypem odpovědnosti je odpovědnost rodičovská, která je odpovědností komplexní (aniž by byl předem stanoven její obsah a rozsah), kontinuální (není omezena na smluvně stanovený časový úsek), totální (týká se všech oblastí, aniž by byly předem specifikované) a zaměřenou do budoucnosti (rodiči jde o budoucnost dítěte). V etice odpovědnosti jde o odpovědnost směrem k budoucnosti, nikoliv o retrospektivní „zodpovědnost“ za minulost (ve smyslu povolání někoho k zodpovědnosti a následné sankce). Etika odpovědnosti je primárně odpovědností za budoucnost. Jejím výrazným představitelem je Hans Jonas, který etiku převádí na jediný princip, totiž na odpovědnost: „Jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s pokračováním vpravdě lidského života na Zemi.“¹⁵

Závěrem

„Život je krátký, (lékařské) umění dlouhé; správný okamžik rychle pomine; zkušenost je klamná, rozhodnutí těžké. Lékař musí být připraven udělat to, co je zapotřebí, ale stejně tak k tomu musí přispět nemocný, jeho okolí a vnější okolnosti.“

Corpus Hippocraticum, Aforismy IV, 458

„Za předpokladu, že by někdo z vás byl vševědoucí, že by tedy znal pohyby všech mrtvých a živých těles ve světě a že by znal veškeré obsahy vědomí všech lidí, kteří kdy žili, kdyby všechno, toto vědění vnesl do jediné obrovské knihy, tak by tato kniha obsahovala souhrnný popis světa.

Chtěl bych poukázat na to, že by tato kniha neobsahovala nic z toho, co nazýváme etickým úsudkem, resp. nic, co by takový úsudek implikovalo. […] Kdyby někdo byl schopen napsat knihu o etice, která by skutečně byla knihou o etice, tak by tato kniha jediným rázem zničila veškeré další knihy světa. […]

Místo formulace ‚etika je všeobecným zkoumáním toho, co je dobré‘ bych mohl říct: etika je zkoumáním toho, co má hodnotu (Wert), popř. toho, co je skutečně důležité. Nebo bych mohl říct: v etice jde o to, zjistit jaký má život smysl, zkoumat, co dělá život života hodným (lebenswert) nebo vyzkoumat, jak správným způsobem žít.“

Ludwig Wittgenstein (1889–1951), Přednáška o etice (Cambridge, 17. 11. 1929)

Použitá literatura:

• A. Pieper, Ethik und Moral. Eine Einführung in die praktische Philosophie. München: Beck, 1985
• O. Höffe, Ethik und Politik. Grundmodelle und Probleme der praktischen Philosophie. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1992
• G. Pöltner, Grundkurs Medizin-Ethik. Wien: UTB, 2002
• S. G. Post (ed.), Encyclopedia of Bioethics. 3^rd edition. New York: Thomson – Gale, 2004

Doporučená četba:

• W. Glannon, Biomedical Ethics. New York – Oxford: Oxford University Press, 2005, str. 1–22
• T. L. Beauchamp, L. Walters (eds.), Contemporary Issues in Bioethics. 6^th edition. Belmont – Albany – Boston: Thomson – Wadsworth, 2003, str. 12–21
• Ethical Approaches (Part III). In: H. Kuhse, P. Singer (eds.), A Companion to Bioethics. 2^nd Malden – Oxford: Blackwell, 2009, str. 65–125 (https://onlinelibrary.wiley.com/doi/book/10.1002/9781444307818 online)
• H. Kuhse, P. Singer, What is Bioethics? A Historical Introduction. In: H. Kuhse, P. Singer (eds.), A Companion to Bioethics. 2^nd edition. Malden – Oxford: Blackwell, 2009, str. 1–11 (https://onlinelibrary.wiley.com/doi/book/10.1002/9781444307818 online)

Další literatura:

• A. V. Campbell: Bioethics – the Basics. 2^nd edition. New York: Routledge, 2017
• A. R. Jonsen, M. Siegler, W. J. Winslade. Klinická etika – praktický přístup k etickým rozhodnutím v klinické medicíně. Praha: Triton, 2019
• A. R. Jonsen, A Short History of Medical Ethics. New York: Oxford University Press, 2000
• S. H. Miles, The Hippocratic Oath and the Ethics of Medicine. Oxford: Oxford University Press, 2004