Podkapitoly

---

Intenzivní medicína je dynamický obor, který zaznamenal v posledních letech značný rozvoj znalostní i technologický. Stále dokonalejší a široké veřejnosti dostupnější lékařská péče a stárnoucí populace vedou k narůstajícímu počtu pacientů vyžadujících nějakou formu intenzivní péče.

Rozvoj technologie dosáhl ovšem takového stupně, že nastávají situace, kdy maximální orgánová podpora – paradoxně – nevede k vyléčení, ale pacientovi znemožňuje umírání. Ještě před nedávnou dobou by řada pacientů v současnosti léčených na JIP (jednotka intenzivní péče) neměla sebemenší šanci na uzdravení a přežití. To má za následek, že intenzivista je více než kdo jiný (možná s výjimkou onkologů a geriatrů) konfrontován se situací, kdy musí rozhodnout, zda pokračování v zavedené terapii (či dokonce její eskalace) je smysluplné z pohledu dosažitelného cíle. Samotná definice tohoto cíle je velmi obtížná a komplexní. Rozhodně se nejedná o jednoduchý fakt přežití či nepřežití jedince prodělávajícího dané onemocnění. Zjednodušeně lze říci, že je to snaha zachránit a uchovat život v přijatelné kvalitě, a nikoliv prodlužovat neodvratitelné umírání.

7.1 Kvalita života

Není problémem definovat kategorizaci léčby ani to, jak ji provádět v klinické praxi. Přetrvávajícím problémem je definovat, u koho léčbu kategorizovat. V této souvislosti se často hovoří o dosažitelné kvalitě života. Uchopit vyhraněnou definici však není v podstatě možné. Z medicínského hlediska není kvalita života chápána jako biologické přetrvávání shluku bílkovin a buněk bez uvědomění si sebe sama, schopnosti navázat kontakty s jedinci stejného druhu, schopnosti smysluplných cílených reakcí na podněty atd. Tato charakteristika je ale extrémně individuální a objektivně téměř nehodnotitelná. Co je z pohledu jednoho jedince nepředstavitelné utrpení a zoufalá kvalita života vyvolávající úvahy o ukončení marné existence, je z pohledu jiných kvalita naprosto akceptovatelná a uspokojující.

Odpůrci posuzování kvality života rovněž argumentují, že moderní medicína je schopná účinně léčit symptomy utrpení, jako jsou bolest a stres, a jejich přetrvávání je selháním medicínských postupů, proto nemůže opravňovat ke kategorizaci léčby.

Lze tedy zjednodušeně konstatovat, že dosud není jasná odpověď na otázku, zda zařadit posuzovaní kvality života do procesu kategorizace léčby? Ani autor této kapitoly si řešením není jistý, ale kloní se k současné široce akceptované praxi, která při rozhodování o limitaci terapie bere v potaz základní onemocnění s jeho prognózou, přidružená onemocnění a potenciální dosažitelnou kvalitu života.

Jako parametry kvality života jsou uznávány samostatnost v každodenních aktivitách.¹,² Ke kvantifikaci nezávislosti fyzických aktivit v běžném životě (oblékání, pohyblivost, hygiena, výživa a další) se používají některé skórovací indexy, jako např. Barthel Index nebo ADL (Activities of Daily Living). Barthelův index například hodnotí nezávislost pacienta v deseti základních životních aktivitách ve škále od 0 (plně nezávislý) do 100 (plně závislý). Jiné skórování bere v potaz specifické komorbidity jako vyjádření tíže onemocnění (Charlson Index). Nízké hodnoty výše zmiňovaných indexů u pacientů v intenzivní péči jsou v korelaci s horší prognózou a malou pravděpodobností úspěšné hospitalizace.³,⁴

7.2 Limitace léčby, kategorizace

Existují tři základní typy kategorií rozsahu léčby:

• plná – standardní = léčba, která reflektuje aktuální názor medicíny, poznatky vyučované na lékařských fakultách, uznané odbornými společnostmi a využívající všechny moderní dostupné prostředky (někdy označovaná jako terapie lege artis)
• nerozšiřovaná (zadržovaná, withhold) = léčba, ve které není rozšiřováno u daného pacienta nasazené spektrum diagnostických a terapeutických postupů
• redukovaná (základní, bazální, withdraw) = léčba, zahrnující rozhodnutí o zastavení či omezení stávající úrovně léčby (např. vysazení farmakoterapie, odpojení od ventilace atd.)

V literatuře je možné se často setkat se zkratkou DNR (Do Not Resuscitate), která znamená, že v případě zástavy oběhu nebude zahájena kardio-pulmonální resuscitace. Většinou není považována za samostatnou kategorii rozsahu léčby a je součástí nerozšiřované či základní léčby.

Jakmile usoudíme, že léčba nepřinese danému pacientovi jasný benefit, je mnoha ošetřujícími týmy považováno za logické, že neexistuje povinnost tuto léčbu nadále provádět. Vzpomeneme-li základní princip medicíny, tj. „za všech okolností jednat v nejlepším zájmu pacienta“, je taková léčba, která pouze prodlužuje neodvratitelné umírání, rozhodně mimo tento zájem a z pohledu autora i na hranici počínání non lege artis. Za těchto okolností je přirozené neúčelnou léčbu omezit či úplně zastavit. V roce 2003 byla zveřejněna rozsáhlá evropská studie (The Ethicus Study), která prokázala, že limitace léčby na jednotkách intenzivní péče je běžnou součástí každodenní praxe. Ve studii bylo z celkem 31417 pacientů identifikováno přes 4248 zemřelých na JIP, z nichž 73 % mělo omezenou terapii.⁵ Mezi faktory nejčastěji ovlivňující rozhodnutí kategorizovat patřily věk pacienta, akutní a chronické komorbidity, délka pobytu na JIP, region, náboženské vyznání ošetřujících a diagnózy akutního neurologického onemocnění. Obdobné výsledky jsou publikovány z amerických jednotek intenzivní péče, kde nerozšiřování léčby předchází úmrtí v rozmezí 0–67 % a omezení léčby 0–79 % pacientů.⁶ Některé předchozí studie ukázaly častější omezení léčby u starších pacientů a některých specifických diagnóz (cirhóza jater, těžké kardiální selhání, multiorgánové selhání, onkologická onemocnění a po resuscitaci zástavy oběhu).⁷,⁸

Od roku 2010 existuje v České republice formální odborná podpora limitace marné terapie ukotvená v dokumentu České společnosti intenzivní medicíny ČLS JEP a České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP nazvaném „Konsensuální stanovisko k poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním“.

7.2.1 Praktické provedení limitace léčby

Existují obrovské rozdíly mezi praktickým provedením limitace léčby nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale i mezi jednotlivými jednotkami intenzivní péče.⁹,¹⁰,¹¹,¹² Praktický postup redukce léčby spočívá nejčastěji ve vysazení farmakologické podpory kardiovaskulárního systému (vasopresory), ukončení eliminačních metod (hemodialýzy) a ukončení ventilace. Odpojení od dýchacího přístroje je nazýváno konečným odpojením (angl. terminal weaning), nezávisle na míře spontánní ventilace pacienta. Existují pracoviště, která pacienta i extubují (tzv. terminální extubace). Nevýhodou tohoto postupu je ztráta kontroly nad toaletou dýchacích cest pacienta. Podle zvyklostí dané jednotky intenzivní péče patří do odnětí léčby i další její modality jako výživa, antibiotika, transfúze, diagnostické testy a další.

Kategorizace pacientů na jednotkách intenzivní péče je nedílnou součástí léčebného plánu a je detailně popsána ve zdravotnické dokumentaci pacienta. Některé jednotky intenzivní péče mají pro kategorizaci pacientů zavedený i zvláštní list dokumentace, tzv. kategorizační kartu (viz níže ukázka formuláře „Kategorizace léčby“), v zahraničí někdy nazývanou podle barvy dokumentu např. „modrá karta” (angl. blue card). Je zajímavé, že zavedení takového dokumentu je spojeno se zvýšeným užitím analgosedace, aniž by došlo k urychlení procesu umírání.¹³

Zařazení do kategorie nerozšiřované či bazální terapie je vždy výsledkem konsenzu celého ošetřujícího týmu, jehož součástí jsou nejzkušenější lékaři a sestry. Každý v týmu nezávisle na pozici a vzdělání má právo veta a podmínkou je dosažení 100 % souhlasu. Pokud se jedná o pacienta z jiného oboru (např. pacient po chirurgické operaci), je i zástupce tohoto mateřského týmu přizván k rozhodovacímu procesu o rozsahu terapie. V případě rozhodnutí o kategorizaci je pozvána rodina a informována o dalším plánu.

7.2.2 Pohovor s rodinou

Česká republika stále patří mezi země, kde se jen obtížně a pozvolna prosazuje autonomie pacienta a jeho příbuzných v rozhodovacích medicínských procesech. Princip autonomie předurčuje pacienta jako výhradní osobu oprávněnou rozhodovat o své další terapii. Tento princip ale nelze uplatnit ve většině případů v intenzivní péči, kde si dostatečnou mentální kompetenci zachovává méně než 5 % pacientů.¹⁴ V těchto případech spadá odpovědnost za spolurozhodování na příbuzné a rodinu pacienta. Podle českých zákonů neexistuje legální právo rodinných příslušníků rozhodovat o rozsahu léčby. Nicméně je všeobecně akceptováno, že rodina pacienta by měla být zavzata do diskuse o rozsahu léčby.

Je vhodné uspořádat formální pohovor se všemi nejbližšími příbuznými (angl. family conference), jehož se účastní vždy nejzkušenější lékař v týmu, ošetřující personál a psycholog. Nejméně nedorozumění a konfliktů s rodinou nastává, pokud je situace vysvětlena citlivě, s dostatečnou empatií a do nejmenších detailů. Rodina má mít možnost se vyjádřit k plánu kategorizovat pacienta, i když je nutné jasně deklarovat, že tíha rozhodnutí neleží na příbuzných, ale na ošetřujícím týmu. Od rodiny je vyžadováno pochopení situace a akceptování názoru, že navrhovaný plán je v nejlepším zájmu pacienta. Zkušenosti ukazují, že i příbuzní, kteří v první fázi popírají nastalou skutečnost, svůj názor v průběhu několika dní korigují a je vhodné dočasně pokračovat v nezměněné terapii, než k tomuto názorovému posunu dojde. Ani tak ovšem vzhledem k extrémní emocionální vypjatosti nelze zcela vyloučit konflikt s rodinou. Jedno z možných řešení představuje návrh na druhý názor či převzetí pacienta jiným zdravotnickým zařízením (nejlépe zprostředkované či preferované rodinou nemocného). Míra spoluúčasti rodinných příslušníků na plánování kategorizace v Evropě je značně variabilní.¹⁵

7.3 Empatická péče

Mnoho pacientů se obává, že umírání je bolestivý a stresující proces. V případě limitované terapie je proto základem soustředit se na zachování důstojnosti pacienta, jeho komfort a bezbolestnost. Základní farmakoterapií je kombinace opioidů a benzodiazepinů, které vedou k anxiolýze a k potlačení pocitů dyspnoe a stresu. Řada lékařů a sester se ale v podmínkách omezení terapie obává vedlejších účinků zmiňovaných léků (např. útlum dechového centra) a možné mylné interpretace jejich podání jako snahy urychlit umírání nemocného. Studie ale prokazují, že pacienti terminálně odpojení od ventilátoru s vysokou dávkou opiátů a benzodiazepinů umírají ve shodném časovém odstupu jako pacienti bez této medikace.¹⁶ Dokonalé vedení dokumentace se zdůvodněním dávkování daných farmak je absolutně esenciální.

Kromě farmakoterapie jsou i další důležité dimenze citlivé empatické (paliativní) péče, např. sociální a duševní. Spočívají v dokonalé ošetřovatelské péči, umožnění trvalého kontaktu s nejbližšími příbuznými, zachování dostatečného soukromí či možnosti přítomnosti kněze.

7.4 Shrnutí

I přes přetrvávající kontroverze (např. absence jasné definice kvality života) patří kategorizace léčby mezi rutinní postupy v intenzivní péči. Základním principem každého zdravotníka je jednat vždy v nejlepším zájmu pacienta, i když tímto zájmem může být omezení či odnětí určitého druhu terapie.

Použitá literatura:

• K. E. Covinski, A. W. Wu, C. S. Landefeld et al., Health status versus quality of life in older patients: does the distinction matter? American Journal of Medicine, 1999; 106: 435–440
• S. Katz, Assessing self maintenance: activities of daily living, mobility and instrumental activities of daily living. Journal of the American Geriatrics Society, 1983; 31: 721–727
• D. M. Nierman, C. B. Schechter, L. M. Cannon, D. E. Meier, Outcome prediction model for very elderly critically ill patients. Critical Care Medicine, 2001; 29: 1853–1859
• C. L. Sprung, S. L. Cohen, P. Sjokvist et al., End-of-life practices in European Intensive Care Units: The Ethicus Study. JAMA, 2003; 290(6): 790–797
• T. J. Prendergast, A national survey of end-of-life care for critically ill patients. American Journal of Respiratory and Critical Care Medicine, 1998; 158: 1163–1167
• J. L. Vincent, J. N. Parquier, J. P. Preiser et al., Terminal events in the Intensive Care Unit: review of 258 fatal cases in one year. Critical Care Medicine, 1989; 17: 530–533
• A. Esteban, F. Gordo, J. P. Solsona et al., Withdrawing and withholding life support in the Intensive Care Unit: A Spanish prospective multi-center observational study. Intensive Care Medicine, 2001; 27: 1744–1749
• D. T. Wade, C. Collin, The Barthel ADL Index: A standard measure of physical disability? International Disability Studies, 1988; 10: 64–67
• E. Ferrand, R. Robert, P. Ingrand, F. Lemaire, French LATAREA Group, Withholding and withdrawal of life support in Intensive Care Units in France: a prospective survey. Lancet, 2001; 357: 9–14
• B. Winter, S. Cohen, ABC of Intensive Care. Withdrawal of treatment. BMJ, 1999; 319: 306–308
• P. D. Treece, Evaluation of a standardized order form for the withdrawal of life support in the Intensive Care Unit. Critical Care Medicine, 2004; 5: 1141–1148
• T. B. Thompson, Challenges in end-of-life care in the ICU: Statement of the 5^th International Consensus Conference in Critical Care. Brussels, Belgium, April 2003: Executive Summary. Critical Care Medicine, 2004; 8: 1781–1784
• E. Azouley, S. Chevret, G. Leleu et al., Half of the families of Intensive Care Unit patients experience inadequate communication with physicians. Critical Care Medicine, 2000; 28: 3044–3049
• W. Wilson, N. Smedira, C. Fink et al., Ordering and administration of sedatives and analgesics during the withholding and withdrawal of life support from critically ill patients. JAMA, 1992; 267: 949–953

Doporučená četba:

• J. D. Davis, Precedent autonomy, advance directives, and end-of-life care. In: B. Steinbock (ed.), The Oxford Handbook of Bioethics. Oxford – New York: Oxford University Press, 2009, str. 349–374. DOI: 10.1093/oxfordhb/9780199562411.001.0001
• D. W. Brock, Patient competence and surrogate decision-making. In: R. Rhodes, L. P. Francis, A. Silvers (eds.), The Blackwell Guide to Medical Ethics. Oxford: Blackwell, 2007, str. 128–141 (https://onlinelibrary.wiley.com/doi/book/10.1002/9780470690932 online)

Další literatura:

• E. Buchanan, D. W. Brock, Deciding for Others: The Ethics of Surrogate Decision Making. New York: Cambridge University Press, 2012. doi: https://doi.org/10.1017/CBO9781139171946