4.3. Náhradní způsoby psaní

Náhradní způsoby psaní využíváme všude tam, kde jsou horní končetiny natolik postižené, že nemůžeme při nácviku psaní postupovat běžným způsobem. Jedná se často o žáky s postižením horních končetin v důsledku různých úrazů, deformací, amputací a vrozených vývojových vad.

4.3.1. Psaní pahýly a protézou

Psaní pahýly

Pahýly postižených horních končetin musí být dostatečně dlouhé, aby měly alespoň uchopovací schopnost. Dítě uchopí psací náčiní mezi pahýly tak, že leží na pravém pahýlu (pokud je pravák) obráceném vzhůru (v supinaci, zevní rotace) a levý pahýl ho shora přidržuje (v pronaci, vnitřní rotace), u leváků naopak. Nácvik probíhá bez opření na podložku, papír (sešit) musí být zatížen vhodným těžítkem, poloha je obvyklá jako při psaní pravou (levou) rukou. Každé nové nasazení pera a navázání na psané písmeno vyžaduje více pozornosti než při každém jiném způsobu psaní. Již A. Bartoš ve své studii Neobvyklé psaní (1943) doporučoval při nácviku psaní pahýly využívat globální metodu, při které žáci píší celá slova bez přestávky. Dále prokázal, že soustavnou denní prací, cvičením a masážemi se na pahýlu končetiny časem vyvine citlivost jako na článcích prstů.

Žáci píší s pahýly drženými neustále ve vzduchu, protože se nemohou opírat o stůl. Tím pádem je zádové, bederní, šíjové a břišní svalstvo trvalé ve zvýšeném napětí, což u mnoha žáků způsobuje zpočátku zvýšenou únavu. Abychom předcházeli vzniku kulatých zad, zařazují se během psaní časté a vhodné vyrovnávací cviky horní poloviny těla. Všude tam, kde je to možné se provádí nácvik psaní jedním pahýlem, který je opatřený nástavcem s držákem psacího náčiní (srov. Kábele, F., Kočí, J. in Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Z vlastní praxe můžeme doložit, že žák s pahýly si často vybere vlastní způsob psaní (buď jedním pahýlem s nástavcem, nebo oběma pahýly), který mu vyhovuje. Obvykle pracovní činnosti provádí oběma pahýly a píše jedním pahýlem opatřeným nástavcem nebo protézou.

Obr. 4-3-1: Psaní pahýly

Psaní protézou

Protéza je pomůcka, která nahrazuje ztracenou nebo nevyvinutou část těla a má zajistit zejména náhradu ztracené funkce. Protézami horních končetin se snažíme uživateli navrátit původní fyzické schopnosti a dovednosti a v neposlední řade jej vrátit alespoň částečně zpět do sociálního života. V. Kusák (2008, s. 4) dělí protézy horních končetin:

• Kosmetické protézy
• Aktivní protézy:
  
  • Protézy ovládané a hnané silou uživatele
    • Tahové protézy
    • Protézy ovládané upraveným pahýlem
    • Protézy ovládané neupraveným pahýlem
    • Bradově ovládané protézy

  • Protézy se samostatným pohonem

    • Pneumatické
    • Elektrické

  • Hybridní protézy (spojení síly a pohonu)

• Pasivně stavitelné protézy

Protézy jsou stavebně koncipovány tak, aby pokud možno co nejlépe odpovídaly typu amputační ztráty končetiny a vykazovaly co nejlepší funkční výkonnost podle životního stylu uživatele, koníčků, zájmů apod. Protézy jsou zpravidla plně hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění. V posledních letech se v protetice zrychlil vývoj technologií používaných při výrobě umělých náhrad končetin, což přispívá k jednoduššímu, spolehlivějšímu a komfortnějšímu používání protetických pomůcek.

4.3.2. Psaní ústy, ramenem a bradou

1.1.2.1. Psaní ústy

U žáků, kteří jsou úplně bez paží (od narození nebo po úrazu) lze využívat nácvik psaní ústy. Pedagogická praxe ukazuje, že tento způsob psaní je z hlediska náročnosti mnohem snadnější (např. oproti nácviku psaní dolní končetinou), je méně nápadné, pohotovější a také společensky upotřebitelnější. Násadka na psací potřebu nesmí být příliš dlouhá, nejvhodnější délka se jeví 16-18 cm. Konec násadky je pak opatřen jemnou bužírkou nebo gumovou hadičkou, která umožňuje uživateli jemnější skus a kterou lze snadno měnit. Při nácviku psaní ústy učíme psát žáky s nezaostřeným zrakem, protože je poměrně krátká vzdálenost oka od papíru. Psací náčiní drží žák všemi stoličkami obvykle na pravé straně úst, směr psacího náčiní je souběžný s plochou pravé tváře. Metodický postup nácviku můžeme rozdělit do tří fází:

• nejdříve uvolňujeme krční svalstvo
  (výcvik krčních svalů a pohyby hlavy)
• dále nacvičujeme přiměřený skus
  (do měkké bužírky, aby se mohly zuby snadno zakousnout, protože při držení tvrdého materiálu bolí po psaní zuby, lépe vyhovuje měkčí hmota, která se mezi zuby nekývá, nepovoluje při tlaku na papír a usnadňuje pevné držení psacího náčiní)
• poté nacvičujeme samotný nácvik psaní ústy, zpočátku respektujeme větší velikost písma a postupně přecházíme k běžné velikosti.

Při nácviku psaní ústy se může objevit zvýšená salivace, která po kratší době ustává. Žáci si obvykle začnou polykání korigovat sami. Je nezbytné respektovat častější přestávky z důvodu zvýšené únavy, protože poloha hlavy, zad a napětí jejich svalových skupin jsou neobvyklé (srov. Kábele, F., Kočí, J. in Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992; Bartoš, A. 1943).

Obr. 4-3-2: Psaní ústy

Psaní ramenem a bradou

Při vysoké amputaci horních končetin lze psát ramenem a bradou. Psací náčiní je položené na rameni a přidržované bradou. Při nácviku používáme pevnou prodlouženou násadku, žáci obvykle píší v sedě a opět s nezaostřeným zrakem. Někteří uživatelé upřednostňují tento způsob psaní před psaní ústy, jiní kombinují oba druhy.

Obr. 4-3-3: Psaní ramenem a bradou

4.3.3 Psaní dolní končetinou

K nácviku psaní dolní končetinou přistupujeme v případě, pokud není možný žádný jiný způsob nácviku. Psaní nohou je velmi namáhavé, nápadné a méně společensky upotřebitelné. Důležitá je i úprava prostředí. Psací podložka je skloněna asi v úhlu 20° a sedák s opěradlem je 20–30 cm nad úrovní této plochy. Nejdříve začínáme s výcvikem nohy tak, aby se uvolnila činnost prstů nohy, hlavně palce a druhého prstu. Psací náčiní leží mezi oběma prsty tak, že jsou svírány vnitřní stranou koncových článků těchto prstů. Koleno dolní končetiny je vybočeno do strany, aby žák dobře viděl na psaný projev.

Při psaní dolní končetinou trpí žáci občasnými bolestmi zad, protože musí sedět dlouhou dobu s ohnutými zády nad sešitem v příliš velkém sklonu na jednu stranu. Proto je vhodné zařazovat častější přestávky a cviky na záda, abychom předcházeli případnému vzniku skoliózy. Pohyby dolní končetiny při psaní jsou mnohem omezenější (než pohyby ruky a celé paže), protože kyčle sedí při psaní pevně na sedáku, pohyb kolenního kloubu je omezenější, nártní kosti jsou pevněji vázané a prsty na nohou jsou krátké, proto je výkon při psaní značně omezen. Dolní končetina musí být opřena o zatížený papír, po napsání několika písmen se musí posunout. Písmo tak není plynulé, často je nápadné různým sklonem a nestejným přítlakem. Při psaní dolní končetinou se žáci brzy unaví, protože namáhají páteř, svalové skupiny zad, krku a stehen (srov. Kábele, F., Kočí, J. in Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992; Bartoš, A. 1943).

Obr. 4-3-4: Psaní dolní končetinou – boční pohled